“Rybáři s udicí a majitelé rybářství nenávidí vydry pro jejich velikou škodlivost, ale pro badatele jest velmi zajímavá. Její život jest tak podivuhodný, že vyžaduje zvláštního pozorování a musí poutati každého přítele přírody, který není postižen její škodlivou činností. Na vydře jest vše pozoruhodné: její život, pohyby, způsob výživy i duševní schopnosti. Náleží jistě k nejzvláštnějším zvířatům našeho zemědílu.”
Již v tomto klasickém přírodopisu z 19. století je vyjádřen rozpor v lidském hodnocení tohoto zvířecího druhu. Jednak je vydra říční (Lutra lutra) obdivována milovníky zvířat, a na druhé straně nenáviděna rybáři. Tato skutečnost platí až dodnes, bohužel v jednom se situace výrazně liší od doby, kdy žil badatel Brehm. V průběhu 20. století došlo k prudkému poklesu populací vyder na většině území střední a západní Evropy vlivem jedovatých látek, destrukce životního prostředí a lovu. V Evropě se původně celistvý areál rozšíření rozpadl na mozaiku větších či menších izolovaných populací. Vydra říční je nyní řazena mezi kriticky ohrožené živočichy.
Na území naší republiky se však můžeme s vydrou říční stále potkávat na březích rybníků a potoků. Nejsilnější “jihočeská” populace obývá region od Šumavy přes Třeboňskou pánev a Novohradské hory až na Českomoravskou vrchovinu. Druhá populace se nachází na Českolipsku a třetí oblast výskytu leží v oblasti Beskyd.
Z DENÍKU: “Blíží se devátá hodina večer, venku se ochlazuje, ruch v blízké vesnici utichá. S nervozitou a očekáváním vypouštíme naši první vydru s vysílačkou. Je to mladá samice, dali jsme jí jméno Dorotka. Dorotka nejistě a velice pomalu vylézá z přepravky a pak v jednom okamžiku ‘žbluňk’, mizí pod hladinou rybníka. Lukáš se chytá přístroje a hlásí nám, kterým směrem se vzdaluje. Pobíháme okolo a s nadšením sledujeme její pohyb. Není vidět ani slyšet, ale podle signálu víme, že se potápí u pravého břehu. O půl jedenácté Dorotka opouští rybník a jde po potoce dolů, kousek pod vesnicí ulehá ke krátkému odpočinku. My také, každý na svém sedadle auta. V jednu hodinu v noci už zkušený Aleš vytahuje svačinu. Naštěstí ji má velkou, a tak se s námi, kteří ještě netušíme, co celonoční sledování vydry obnáší, o kus chleba a teplé kafe podělí. O půl čtvrté se Dorotka probouzí a jde po potoce dál. Před další vesnicí však potok opouští a jde lesem do kopce. Honem vytahujeme mapu a diskutujeme, kam může jít a kde jsou nějaké cesty, abychom se za ní dostali také my. Nakonec jsme usoudili, že v úvahu připadají dva rybníky, a tak honem k prvnímu vyrážíme. Trefa, Dorotka se právě blíží z lesa a po malém přítoku údolíčkem přichází na rybník. Když Dorotka ulehá do nory na břehu, unavení a plni nových zážitků jedeme taky do svých postelí.
Dnes, více než rok poté, se sledování vyder stalo naší každodenní prací. Avšak fascinující objevování nových a nových poznatků a pozorování těchto elegantních šelem vyvažuje všechny strasti nočního sledování.”
KOHO A JAK SLEDUJEME
 Vydra říční u nás žije jak u vody stojaté – rybníky a jiné vodní nádrže, tak i vody tekoucí – od pramenů přes různě velké potoky až po dolní toky řek. |
Vydra je v oblasti střední Evropy převážně noční zvíře a navíc velmi plaché. S vydrou se setkáte jen výjimečně, přestože se v létě koupete ve stejné řece či rybníku jako ona. Proto se k výzkumu používají nepřímé metody sledování, nebo je nutné použít moderní techniky – telemetrie. Tato metoda je založena na principu zaměřování a sledování signálu malého radiového vysílače, který nese sledované zvíře na svém těle. Podle zachyceného signálu je pak možné určit směr a přibližnou vzdálenost vydry od nás, je-li aktivní, nebo odpočívá či spí. Vydry sledujeme po celou noc, od jejich probuzení až do doby, kdy jdou spát. Většinou jsme od sledovaného zvířete přibližně 30 až 200 metrů a pouze podle vlastností přijímaného signálu odhadujeme jeho chování. Za dobrých podmínek lze sledovaného jedince pozorovat i vizuálně. Telemetrie nám takto umožňuje poodkrýt roušku noci, získat unikátní údaje a nahlédnout tak do života vyder, které neodmyslitelně patří do naší přírody.
Od počátku projektu jsme chytili a úspěšně s vysílačkou vypustili čtyři zvířata. První vydrou byla mladá šestikilová samička, kterou jsme pojmenovali Dorotka. Byla již dospělá, ale ještě neměla mláďata. Další v pořadí byl Řehoř, mladý sameček, který se ještě pohyboval s matkou a jedním sourozencem. Díky tomu bylo možné sledovat život celé rodiny. Dorotku a Řehoře s rodinou jsme sledovali v průběhu podzimu roku 2000. Další jsou Ferda a Jindra: tyto mladé asi 1,5roční samce sledujeme od února roku 2001 až doposud. Oba jsou přibližně stejně staří i stejně velcí.
Z DENÍKU: “Sedím v autě, kousek od rybníka, kde v noře spí Jindra. Je stále zima, ale nejhorší mrazy jsou za námi. Abych já neusnula, rozsvěcím si světlo v autě a otevřu knížku. Přečtu kapitolu, Jindra stále spí. Z termosky si naliji horký čaj, než ho vypiji, ohřívám si o něj ruce. Ráda čtu, a tak mě dobrá kniha drží pěkně vzhůru, začtená do děje málem nepostřehnu, že Jindra se probudil. Podle pravidel sledování musím každou čtvrthodinu zaměřit přesnou pozici vydry, a tak vylézám ven. Rybník je malý, a tak doufám, že bych mohla Jindru vidět nebo slyšet. Napínám uši, ale kromě občasného zašplouchnutí kapra neslyším vůbec nic, a tak se raději vracím zpět do auta, kde je o pár stupňů tepleji a nefouká tam. Když se konečně uvelebím, je čtvrthodina pryč a opět musím ven. Jindra je stále stejným směrem. Za hodinu se konečně vydává na pochod, jde po potoce na sousední rybník, vzdálený asi 200 metrů. Tam ulehá a opět usíná. Jindra spí – hodinu, dvě, tři. Začíná svítat. Už ani děj knihy mě moc neprobouzí, a tak čtení střídají krátké intervaly polospánku. Rozednilo se, Jindra stále spí, zdá se, že dnes si dal odpočinkový den. Zaměřím, kde je, a unavená sedám do auta s představou horké sprchy a měkké postele. Nejde nastartovat auto, celonočním čtením jsem vybila baterii. Mobil je ke vší smůle také vybitý. A tak se vydávám na pochod domů.”
DEN V ŽIVOTĚ VYDRY
Z DENÍKU: “Už se zešeřilo a Ferda se začíná ve svém hnízdě v husté vegetaci na břehu rybníka převalovat. V dalším momentě neslyšně vklouzne pod hladinu, o pár metrů dál se s hlasitým zafuněním nakrátko vynořuje a na druhé nadechnutí doplave k přítoku, kde vylézá na břeh. Tam se pravděpodobně věnuje ‘ranní’ toaletě, několikrát je slyšet kýchnutí (čistí si tak dýchací cesty). Poté vyráží po potoce na sousední rybník, nejspíš už má hlad, je třeba prozkoumat momentální potravní nabídku a pachové značky cizích vyder…”
Vydra je samotář. Samec či samice se po většinu roku pohybují osamoceně, výjimkou je období páření. Vydra obsazuje poměrně úzký pruh břehu kolem vody (asi do 100 m), jenž tvoří její domovský okrsek. V rámci svého domovského okrsku vydra vyhledává potravu a úkryt. Toto území dobře zná, pravidelně je v určitých intervalech celé prochází a kontroluje. Domovské areály různých jedinců vyder se částečně překrývají, ale k jejich vzájemnému setkávání dochází jen zřídka.
 Denní úkryt vydry (Dorotky). Vydry si často upraví místo pro odpočinek v hustém bylinném porostu v blízkosti vod. |
Vydra říční je na většině svého rozšíření zvíře s noční aktivitou (i v našich podmínkách). Probouzí se zhruba při západu slunce a pravidelně usíná před jeho východem. V noci také dělá krátkou přestávku, spí a po probuzení pokračuje ve své činnosti. V zimním období, kdy je noc dlouhá a je nedostatek potravy, se období aktivity prodlužuje a vydry přerušují svou činnost během noci dvakrát. Při rozednění vyhledávají vhodné odpočinkové místo a ulehají ke spánku. Během dne mohou být vydry také krátce aktivní, ale jen výjimečně.
Z DENÍKU: “Je poledne a právě hledáme, kde Jindra spí. Když sjíždíme do údolí Dyje, začne se ozývat signál. Zastavíme, signál je nepravidelný – Jindra se převrací na druhý bok, nebo je snad vzhůru? Po chvíli zjišťujeme, že je opravdu vzhůru a blíží se k nám. Sluníčko pálí, léto vrcholí, a tak je nám nezvykle horko (to v noci málokdy zažijeme). Stavíme se po větru ke břehu řeky a čekáme na Jindru. Vyplatilo se, Jindra je krásně vidět, jak plave proti proudu na levé straně a sleduje břeh. Neloví, jen kontroluje okolí. Asi po sto metrech se otáčí a vydává nazpět. Asi o kilometr níže ho opět spatříme, tentokrát se potápí a hledá kořist. Kousek od nás sedí rybář a upravuje si svoje nářadí, ke své smůle si tak vůbec vydry nevšiml. Zato Jindra jej zaregistroval a rychle se ponořil pod hladinu. O půl hodiny později konečně ulehá a spí.”
VYDŘÍ “ŘEČ”
Z DENÍKU: “Jindra plave proti proudu Dyje. Najednou slyšíme agresivní skučení, štěkání a vřeštění. Někoho potkal, nějakého souseda. Zvědavý Martin se pomalu přibližuje k řece. Když potyčka trvá i po půl hodině, stále na stejném místě, zvědavost mi nedá a jdu také blíž. Obě zvířata se perou jak na břehu, tak ve vodě v krátkých intervalech, voda stříká, tráva šustí. Po celé hodině si už vydry asi pověděly vše, co chtěly. Nejprve Jindra a poté i druhá vydra jí nějakou kořist, stále se však od sebe moc nevzdalují. Když jsou od sebe asi 50 metrů, proplouvá okolo třetí vydra. S Jindrou si “neřekne” nic, s druhou vydrou na sebe krátce zasyčí a pokračuje dál. Po chvíli Jindra odplouvá na potok a vzdaluje se. Kdo byla druhá a dokonce třetí vydra? Samec, či samice? Kdo vyhrál souboj? Proč třetí vydra proplavala prakticky bez povšimnutí? Taková pozorování ve mně vyvolávají více otázek, nežli odpovědí.”
Velkou roli u vyder hrají hlasové signály. Nejnápadnější a lehce rozpoznatelné je hvízdání. Má význam při vyhledávání kontaktu s druhým jedincem. Běžný je tento hlas mezi samicí a mláďaty. Pokud se mláďata vzdálí od matky, například při vyplašení nebo při překonávání nějaké překážky (hráz rybníka), jež rodinu rozdělí, okamžitě se ozývají hvízdáním, které je slyšitelné velmi daleko. Matka jim odpovídá, dokud není rodina opět pohromadě. Pokud se vydra lekne, při vyrušení, ozve se varovným zasyčením. Při setkání dvou cizích vyder může dojít k soubojům provázeným celou škálou různých skučivých a štěkavých zvuků. Hlasy závisí od síly a agresivity, je-li souboj vážný, je-li zvíře dominantní, nebo submisivní, je-li to souboj samců, či samic. Důležitou součástí života vyder je hra. Při hře se vydry ozývají tichým mručením.
Nejdůležitější je však pro vydry dorozumívání čichem. Pomocí trusu a rosolovitého výměšku pachové žlázy, uložené u konečníku, vydry v celém svém domovském areálu zanechávají na určitých místech značky. Značkovací aktivita je závislá na ročním období, v letním období je nejnižší. Pach těchto značek je individuální pro každou vydru, a tak lehce poznají, jedná-li se o samce či samici, je-li samec dominantní nebo samice říjná.
ŽIVOT RODINY
Z DENÍKU: “Sedím na posedu, kousek od nory na malém ostrůvku. Rodinka se už probudila a je venku. Vysílačku má sice jenom Řehoř, ale kde je jeho máma i sourozenec, mohu určit podle zvuku. Jsou velmi hluční. Prodírají se příbřežní vegetací, voda čvachtá a tráva šustí. Přestože se od sebe drží na několik metrů, velmi často hvízdají a ujišťují se tak, že se neztratili. Je také slyšet, že tu a tam je každý z nich úspěšný v lovu, křupou rybí kosti – velmi krátce, a z toho usuzuji, že ulovené ryby jsou malé. Lov střídá velmi často hra, jak ve vodě, tak i na břehu.”
Jak už bylo řečeno, vydry jsou samotáři, a tak pouze v období námluv, které nastává nejčastěji v únoru a březnu, se obě pohlaví drží spolu několik dní, a poté se opět rozcházejí. Námluvy jsou velmi bouřlivé a hlučné. Zpočátku jsou zvířata vůči sobě agresivní, ale postupně si na sebe zvykají. Vzájemně se honí a hrají si spolu, jak na suchu, tak i ve vodě. Samci se obvykle páří s více samicemi, také samice se občas páří s dalšími samci. Samice si poté vybere nejvhodnější noru ve svém areálu, kde po přibližně dvou měsících rodí 1 – 3 mláďata. Výchovy mláďat se účastní pouze samice. Přibližně po šesti týdnech po narození opouštějí mladé vydry poprvé noru. Do vody se mláďata odvažují ve stáří osmi týdnů, přičemž jejich první pohyby ve vodě jsou málo koordinované. Matka doprovází mláďata celý jeden rok. Mláďata se postupně osamostatňují, zpočátku jim potravu přináší matka, mláďata se pomalu učí potápět a lovit. Důležitou součástí jejich života je hra.
KAM ULEHNOUT
Z DENÍKU: “Jindru v noci nikdo nesledoval, a tak dopoledne jedu dohledat, kde spí. Postupně objíždím lokality, kde už dříve spal. Přijíždím k rybníku, kde byl včera, a začne se ozývat signál. S ruční anténou zaměřuji, že směr opravdu přichází od rybníka, a tak k němu zajíždím. Dalším zaměřením zjišťuji, že spí na novém místě. Včera spal pod velkým keřem blízko hráze. Dnes signál ukazuje k přítoku. Do rybníka přitéká jen malý potůček, který svádí vodu z okolních luk, přeskakuji ho. Okolo se rozprostírá velká plocha příbřežní vegetace zatopené vodou. Přímo u přítoku stojí osamocená bříza a přesně tam ukazují přístroje. Jak tam může Jindra spát, když je to tu samá voda? Velice pomalu a potichu se přibližuji, kontroluji směr větru. Stále nevím, spí-li Jindra v noře, nebo nad zemí. Je třeba být co nejvíce opatrný. Vyplašením vydry se zkreslují výsledky. Zjišťuji, že přede mnou je malý ostrůvek obklopený z jedné strany hladinou rybníka, z druhé zaplavenou vegetací. Velmi klidné a bezpečné místo. Podle síly signálu a vzhledu ostrůvku usuzuji, že Jindra je v noře, a tak přicházím až na ostrov. Málem pošlapu značkoviště se spoustou čerstvého trusu, ke kterému vede vyšlapaná cestička z vody. Posbírám trus pro analýzu a sleduji vyšlapanou cestičku dál. Dva metry od mne uvidím otvor do nory. Podle pošlapané trávy je vidět, že nora je často využívána. Ještě kontroluji břeh a nacházím, co jsem hledala: přímo u kmene břízy je pod hladinou vody podle vegetace vidět, kde je další vchod do nory, tentokrát přímo z vody.”
Úkryt, kde vydra přes den spí, nazýváme denní odpočinkové místo. Mohou to být nory ve vymletém břehu nebo pod kořeny stromů vybudované jak vydrou, tak i jinými zvířaty. Vydry také spí pouze v úkrytu v husté vegetaci (rákos, třtina, stará tráva), pod keřem nebo hromadou klestí. Také drenážní a kanalizační trubky mohou složit jako vhodný úkryt. Zejména samci používají nadzemní úkryty. Také roční období má vliv na užívání odpočinkových míst, nory jsou používány více v zimě. Vydra jich má ve svém domovském areálu několik a střídá je, v některých spí jen jednou, jiné využívá častěji. Většina z nich se nachází do tří metrů od vody.
POTRAVA
 V zimě, kdy jsou hladiny rybníků zamrzlé, se vydry snaží najít místo, kde je led tenký, aby se pod něj mohly dostat. Na kraji ledu pak zůstanou skvrny krve a šupiny ryb, které vydra ulovila a vynesla z vody ven. |
Z DENÍKU: “Je leden, venku mrzne, na obloze září tisíce hvězd a měsíc svým bledým světlem ozařuje bílou krajinu. Řehoř s mámou a jedním sourozencem plavou proti proudu Bolíkovského potoka. V potoce toho k snědku moc není a většina rybníka je zamrzlá silnou vrstvou ledu, pod kterou už se nedá dostat. Tak musí jako předešlé dny rodinka jít až pod vesnici na nádrže. Ty jediné v celém okolí nemají zamrzlou hladinu a jsou plné krásných baculatých kaprů. Kapr není jejich oblíbená pochoutka, ale musí se jíst, co je nejpřístupnější. Zima je tuhá, potravy málo a energetické výdaje v takové zimě jsou vysoké.
O několik měsíců později Ferda při kontrole svého domovského areálu přišel na nový zdroj potravy. Na rybníku jsou tisíce velkých pulců skokanů a malých žabek. A tak brouzdá podél břehu mezi příbřežní vegetací a co chvíli se ponoří ke dnu, aby ulovil svou kořist. Nad hladinou ji sní. Po několika úspěšných pokusech vylézá na velký šutr a značkuje. Je třeba dát ostatním vydrám vědět, že tady je to moje.
Je podzim, listí žloutne, nastal čas hodů, nastala doba výlovů rybníků. Ferda na přehradě zjistil, že voda má jinou chuť, někde proti proudu se vypouští rybník. Přichází na rybník, který je z poloviny vypuštěn, ve vodě skáče plno ryb. Ferda sejde z hráze k vodě a plave na druhou stranu. Ve vodě je sice plno potenciální kořisti, ale u přítoku v bahně to bude ještě lepší. Tam, kde potok vtéká do rybníka, teď zůstaly jen mělké kaluže a bahno, v kterém se mrskají uvězněné ryby, velmi snadná kořist. V dalších dnech už Ferda přenechal mrtvé ryby v bahně jiným zvířatům, liškám a divokým prasatům, zdechliny totiž nejsou vydří potrava. U vyloveného rybníka je ale stále hodně kořisti i pro Ferdu: v potoce nad i pod rybníkem jsou hejna malých plotic, tu a tam drobná štika, ryby, kterým se podařilo při výlovu uplavat.”
Vydra je šelma stojící na vrcholu potravního řetězce vodních ekosystémů. Největší podíl kořisti tvoří ryby (60 – 90 %), ale mimo ně také pojídá obojživelníky a raky, výjimečně ve velmi malém množství také drobné ptáky, savce, plazy a vodní hmyz. Rozbory velkého množství vydřího trusu, který obsahuje nestrávené zbytky kořisti (šupiny, kosti, srst), bylo zjištěno, že složení vydřího jídelníčku se mění během ročního období, v různém prostředí, ale i mezi jedinci. Proto můžeme vydru nazvat potravním oportunistou – dovede se přizpůsobit stávajícím podmínkám a chytá kořist, která je nejpočetnější a nejdostupnější. Na rybnících je nejčastější složkou potravy kapr a jiné rybniční ryby, například plotice, okoun, slunka. V horských tocích převažuje pstruh, vranka a lipan. V zemích jižní Evropy stoupá zastoupení plazů, v Anglii jsou nejčastější složkou vydří potravy lososovité ryby a úhoř. V jarním období stoupá podíl obojživelníků.
VYDRA A ČLOVĚK
Z DENÍKU: “Ferda právě dojedl rybu na malém rybníčku uprostřed luk a vydal se kousek proti proudu potoka. Potok je malý, svádí vodu z okolních luk a polí, teče podél asfaltové silnice. Na druhé straně silnice teče asi ve stejné vzdálenosti jiný potůček. Ferda zná okolí velmi dobře a o druhém potůčku ví, nahoře až u jeho pramene je větší rybník. Vydává se tam. Opouští tedy potok a zamokřenou loukou se vydává k silnici. Tráva je vysoká, šustí. Z města v údolí vyjíždí auto, ještě není slyšet, ale prozrazuje ho kužel světla. Ferda se blíží k cestě, ještě musí překonat malý příkop. Auto je už blízko. Jsem značně nervózní, ale nemá smysl sledovat Ferdu dál, projíždějící auto ruší signál. Když projede, nastavuji anténu a hledám Ferdu. Je neaktivní stále na stejné straně silnice. Po několika minutách, kdy mi už hlavou proběhlo několik představ zajetého Ferdy, se konečně uráčí pohnout a pokračuje přes silnici na druhou stranu a přes louku k druhému potůčku. Tentokrát přechod přes silnici proběhl dobře.
Bohužel jiný konec potkal mladého Řehoře. Připadla na mne služba a jela jsem dohledat, kde spí. Když se začal ozývat signál, nechávám auto u cesty a dál pokračuji jen s ruční anténou, sníh je rozbředlý. Procházím okolo jeho oblíbené nory, tam není, jdu dál po proudu potoka. Potkávám myslivce, zdravíme se, jeho jezevčík radostně skotačí. “Tak kdepak máte vydru?” ptá se. Hodně lidí nás zná díky naší nezvyklé práci. “Někde támhle v té aleji stromů,” ukazuji a v duchu přemítám, zdali to není odraz signálu. Proč by spal tak daleko od vody? Vydří stopy ve sněhu nenacházím. Mezi stromy zjišťuji, že Řehoř je ještě dál v kopci nad alejí. Uprostřed pole jsem na místě. Řehoř je asi v noře, ale kde je vchod? Sníh je tu podivně udusaný, signál směřuje přímo k mým nohám. Přecházím bezradná sem a tam. V krátkém okamžiku se v paprscích ranního slunce zaleskne něco tmavého – srst Řehoře. Je mrtvý! Co se mohlo stát?! Už s Lukášem později podle stop zjišťujeme, co se stalo. Řehoře zabili pytláci. Nechali si jen hlavu a zbytek vyhodili z auta na kraji silnice. Tam jej našla liška a poodnesla na pole, kde si ho zahrabala jako zásobu pro krušnější časy.”
Přes zkvalitňování životního prostředí a legislativní ochranu je vydra říční stále ohrožena činností člověka. Se vzrůstající automobilovou dopravou dochází k častému úmrtí vyder na silnicích, zejména v místech jejich křížení s tokem. Nevhodně zbudované mosty a kanály pod komunikacemi vydra obchází přes silnici, a končí pod koly aut. Druhou závažnou hrozbou pro vydru je nenávist majitelů rybníků. Vydra jakožto převážně rybožravý druh způsobuje značné škody na obsádkách rybníků. A tak nejjednodušším řešením, jak zamezit těmto škodám, je likvidace vyder pomocí nastražených želez, otrávených návnad nebo zastřelením.
Kruh se uzavřel a já se vyprávěním a vzpomínkami opět dostala k citátu badatele Brehma.
VYDRA ŘÍČNÍ
SYSTEMATICKÉ ZAŘAZENÍ: vydra říční (Lutra lutra), čeleď lasicovité (Mustelidae), řád šelmy (Carnivora), třída savci (Mammalia)
ROZMĚRY: délka těla bez ocasu u samců 60 – 90 cm, samice 60 – 70 cm
HMOTNOST: samci 6 – 15 kg, samice 5 – 11 kg
Samci jsou výrazně větší než samice.
ROZŠÍŘENÍ: palearktická a indomalajská oblast; v Evropě se původně celistvý areál rozšíření rozpadl na mozaiku větších či menších izolovaných populací
PROSTŘEDÍ: vodní lokality různých typů, ve sladké i slané vodě, v tekoucí i stojaté
ROZMNOŽOVÁNÍ: doba březosti 58 – 62 dní; počet mláďat 1 – 4, doba kojení 3 – 4 měsíce
DÉLKA ŽIVOTA: v zajetí se vydry dožívají až 19 let, ve volné přírodě daleko méně – většina narozených mláďat se nedožije tří a více let
VÝZKUMNÝ PROJEKTNÁZEV: Vliv predace vydry říční (Lutra lutra) na rybí obsádku toků v rybníkářské oblasti
TRVÁNÍ: leden 2000 až prosinec 2002
FINANCOVÁNÍ: Grantová agentura České republiky (206/00/0824) s přispěním Českého nadačního fondu pro vydru
ZÚČASTNĚNÉ INSTITUCE: PřF Univerzity Palackého v Olomouci, PřF Ostravské univerzity, AOPK ČR Pavlov a BOKU Wien
