Na svůj věk (letos oslaví čtyřicet) rozhodně nevypadá. Mnoho žen ho považuje za prototyp opravdového chlapa. S radostí hovoří o rodině, se smutkem v očích o své práci, aktivně čeká na příznivější dobu. A hodně toho viděl ze světa.
Váš otec byl námořník a společně s matkou a sestrou jste procestovali spoustu zemí světa, vlastně se z vás stali malí cestovatelé…
Je fakt, že od dětství jsem měl v krvi poznávání nových zemí a kultur a nepřišlo mi to ani nijak divné – jiní lidé, jiné mravy. Se sestrou jsme měli velmi přísnou výchovu, museli jsme poslouchat.
Na druhou stranu nám rodiče do života moc dali. Otec mě naučil spoustu sportů: tenis, lyžování, bruslení, plavání. Jako herci mně to otvírá spoustu možností a dnes to vše můžu učit svého syna. Vždycky jsme jako rodina drželi spolu a na veřejnosti jako rodina vystupovali.
Zážitků je z té doby velká spousta, hodně jsem toho i zapomněl. Na jedno ale vzpomínám dodnes – na Filipínách mě rodiče na jeden den půjčili domorodcům. Pro mě to bylo hodně silné. Cizí prostředí, cizí lidé, cizí jazyk. Byla to velká zkouška a musím říct, že jsem byl ohromě šťastný, když jsem druhý den rodiče opět viděl.
Mnoho lidí vás zná z televizních zábavných pořadů. Kde ve světě se vám nejvíce líbil způsob, jakým se tamější obyvatelé baví?
Líbí se mi zábavní parky, kde zaplatíte jedno vstupné a můžete jít na atrakci, kolikrát chcete. Jsou koncipované v takovém rozsahu, že tam den tráví celá rodina s dětmi a všichni se baví. Není to jako u nás na matějské, kde si děti jednou sednou do lodiček, které pamatují rodiče, a na horskou dráhu, kde nevíte, jestli se něco stane, zda dítě dojede v pořádku a podobně. V zábavních parcích všechny atrakce absolvujete společně celá rodina, pak se najíte, sednete si do trávy a odpočíváte. Večer si počkáte na ohňostroj, ale můžete zajít na muzikál nebo jiná představení. Proto se mi líbí tato zábava, podporuje společně strávený čas. Baví se máma, syn i otec a jsou spolu. Děti se baví a dospělí mohou relaxovat, vypustit stres.
Lidi se showmany velmi dobře komunikují. U nás bohužel diváci mají stále strach, nespolupracují a jsou raději, když na ně není vidět. Přesvědčil jsem se ve světě, že hodně záleží na přístupu lidí – když někdo vyrazí za zábavou, tak se chce bavit. U nás se lidé nechávají bavit a vlastně ani nevědí, jestli chtějí.
Vy sám jste si také vyzkoušel, jaké to je lidi bavit – v divadle a filmu i v televizi. Přesto, když zmíním televizní zábavu, jste skeptický.
Zábavné pořady totiž dělají lidé bez citu pro umění a vkus, vidí pouze peníze a sledovanost. Televizní úpadek zábavných pořadů začal tím, že se do nich dohrávaly umělé zvuky – smích. Víte, pokud se tomu nesmějí diváci ve studiu, jak se mají bavit ti u televize?
Na Taiwanu jste viděl například čínskou operu. Je to zcela jiný druh zábavy. Líbila se vám?
Existuje více druhů čínské opery. Jeden mě vyloženě otrávil a naopak ten druhý, založený na akrobatických prvcích, mě nadchnul. Představení, která jsem ve světě viděl, byla často zajímavá, některá mě uchvátila, jiná neoslovila vůbec. Je to o tom, že nesmíte na film, divadlo nebo show jít s tím, že to bude špatné, a hledat mouchy.
Hodně cestujete. Jezdíte raději s rodinou, nebo sám?
Díky své profesi spíše sám, ale možnost jet s celou rodinou vítám. Postupem let si takové cesty vybírám, syn je starší a společně si pak více užíváme.
Cestování s malými dětmi vám tedy vyhovuje?
Moc ne. Dítě si nic neužije a vy jste také otrávení. Dítě vás omezuje v pohybu po zemi, do které jedete. Nemůžete ji dostatečně poznat, protože se podřizujete jeho potřebám. Myslím si, že hranice věku dítěte, kdy si vy i ono užijete společně cestování, jsou tři roky.
A když vyrážíte do světa sám, jde spíše o pracovní cestu, nebo pánskou jízdu? Mimochodem v českém filmu Pánská jízda hrajete jednu z hlavních rolí…
Pánskou jízdu jsem loni absolvoval vlastně úplně poprvé. Vyjel jsem s kamarády do Chorvatska na jachtu a trávili jsme tam šest dní na vodě. Bylo to moc příjemné a pro mě úplně nové, na palubě pouze muži. Naše ženy sice měly dojem, že jsme pouze pařili a byli v deliriu od rána do večera, ale zažil jsem úžasné chvíle. Plachtili jsme po volném moři a všichni na palubě jsme jen seděli a mlčeli a jen tak „byli“. Nikdo nepotřeboval mluvit. Byl to pro mě velmi zvláštní pocit. Víte, ženy si myslí, že když chlapi jedou na pánskou jízdu, tak jdou za jinými ženami, ale tak to vždycky není.
Působíte jako spořádaný otec a manžel.
Nemám tendence kvůli fanynkám, jako někteří kolegové, zapírat ženu a dítě. Rodina je základem všeho, co člověk v životě tvoří.
Jak tedy vychováváte svého syna? Panuje u vás doma volná výchova, nebo tvrdá ruka otce?
Neuznávám takzvanou volnou výchovu. Snažím se být tvrdý, i když doma trávím málo času. Snažíme se – jak my rodiče, tak i naši prarodiče – vštěpovat synovi hodnoty a zásady, které společně uznáváme. Chtěl bych z něj vychovat slušného člověka s úctou k druhým, k jejich práci.
Žijete dvanáct let s rodiči své ženy v jednom domě, jak vycházíte se starší generací?
Velmi dobře. Hůř je na tom moje žena, je doma pořád. Jsem, jak se říká, hájený, protože doma trávím málo času a moje žena pak říká, že se její rodiče ke mně chovají lépe než k ní. Nikdy jsem neměl problém ani se staršími kolegy v divadle. Zastávám pravidlo, že si o člověku můžu myslet, co chci, ale chovám se k němu s úctou.
Se ženou jste strávil osm měsíců v USA, nelákalo vás zůstat tam a věnovat se herectví?
Lákalo…, ale záhy jsem pochopil, že nemá cenu pídit se po práci herce. Není to totiž ani o jazykové bariéře, ale o klice, o štěstí. Jsem ale za zaoceánskou zkušenost moc rád. S manželkou jsme poprvé byli po osm měsíců čtyřiadvacet hodin denně spolu a to už sílu vztahu prověří.
Letos slavíte čtyřicáté narozeniny…
Zatím si to vůbec nepřipouštím. Necítím čtyřicítku jako zlom. Věk beru sportovně, když se podívám do zrcadla, těžko si můžu namlouvat, že mi je dvacet. Vůbec rok 2005 bude pro mě plný změn, kromě kulatých narozenin čekáme přírůstek do rodiny. Pracovně – budu zkoušet představení v divadle u Karla Heřmánka a pak i roli v muzikálu. Pevně věřím, že tento rok pro mě bude konečně dobrý.
Ve své profesi jste vyzkoušel opravdu hodně směrů. Na co si netroufáte?
Asi na všechno, chtěl bych režírovat. Ale zatím mám pocit, že nepřišel ten pravý čas, a stále se učím.
Hodně jste viděl v cizině, hodně doma. Můžete srovnávat. Ale jste spokojený?
Ne, a čekám, až to přijde… Mám cíl – být spokojený. Má profese je složitá v tom, že můžete být sebelepší, a sedíte doma. Nezbývá než si práci sám vymýšlet a pokoušet se ji realizovat.
Martin Dejdar
Narodil se v roce 1965 ve Vysokém Mýtě. Vystudoval DAMU, poté nastoupil do pražského divadla Studio Ypsilon, ale hostoval i na jiných pražských scénách. Hraje, tančí a zpívá v českých muzikálech. Objevil se i v televizních pohádkách a inscenacích. Největší popularitu získal jako moderátor rádia Golem a různých televizních pořadů. Ve filmu debutoval už v roce 1985 v povídkovém snímku Milana Muchny Zelená léta, ovšem pravou přízeň si získal až o osm let později postavou Bejbyho v Šakalích letech. Velké hlavní role vytvořil poté ve snímcích Amerika, Učitel tance (za kterého obdržel prestižní cenu Český lev 1995 za nejlepší herecký výkon v hlavní roli) a Zdivočelá země. Velkou charakterní roli mu nabídl režisér Miroslav Luther v šestidílném seriálu o českých emigrantech podle námětu Pavla Kohouta Konec velkých prázdnin. Film The Manor (Panství) z roku 1998, drama v originálním pojetí, sám koprodukoval a ztvárnil hlavní mužskou roli.
