Středa 9. května 1945. V alpském údolí klepe na dveře horského statku vyhublý patnáctiletý chlapec. Chtěl se v posledních dnech války protlouct do Bavorska, ale vysoké teploty mu to nedovolily. Rakouskému sedlákovi se představil jako sirotek Martin Bergmann z Mnichova, Kaufingerovy ulice 25. Světlovlasý chlapec věděl, že si jeho údaje nebude moci Rakušák ověřit. Přihlašovací úřad Mnichov-střed vyhořel před několika týdny po spojeneckém leteckém útoku na bavorské hlavní město. Nejmenoval se totiž Bergmann. Jeho skutečné jméno je Martin Bormann. Syn říšského vedoucího, jehož kmotrem byl Adolf Hitler. Chlapcův otec byl v posledních letech druhé světové války “šedou eminencí” Třetí říše. Hitler ho nazýval svým nejvěrnějším soudruhem a určil ho jako vykonavatele své závěti. Také Martin, Bormannův nejstarší syn, byl často u Hitlera na návštěvě. S otcem se však v posledních letech války příliš nestýkal. Ten ho totiž poslal do internátní školy pro syny nacistických pohlavárů ve Feldafingu na Starnbergském jezeře. Jen jednou ho tam přijel soukromě navštívit, když bylo Martinovi 13 let a otec ho chtěl zasvětit do tajů sexuálního života. Tehdy mu syn položil otázku: Co je to národní socialismus? “A víte, co odpověděl?” říká dnes Martin Bormann. “Národní socialismus, to je vůle vůdce.”
VÝCHOVA NA ALPSKÉ SALAŠI
 Fotografie z roku 1965 – Martin Bormann mladší jako misionář v Kongu v Leopoldville. |
Do údolí, mezi lidi, přicházel Martin Bormann jen málokdy. Opatroval stádo krav a četl. Četl vše, co se mu dostalo do rukou. Také staré noviny. Jednoho dne našel v deníku “Salzburger Nachrichten” zprávu o rozsudcích Mezinárodního soudního tribunálu v Norimberku nad válečnými zločinci. Jeho otec byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti.
Nechtěl mezi lidi. Jedině se svým chlebodárcem, starým rakouským sedlákem, se stýkal blíže. “Byl to člověk, který žil praktickou křesťanskou vírou,” vzpomíná Martin Bormann. Od něho také dostal nevelkou brožuru “Zachráněn – ztracen”. Bylo to jen několik stránek, v nichž autor osvětlil myšlenku, že jedině Bůh může být spravedlivý, odpouští a ukazuje i cestu. Mladý Martin Bormann se postupně stal věřícím křesťanem. A věřil a doufal, že také jeho otec, ať už je kdekoli, nalezne cestu k Bohu.
CO SE VŠAK STALO SE “ŠEDOU EMINENCÍ” NACISTICKÉHO VŮDCE?
V době, kdy Bormann-Bergmann pásl dobytek na alpské salaši, se o jeho osudu vyrojily nejrůznější legendy. Nejčastěji se hovořilo o tom, že se mu podařilo uprchnout do Jižní Ameriky. Naposled byl viděn živý začátkem května 1945 v rozvalinách Berlína, nedaleko Lehrtského nádraží. Několik důstojníků, kteří se v té době pohybovali v jeho blízkosti, později vypovědělo, že zahynul při výbuchu tanku zasaženého sovětskými dělostřelci. V roce 1972 při stavebních pracích u Lehrtského nádraží byly skutečně nalezeny kosterní pozůstatky muže. Po mnoha laboratorních testech se vědci s téměř stoprocentní jistotou shodli, že šlo skutečně o Martina Bormanna. Přesto, že Bormann zřejmě padl v posledních dnech druhé světové války v květnu 1945, odmítá tomu dodnes mnoho lidí věřit. Podle některých zemřel v Sovětském svazu, kam ho odvezla sovětská zpravodajská služba NKVD, pro niž dlouhá léta údajně pracoval. Jiní si zase myslí, že zemřel v Jižní Americe, kde ho před smrtí ošetřoval pověstný nacistický lékař dr. Josef Mengele.
PŘIZNÁNÍ, MISIE, NÁVRAT
Martin Bergmann, který stále ještě tajil své pravé jméno, se rozhodl, že složí maturitní zkoušku a půjde studovat teologii. Teprve jako student vysoké školy se přiznává, že jeho pravé jméno je Martin Bormann. Je odsouzen k mírnému trestu. Své pravé jméno zatajil, když mu bylo 15 let, proto jeho trest odpovídal výši trestu pro mladistvé – jeden týden vězení.
Po vysvěcení na kněze vstoupil Martin Bormann do řádu “Misionáři Srdce Ježíšova” a odešel začátkem šedesátých let na misii do Konga. V roce 1964 se vzbouřil černošský kmen Simba a jeho bojovníci vzali mladého Bormanna jako rukojmí. Ze zajetí ho osvobodili belgičtí výsadkáři. O dva roky později se však do Konga opět vrací. V roce 1971 se rozhodl ke kroku, který zásadně změnil jeho život. Bylo to při návštěvě Německa, kdy se jeho vůz srazil s nákladním autem americké armády. Vojáci se domnívali, že ve vraku leží už jen mrtvý řidič, ale majitel nedaleké autodílny ho vyprostil a odvezl do nemocnice.
“Pamatuji si na to jako dnes. Když viděl můj průkaz, zbledl. Nevěděl jsem proč. Teprve později vyprávěl, že mě jako jedenáctiletého chlapce vezl s matkou a mými dvěma sestrami na návštěvu k říšskému vedoucímu SS Heinrichu Himmlerovi…”
Po uzdravení se Martin Bormann rozhodl vystoupit z řádu. Stal se profesorem náboženství a němčiny na gymnáziu v Hagenu.
SMYSL ŽIVOTA: USILOVAT O SMÍŘENÍ
Psal se rok 1987. Martin Bormann se zapojuje do pracovního společenství “Děti pachatelů – děti obětí”. Jeho členy jsou děti nacistických válečných zločinců i děti obětí holocaustu. Martin Bormann se seznamuje také s izraelským profesorem Danem Bar-Onem, který tehdy pobýval několik měsíců na univerzitě ve Wuppertalu. S tímto vědcem ho dnes spojuje pevné přátelství. Snaží se zprostředkovat přátelské vztahy mezi mladými Izraelci a Palestinci, mezi kdysi znepřátelenými černými a bílými Jihoafričany, mezi katolickými a protestantskými Iry ze severu země. Koncem roku 1999 odjíždí Martin Bormann na několik týdnů do palestinské autonomní oblasti, aby tam působil jako zprostředkovatel vztahů mezi Araby a Izraelci.
Životní pouť teologa Martina Bormanna, syna jednoho z nejbrutálnějších nacistických zločinců, se blíží ke konci. “Je to otřesné, že přes zločiny, jež byly spáchány ve druhé světové válce ve jménu Německa, je ještě mnoho mladých, kteří se hlásí k neonacismu. Chci se věnovat právě této problematice. Snad se mi podaří ještě něco dobrého vykonat…”
