Text a foto Andre Vltchek Vádí Hadramaut je oázou kolem koryta dávno vyschlé řeky. Je to zároveň jedno z nejtajemnějších míst na světě; jedna z „kolébek civilizace“. Je to ovšem i místo, kam si cizinci příliš netroufají, protože tu působí buňky Al-Kajdy. Jen měsíc a půl předtím, než jsem navštívil Jemen, byly nedaleko historického města ve vádí Dauan zavražděny dvě belgické turistky a jejich šofér. Letíme z hlavního města Jemenu Sańá do Sajunu. Několik minut po startu se pod křídlem otevírá pohled jako z jiné galaxie. Hory bez jakékoliv zeleně, žlutohnědý písek a nízké sopky zvedající se z poustě. Uprostřed sluncem rozpáleného písku se najednou objeví umělé jezero. Z výšky deseti kilometrů se zdá, že jde o optický klam, o fatu morganu, o žert. Když konečně začne boeing klesat, je poušť najednou posetá malými oázami. Suchá kra země jako by na několika místech praskla a vytvořily se kaňony. A pak se objeví i města a vesnice vádí Hadramaut.
Přestože jde o vnitrostátní linku, u východu z letištní budovy sedí několik policistů a vojáků. Kontrolují pasy cizinců, které náhodně vybírají z houfu cestujících, a občanské průkazy místních obyvatel. Začíná krátký výslech: „Máte zvláštní povolení z ministerstva? Kam budete cestovat? Jak dlouho ve vádí Hadramautu hodláte zůstat?“ Klidně odpovídám a usmívám se; jako kdybych se chystal na nedělní procházku v parku. Nakonec mě nechají projít dveřmi. Do obličeje mě udeří žár pouště, ale já mám nespoutanou radost – jeden z mých životních snů se uskutečnil – jsem pouhých patnáct kilometrů od Shibamu (Šibam), města středověkých hliněných mrakodrapů! Nejsou to skály Na parkovišti vyčkává jen několik polozrezivělých automobilů. Starý řidič s dlouhou bradkou (jako by byl součástí nějaké staré arabské pohádky) mě zve do svého žlutého taxi, které již jistě pamatuje několik válek. Klimatizace nefunguje a cena je nepřijatelně vysoká: nemám však náladu na smlouvání. Po chvíli se suneme závratnou třicetikilometrovou rychlostí kaňonem směrem na západ. I když člověk vidí tisíce fotografií Shibamu a čte o něm v desítkách knih a průvodců, není nic na světě, co by ho připravilo na první setkání s tímto zázračným městem. Na rozdíl od velkých historických měst jako Petra, Féz či Machu Picchu je Shibam zcela nedotčen masovým turismem. U jeho hlavní brány se nenajde jediný obchod se suvenýry. U jeho stěn stojí jen jeden (a nepříliš vábný) hotel. Je to město, kde se návštěvník musí zcela přizpůsobit místnímu životu. Nikdo ho tu neobtěžuje a nic mu nenabízí. Nedostatek pohodlí však vyrovnává skutečnost, že se Shibam jen nepatrně za poslední tisíciletí změnil. Když se k němu přiblížíte, najednou si uvědomíte, že to, co se před vašima očima otevírá, nejsou skály, nýbrž věže, které se zvedají přímo z pouště – věže v podobě „mrakodrapů“ se sedmi, osmi a devíti podlažími, ovšem vybudovanými z hlíny; jedno z nejstarších měst na světě s více než dvouapůltisíciletou historií. Za kulturní dědictví lidstva chráněné UNESCO byl Shibam vyhlášen už v roce 1982. Jeho zachovalosti nahrál fakt, že byl po desetiletí chráněn před turismem a vlivem vnějšího světa svou zeměpisnou polohou a složitou politickou situací v zemi: Jemen byl v minulosti rozdělen na jih (komunistický) a sever a ničen válkami a vnitřními konflikty. Ještě nedávno bylo velmi složité obdržet turistické vízum (nyní si většina občanů bohatých zemí může zakoupit vízum po přistání na mezinárodním letišti v Sańá). Během několika let byly uneseny desítky turistů a návštěvníků a reputace země dokázala odradit všechny, až na ty nejtvrdší cestovatele. Na rozdíl od jiných arabských zemí má Jemen (nejchudší stát na Arabském poloostrově) akutní nedostatek luxusních hotelů a služeb pro turisty. Nedostatek „pozlátka“ je však opět vyrovnáván historií a velkou kulturou: Jemen je bezesporu nejzajímavější a přírodně nejkrásnější zemí oblasti. Je libo zbytky?
O Shibamu se psalo již ve čtvrtém století před naším letopočtem; byl však vybudován na ruinách ještě staršího města. V minulosti se pyšnil největší tržnicí v oblasti a do 15. století byl sídlem místních dynastií. Přesto je poměrně malým městem (na oblasti menší než čtvereční kilometr žije kolem sedmi tisíc obyvatel), pyšní se více než pěti sty vysokými budovami, kterým se tu říká „věže“. Jsou výlučně z hliněných cihel a zvedají se do výšky až devíti pater. Shibam tak má několik přezdívek, nejznámější jsou Nejstarší město mrakodrapů na světě a Manhattan v poušti. Město bylo budováno do výšky především jako obrana proti útokům beduínů. V poledne je v Shibamu klid a hrobové ticho. Horko je nesnesitelné a obyvatelé se skrývají ve stínu – za zavřenými okny svých „mrakodrapů“. Po úzkých uličkách se čas od času projde majestátní velbloud či koza. Nebo se ozve smích dětí. Kanalizace je dosud v zárodcích a náhodné návštěvníky čeká nemilé překvapení v podobě zbytků oběda letících z výšky několika pater na ulici – v mnohých městech Jemenu je dosud zvykem vyhazovat nedojedené jídlo přímo na ulici. Za zavřenými okny Shibam je, stejně jako většina severní části Jemenu, tradiční náboženské (muslimské) město. Důkazem jsou mnohé mešity, jedna z nejkrásnějších je Šejk ar-Rašid z 10. století. Všechny ženy a téměř všechny mladé dívky (i malá děvčátka) jsou zahaleny do černých džilbábů. Jakýkoliv kontakt mezi muži a ženami na ulici je téměř nemožný. Na ulicích se sice prodávají rámy oken, tradičně zdobené dveře a nábytek stejně jako potraviny; veškerý život města se však odehrává za zavřenými dveřmi „mrakodrapů“ – a tam návštěvník nemá přístup. V každém domě žije celý klan a je to údajně město uprostřed města, v němž bok po boku existují celé generace. Až na několik čajoven, do kterých má návštěvník přístup, je Shibam dosud jakýmsi hradem, který nabízí okolnímu světu pouze fasády – skutečná tajemství si žárlivě opatruje uvnitř pouze pro sebe. Cizinec – kafir – nemá přístup ani do mešit na celém území Jemenu. A pozvání do místních domů je něčím nezvyklým, výjimkou je pouze jiné historické město na západě země – Zabid. Ani Shibam nedokázal zcela odolat změnám. Bohatí a poměrně vzdělaní občané Jemenu (a snad i sousední Saúdské Arábie) si uvědomili, že mají architektonický skvost uprostřed pouště. Mnohé budovy byly skoupeny a začínají se „renovovat“. Některé opravy se provádějí pod patronátem UNESCO, jiné jsou zcela laické. Do některých domů se zavádí kanalizace a vodovody. Jinde se budují pochybné pseudořímské balkony. Na střechách se objevují satelity. Nová omítka pod sebou ukrývá hliněnou podobu budov. Podle slov pamětníků je nyní Shibam daleko čistší a upravenější, pomalu však začíná ztrácet nádech dávných dob. Nesmí se však zapomenout na slovo „pomalu“ – Shibam je dosud jedním z nejtradičnějších měst na světě! Spousta tajemství Shibam není jediným městem oblasti Hadramaut. Od 15. století sloužilo jako sídlo vládců město Sajun ležící pouhých patnáct kilometrů od Shibamu. Sajun je rušné místo tržnic a levných hotelů. Jsou tu soustředěny téměř všechny služby (včetně nemocnice a škol) Hadramautu. Nad městem se zvedá neskutečný, obrovský bílý palác sultána, postavený jako pevnost v 19. století a později, v roce 1920, přestavěný na obrovskou vilu. Palác je nyní jedním z nejlepších muzeí na Arabském poloostrově, se zajímavými výstavami, včetně souborů starých černobílých fotografií z dob, kdy byla cesta do této části světa životním dobrodružstvím pro britské a holandské cestovatele. Pro někoho jím ale může být i dnes.
Mezi městy Shibam a Sajun se nachází několik zřícenin hradů a pevností, stejně tak jako „hliněných mrakodrapů“. Bída je všudypřítomná, ale místní zemědělci pracují od východu slunce do západu na úrodné půdě oáz. I přesto, že tu jezdí několik dodávek a starých osobních aut, je velmi těžké uvěřit, že tato část světa vstoupila do 21. století. Stejně tak jako na egyptském a etiopském venkově, i tady čas nedokázal mnoho změnit. A ještě o něco dál od Shibamu, téměř sto padesát kilometrů od Sajunu, ve vádí Dauan, se uprostřed skal skrývají další tajemná města hliněných (tentokrát barevných) budov – Al Mašhad a Al-Hajjarajn. Pro cestovatele je Jemen jedním z posledních tajemství světa. Oázy v poušti – ve vádí Hadramaut a vádí Dauan – jsou jeho tisíciletými skvosty.
