Úzký pás země, trčící do oceánu jak zvoucí ukazovák, nese jméno Cape Cod, Mys tresky, a to díky početným hejnům atlantické tresky, která přinesla obživu a bohatství prvním zdejším osadníkům. Právě tady se začala psát jedna z prvních slavných kapitol historie USA, když tu roku 1620 přistála loď Mayflower s protestantskými uprchlíky z Anglie na palubě.
ZHMOTNĚLÝ SEN KAPITÁNA STANDISHE
Z Montrealu je to na Cape Cod necelých 700 kilometrů. Dálnice, vynikající nejen dobrým povrchem, ale také krásou krajiny, umožňuje překonat tuto vzdálenost během jediného dne. Ve čtyři odpoledne již jedeme na kolech podél plavebního kanálu oddělujícího území poloostrova Cape Cod od pevniny. Průplav dlouhý 11,2 km je nejdelším mořským kanálem v jedné úrovni hladiny na světě.
Kanál, protínající šíji u paty poloostrova, byl otevřen přesně měsíc po sarajevském atentátu, 29. července roku 1914. Uskutečnil se tak dávný sen, kterým se před staletími zabýval již vůdce prvních osadníků kapitán Myles Standish. Pobřežní lodní doprava mezi Bostonem na severu a přístavem v New Yorku na jihu se výstavbou průplavu zkrátila o plných sto mil. Navíc odpadla nutnost plavby nebezpečnými vodami kolem celého poloostrova. Po hladině zhmotnělého snu kapitána Standishe z roku 1624 dnes proplouvá průměrně třicet tisíc plavidel ročně.
ZEMĚ, KTERÁ MIZÍ
Konečným cílem naší cesty je Provincetown, malebné městečko a přístav, skryté za zahnutým výběžkem pevniny na samém konci poloostrova. Odtud již vedou zdánlivě nekonečné asfaltové stezky, točící se mezi dunami a nabízející cyklistům nevšední zážitek z jízdy na dohled od pobřeží oceánu. Nepřítelem je tu vítr, který často přesype písek z dun na povrch cyklostezky. Tato nepříjemnost je však mnohonásobně vyvážena neobvyklou scenerií včetně bizarních tvarů větrem pokroucených stromů, bojujících o přežití v údolích mezi dunami.
Kdysi zdejší krajina vypadala jinak. Angličtí osadníci ale měli většinou mnohem blíže k farmaření než rybářství a trvalo několik generací, než se s mořem sžili a byli schopni čerpat z jeho bohatství. Nikdy však zcela neopustili své původní tradice a většinou zůstali závislí na produkci svých políček. Při zvyšujícím se počtu obyvatel bylo ovšem nutné zvětšovat obdělávané pozemky, což nevyhnutelně vedlo k dalšímu mýcení a vypalování lesů.
Následky této neprozřetelnosti se dostavily se zákonitostí, kterou příroda trestá lidské chyby. Obnaženou tenkou vrstvu ledovcem nahrnuté obdělávatelné půdy odvály větry, spláchlo moře a její místo zaujaly rozsáhlé písečné duny. Na počátku 19. století pohlcovaly duny každým rokem pás země široký více než 30 metrů.
Ani mohutné písčité formace však nejsou s to odolávat nepřetržitě útočícímu oceánu. Neustávající nápor moře nejlépe dokumentuje osud některých ostrovů, existujících ještě v poměrně nedávných dobách. Nauset Isle (ostrov Nauset) byl pohlcen vlnami Atlantiku v 18. století. Novějšího data je příběh ostrova Billingsgate uvnitř zálivu mezi poloostrovem a pevninou, na němž ještě na konci 19. století existovala rybářská vesnice, škola a maják. Roku 1915 byli obyvatelé ostrova nuceni opustit své domovy a v roce 1942 ostrov Billingsgate úplně zmizel, pohlcen bouřemi a stoupající hladinou moře.
Setrvá-li současné tempo ústupu pevniny, není pochyb o konečném osudu celého poloostrova. Cape Cod má naději na pět, nejvýš šest tisíc let, než jeho nejvyšší pahorky zmizí navždy pod mořskou hladinou.
HŘBITOV ATLANTIKU
V dálce při pobřeží se nad písečnými dunami vynořuje dřevěná budova s čtyřhrannou věží. Je to cíl našeho cyklistického výletu, Old Harbour Life Saving Museum – Muzeum záchranářů ze starého přístavu. Budova je v první linii dunové pahorkatiny, poblíž místa zvaného Race Point – Mys v proudech. Název je patrně odvozený od mořských proudů, které tento nejvzdálenější výběžek poloostrova neustále ohrožují. Duny jsou zde porostlé tvrdou ostřicí, vlnící se ve větru od moře, jako by vlny oceánu pokračovaly dál za hranici přílivu.
Mezi exponáty muzea patří i téměř kompletní přehled plavidel ztroskotaných při pobřeží Cape Cod, a to včetně mapy určující současnou polohu vraku. Stačí vyjít na dřevěnou terasu, zaposlouchat se do nepřetržitého hukotu moře a představit si nešťastníky bojující ve vlnách o holý život. Hladina oceánu je však dnes klidná a pokojně se ztrácí v modravé mlze na vzdáleném obzoru.
Zhruba padesátikilometrový úsek oceánského pobřeží poloostrova si vysloužil přídomek „hřbitov Atlantiku“. Historické záznamy ztroskotaných lodí počínají dnem 17. prosince 1626, kdy anglická loď Sparrowhawk najela na písečné pobřeží poblíž dnešního městečka Orleansu. Od té doby se podél pobřeží Cape Cod odehrálo na tři tisíce podobných tragédií, o nichž vypovídají četné náhrobní kameny na místních hřbitovech.
Ačkoli to zní neuvěřitelně, i tato smutná kapitola přispěla svým způsobem k prosperitě. Záchrana ztroskotanců se stala výnosným povoláním. Na pobřeží stály dřevěné sruby – útočiště pro ty, kteří měli to štěstí, že je bouře vyplavila na břeh ještě živé.
Záchranářství se stalo natolik výnosným řemeslem, že vznikla legenda o takzvaných mooncussers, mužích, kteří záměrně lákali lodě světelnými signály do míst, kde hrozilo ztroskotání, aby pak mohli „zachránit“ jejich posádky. Pravdivost této legendy se však nikdy nepodařilo prokázat, a že taková obvinění nejsou pravděpodobná, naznačuje i skutečnost, že téměř každá rodina trvale žijící na Cape Cod nosila květiny ke svému pomníčku s vytesanou větou Lost at Sea – Ztracen na moři.
NA PAMÁTKU POUTNÍKŮ
Vysoko nad přístavem města Provincetown ční věž památníku přistání první lodi Mayflower. Základní kámen budoucího monumentu položil na malém pahorku nedaleko od místa, kde zakotvila loď s uprchlíky z Anglie, zvanými dnes pilgrims – poutníci, v srpnu roku 1907 prezident Theodore Roosevelt. Pilgrim Monument – památník poutníků – je svou výškou 77 metrů dodnes nejvyšší celožulovou stavbou ve Spojených státech.
Loď Mayflower opustila břehy Anglie 15. srpna 1620. Cestujícími byla skupina protestantů, kteří doufali, že na půdě Nového světa najdou nejen náboženskou svobodu, ale také lepší ekonomické podmínky k životu. V podpalubí lodi cestovalo 102 lidí a dva psi.
Cesta trvající 66 dnů musela být pro „poutníky“ nepřetržitým utrpením. Jakékoli soukromí bylo prakticky vyloučeno. Tři z žen byly těhotné a bylo pravděpodobné, že některá porodí v průběhu plavby. Za nepříznivého počasí, což bylo velice často, chránila posádka vnitřek lodi tím, že uzavírala kryty všech vstupů do podpalubí. Můžeme si jen představovat, jaké děsivé hodiny museli cestující prožívat v těsném, uzavřeném prostoru, v téměř nedýchatelné atmosféře.
Za těchto podmínek je spíše překvapivé, že zemřel pouze jeden z cestujících, muž jménem William Button. Jedna ze tří těhotných žen, Constance Hopkinsová, porodila chlapce, kterého nazvali Oceanus. Během plavby prošla Mayflower několika bouřemi, které ji značně zpomalily. Není divu, že za těchto okolností někteří z cestujících i členů posádky začali hovořit o vzpouře.
K žádné dramatické události však nakonec nedošlo, neboť právě v té době konečně posádka spatřila zemi. Bylo to 11. listopadu podle juliánského kalendáře, tedy 21. listopadu 1620 podle kalendáře dnešního. V chráněných vodách poblíž dnešního Provincetownu byla poté na palubě lodi sepsána listina známá později jako Mayflower Compact, považovaná dnes za první dokument americké demokracie. John Quincy Adams, pozdější prezident Spojených států a potomek Johna Aldena a jeho ženy Priscilly, nazval Mayflower Compact základním kamenem americké ústavy.
VĚRNÁ REPLIKA
V dolní části Provincetownu procházíme pitoreskními uličkami kolem barvitých obchůdků a restaurací. Nejživěji je na malém náměstí před kostelem a ovšem také u přístavního mola. Z malebného městečka vyjíždíme zpět na silnici č. 6, jedinou spojnici podél osy poloostrova. Poblíž městečka Eastham zastavujeme ve známém turistickém centru a pak o něco dále na jih v přístavu, odkud je zajímavý pohled na úzkou písečnou kosu, zvanou Nauset Beach.
Naše poslední zastávka je v přístavu Plymouth, kde kotví věrná replika slavné Mayflower. Žádný obraz skutečné Mayflower se nezachoval, nicméně v knihách londýnského přístavu je dodnes možné najít o této lodi poměrně přesné záznamy a fakta. Podle nich byla Mayflower typickým obchodním trojstěžníkem, široká zhruba osm metrů a dlouhá asi třicet metrů. Kapitán Jones, který loď částečně vlastnil, využíval plavidlo ponejvíce k přepravě sudů s vínem. Posádku tvořilo podle potřeby 22 až 30 mužů. Když loď nebyla naložena zbožím, mohla pojmout zhruba stovku pasažérů. Posádka byla ubytována na horní palubě a cestující museli vzít zavděk stísněnými prostorami v podpalubí.
Cape Cod je největší ledovcový poloostrov na světě. Jeho těleso vytvořil z největší části zhruba před 75 000 lety Wisconsinský stupňovitý ledovec dosahující až tříkilometrové tloušťky. Tato obrovská ledová masa během věkovité cesty k jihu uhlazovala jako nesmírný buldozer ostré vrcholky hor, razila hluboká údolí v pahorkatině žulových skal a sunula před sebou miliony tun kamene a zeminy. Ledová stěna dorazila zhruba před 25 000 lety až na úroveň linie od dnešního poloostrova Long Island až po Martha’s Vineyard a Nantucket, dva velké ostrovy na jih od Cape Cod. Za pozvolného oteplování během následujících tisíciletí ledovec ustupoval k severu a někdy před 17 000 lety tuto část světa nadobro uvolnil z těžkého, chladného sevření. Dlouhá vláda ledu zanechala své stopy, dodnes viditelné zejména ve formě tzv. kettle ponds – ledovcových jezer a jezírek. Po konečném ústupu ledovce nebyl tvar dnešního poloostrova ještě nijak zřetelně patrný, neboť zůstával pouze vyvýšenou součástí pobřežní planiny, zasahující stovky kilometrů směrem na jihovýchod do dnešního Atlantiku. Jak vody oceánu postupně stoupaly, zalily níže položenou pláň a někdy před pěti až šesti tisíciletími zůstalo nad mořskou hladinou jen vyvýšené území dnešního poloostrova. Jeho tvar se však i dnes vlivem vln Atlantiku téměř neustále mění.
