FRANTIŠEK VONDERKA
Brežněvovská propaganda ho stejně jako Solženicyna či Sacharova vydávala za zaprodance imperialistů. Spisovatel (napři. Zakažte zákazy!) a překladatel (z němčiny do ruštiny překládal mj. díla W Goetha. H. Heineho a H. Bölla). Lev Kopelev se totiž stejně jako Sacharov a Solženicyn kriticky vyjadřoval k poměrům v tehdejším SSSR. Proto tam jeho jméno figurovalo na třetím místě v seznamu „zrádců”… Na Západě si za svoje neohrožené postoje vysloužil přídomek „kritické svědomí Ruska”… Židovské prarodiče mu povraždili němečtí nacisté u ukrajinského Babiho Jaru. Lev Kopelev za 2. světové války bojoval v řadách Rudé armády, dosáhl hodnosti majora a byl vyznamenán mnoha vysokými řády. Přesto několik měsíců po skončení války putoval do stalinského gulagu; projevil totiž „soucit s nepřítelem” a za to byl odsouzen k deseti letům vězení… Prožil je v gulagu, rehabilitovali ho až za Chruščova v roce 1957. Brzy ovšem znovu upadl v nemilost. Tentokrát se „provinil” tím, že vystoupil na obranu jinak smýšlejících. „Považoval jsem to za svoji povinnost vůči kamarádům padlým ve válce, za povinnost vůči přátelům, kteří se ozvali, když jsem se sám dostal do gulagu. Považoval jsem to prostě za svoji občanskou povinnost, i když s názory mnoha lidí,na jejichž obranu jsem vystoupil, jsem nesouhlasil…” V roce 1968 Lev Kopelev Odsoudil Intervenci Vojsk států Varšavské smlouvy v Československu, postavil se za Andreje Sacharova, protestoval proti jeho hnanství do Gorkého… Byl důležitou spojkou ruských opozičních intelektuálů s demokratickým světe. V roce 1981 dostal povolení k návštěvě přátel v SRN. Sovětský režim této cesty využil k tomu, že Lva Kopeleva a jeho manželku Raisu Orlovovou během pobytu v cizině zbavil občanství SSSR a znemožnil jim tak návrat do vlasti… V prvních měsících exilu bydleli u Kopelevova přítele, nositele Nobelovy ceny za literaturu, Heinricha Bölla v Kolíně nad Rýnem.
V SRN se svojí ženou žije doposud. S devětasedmdesátiletým Lvem Kopelevem jsem hovořil během pobytu v Praze, kam přijel jako čestný host na zahájení výstavy k dílu Heinricha Bölla.
Jsem velmi rád, že vás vidím v Praze. Byl jste tady už v roce 1990, takže můžete srovnávat. Jak se vám líbí Praha 1992? Musím se vám přiznat, že jsem se do Prahy zamiloval. Je opravdu nádherná. Za toho půldruhého roku ještě více zkrásněla. Restaurované domy, hezké jsou i fiakry v ulicích. Trošku mi vadí obrovská amerikanizace. To opravdu všude musí být anglické nápisy? Copak Praha není světová i bez nich? A učitelé ruštiny ve stejné době marně hledají práci. Ruština přece nenese vinu na Brežňevových zločinech…. Praha – a taková byla přece její tradice – by měla být místem setkávání různých kultur… Ale to bylo jen na okraj. Já jsem do Prahy opravdu zamilovaný. Jak vidíte, nejsem, už žádný mladík, chodím o holi, ale po Praze chodím jenom pěšky. Chci se na ni vynadívat, nadýchat se jí…
Vy Prahu máte rád asi už velmi dlouho, jinak byste takhle v Československu má určitě hlubší kořeny… Uhodl jste a já vám prozradím proč. Vůbec první knížka, kterou jsem publikoval po propuštění z gulagu a po rehabilitaci, byla o Haškovi a o jeho dobrém vojáku Švejkovi. Ovšem na osobní setkání se zemí Jaroslava Haška jsem si musel, jak už jsem řekl, počkat až do roku 1990… Jistě. Vždyť za Brežněvova režimu se i u nás říkalo oficiálně jen to, co se psalo tehdy v Pravdě nebo v TASSu – že Lev Kopelev je zaprodanec. Ta kampaň tehdy, to bylo nejhorší období mého života…
Chcete říci, že to bylo horší než to, co jste zažil za Stalina? Pro mne osobně ano. Bylo to horší než vězení. Noviny o mně tehdy psaly že jsem zaprodanec a přítel fašistů. Za Stalina mne sice obvinili z buržoazního humanismu, z toho, že pomlouvám Rudou armádu. Byl jsem totiž proti surovému zacházení s německými válečnými zajatci… Ovšem po válce o mně nikdo neřekl – tak jak se to stalo za Brežněva – že jsem zrádce, zaprodanec a pomahač fašistů. Taková slova si tehdy nedovolil ani žalobce, ani soudce ani udavači, kteří proti mně svědčili u soudu… To vše je dnes minulost. Setkali jsme se ve svobodné zemi,která hledá způsoby, jak analyzovat svoji minulost. Pro Německo, ve kterém žijete, je symbolem účtování s minulostí právě kritický demokrat Heinrich Böll… Ano, Böll je vzorem, jak se vypořádat s minulostí. Kritériem musí být pravda. Objektivní pravda. Pravda, jak říkal už Goethe, je lék. A ten může působit problémy, aby vždycky mu musíme dát přednost před užitečnou lží. Böll to tak praktikoval a vyžadoval to i od svých přátel. Nic se nesmí zatajovat. To, že dnes budeme z taktických nebo strategických důvodů malovat včerej šek jenom růžově nebo černě, se nám zítra může jenom vymstíti. Chce to – podívat se pravdě otevřeně do očí, objektivně posoudit pro i proti. Jedině tak se můžete dívat na to, co bylo. A jedině tak pak pochopíte, co možná bude. Takže je nutné vážit všechny okolnosti, vidět všechny souvislosti. Jinak se totiž vytvoří nové legendy… Přesně. Právě v Rusku je to teď velice patrné. Koluje tam sousta legend, které s historickou pravdou nemají nic společného. Modly včerejška padly a proto že chybí kritický pohled na minulost, mnoho lidí chce na jejich místo postavit modly předvčerejška. To ale opravdu není cesta k budoucnosti… A znovu jsme u problému objektivního hodnocení… A znovu jsme u Heinricha Bölla. Jak jistě víte, v roce 1968 by v Praze a zažil okupaci. Pár dní potom otřesném 21. srpnu mi poslal dopis. Velice zajímavý dopis, který jsem okamžitě přeložil do ruštiny a vydal v samizdatu jako anonymní svědectví německého demokrata… Ten dopis byl objektivním, ale i lidským rozhořčeným pohledem na tragédii,která se stala. A Böll s tím vším měl i otřesnou osobní zkušenost. Psal v dopise o tom, jak jeden sovětský důstojník málem zastřelil jeho syna Roëného. Jak mu přiložil hlaveň samopalu na prsa a chtěl po něm jeho fotoaparát… Psal i o jiných hrůzách z těch srpnových dní. A ve stejném dopise – a to je onen pohled na věc z nadhledu – zároveň litoval i mladé ruské vojáky, kteří přijeli do Československa jako okupanti. Litoval naivní, hloupé a zastrašené ruské kluky, kteří nevědí, co dělají, k čemu jsou zneužití…
To vše už je opravdu pryč. Jak se díváte na současný vývoj v Rusku? Někdy jsem z toho , co se děje, doslova zoufalý. Děje se velké neštěstí a já se obávám, že ještě nedosáhlo svého vrcholu.Ale abyste mi dobře rozuměl: já nadále věřím v Rusko a v ruské lidi tak, jak jsem v ně věřil vždycky. Rusko nemůže zahynout, znovu se zotaví. Tak jak se zotavilo po nepokojích ve středověku, po Napoleonovi i po Hitlerovi. Obávám se jenom toho, že do té doby s může stát ještě mnoho zlého. Strašný je především morální rozklad.Víte, nějaké ty vuřty třeba budou docela brzy, ale vyčistit zamořené duše, to bude trvat velmi dlouho.
A jaký lék na tu mizérii, kterou teď máme i u nás, vidíte vy? Jak jsem řekl, je jenom jediný lék – holá pravda. A tolerance. A já tolerancí nemyslím to, že budete okamžitě souhlasit s někým, kdo má jiný názor než vy. Tolerance znamená, že jeho názor akceptujete. Musíte jiné nechat myslet tak, jak myslí a nikoli je okamžitě za odlišný názor chytat pod krk. Všechny způsoby myšlení mají nárok na existenci jako ten můj vlastní, pokud jejich obsahem není zabíjení a drancování. A tolerance také znamená, že člověk se brání ideologii, která chce být monopolem, že se brání názorům, které mu někdo vnucuje. A nejlepší myšlenky nelze nikomu vnucovat a diktovat. To by byla intolerance a to je to nejhorší, co by nás mohlo potkat… To, co potřebujeme, je pravda a tolerance. To je můj názor a chcete-li, to je i můj program, kterého se nikdy nevzdám.
Se spisovatelem Lvem Kopelevem hovořil během jeho krátkého pobytu v Praze František Vonderka. Foto: osobní archiv Lva Kopeleva
