zpracoval Aleš Horáček Údajné ostatky Jany z Arku uchovávané na zámku v Chinonu na Loiře jsou ve skutečnosti středověkým podvrhem. Ukázal to podrobný rozbor, který vedl tým francouzského soudního experta Philippa Charliera. Relikvie, považovaná za pozůstatky upálené francouzské národní hrdinky, je ve skutečnosti kusem egyptské mumie. „Nikdy by mě nenapadlo, že by to mohlo být z mumie,“ řekl Charlier odbornému časopisu Nature, který o výsledcích ročního výzkumu informoval. Relikvie byla objevena v roce 1867 na půdě jedné pařížské lékárny. Jednalo se o nádobu s něčím, co vypadalo jako část ohořelého lidského žebra, několik kusů zuhelnatělého dřeva, patnácticentimetrový zčernalý cár lněné tkaniny a kočičí stehenní kost, která mohla odkazovat ke středověkému zvyku házet na hořící hranice údajných čarodějnic černou kočku. Na nádobě byl nápis: Ostatky nalezené pod hranicí Jany z Arku, Panny Orleánské. Církev je uznala za pravé. Vědci podrobili předměty celé řadě analýz. Zapojili dokonce vrchní francouzské „čichače“ Sylvaina Delacourteho z parfumérie Guerlain a Jeana-Michela Durieze z parfumérie Jean Patou. Ti ve vzorcích rozpoznali vůni po vanilce. Přítomnost vanilinu je však charakteristická pro rozkládající se tělo. „Můžete jej nalézt u mumie, ale ne u někoho, kdo byl spálen,“ konstatoval Charlier.
Další poznatky přinesla analýza černých povlaků na zbytku žebra a kočičí kosti. Ukázalo se, že se nejedná o spáleninu, ale o důsledek působení rostlinných a minerálních látek. Kus lněné tkaniny byl právě takový, do jakého se balily egyptské mumie. Navíc obsahoval pyl z borovic, jejichž pryskyřice se ve starověkém Egyptě používala k balzamování. V Normandii, kde byla Jana z Arku upálena, tyto borovice nerostly. Analýza na základě rozkladu radioaktivního uhlíku pak určila stáří ostatků do období mezi 6. a 3. stoletím před naším letopočtem, tedy do doby o téměř dva tisíce let starší než ta, ze které měly pocházet. Z historického pohledu nejsou výsledky výzkumu až tak překvapivé. Ze středověku je známa jak výroba falešných ostatků svatých a obchodování s nimi, tak používání egyptských mumií pro výrobu léčivých lektvarů. Padla však naděje, že se historici dozvědí o této záhadné postavě francouzských dějin něco víc. Například analýza DNA by mohla objasnit některé z mýtů a spekulací, jako například zda byla Jana z Arku nevlastní sestrou Karla VII. či jestli místo ní byla upálena jakási starší žena.
Panna Jana
* Prostá venkovanka Jana z Arku, narozená v roce 1412, svým vizionářstvím přivodila obrat ve stoleté válce mezi Francií a Anglií. V roce 1430 však byla zajata spojenci Angličanů Burgunďany, prodána Angličanům, odsouzena pro kacířství a čarodějnictví a 30. května 1431 upálena v Rouenu, který tehdy Angličané ovládali. Z podnětu krále Karla VII. byla už v roce 1456 rehabilitována. V roce 1920 byla prohlášena za svatou. Ve Francii je považována za legendu a za patronku země.
* Skutečné jméno Jany z Arku bylo Jeanne Darc. Dochoval se však i její podpis ve tvaru Jehanne, odtud jméno Johanka. Přízvisko „z Arku“ vyplývá z jiné formy příjmení Darc – d’Arc. Jana však ve skutečnosti pocházela ze vsi Domrémy v severní Francii. Známá je také jako Panna Orleánská, sama si nechala říkat Panna Jana, tedy Jeanne la Pucelle.
* Záhadu, jak se nevzdělané vesnické dívce podařilo dostat k následníkovi trůnu a natolik získat jeho důvěru, že ji postavil do čela svých vojsk, se pokouší vysvětlit jeden z mýtů, podle kterého byla Jana levobočkem královny Isabely a tím i sestrou budoucího krále. * Podle dalšího mýtu byla místo Jany upálena nějaká starší žena s kápí na hlavě. Jana se měla znovu objevit po pěti letech a údajně ji poznali jak její bratři, tak královský komoří Nicolas Lowe. Jana se pak provdala za šlechtice Roberta d’Armoises a zemřela v roce 1450.
