Muž z fotografie agentury Fulgur

Ukořistěné nákladní auto s nápisem RUPA už je skoro plné, ještě zahnat dovnitř poslední vězně, naložit k nim ozbrojenou stráž – a za chvíli se mohou vydat na cestu. V těsném půlkruhu se tlačí hlučící dav. Mladík ve světlé košili se dokonce chytá zdi a snaží se vytáhnout nahoru, aby viděl na dvůr za železnými vraty, odtud přivádějí zadržené… Teď! Zkušený fotograf si volí vhodnou chvíli, aby z mírného nadhledu dostal do záběru vše, co potřebuje a mačká spoušť. Ví, že krátce poté se jeho snímek rozběhne do světa. A na zadní straně že bude mít chráněnou značku v podobě Eiffelovy věže a kulaté razítko věhlasné tiskové agentury FULGUR se sídlem v pařížské Rue de Valenciénnes, telefonní číslo NORD 76-58.lllAš, středa 21. září 1938.Ještě osm dní zbývalo do podepsání ostudné i osudné dohody v Mnichově, ale už nyní jako by jim město patřilo: lidé z Henleinova freikorpsu a sudetoněmečtí ordneři odvážejí „do zajetí“ české občany a ty z Němců, kteří „nebyli jejich“. Jeden ze „zajatců“, kterého přivedli mezi posledními, stojí na nákladním autě docela vlevo, drží se zadní části vozu – a v okamžiku, který si fotograf zvolil, se mu nechtěně podíval do objetivu…Onen člověk ze známého snímku agentury FULGUR válku i následné události přežil. Jmenuje se Karel Kříž. Nebylo snadné ho najít, ale nakonec jsme se před časem sešli. Utíral si pod slunečným severočeským nebem trochu zapocené brýle, dole pod námi teklo Labe, nacházeli jsme se jen pár kilometrů od Ústí, ale na zahradě venkovského domku bylo ticho. Jako by se tu zastavil čas…lllDocela obyčejný příběh, ale když chcete… Vyrostl jsem na Chomutovsku, ale sem, na sever, jsem se vrátil vlastně až na stáří, mezitím mne život zavál jinam. V roce l925 jsem se stal poštmistrem v Habersbirku, tehdy okres Falknov nad Ohří, dnes je to Habartov na Sokolovsku. Obec s okolními hornickými osadami čítala v té době asi čtyři tisíce duší, z toho však bylo pouze takových deset procent Čechů.Všichni Češi ovládali nejen spisovnou němčinu, ale i místní německé nářečí, kterému se říkalo egerlandština – chebština. A egerlandština se lišila od spisovné němčiny natolik, že Němec z Liberce či Brna zdejším lidem prostě nerozuměl.V té době se ještě Němci Čechů nestranili. Vzájemně jsme se snášeli a v hostinci Adama Zartnera jsme vysedávali společně. Jenže ta idyla netrvala navždy. Přišla léta krize, zhruba od jedenatřicátého do třiatřicátého dělali havíři jen tři až čtyři dny v týdnu, mnozí zůstali vůbec bez práce a jejich rodin se dotkl hlad.Ve čtyřiatřicátém roce mne přeložili na lepší místo. Stal jsem se vedoucím nádražního poštovního úřadu v Aši, která měla tehdy čtyřiadvacet tisíc obyvatel, z čehož snad devadesát procent byli Němci. Působili jsme v budově Bavorského nádraží, což byla pohraniční stanice se silným provozem, sídlil tu také náš a německý celní úřad, oddělení finanční stráže a státní policie. V prvním poschodí jsem měl služební byt. Polovina zaměstnanců pošty byli lidé německé národnosti a denně jsme se stýkali.Kolem šestatřicátého roku tohle vše jakoby zlým zázrakem zmizelo. Henlein a jeho lidé proti nám začali štvát a německá vláda přemístila do vnitrozemí všechny zaměstnance, kteří buďto neměli árijský původ či se projevovali protinacisticky. Starší říšští zaměstnanci se začali bát soukromých styků s Čechy. A mladí, nově do Aše přeložení Němci, byli už většinou zfanatizovanými hitlerovci. Na vlastní oči jsem tehdy viděl, co dokáže nenávistná propaganda. V Aši to mělo obzvlášť ostrý průběh, protože manželka Konráda Henleina byla dcerou ze staré ašské obchodnické rodiny a vlastnili dům na náměstí…V sedmatřicátém roce nás říšská dráha vypověděla z bytu v nádražní budově. Oznámili nám, že místnosti potřebují pro dráhu. I tohle byla jedna z metod, jak odtud vyhnat české lidi. Někteří čeští zaměstnanci to nedokázali snášet, opouštěli pohraničí a stěhovali se do vnitrozemí. Čím dál častěji docházelo k přestřelkám na hranicích a byli už i mrtví a ranění. Napadali nás a uráželi přímo na ulicích města a mnohdy bylo pro manželku, v pravém slova smyslu, utrpením dojít na nákup.Devatenáctého května 1938 se po Aši rozšířila zpráva, že následujícího dne vstoupí do pohraničního území Československa německá armáda a obsadí celé Sudety. Chystali jsme se k obraně. Jednotky SOS – Stráže obrany státu – byly v pohotovosti a odhodlány odrazit případný útok.Říšskoněmečtí zaměstnanci nastoupili 20. května ráno do služby s železnými kříži a jinými vyznamenáními z první světové války na stejnokrojích. Když jsme se jich ptali, co to má znamenat, odpověděli, že k tomu dostali příkaz. Ten den však nakonec přešel bez incidentů. Vyznamenání z blůz Němců zmizela a situace se na čas uklidnila.Následující neděli jsme se vydali navštívit některé naše spolupracovníky, kteří přechodně sloužili u jednotek SOS v lesích nedaleko vesnice Hazlov. Skupinky civilistů, hlavně to byli Němci z Říše, se při procházce zastavily u našich vojáků. Zdálo se, že jde jen o zvědavce, ale pak jsme zahlédli, že někteří z nich fotografují záseky a zákopy v terénu. Jeden náš četař upozornil výletníky na zákaz fotografování. Současně jim žertem nabídl krumpáče a lopaty, aby jim při hloubení zákopů pomohli. Večer jsem jako obvykle poslouchal naše zprávy a potom ještě vysílač Lipsko, abych se dozvěděl, co říkají ti na druhé straně. A slyšel jsem, že prý česká soldateska opevňuje hranice a dokonce i v neděli odpoledne silou a vyhrůžkami nutí u silnice Františkovy Lázně–Aš kolemjdoucí Němce, aby kopali zákopy. Četařovo vtipkování tedy posloužilo říšské propagandě.Nejhorší bylo ovšem léto osmatřicátého roku. Nové a nové incidenty ve městě i na hranicích, stupňující se troufalost henleinovců. V závěru srpna promluvil na okázalém sjezdu nacistické strany v Norimberku Adolf Hitler a nás o dva dny později zděsila zpráva o událostech v Habersbirku, kde henleinovští ordneři přepadli četnickou stanici a zavraždili několik našich lidí. Dvacátého září 1938 odpoledne se poštovní zaměstnanci německé národnosti nedostavili do služby. Osobní vlak, který jezdil z Chebu do Hofu a kolem půl třetí stavěl v Aši, byl říšskoněmeckým výpravčím odbaven a odjel, aniž se z vlaku vrátil jeden člen celní kontroly německé národnosti a jeden člen československé státní kontroly. Nevěděli jsme, co bude dál.Němci už nechodili ani na poštu. Jindy byl odpolední provoz u přepážek většinou dost silný, ale toho dne se neukázal nikdo. Ani zaměstnanci továren nepřivezli obvyklé balíkové zásilky. Zatelefonoval jsem tedy do nadřízeného ředitelství pošt v Praze. Vysvětlil jsem situaci a navrhl uzavření úřadu a odvezení přijatých peněz a zásoby poštovních známek do vnitrozemí. Oni však můj návrh odmítli s tím, že žádné konkrétní nebezpečí nehrozí, a že mám požádat o ochranu úřadu jednotky SOS. To bylo však vyloučené. Vždyť naše pracoviště sídlilo v říšskoněmecké nádražní budově na samých hranicích republiky a bylo obklopeno úřadovnami říšské dráhy a říšské celní a poštovní kontroly. Tedy vyhlídka na obranu velmi nepatrná. Poslal jsem proto jednoho zaměstnance pošty do bytu k manželce a vzkázal jí, aby vzala děti a nejbližším vlakem odjela z Aše. Mezitím se na nádraží shromáždilo mnoho českých rodin a také ženy a děti německých antifašistů. Ti všichni museli narychlo opustit domovy, aby zachránili alespoň holé životy. Až do desáté hodiny večer jsem zůstal v kanceláři a pak jsem se vydal domů. Před půlnocí mne však vzbudil hluk v ulici. Otevřel jsem okno a viděl, že na domech vlají hakenkrajcerské prapory a ve městě vládne zvláštní ruch. Oblékl jsem se a spěchal do úřadu. Po několika krocích mne zastavilo asi pět civilistů, kteří měli nové pušky, vojenské opasky a pásku s hákovým křížem na rukávě. Jakmile mě spatřili, vykřikl jeden z nich:„Halt! Hände hoch!“Obklopili mne a prohledali, jestli nemám u sebe zbraň. Hodinky a peníze mi zatím nechali, ale krabičku žiletek na holení, kterou jsem si den předtím koupil a zapomněl v kapse, sebrali. I to je prý zbraň. Pak mne ale jeden z členů hlídky, který uměl trochu česky, poznal.Byl to bývalý zaměstnanec mého úřadu, asi pětačtyřicetiletý listonoš, invalida z první světové války. Byl členem spolku vojenských vysloužilců a jak jsem se později dozvěděl, celý tento jejich spolek byl v noci na 21. srpna Henleinovou Sudetoněmeckou stranou povolán do zbraně. Ten člověk se za mne přimlouval, ale velitel hlídky prohlásil, že mne má na seznamu. Pracoval jsem prý v Severočeské jednotě, což byla organizace českých hraničářů, proto mne musí zadržet. Potom mne odvedli na strážnici bývalé státní policie, kde už bylo násilím shromážděno několik Čechů a protinacistických Němců.Byla to dlouhá noc a na spánek nikdo neměl ani pomyšlení.Kolem páté hodiny ráno přišel jakýsi ordner s ozbrojeným strážným a řekl mu, aby mne odvedl na moje pracoviště. Tím strážným byl zase jiný válečný invalida a člen spolku vysloužilců. Znal jsem ho předtím jako demokrata a slušného člověka, ale když jsem mu to řekl, jen pokrčil rameny a naznačil, že proti většině se postavit nedá. Na nádraží nás čekal sudetský Němec, bývalý člen ašské městské policie, a ten mne zavedl do skladiště poštovních balíků. Postavil mne obličejem ke zdi a zařval na mne, že musím vypovídat. Hlavně chtěl vědět, s kým jsem se den před zatčením stýkal, zda mám vysílačku a odkud jsem v noci telefonoval do Chebu. Tato otázka mne překvapila, protože meziměstské linky ordneři přerušili hned po začátku jejich vzpoury. Když jsem tedy dokázal, že jsem neměl možnost nikoho vyrozumět o obsazení Ašského výběžku muži ze Sudetoněmeckého freikorpsu, dovolil mi sednout si a strážnému přikázal, aby mne hlídal. Lámal jsem si nad celou věcí marně hlavu. Až o několik týdnů později, po návratu ze zajetí, jsem se dopátral vysvětlení. O obsazení Ašska freikorpsem informoval Cheb náš telefonní montér Martínek, který toho večera opravoval vedení kdesi za městem, dozvěděl se o všech událostech a svým přístrojem se ze sloupu dovolal do Chebu.Ale abych se vrátil zpátky. Seděl jsem tedy ve skladišti, hlídali mne a zatím v šest hodin ráno nastupovali poštovní zaměstnanci a lidé z ostatních úřadů do práce. Někteří z nich měli na sobě ještě československé pošťácké stejnokroje, ale už také pásku s hákovým křížem na rukávě. Jeden z nich, který pocházel ze smíšeného území severně od Plzně a uměl česky, dokonce předložil legitimaci, že je již dva roky členem u nás zakázané nacistické strany. Během dopoledne jsem tajně žádal strážného, aby mi dovolil poslat manželce lístek s tím, že jsem živ a zdráv. Vyhověl mi a lístek potom do Libušína u Kladna, kam žena odjela ke svým rodičům, skutečně došel. Kolem sedmnácté hodiny předjela dvě nákladní auta pražské firmy RUPA, která původně dorazila do Aše, aby odvezla inventář prodejny této firmy. Ordneři auta zabavili a použili je k našemu odvozu. Otevřela se vrata a ze všech stran na nás křičeli: „Einsteigen!“ Hnali nás dovnitř jako dobytek na porážku.Zahlédl jsem, že na chodníku kdosi fotografuje, ale na všechno bylo málo času.Stále nás popoháněli. Nakonec už bylo auto úplně plné, já stál na konci. Přidali k nám ještě stráž, spustili plachtu, řidič nastartoval a rozjeli jsme se. Nikdo z nás nevěděl, kam míříme a naši strážní, což byli civilisté s páskami na rukávu, s námi odmítli mluvit. Po hodině jízdy jsme podle zvuků zvenčí poznali, že nyní jedeme po pravé straně silnice, což znamenalo, že jsme v Německu, protože u nás se tehdy ještě jezdilo vlevo. Když auto znovu zastavilo, stráž otevřela zadní stěnu vozu a začala na nás znovu křičet:„Alles heraus!“Venku nás seřadili do šestistupů na osvětleném náměstí. A několikrát počítali. To už mezitím ordnery vystřídali muži SA v hnědých uniformách. Bylo jich všude kolem jako much. Po chvíli nás odvedli o kus dál a podle nápisu na domě jsem zjistil, že se nacházíme v Bad Elster.Shluklo se kolem mnoho místních německých žen, které nám hrozily pěstí a křičely, že jsme banda českých násilníků. Kolega v řadě vedle mě nerozuměl dobře německy, a tak se mne s trochu křečovitým úsměvem ptal, co od nás ty ženské chtějí. Než jsem mu mohl odpovědět, byly ty dračice u něho a za ten jeho úsměv mu poškrábaly obličej a rvaly vlasy. Propaganda jim zřejmě namluvila, že jsme zatčení vrahové sudetských Němců, a proto si zasloužíme smrt. Potom nás jednotlivě odvedli do budovy, kde jsme museli odevzdat vše, co jsme měli u sebe, dokonce i doklady a peníze.Teprve pozdě v noci auto kdesi zastavilo, a až později jsme se dozvěděli, že jsme ve městě Plauen. Nahnali nás do velké tovární haly se slámou na podlaze. A řekli, že můžeme spát.Budíček byl kolem šesté hodiny a konečně jsem se mohli dát do pořádku, byli jsme špinaví, neoholení a měli jsme na sobě zmačkané šaty. Po úklidu dvora esamani oznámili, že budeme čistit šaty a boty členům freikorpsu. Za chvíli připochodovali civilisté s hakenkrajcerskými páskami na rukávě a hlídky SA přidělily každému z nich jednoho z nás jako osobního sluhu. Když jsem si uvědomil, že tihle lidé z Henleinova freikorpsu jsou vlastně občané naší republiky, proti níž se po útěku za hranice zákeřně postavili se zbraněmi v rukou, strašně mě to posluhování ponižovalo. A to bylo asi také jejich úmyslem… Den za dnem stále stejný program.Ale zažil jsem tu i překvapení. Poznal jsem totiž jednoho z příslušníků freikorpsu. Byl to obchodník z Habersbirku. Ptal se mne, za co jsem vězněn. A já se zase ptal jeho, proč je tady. Prozradil mi, že po útoku henleinovců na četnickou stanici v Habersbirku utekli všichni tamní muži do Německa, protože se báli následků. O chvíli později jsem se pozdravil i s dalším mužem z Habersbirku, majitelem zahradnictví. Oba potom z vlastní vůle šli k veliteli s tím, že mne znají jako hodného člověka. Velitel však na ně zařval: „Jaký hodný Čech, žádného takového neznám, jsou to samí lotři!“ A odešel.Den před naším odjezdem z města Plauen navštívil nás na ubytovně důstojník wehrmachtu v doprovodu dalších dvou lidí. Jeden z nich si cosi poznamenával do bloku. Před odchodem pak ten muž s poznámkovým blokem upustil na slámu dvě krabičky cigaret a balíček zápalek. Zřejmě člověk, jenž nesouhlasil s nacisty a obdaroval nás maličkostí, která za daných okolností měla cenu zlata. Jeden z nás, byl to asi šedesátiletý kolportér tisku z Aše pan Schlott, začal plakat radostí nad činem onoho člověka a bral to jako důkaz, že všichni Němci nejsou stejní.Byla snad půlnoc, když nás vzbudili a vyvedli na dvůr. Stál tu oddíl SS a o těch jsme věděli, že jsou mnohem horší než chlapi z SA. Esesáci vyzývavě cvakali závěry zbraní a upozornili nás, že bude bez váhání zastřelen každý, kdo by se pokusil o útěk. Obklopili nás a vedli z Plauen k nějakému nádraží, kde nás spočítali a nahnali do dvou osobních vagonů. Vlak se rozjel a za několik hodin jsme se dostali k velké budově obklopené zdí. Nad vchodem jsem četl nápis ZUCHTHAUS ZWICKAU. Ráno jsme fasovali hrubé trestanecké prádlo, ale civilní šaty nám nechali. Na vozíčku přivezli malé plátěné pytlíky, kartony, nitě i jehly a poučili nás, že musíme lesklé knoflíky přišívat na karton. Nezvyklá práce nám šla špatně od ruky a výkon byl minimální. Policisté, kteří nás hlídali, s námi však nemluvili a ani se moc nezajímali o to, kolik práce uděláme. Celý den si četli noviny. Zato my jsme byli už dlouho odříznuti od světa, ztratili jsme přehled o čase a nevěděli, co se děje doma, co bude s republikou a co bude s námi.Noviny v rukou policistů byly plné výrazných titulků skoro ty nadpisy až křičely.Také proto jsem jednou poprosil staršího muže, kterému říkali hauptwachtmeister, aby mi půjčil alespoň jeden výtisk. Křikl na mne, že se to nesmí, ale když jsme odcházeli ze služby, přišel za mnou a nařídil: „Ukliďte mi kancelář!“ A v koši na odpadky nechal několikery noviny.Začetl jsem se… a nevěřil jsem svým očím, snad mi i vyhrkly slzy.Až teď jsem se dozvěděl, že týden po našem násilném zadržení v Aši došlo k podpisu mnichovské dohody, a že naše pohraničí tím bylo nuceně odstoupeno Německu. Té noci jsem ani na minutu neusnul…Koncem října 1938 nás opět převzaly jednotky SS a vedly na nádraží. Byla tma. Před svítáním vlak zastavil, strážní se bavili mezi sebou a my se mohli podívat z okna. Poznal jsem nádraží v Podmoklech. Potom jsme dojeli až do Lovosic, kde byla nově zřízená, vlastně tedy pomnichovská, německá pohraniční stanice. Názorně jsme nyní viděli, jak se ztrátou pohraničí děsivě okleštila podoba naší republiky. Odvedli nás do bývalé české měšťanky, která sloužila jako kasárna wehrmachtu, nařídili, abychom uklízeli místnosti, pak že dostaneme snídani a půjdeme dále do Terezína. Uklízeli jsme, ale snídaně nebyla. Seřadili nás a doprovodili až do Terezína, kde nás předali naší policii. Bez peněz a hladoví jsme se vydali na nádraží v Bohušovicích, kde jsme čekali na vlaky nejrůznějšími směry. Já nastoupil do spoje na Prahu. Bylo nás tam několik a průvodčí, kterému jsme vyložili, proč nemáme jízdenky a odkud jedeme, nás ochotně nechal ve vlaku. V Kralupech nad Vltavou jsem přestupoval a večer jsem byl doma u rodiny na Kladensku. Tak skončila několikatýdenní pouť jednoho z tisíců hraničářů předmnichovské republiky.