Navštívil jsem ho v ještě nezařízeném bytě, v domě jeho pradědečka: vůbec jsem z něho cítil, že silná propojenost na rodinu je mu dána osudem. Mně osobně se Viewegh jeví jako obdivuhodně vymezený autor, kterému sudičky přály, ale právě proto by mohl být opatrnější: dát si čas na poděkování a jakési meditování. Ale člověk by měl být opatrný především ve svých soudech. Spisovatelovu adresu jsem si zjišťoval na Obci spisovatelů. “Viewegh není náš,” dočkal jsem se odpovědi. březen 1999
Proč nejste v Obci spisovatelů?
Nebaví mě schůzovat, někam organizovaně jezdit, vyplývaly z toho samé povinnosti, a žádný velký užitek. Jsem v Pen klubu, což je čestná funkce a ta se neodmítá. Tímto členstvím jsem polichocen. Občas mezi ně chodím, je to tam milé, jsem mimochodem nejmladší, protože Jáchym Topol tam nechodí.
Stýkáte se se současnými literáty a literárními kritiky, nebo jste sólisti?
Spíše sólisti. Občas se vidím s Martinem Pluháčkem (nakladatel a spisovatel, pozn. red.) nebo s Jirkou Peňasem (literární kritik, pozn. red.). Ne že bych byl velký příznivec spolkového literárního života, ale je mi docela líto, že tu neexistuje nějaký bližší kontakt. Právě s Martinem, Jirkou a Jáchymem Topolem jsme před třemi lety byli na takové minidovolené, jezdili jsme po Čechách. Při té pánské jízdě jsem si uvědomil, jak je užitečné – i když jsme se většinou bavili o ženských – mluvit o literatuře, leccos jsem si srovnal v hlavě. Znáte to, člověk si při těch rozhovorech něco uloží a za čtrnáct dní se to objeví a inspiruje ho to. V každém případě by bylo užitečné bavit se s lidmi o psaní. Myslím si, že je to jako s volejbalem – když máte dobré spoluhráče, váš výkon se zlepšuje. Aby vznikl literární pohyb, musí tu být nějaký kvas. Ten tady není.
Spisovatelé… To je zvláštní skupina lidí. Najdou se v ní amorální jedinci, nesnesitelní egocentrici, ale též lidé s hlubokou morálkou a “svatým” posláním. Nebo to jsou jen zruční či méně zruční řemeslníci?
Netroufám si generalizovat, ale bezpochyby se dá říci, že spisovatelé jsou problémová skupina. Vaculík říká: “Normální lidé nepíší.” Určitě jsme všichni více sebestřední. Teď jsem například podle svého posledního románu psal scénář s Václavem Šaškem a uvědomil jsem si, že vůbec nejsem člověk pro týmovou práci, že mě strašně irituje, když mi někdo říká, jak mají moje postavy mluvit. Je v tom nepochybně má domýšlivost, ale domýšlivost je jediným zdrojem autorské sebejistoty. Nebo jiný příklad: autoři si pro sebe sobecky nárokují kvanta času, což patrně znáte z manželství: když jsem v obýváku psal, musela rodina chodit kolem mne po špičkách. Bez tohoto sobectví by ale nic nevzniklo.
Je spravedlivé dívat se na spisovatele jako na nositele morálky, nebo bude spravedlivější je odglorifikovat a uvědomit si, že jsou to lidé, kteří žijí, jak umějí, a kromě toho umí psát? Buďto dobře, nebo špatně.
Je to, myslím, stejný případ jako třeba s učiteli. Mnozí z nás žijí v zajetí setrvačné představy, že učitel má být vzorem morálních ctností. Ale proč?… Je člověk jako každý jiný a já myslím, že je poctivé to přiznat. Psal jsem diplomku, která se jmenovala Obraz učitele ve světle české a světové prózy, a v ní jsem na bezpočtu příkladů připomínal, že učitel má také své vášně, své perverze, své slabiny jako každý jiný. Tím, že je přizná, sestoupí z domnělého piedestalu a přiblíží se svým žákům, bude jim paradoxně bližší.
Nejen americké studenty zaráží pohled našich studentů na učitele. Zdá se jim příliš devótní, irituje je, jak je přehnaně respektují. Představují si rovnocennou komunikaci.
V Americe jsem žádné školy nenavštívil, takže nevím. Studoval jsem ale na filozofické fakultě češtinu a pedagogiku, to byla kombinace, kam se dalo v té době nejsnáze dostat. Jak říkala paní doktorka Janáčková: “Přijímací komise bude přihlížet k pohlaví.” Ze čtyřiceti dívek přijali dvanáct, ze tří kluků vzali tři. Měli jsme i srovnávací pedagogiku – různé západní pedagogické směry. Když se s tím trochu blíže seznámíte, uvědomíte si, že škola a učení mohou vypadat i jinak. Existují studie, že tu částečně přežívá duch školství z dob Marie Terezie: metody biflování, všechno to vstávání, když přijde učitel do třídy… My jsme v tom vyrůstali, tak nám to připadá normální, ale já si teprve s odstupem času uvědomil, jaké zrůdnosti se někdy na škole dějí. Bezděky jsem přijímal kantory stojící na dozorech o přestávkách, kantory ve školních jídelnách nutící dojíst oběd… Bereme, že to tak je, ale možná bychom si měli položit otázku, jestli to tak má být.
Vy jdete za chvíli učit. Jaké studenty?
To je trochu něco jiného. Jsem externistou na Vyšší odborné škole tvůrčího psaní, je při gymnáziu Josefa Škvoreckého v Legerově ulici. Chodím tam docela rád, učím zde právě tvůrčí psaní. Nedělám to kvůli penězům, šel jsem tam spíše ze zvědavosti, jestli to budu umět a kdo tam bude chodit.
Znám jednoho vašeho kolegu, který byl velmi uzavřený, ale jakmile se poprvé objevil mezi vysokoškolskými studenty jako přednášející, byl ve svém živlu…
Tomu rozumím. Když jsem studoval pedagogiku, měli jsme na fakultě sympatickou učitelku, doktorku Kasíkovou, a jednou jsme se jí ptali, proč se vůbec na pedagogiku dala. Vysvětlovala nám, že postupem času zjišťovala, jak se coby introvert ve svém životě čím dál víc uzavírá do sebe, a doslova řekla: “Tohle povolání mě nutí vystupovat ze sebe.” Což je také jeden z motivů, proč teď učím. Říkal jsem si: jsem na volný noze, celý dny neustále zavřenej doma, nebude teda snad neužitečný, když budu mít dvakrát týdně nějakou povinnost. Člověk má různé splíny, ale když stojí před studenty, musí na ně okamžitě zapomenout a snažit se, aby vyučování k něčemu bylo. Má to určitý psychohygienický efekt.
Pavel Kohout mi na otázku, kdy se začal cítit spisovatelem, odpověděl: “Když jsem se tím začal živit.” Co vy?
Nespojuji to s penězi. U mě to byla vždycky spíš záležitost prestiže. Musím říct, že stále převažuje doba, kdy jsem se necítil být spisovatelem. Psal jsem už od počátku osmdesátých let, publikoval povídky v magazínech, napsal dvě novely, které nevyšly. Už někdy v roce 1983 mně Petr Bílek, nyní šéfredaktor Reflexu, slíbil, že to vydají, a já jsem všem oznámil, že do roka budu spisovatelem, ale ještě dalších sedm let jsem jím nebyl. Jakési vnitřní přijetí slova spisovatel u mě nastalo až po BÁJEČNÝCH LETECH, kdy vyšlo šestnáct kladných recenzí a žádná záporná, kdy jsem o sobě pořád četl “mladý úspěšný spisovatel”. Člověk to klišé přijme za své a řekne si: nemá cenu se vůči tomu spisovateli šprajcovat, tak halt to tak je, živím se tím, jsem překládaný, jaký jiný termín bych měl použít. Kdybychom se ale bavili o pocitech, je mi bližší slovo “vypravěč”. Když jsem u doktorky a sestra se ptá na povolání, je mi nepříjemné říkat “spisovatel”. Okamžitě to vyvolá řadu otázek: co jste napsal, co chystáte, a já už nemám chuť se do toho po sto padesáté pouštět, jsem pak sám sobě protivnej.
Napadne vás někdy před studenty, do jaké míry jste jim myšlenkově vzdálený, v čem jste stejný, co jim můžete vlastně nabídnout?…
Dlouho jsem si myslel, že jsem celkem “in”. Když vyšla například VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH, publikum při čteních dokonce většinou tvořily sedmnáctileté holky, které si v tom zjevně cosi nacházely. Se svými studenty si taky docela rozumím, ale pochopitelně vím, že tohle porozumění má svoje limity. Oni mi nebudou rozumět, když jim budu vyprávět o samotě člověka v manželství a tak dále. A naopak – teď jsme v rámci stylistického cvičení napodobovali povídku Tennessee Williamse, kde si mladá dívka v univerzitním městečku vyjde do letní noci… Uvědomil jsem si, že jim to napodobování jde líp, já bych to už neuměl: provokovalo by mě to k parodii. Na druhou stranu mi nedělá potíže s nimi vtipkovat o bezvýznamných, tedy zdánlivě bezvýznamných, věcech, protože keců o postmodernismu a o vyvrženosti do světa mám v literárním provozu, ve kterém žiju, dost. Docela vděčně to přijímám a na chvíli s nimi omládnu. Jsem trochu taková Čachtická paní, musím se, s prominutím, přisírat k mladým, abych z nich nasál energii a optimismus.
Mění se u vás pohled na lásku, nebo spíše na zamilovanost? Je to nemoc, kterou si každý musíme prodělat, nebo ji s postupem času vnímáte spíše jako dar?
Příliš jsem o tom nepřemýšlel. Když píšu o lásce, o mezilidských vztazích, vycházím z konkrétního námětu, nechávám se vést příběhem, ale že bych při tom formuloval hotové teze, které bych teď vysypal z rukávu…? Já lásku vnímám snad pořád jako dar, byť s dovětkem, že ten dar je někdy danajský. Je to občas nebezpečné, protože člověk má nějaké plány a jistoty, a ten takzvaný dar všechno rozbourá. Je otázka, jak to budu hodnotit v šedesáti, jestli budu rád, že se mně to stalo, že tím můj život byl bohatší, i když pochopitelně bolestnější, anebo jestli si budu říkat, kdybych já blbec na to rande tenkrát nešel.
Věříte v osud, věříte, že vám jsou lidé do cesty postaveni?
Nevěřím příliš na vyvolenou bytost. Funguje to spíše jako ruleta. Dejme tomu, že v Praze je milion lidí, z toho půl milionu chlapů a z toho je pro Marii Novákovou třeba padesát tisíc chlapů teoreticky možných. A z těch padesáti tisíc tady není pouhý jeden vyvolený, ale řekněme pět set. A teď je jenom věc náhody, rulety, jestli ona potká někoho právě z této skupiny.
To, že se potkají, nemusí být náhoda…?
Nemusí, souhlasím. Ale je dobré vědět, že ta idealizovaná bytost, se kterou chodíte, není nutně jediná. To by ostatně byla i jakási nedůvěra v lidi. Například ve filmu SRDCOVÁ SEDMA hrdinka vstoupí do metra a zažije nějaký příběh, anebo jí vlak ujede, a zažije něco úplně jiného. A to je o tom.
Máte sklon si všechno pragmaticky vysvětlit?
Snažím se na to jít, jak říká můj tatínek, selským rozumem; snažím se věci racionalizovat, ale připouštím, že existují skutečnosti, které jsou raciem neuchopitelné.
Uděláte si někdy čas na poezii? Myslím na čtení poezie.
Poezie je můj dlouholetý dluh. Není to tím, že bych nějak vystřízlivěl, ale proto, že jsem se snažil být prozaik, a tudíž jsem se snažil číst prózu. Sbírku kamarádů přečtu, nebo když například Bogdan Trojak dostal Ortenovu cenu, pokouším se s tím aspoň seznámit.
Mimochodem Trojakova poezie je na jeho věk až překvapivě vyzrálá…
Dal jsem si předsevzetí, že bych o poezii neměl mluvit, zvlášť když jsem právě řekl, že ji patnáct let nečtu – neměl bych si hrát na odborníka.
Ale nějaké pocity máte…?
Mně hodně ze současné české poezie přijde trochu jako podvod, ale říkám s dovětkem, že tomu třeba nerozumím.
Nedávno jsem v jednom televizním pořadu od básníka Josefa Hiršala slyšel: “Lidé víc píší poezii než čtou…”
To souvisí s tou sebestředností. Kundera o tom píše v jednom románu: “Všichni, ať jsme taxikáři, prodavači, doktoři, chceme vykřičet své příběhy do světa, všichni jsme potencionální spisovatelé…” A poezie je v tomto smyslu snazší: je jednodušší zapsat během jednoho exaltovaného večera pár veršů než během šedesáti večerů napsat román.
Přineslo vám psaní i dokonalejší dokreslení povahy ženy, nebo je to naopak?
Upřímná odpověď by musela znít, že díky statutu známého spisovatele se mi spíš rozšířily možnosti ženu poznat. (úsměv) K nějaké změně došlo, nemá cenu to zapírat. Jinak psaní jako takové je samozřejmě účinný způsob, jak poznávat lidskou povahu – a život vůbec.
Jak se mění vaše pocity při kontaktu s dětmi. Netoužíte někdy získat jejich stav mysli, zbavit se toho marasmu dospělosti, aby člověk mohl napsat alespoň jednu “čistou” větu?
Začínám být už starej morous a moc malé děti mě už iritují. V příbuzenstvu mám zrovna teď dvě děti, a když jsem s nimi déle jak den, zjišťuji, že před nimi spíš prchám. Moje švagrová to dobře ví. Pokud připustím, že osmnáctiletí jsou také ještě děti, tak u jejich iracionálního veselí, u jejich elánu rád jsem, jak už jsem říkal. Jedné věci je mi líto: že jsem si ve svých dvaceti letech svoje otcovství neužil. Je známé, že jinak tlačíte kočárek ve dvaceti, a jinak v pětatřiceti. Vzpomínám si, že mi tchyně vždycky dávala na kočárek takové ty krajky a já se pak celou dobu na procházce věnoval spíše tomu, jestli je to hodně kompromitující, když jedu s těmi nařasenými motýlky, a vůbec jsem nereflektoval, že jsem právě stvořil malou lidskou bytost. Nevím, jestli budu mít ještě děti, ale pokud ne, pak o tohle jsem navždy přišel.
Dáváte si to za vinu, nebo to berete, “jak život plyne”?
Člověk je přísně vzato odpovědný za všechno (úsměv), ale tehdy se ve dvaceti brali všichni, neměl jsem pocit, že dělám něco výjimečného… Ano, přinesl to život, ale zároveň nemůžu říct, že bych za to nemohl.
Vzpomínáte často na dětství?
Docela rád. Rozdělil bych ale dětství a pubertu. Do puberty bylo moje dětství dost šťastné, pak nastaly obvyklé pubertální tragikomické trable. Ale že bych na dětství vzpomínal často, to ne. Spíše účelově: třeba když jsem psal BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA. Shodou okolností tady byla před dvěma dny maminka a prohlíželi jsme si fotky; když jsem viděl maminku jako hezkou čtrnáctiletou holku, říkal jsem si v duchu: “Teda to je pěkná depka.” Proti mně seděla šestapadesátiletá žena a bylo trochu deprimující vidět, jak ten život spíš bere než dává.
Jak byste se jako autor uvedl před společností, která vás nezná, ale chce poznat? Dejme tomu deseti větami.
Asi bych hledal něco sebeironického. Řekl bych možná: malinko zamindrákovaný brýlatý kluk z malého města, který v pubertě jako houba nasával vše, s čím přišel do styku, aniž to byl schopen nějak roztřídit, reflektovat; dnes mi zůstává pouze dojem jakési tupé setrvačnosti. Teprve v Praze, když jsem začal studovat, jsem se z těch dvaceti let na malém městě postupně vzpamatovával. Na vlastní nohy jsem se trochu postavil až jako učitel na základní škole: měl jsem svůj byt, práci, hrál jsem s dětmi divadlo, psal jsem… Pak se dostavil onen takzvaný úspěch, kterému člověk zprvu rád podlehne. Časem jsem ale pochopil, že je nutné to brát s rezervou.
Co myslíte, spočívá spisovatelství v umění něco předstírat, nebo právě nic nepředstírat a postupně plátek po plátku jít na dřeň svého já?
Slovo předstírat zní pejorativně, ale podstata spisovatelství je skutečně jisté “předstírání”. Jde o to vytvořit takovou fikci, aby vypadala přesvědčivě. Nemám ale pocit, že bych předstíral, protože já onu fiktivnost, literárnost vědomě přiznávám.
Jde mi o to, zda ono “já” není vyšším zdrojem poznání, než si vymýšlet figury, které pak používáme k nějakému sdělení?
Já vycházím převážně ze svých osobních zkušeností, které pak různým způsobem dotvářím, kombinuji, klonuji se svou představivostí nebo třeba se zkušenostmi kamarádů. Samozřejmě že to musí vycházet především z nás. Kde jinde bychom to brali?
Mnoho našich recenzentů je teď alergických na autory, kteří píší o sobě, o svých pocitech. Nemám tím na mysli například deníky, jde mi o skutečnou beletrii. Víte, o čem mluvím?
O kriticích, bohužel, nesmím mluvit, to už mám zakázané.
Například i Vladimír Macura uvádí, že GUVERNANTKU, vlastenecké dílo mapující 19. století, vnímá (i když trochu nadneseně) především jako autobiografickou práci…
Jistě, čí jinou zkušenost by to mělo odrážet? A vůbec, ta námitka, že autor píše pouze o sobě, asi příliš neobstojí, když si jeho knihu koupí třeba osmdesát tisíc lidí. Asi ty jeho údajně pouze privátní problémy jsou zajímavé i pro někoho jiného. Nadosobní asi přece jen nemůže vzniknout jinak, než beletrizací toho osobního. Například Chaunův deník není beletrie: chybí tam ten základní literární znak a to je tvorba. Chaun skutečnost nepřetváří, on ji “pouze” popisuje (což neznamená, že je nezajímavý). Něco jiného je Vaculík, který svůj “deník” přetaví do osobitého literárního tvaru. Na jednu stranu ale kritikům rozumím: vycházejí teď občas prózy, při jejichž čtení máte pocit, že jsou důležité jen pro jejich autora. Ale to se přece vždycky pozná.
Morálka. To je téma, které ve spojení s umělcem získává zvláštní vyzývavost. Řešil jste jej, nebo jej řešíte, či se na něj chystáte?
Většinou vycházím z nějakého námětu, konkrétní situace, nevolím si tezi, problém. Kafka říkal, že jeho povídky začínají pohledem z okna. Tak například píšu povídky o manželství a sexu. Vycházím z konkrétních příběhů, ale v druhém plánu se to morálky samozřejmě bezprostředně týká.
Měl jsem na mysli vaši osobní morálku. Existuje například filmař, který je vůči ženám despota, tyran, a točí vynikající filmy o nedotknutelnosti svobody… Ptám se: je důležitá pro umělce morálka?
To, jestli je ten filmař děvkař nebo bůhví co ještě, nemusí ovlivnit kvalitu jeho filmu. Příkladů je víc – Picasso, Strindberg, Chaplin, Knut Hamsun… Nedělali možná vždy správné věci, ale na jejich dílo to nemá dopad. Já sám… ostatně taky někdy líp píšu než žiju. Přísně vzato člověk dělá věci, které z hlediska morálky nejsou úplně košer, ale… Řeknu to takto. Nová povídková sbírka bude mít motto z Vaculíka: Napiš pokud možno dobře, co jsi udělal špatně, a dostane se ti rozhřešení. Chtěl bych tím říct, že můj soukromý život a dílo nejsou až tak úplně v rozporu. Sám sobě jsem prvním kritikem a leckterá svá morální selhání v těch povídkách dost poctivě reflektuji. V jistém smyslu jsem vlastně upřímnější než ostatní, já to na sebe, byť zakamuflovaně, vždycky prásknu.
Člověk tedy nemusí morálně žít, aby mohl psát dobře?
Asi ne. Přečtěte si INTELEKTUÁLY od Paula Johnsona: Rousseau píše patetické traktáty o svobodě dětí, a sám svých pět dětí či kolik pošle do sirotčince.
Co myslíte, nevyžaduje dnešní doba víc morálky u autorit, jako jsou třeba spisovatelé, než dřív, nebo tomu je naopak?
Možná v určitých konkrétních věcech ano – být spisovatelem znamená totiž přijmout určitou morálku vyplývající z tohoto postavení. V praxi to například znamená neúčastnit se Body-guarda na Nově nebo nepropagovat prací prášek… V těchto intencích bych byl schopen uvažovat, abych zůstal sám sebou.
Jak na vás působí Vladimír Páral, který se účastní večírků, kde vy byste se asi neobjevil? Ztratil pro vás důvěryhodnost?
Když se Pavla Kohouta ptají, jak mohl v prvomájových průvodech ve svazácké košili recitovat verše na Stalina, říká: “Bylo to intelektuální selhání, ne morální. My jsme to nerozpoznali.” Chci věřit, že u Párala je to v jistém smyslu ztráta taktéž řekněme soudnosti, nechci říct přímo intelektuální selhání. Ale jestliže v každém druhém NEI-reportu je na fotce s dvěma nahými ženskými po boku…? Horší ale je, že tahle ztráta soudnosti je bohužel vidět i v jeho poslední tvorbě.
A co morálka kritiků?
(nešťastný výraz) Já jsem si to opravdu zakázal. Přátelé mě na to upozornili…
Jde mi o obecnou rovinu. Já u nich nerozumím jedné věci. Všichni známe i kritiky, kteří vědomě ubližují. Takže tito lidé mají postavený svůj život, svou práci na rozsévání něčeho negativního. Nedělají obrázek o české literatuře, ale o sobě. Bohužel, rozhovor s nimi by asi nikdo nečetl, takže se musím ptát vás, který je znáte. O co jim jde?
Já je neznám. Rád bych věřil, že nechtějí ubližovat. Znám Jiřího Peňase a věřím, že třeba on má ušlechtilejší pohnutky. Být kritikem – jak řekl kritik Josef Vohryzek – prostě znamená potkávat lidi se psem a říkat: “Pane, vy máte ošklivého psa.” To je to strašný na tom povolání. Já ale věřím, že literární kritika má smysl, že kritici nejsou parazité na umění. Jiná věc je, jak to teď s kritikou vypadá u nás, ale o tom vážně nechci mluvit.
Kritika je svatá, ale v žádném řemesle se nemůžete léčit ponižováním druhého, to se vám vrátí. Můžete poukazovat na chyby, na ošklivost, na nemorálnost, primitivnost, ale ne nemorálně, chybně a primitivně, pak je to nevěrohodné.
Člověk může ublížit i z pouhého nezájmu. Recenzent má třeba velmi vyhraněnou představu, jak má literatura vypadat, a co se mu do téhle jeho představy nevejde, šmahem popraví. A může tak strašlivým způsobem ublížit.
Vy často zdůrazňujete srozumitelnost vašeho díla. Tedy šíři sdělení. Asi jste se někdy zabýval tím, kdy je vaše psaní “pouze” populární psaní, a kdy jde o umění…?
Mám ambice psát dobrou literaturu. Sám bych asi neřekl, že dělám umění, to je na mě příliš patetické, ale samozřejmě bych chtěl být řazen do “umělecké literatury”. Psát srozumitelně přece neznamená nepsat uměleckou literaturu a naopak. Čapek, Poláček nebo Hašek psali bezpochyby srozumitelně. Ostatně, tehdy Poláčkovi taky občas upírali, že je umělec – a dnes jsou o něm celé literární konference. I dobrý čtivý humoristický román je umělecká literatura, přestože někomu slovo “humoristický” může znít bezmála pejorativně. Někdo by ale mohl možná namítnout, že bych si tu laťku měl posunout výš a pokusit se o něco méně vtipného, jaksi hlubšího…
Říká vám to někdo?
Samozřejmě.
Říkáte to někdy sám sobě?
Když jsem psal poslední román, tak jsem tohle dilema trochu řešil. Měl jsem velmi osobní poznámky o vztahu k dceři, ale protože jsem se bál ignorovat onu vlastnoručně vytvořenou autorskou značku, přesvědčil jsem sám sebe, že to nemůže být lyrická šedesátistránková věcička, ale že by to zase měl být dvousetstránkový zábavný čtivý román, zajímavý i pro lidi, kteří žádnou dceru nemají. Připouštím ale, že mám někdy chuť si napsat něco s větším ohledem na sebe a s menším ohledem na čtenáře.
Uvedl jste, že už znáte svoje limity, že začínáte tušit, že nebudete největší český spisovatel dvacátého století, že už znáte svůj strop. Až jsem vám toto uvědomění si sebe sama záviděl. Někdo na to přijde v šedesáti…
Je mi šestatřicet, někteří autoři byli už po smrti… Když vidím u některých spisovatelů ten obrovský rozsah, to, jak psaní všechno obětovali, uvědomuju si zároveň vlastní lenost, nechuť dál se vzdělávat a musím si přiznat, že nejsem schopen obětovat všechno.
Jak často usedáte k psacímu stolu?
Píšu dva, tři měsíce v roce. Každý den, nevysadím ani o víkendu. Zbytek roku jsou “prostoje”, kdy jen čtu a dělám si poznámky.
Jste dnes nejčtenější současný český autor, asi i nejvíce překládaný. Po tom jste určitě strašně toužil. V čem je největší zklamání?
Asi v míře neporozumění u některých lidí.
Největší přínos?
Úspěch je něco jako psychiatr zdarma. Každý člověk potřebuje zpětnou vazbu od lidí, potřebuje vidět, že ho někdo respektuje, a to úspěch poskytuje. Člověk si začne sám sebe trochu vážit, nechť to nezní narcistně, ale my, kluci z malého města, to potřebujeme.
Michal Viewegh patří dnes k nejčtenějším českým spisovatelům, vzděláním je pedagog. Napsal NÁZORY NA VRAŽDU (1990), BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA (1992), NÁPADY LASKAVÉHO ČTENÁŘE (1993), VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH (1994), ÚČASTNÍCI ZÁJEZDU (1996), ZAPISOVATELÉ OTCOVSKÉ LÁSKY (1997) a nyní mu vychází soubor povídek. V roce 1993 obdržel cenu Jiřího Ortena. Podle jeho předloh byly natočeny už dva filmy, třetí se chystá.
