Na konci 6. století se v arabských pouštích u kmene “Žraloka” narodil Ámině, ženě Abd Alláha, syn. Psal se právě rok Slona, který se později stal historickým předělem pro obrovské množství lidí. Oním synem nebyl totiž nikdo jiný než Muhammad, prorok Islámu. A tak: “Bismi Iláhi r-rahmáni r-rahím” (Ve jménu boha, milosrdného, slitovného) staví roku 622 Muhammad v oáze Jathrib, později známé jako Madína, první muslimskou svatyni. Ta dostává jméno masdžid, z něhož se postupně vyvinulo nám důvěrněji známé slovo “mešita”. První stavba byla velmi prostá. Tvořil ji nekrytý čtvercový dvůr posypaný pískem a štěrkem a osázený stromy. Kolem něj stála cihlová zeď a základní stěna s výklenkem zvaným mihráb ukazujícím směr k Mekce, kam se při modlitbách obracejí muslimští věřící. Madínská mešita inspirovala mnohé další svatostánky islámu, ať už v Káhiře, Damašku či na jiných místech.
POUTNÍCI Z ČECH
Jako první Evropan vstoupil 9. září roku 1814 Branou klidu do nejsvětější islámské mešity v Mekce Johann L. Burckhardt. Oblečen do ihrámu – poutního oděvu a v doprovodu průvodce tak spatřil to, co se nikomu jinému ze starého kontinentu do té doby nepodařilo: boží chrám Kaabu.
Z českých muslimů navštívil nejposvátnější místa jako první Hadži Muhammad Abdalláh Brikcius. S prostředím Arabského poloostrova se sžil velmi rychle, pracoval pro jemenskou a saudskoarabskou armádu, od níž obdržel pamětní medaili. Pouti do Mekky zvané hadždž se zúčastnil i současný nejznámější český stoupenec islámu Muhammad Ali Šilhavý. Uviděl Mekku sice v noci, ale přesto to byl prý okamžik nesmírného štěstí.
Známým voláním “Alláh akbar” (Bůh je velký) svolává muezzin věřící k modlitbě. Sám jsem tahle slova poprvé uslyšel v Káhiře. Bylo krátce před rozedněním a hlas rozléhající se dosud ztichlou egyptskou metropolí zněl téměř mysticky. Jeho původce se mi však spatřit nepodařilo. Místo něj jsem na minaretu, který svou siluetou dotváří takřka každou mešitu a je její dominantou a chloubou, uviděl jen pár amplionů, z nichž se do všech stran pravidelně rozléhají předepsaná slova.
K městům s nejstaršími mešitami na světě patří vedle Mekky a Madíny i Jeruzalém, Damašek a Tunis. K těm největším pak irácká mešita v Sámariá a malajsijská v Šáh Alam. Věže minaretů nejsou však dnes omezeny jen na islámský svět. Mešity najdeme i téměř ve všech evropských metropolích. Kromě Prahy a Bratislavy.
OD RUDOLFA II. K FRANTIŠKU JOSEFOVI I.
Obyvatelé českých zemí a “musulmané”, jak byli přívrženci islámu kdysi označováni, se poprvé významněji setkali v době panování Rudolfa II. Praha se tehdy stala evropskou metropolí a přijímala nejrůznější poselstva, ať už od perského či tureckého sultána. Pro vlastní potřeby si tenkrát vyslanci těchto panovníků pravděpodobně postavili i vlastní modlitebnu, byť pro stavbu stálé mešity nebyl důvod. Prvním muslimem, který mohl v Čechách využít opravdové mešity, byl teprve osmanský sultán Abdülhamid. V Karlových Varech ji dal pro něj postavit císař František Josef I. Dnes po ní nezůstalo ani stopy, ale stávala prý mezi kolonádou a hotelem Pupp – dalo by se říci na strategickém místě. I ona však postrádala typický architektonický prvek – minaret. Ale tuto “hlásku” měli Češi možnost spatřit už od počátku 19. století v zámeckém parku v Lednici na Moravě, kde ji, v souladu s tehdejším módním zájmem o orient, nechal postavit kníže Jan Josef Lichtenštejn. Lednický minaret ovšem vždy sloužil jen estetickému účelu a muezzinův hlas z něj nikdy nezazněl.
MARNÉ VOLÁNÍ ALLÁH AKBAR…
Pro muslimy žijící v Československu se situace poněkud zlepšila po vyhlášení nezávislosti v roce 1918. Proto když zástupci islámské komunity požádali pražskou radnici o povolení k výstavbě mešity, získali od magistrátu souhlas. Měla stát na Štvanici, ale pro nedostatek peněz nakonec z plánu sešlo. V roce 1936 byl muslimům v Čechách nabídnut Hanavský pavilon v Letenských sadech, ten však zase nevyhovoval svou dispozicí.
Dokonce i za minulého režimu se zrodilo několik pokusů o stavbu mešity v Praze, podpořených tehdejším přátelským vztahem k islámským zemím. Nejintenzivnější byly snahy Libye, ale přes přátelské kontakty s československými komunisty povolení nakonec vydáno nebylo. Po roce 1989 o totéž usilovaly Spojené arabské emiráty v rámci jisté reciprocity k otevření českého zastupitelství v Dubaji. Už bylo vybráno i místo – nedaleko sídliště na Pankráci. Myšlenku vzniku islámského kulturního centra s modlitebnou ale definitivně pohřbila válka v Perském zálivu. A ztroskotal i pokus Džumy Ubajda Abú aš-Šawáriba z Emirátů, který zamýšlel v roce 1995 vystavět monumentální mešitu v Teplicích kvůli značnému počtu muslimů léčících se v těchto lázních. Jeho plán počítal dokonce se vznikem jakéhosi náboženského centra – modlitebna měla stát poblíž katolického kostela a židovské synagogy, o jejíž výstavbě se rovněž uvažovalo. Pro téměř hysterický odpor místních církevních představitelů i obyvatel se však myšlenka neprosadila.
Dnes se muslimové v našem hlavním městě modlí v provizorní místnosti v Praze 4. Smontované stavební buňky vskutku nepřipomínají místo, kde pátek co pátek probíhá salát – společná modlitba. Lze tu však vyslechnout imáma – předmodliče, který k věřícím nejprve promlouvá na nějaké poučné téma. Poté následuje modlitba, při níž muži, někdy i spolu s dětmi, stojí v řadách vedle sebe, samozřejmě čelem k Mekce. Stojí těsně vedle sebe a dotýkají se rameny, aby tak zdůraznili pocit sounáležitosti spoluvěřících. Podaří-li se vám zúčastnit se modlitby, uvidíte muslimy v polohách známých zřejmě jen z filmů. Patrně nejznámější je pozice sudžúd – padnutí na tvář před bohem. Muslim se dvakrát dotkne čelem země. Zajímavá je i očista před modlením a to, že mnozí věřící přicházejí do duchovní místnosti bosi. Umývárna a sociální zařízení v této modlitebně však příliš nevyhovují, a proto se staví na Černém Mostě nové islámské centrum. Kromě Krče probíhají v Praze modlitby – zejména pro občany turecké národnosti – také v Karlíně a zúčastnit se jich může každý. Pokud člověk neovládá jazyk, nevadí – už jen zhlédnutí společné modlitby je silným zážitkem. Chybějící skutečné mešity v Praze či Bratislavě nenahradí ani existence modlitebny v Brně, slavnostně otevřené loni v létě. Jedná-li se o projev diskriminace vůči komunitě, která sice nemá ve střední Evropě své kořeny, ale patří k největším na světě, ponechávám na čtenáři. Muhammad Ali Šilhavý je o tom přesvědčen.
