Když se jednou prorok Mohamed vracel do Mekky, stanul předtím na hoře Džebel Qassioun a zadíval se do dálky na zelené sady, obklopující již dávno proslulý Damašek. Tehdy významně pravil, že do města nevstoupí, protože do ráje chce přijít jen jednou, a to až umře.
Je ještě před rozbřeskem, ale nad střechami už poletují chvalozpěvy muezzinů, vycházející z přibližně dvou stovek mešit roztroušených po celém městě. Hlasy se chaoticky překřikují a zvěstují, že se v Damašku rodí nový den, předtím než začnou zpívat ptáci. Po vyslechnutí „Alláh je nejvyšší…“ znova usínám. Ne na dlouho. Provoz na jedné z dopravních tepen vedoucí pod hotelem začíná postupně sílit. Řidiči neustále krátce troubí, což mi v rozespalém stavu zní jako skladba pro experimentální žesťový orchestr. Ač se to na první pohled z výšky šestého patra nezdá, jsme v nejstarším trvale osídleném městě na světě. Nechávám spolucestovatele v postelích a chystám se zmizet do čtvrti Staré město, za hradby minulosti i současnosti.
PROPLETENOST VÍRY
Podle textů vyrytých na kamenných destičkách nalezených v Eble a v Mari (ležících u řeky Eufrat) archeologové zjistili, že Damašek byl založen někdy ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Od té doby prošlo městem mnoho různých civilizací, a všechny stavěly na základech těch předcházejících. Z Damašku se postupně stávala důležitá obchodní křižovatka, stíhaná válkami pro své bohatství.
Staré město je stále obehnáno silnými hradbami, jež původně vyrostly za časů římské vlády. Takhle z rána se do obchůdků v ulici Mithat Paşa, kde stojím, i v jejím okolí naváží nové zboží. Prodavači ho přebírají a upravují tak, aby na pultech i v regálech neuniklo očím zákazníků. Vládne tu čilý ruch, který navíc doplňuje povyk dětí ve stejnokrojích, jež jsou na cestě do medresy – islámské školy. Stejný obrázek rušné ulice, kdysi však čtyřikrát širší než dnes, zde přetrvává po věky. Rozdíl je však především v architektuře, smýšlení nebo ošacení obyvatel. Když míjím poměrně zachovalý římský oblouk, jsem již v hloubi Starého města. Zde, v labyrintu úzkých uliček, volně navazuje židovská čtvrť na muslimskou, křesťanská na židovskou a muslimská na křesťanskou. Potom, co byly zbořeny jednotlivé brány oddělující komunity věřících, se ze Starého města stal skutečný propletenec. Všímám si, že na kostelních zdech jsou nalepená parte. Zažloutlé papíry jsou posety symboly křížů a malými fotografiemi zesnulých. Arabský text pak patrně zve na poslední rozloučení s nimi. Ani jsem se nenadál a už sedím v lavicích kostela Al-Zeitoun. Ranní bohoslužba je v plném proudu. Kněz káže do mikrofonu a jeho zesílená slova jsou navíc zdůrazněna ozvěnou v kamenném chrámu. Skupina věřících začíná v arabštině zpívat oslavné písně. Jedno slovo se pro mě v jinak nesrozumitelném textu nápadně opakuje. Je to „Alláh“, slovo znamenající v arabštině Bůh. Po skončení mše kněz osobně požehná každému z přítomných a ti postupně vycházejí ven kolem pozlacených vrat. Potom už jen zapraská v reproduktorech, vypne klimatizace a v chrámu, ve kterém sloužil mši i bývalý papež Jan Pavel II., se rozhostí hrobové ticho.
JEDINÁ TVÁŘ
Obyvatelé křesťanské čtvrti často vystavují za okny svých příbytků podobizny Ježíše nebo Panenky Marie. I tahle tradice mi pomáhá orientovat se v uličkách Starého města. Ještě však existuje další, mnohem prozaičtější indikátor prozrazující, kde se člověk nachází. Jsou jím obchůdky, které ve svém sortimentu nabízejí alkohol. V muslimské části islám naopak konzumaci alkoholu svým poddaným zakazuje. Tabu je také zobrazení člověka či jiných živých bytostí, což neplatí pro prezidenta Bašára al-Asada, jehož podobizna, umístěná téměř na každém rohu, vypovídá o velkém kultu osobnosti. Muslimská čtvrť je dnes pochopitelně mnohem živější než ostatní čtvrtě. Příčinou je hlavně větší počet muslimů a několik súků – trhů, na kterých lze koupit většinu tradičního zboží Orientu. Lidé se však nesoustředí jen na nákupy pod arkádami, ale hoví si také v kavárnách, kde jim z úst uniká aromatický kouř z vodních dýmek, kterým se říká šíša.
Vedle největšího Al-Hamidiyahského súku zaujímá místo jedna z nejdůležitějších památek Damašku i islámu samotného, Umajádská mešita. Tato stavba snad nejvíce ze všech vystihuje pohnuté dějiny města. Již zhruba 1000 let před narozením Krista zde Aramejci, tehdejší obyvatelé Damašku, postavili chrám a zasvětili ho svému bohu slunce a hromu Haddádovi. V roce 64 do města přišli Římané a tento chrám srovnali se zemí. Na jeho základech vystavěli novou stavbu, zasvěcenou Jupiterovi. Ovšem potom, co císař Konstantin přijal křesťanství jako oficiální náboženství celé Římské říše, architektura chrámu opět měnila formu. Ze stavby se stala bazilika, tentokrát věnovaná svatému Janu Křtiteli.
ALLÁH BEZ ÚČETNICTVÍ
Rozpínající se islám se dostal do města z Arabského poloostrova v roce 635. V tuto dobu za vlády chalífy Mu´awiyi, zakladatele dynastie Umajjovců, se muslimové stále ještě dělili o svůj svatostánek s křesťany. O 70 let později uchopil moc chalífa Al-Walíd a inicioval jeho masivní přestavbu na Velkou mešitu. Islám se v regionu postupně stával náboženstvím s největším počtem následovníků a Al-Walíd chtěl (ostatně jako téměř všichni vládci) tuto soustředěnou moc vtisknout do konstrukce Velké mešity. Plány na přestavbu vyhotovili řečtí architekti a během deseti let stavby, na které se podílelo až dvanáct tisíc křesťanů, zmizelo z Al-Walídovi pokladny neuvěřitelné množství peněz. Říká se, že stavba stála sedm let daní, vybraných od všech lidí v celé říši. Když po dokončení velkolepého díla osmnáct velbloudů přivleklo na svých hřbetech náklady účetních knih, Al-Walíd se na ně odmítl podívat a se slovy: „Udělali jsme to pro Alláha, ten účetnictví nepotřebuje,“ knihy spálil. To však nebyl konec zamotané historie této památky. Po velkém rozkolu v islámu panovala mezi sunity a šíity krvavá rivalita. V roce 750, ve čtrnáctý den ramadánu, 80 000 šíitských bojovníků vzalo město útokem. To byl také konec krátké vlády umajjovské dynastie a z Velké mešity se nakrátko stala stáj pro koně válečníků. Mešita však i přes šest zemětřesení a sedm velkých požárů stále stojí a podle dochovaných písemností se od doby svého dokončení změnila pramálo.
CESTOU APOŠTOLA PAVLA
Historická hodnota Velké mešity je enormní. Po věky věků proudí do svatostánku přes chodidly obroušenou mramorovou dlažbu jak křesťané, tak muslimové, suniti i šíiti. Kráčel tady i Jan Pavel II., první papež, který navštívil mešitu, jedno z míst na jeho šestidenní pouti po stopách apoštola Pavla. Ani cesta šíitů zde nekončí. Odtud se poutníci, převážně z Iráku a Íránu, vydávají uličkami do míst, kde stojí zvenku nenápadná mešita jménem Sayyida Ruqayya. Uvnitř je údajně uloženo pár vlasů proroka Mohameda. Já se ale rozhoduji navštívit jiné šíitské poutní místo, mešitu Sayyida Zeinab. Tady je totiž pohřbena samotná prorokova vnučka, paní Zeinab, ta byla dcerou imáma Ali ibn Abi Taleba.
Oblečen tak, abych nepohoršoval a lépe splynul se šíitskými věřícími, hledám, odkud bych se dostal do 10 km vzdáleného místa. Jak je to v Damašku obvyklé, zastavuje mi taxi, aniž bych na něj mával. Vzadu už sedí muž a po jeho boku zahalená žena. Toho však řidič vůbec nedbá. „As-salaam aleikum,“ pozdraví. „Aleikum as-salaam,“ odpovídám zdvořile a pokračuji: „Kayf asil illaa Sayyida Zeinab, min fadlak?“ Po otázce, jak se dostanu do mešity, taxíkář jen poklepe na volné sedadlo a já se v mžiku připojuji ke dvěma poutníkům na závěrečné části cesty k jejich vysněné památce. Oba převracejí korálky v ruce a po zbytek jízdy se modlí. Jakmile dorazíme na místo, oba rychle mizí v davu lidí. Nejen tím, že je pátek, pro muslimy nejdůležitější den v týdnu, kdy chodí na společnou modlitbu, tzv.khutbu, zde vládne pořádný mumraj. V této čtvrti též žije největší enkláva z 1,5 milionu iráckých uprchlíků, kteří kvůli válce a následné nestabilitě opustili svou zemi, aby se usadili v Sýrii. V centru této čtvrti za dvorními zdmi komplexu mešity vykukuje zlatá kopule cibulového tvaru s vykachlíčkovanými minarety po bocích. Sem míří velký počet většinou černě oděných poutníků. Po pečlivé bezpečnostní prohlídce mě strážci pouštějí na nádvoří. Vypadá to tady jako na náměstí. Lidé posedávají i polehávají ve stínu pod arkádami, korzují kolem svatyně po mramorové dlažbě a obdivují fasády s květinovými vzory či arabskou kaligrafií. Zlatá kopule je olemována devětadevadesáti jmény Alláhovými a představuje lesk perské náboženské architektury.
DOMOV V SRDCI
Vyzbrojen především taktem se odvažuji dovnitř svatyně, rozdělené na mužskou a ženskou část. U vchodu pozoruji právě vycházející muže. Jsou jako v transu. Líbají a třou své ruce o zdobený rám dveří a pak i o svá těla. To všechno ve snaze přenést na sebe co nejvíce atmosféry posvátného místa pokrevně spojeného s Prorokem. Překračuji práh do blyštivého interiéru. Vítá mě hučení jako ve včelím úle. Má pozornost je roztříštěna mezi nářek poutníků, architekturu interiéru a naléhavost i emoce, s jakými šíiti prokazují svou víru. Ze stropu je spuštěno několik honosných křišťálových lustrů. Stěny i strop jsou pokryty broušenými zrcadlovými sklíčky, které dohromady tvoří vzory a odrážejí světlo různými směry. Uprostřed tohoto klenotu stojí pod kopulí stříbrná hrobka paní Zeinab. Před ní se tlačí chumel mužů, snažících se dostat k mřížím hrobky. Ti, kteří již svého cíle dosáhli, líbají mříže a všemožně je třou. Někteří zase navazují modré stužky či obdivují zlatou korunu a jiné relikvie, umístěné uvnitř.
Po návratu zpět do města potkávám Imáda, vlastníka malého krámku s vyřezávaným nábytkem. Zve mě k sobě na kávu a konverzaci. Zatímco jeho syn Jassir začíná s přípravou lahodného moku, Imád se rozhovoří: „Damašek už sice neznamená tolik co v minulosti. Také mnoho cenných artefaktů zmizelo. Byly odvezeny do Istanbulu nebo do evropských muzeí. Ale i tak,“ zadívá se Imád vzhůru, „je to můj domov a stále ho nosím ve svém srdci.“
