„Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: ‘Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?’ Žena hadovi odvětila: ‘Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.’ Had ženu ujišťoval: ‘Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.’“
(První kniha Mojžíšova – Genesis)
NEDŮSTOJNÝ ČERV NA LÉKÁRNÁCH
Jak známo, žena poslechla „nejzchytralejšího ze vší polní zvěře“ a ochutnala. Plod poznání zafungoval, ona poznala, že je nahá, a zakryla své ohanbí listem, čímž všemohoucímu prozradila svůj stud. A svedla to všechno na hada. „Had mě podvedl a já jsem jedla.“ Ze shora napsaného sice vyznívá, že had ženu podvedl – zamlčel jí, že s hněvem božím ztratí nesmrtelnost, ale na druhou stranu samotná skutková podstata činu už byla její vlastní práce. Přesto byl had za zneužití svých znalostí potrestán. „Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše po všechny dny svého života, žrát budeš prach.“ A nehezká pověst se s hadem táhne už po zbytek jeho dnů.
Křesťanství tu je něco přes dvě tisíciletí, ale různé hadí kulty a mýty se vyskytly v mnoha jiných kulturách. Ostatně jeden ze symbolů tohoto plazího společenství, tentokrát v kladném slova smyslu, můžeme vidět v našich ulicích dodnes. Prošel od Arabů a Řeků přes Římany, vydržel éru raného i rozvinutého křesťanství a dnes je jako symbol ke spatření na některých lékárnách a sanitkách. Jen málokoho napadne hledat jeho původ. Mám na mysli onu hůl obtočenou hadem, symbolizující lékařský stav. Původně se o hada vlastně vůbec nejednalo. Naopak. Vlasovec medinský Dracunculus medinensis je parazit, jehož samice mohou měřit i více než metr. Vypadá jako „červ“ hadovitého tvaru těla a jeho životní cyklus je poměrně složitý. Ovšem když už se samice po relativně složité pouti dostane do lidského těla, kde dospěje, tak má snahu zachovat něco potomstva. Její okamžik nastává, když se povrch těla, kde v dospělosti žije těsně pod kůží, ochladí. Většinou je to ve chvíli, kdy se postižená část těla dostane do vody. Samice vysune konec těla ven, aby mohla začít vypouštět larvy, které právě vodní prostředí potřebují ke svému dalšímu vývoji (o parazitech viz Koktejl 11/2002). Šikovný lékař, který vysunutí ochlazením vyprovokoval, ji v té době dokázal chytit do rozštíplého dřívka a namotáváním ji pomaličku vysoukat ven. Parazit se nesměl přetrhnout, protože pak by bylo velice obtížné jej znovu zachytit a rána by se stala možnou vstupní bránou infekce. Vytáhnout vlasovce, to nebylo jen tak. Zkušení lékaři, kteří toto dovedli, si vlasovce namotaného na dřívku dávali do znaku jako symbol šikovnosti (vlastně jakýsi druh reklamy), až se stejný znak stal symbolem arabských lékařů v tropické oblasti. Právě tam se vlasovec vyskytuje. Odtud se symbolika dostala do Evropy k Řekům. Protože vlasovcem medinským Evropa zasažena není, došlo k záměně se skutečným hadem. Samotné české pojmenování těchto hlístic – jde o třídu háďat – ukazuje na vzdálenou podobnost s hady. Z hlístice se stal hadí pomocník řeckého boha lékařství Asklépia, syna Apollónova. Ten se později transformoval v římského Aeskulapia. Spekuluje se, že hadem obtočeným okolo hole by mohla být užovka Aeskulapova, dnes přejmenovaná na užovku stromovou Elaphe longissima. Právě ona je ve šplhání po větvích nesmírně dovedná, což ostatně potvrzuje i její současné české jméno. Není bez zajímavosti, že je možné ji vzácně najít i na našem území.
Ve slovanských mýtech se vyskytuje had hospodáříček, kterému se dávala miska mléka přede dveře. Z biologického hlediska je to samozřejmě nesmysl. Mléko je v potravě hadů asi stejně častým jevem jako svíčková s brusinkami. Ovšem zmiňovaná užovka stromová mohla být oním hadem hospodáříčkem. Vycházejme z její biologie. Ve stodolách se drželi hlodavci. Ostatně to se nezměnilo dodnes, a hnůj je zase dobrý substrát pro kladení vajec. Mladé užovky stromové, které se drobnými teplokrevnými obratlovci živí (u nás žijící užovky rodu Natrix, které by teoreticky mohly přicházet v úvahu, jsou potravně zaměřené spíš na obojživelníky či malé rybky), nacházely ve stodolách dostatek potravy. Při troše fantazie mohl vesničan vidět ve světle žlutých skvrnkách, které se výrazně vyjímaly za hadí hlavou, „královskou korunku“. A pohádky o hadí královně byly na světě. Právě pro výskyt hadů v blízkosti chlévů mohla vzniknout pověst, že had pije mléko přímo z kravského vemene a kráva pak dojí krev. Přitom hadi v tom byli naprosto nevinně, červeně dokáže zbarvit mléko třeba třezalka (rod Hypericum).
BUDDHA V KOBŘÍM STÍNU
Při putování za hadem coby symbolem není možné vynechat Indii. Její neuvěřitelně složitý panteon má v sobě schována snad všechna známější zvířata, Ganéšou se sloní hlavou počínaje a kobrou, která má několik mytologických poloh, konče. V dobách védské kultury nelze pominout boha Indru, jehož hrdinský čin – zabití hada – je popsán v jednom z hymnů. „Teď Indrovy hrdinské činy chci hlásat, první, jež hromovládce učinil. Zabil hada, vody vypustil, břicho hor rozřízl. Zabil hada rozvaleného na hoře, Tvaštar mu ukoval svištící hromový kyj…“ Tak to alespoň zmiňuje Jaan Puhvel ve své knize Srovnávací mythologie. V Indii, která je na herpetofaunu – tedy plazí společenstva – nesmírně bohatá, nemají hadi a hadí božstva tak negativní hodnocení, jako u nás. Dušan Zbavitel o největším z hadů hinduistického panteonu píše. „Tisícihlavý Ananta neboli Šéša má dokonce významné místo ve višnuistické kosmologii: v obdobích mezi zánikem jednoho a vznikem dalšího světa na něm spí Višnu, a když tento mocný bůh stvoří další svět, poslouží mu Ananta jako podpěra Země ve vesmírném oceánu; jeho občasnými otřesy vzniká například zemětřesení. Významným mytickým tvorem je také obří král hadů Vásuki. Vládne v jedné z podsvětních říší a bohům prokázal nemalou službu, když jim v dobách, kdy ještě nebyli nesmrtelní, posloužil při stloukání Mléčného oceánu, aby z něho získali nektar nesmrtelnosti amrtu. Bohové tehdy omotali hadího krále kolem hory Mandary jako lano, uchopili Vásukiho za hlavu a démoničtí Asurové zase za ocas, a vrtěli horou tak dlouho, až z oceánu vystoupil vytoužený nápoj.“
Přes veškerou nebezpečnost a množství každoročních úmrtí jsou hadi v Indii uctíváni, mají své háje a je jim projevována zbožná úcta. Hlavní představitel buddhismu totiž spal pod vztyčenou kobrou, která jej svým roztaženým krčním „límcem“ chránila před ostrými slunečními paprsky a zároveň hlídala jeho klidný spánek. Za to jako odměnu dostala dárek v podobě „brýlí“, jasného označení, že je pod ochranou samotného Buddhy.
Kobra posloužila Buddhovi, ale měla mít na svědomí smrt Kleopatry. V jejím případě se mluví o smrtící úloze kobry egyptské Naja naja. Ta byla uctívaným symbolem boha slunce Amona-Re a znakem královské vlády. Zemřít po uštknutí kobry znamenalo stát se blahoslaveným. Právě to zřejmě udělala nejslavnější z egyptských královen, když sáhla do košíku s fíky, ve kterém byl had přinesen. Konec jejího složitého života nastal v roce 30 př. Kr. Někteří z herpetologů ale její smrt přijatou ze zubů kobry zpochybňují, respektive na základě účinků jedu zpochybňují druh hada. Přiklánějí se spíš k některé ze zmijí žijících v Egyptě.
Přesto je kobra spolu s fakírovou píšťalou jedním z nejznámějších symbolů a vyhledávanou atrakcí. Ač to na první pohled vypadá, jako že had reaguje na zvuk píšťaly a tančí, jak fakír píská, jde jen o další z mýtů, který fakíři šikovně využili. Had ve skutečnosti před píšťalou uhýbá a reaguje na fakírův pohyb. Hadi jsou na tom se sluchem velmi špatně. Jsou v podstatě hluší, takže přisoudit jim dokonce hudební sluch, podle kterého by „tancovali“, je naprostý nesmysl.
OPEŘENÝ HAD
Z hlediska evoluce a při značné vědecké benevolenci by se dalo napsat, že opeřený had není zas až takový nesmysl. Hadi jsou jednou z větví rozbujelého systému plazů, vedle dejme tomu krokodýlů, želv či ještěrů. Jedna z evolučních teorií říká, že ptáci jsou jen pokračováním jedné z vývojových větví evoluce plazů, podobně jako dnešní hadi. Navíc opravdu existují hadi, zlatobojgy (Chrysopelea), kteří se dokáží dopravovat vzduchem ze stromu na strom, tedy pasivně létat. Vyskytují se v Barmě, Indonésii a na Filipínách, přičemž Opeřený had, jeden z významných aztéckých bohů, je mexická záležitost. Škoda. Kdyby se shodoval areál výskytu zlatobojg s místem kultu Opeřeného hada, byl by původ tohoto mýtu nasnadě. Jenže kult Opeřeného hada Quetzalcoatla v oblasti výskytu zlatobojg není. Jeho božská zobrazení dodnes zdobí sakrální stavby skryté v pralesním tichu Mexika. Ale není potřeba se probojovávat pralesem, stačí zaplatit příslušné vstupné a podívat se na stavby už veřejnosti zpřístupněné. Historicky není vyloučeno, že tohoto boha zdědili Aztékové od Toltéků, kteří jej převzali od Olméků. Quetzalcoatl prostě doprovázel různé kultury Střední Ameriky.
Bůh Quetzalcoatl zastupoval vrstvu kněžích a měl tak ve svém „resortu“ vědění. Často byl ztotožňován s bohem větrů Eecatlem. Jak se vlastně dostal na zem? V mýtech, legendách a pohádkách mexických indiánů s příznačným názvem Děti Opeřeného hada se o zrození Quetzalcoatla píše: „Na samém počátku všeho byl pouze velký Otec Živitel a Matka Živitelka. Vznášeli se vysoko nad zemí v azurově modré obloze a vládli všehomíru. I stalo se jednoho dne, že Otec Živitel upustil svůj drahý nůž ze vzácného zeleného obsidiánu. Sotva se nůž dotkl země, zrodilo se z toho doteku tisíc šest set bohů a ti osídlili svět. Nejmocnější ze všech byli čtyři bratři – Huitzilopočtli, zvaný Kolibřík jihu, Tezcatlipoca – Dýmající zrcadlo, Quetzalcoatl – Opeřený had a Tlaloc – Ten, který dává rostlinám klíčit.“ Svět měli rozdělený do světových stran a „západ patřil bílému Opeřenému hadovi, bohu života a světla“. Už ze samotného faktu, že byl označen za nejmoudřejšího, by se dalo vytušit, že kněží, tedy ti, kteří mají cestu k bohům nejpřímější, budou právě v Quetzalcoatlově kompetenci a budou se tudíž považovat za nejmoudřejší.
Zlatobojgy sice v Mexiku nežijí, zato v pralesích pod vládou Quetzalcoatlovou žije mytologický pták kvesal chocholatý Pharomachrus moccinno. Májové a Aztékové jej měli uctívat coby boha ovzduší a vesmíru. Při letu se mu vlní dlouhá pera, což mohlo být záminkou ke vzniku mýtu „opeřeného hada“. Ostatně i starý český, stejně tak jako anglický název měl k aztéckému bohu blízko – pták se totiž jmenoval qetzal. Ovšem Opeřený had neodletěl, ale podle jedné z bájí, přemožen bohem Tezcatlipokem, odjel na voru z hadů.
Hadi nemají v aztécké mytologii své místo pouze v Quetzalcoatlovi, ale i například v bohyni země Coatlicue. To je ta, „která nosí sukni z hadů“.
SPÁSA Z DUTÝCH ZUBŮ
Všeobecně se ví, že při kousnutí jedovatým hadem je jedním z možných řešení podání séra. To obsahuje látky, které mají neutralizující účinky proti proteinovým složkám jedu. V podstatě lze séra rozdělit do dvou velkých skupin. Monovalentní – to je to, které obsahuje protilátky proti jedné antigenní složce. Častější je sérum s protilátkami proti více antigenům. To se nazývá polyvalentním. Laikové se často domnívají, že existuje jedno sérum na všechny hady, ale vzhledem k různému a velmi komplikovanému složení hadího jedu je taková naděje naprosto lichá. Právě díky tomu, že různé skupiny hadů mají naprosto rozdílné složení jedu, bylo možné odhadnout, že kousnutí Kleopatry má na svědomí spíše had zmijovitý (Viperidae), než korálovcovitý (Elapidae), kam patří populární kobra. Sérum se vyrábí z krve imunizovaných koní, proto může při jeho podání dojít k nejrůznějším vedlejším účinkům, jako je anafylaktický šok. Existují séra, která jsou schopna negovat účinky blízké skupiny hadů, jako například zmije jednoho rodu. Přesto se v případě uštknutí naší zmijí obecnou sérum většinou nepodává. To proto, že poměr užitek/riziko je poměrně nepříznivý. To, spolu s nízkou jedovatostí zmije, je důvodem, proč se k podání séra (globulittum antivipericum) přistupuje většinou pouze u dětí do 10 let. U dospělých se aplikuje jen ve výjimečných případech. Zmije obecná Vipera berus je sice naším jediným jedovatým hadem, ale pravděpodobně právě pro její výjimečnost jsou účinky jejího jedu démonizovány.MODERNÍ MÝTY
Serpentofobie, jak se nazývá strach z plazů, se v našem povědomí kryje zejména ze strachem z hadů. Jen pro vysvětlení – plazi nejsou jen hadi, ale i krokodýlové, haterie, želvy či ještěři. Je jen logické, že se současná média na těchto fobiích vydatně přiživují. U akčního filmu s hadím názvem Anakonda divák určité přehánění a nadsázku předpokládá. Film nezklamal, hadova biologie je opomenuta a had je představen jako tvor vskutku vychytralý, krutý a pomstychtivý. Biolog nad tím mávne rukou.
Poněkud absurdněji působí, když hrdinný Indiana Jones, archeolog s hlubokými znalostmi cizích zemí včetně flóry a fauny, se ve svém výstupu s neškodnými a naprosto nejedovatými blavory a mladými hroznýši tváří, jako by jej ono „slizké nebezpečí“ mohlo ohrozit na životě. Dobrá, jde o nadsázku. Ovšem v americkém přírodopisném filmu o národním parku Manu si autoři, hovoříce o hroznýšovitém – tedy nejedovatém – hadovi, mohli odpustit fráze o noční, pomalu se plazící smrti. Možná šlo o nešťastný překlad, ale v tom případě jen ukazuje, v jakých souvislostech máme hady v mysli fixovány. Logické je, že podstatně víc „hadích“ mýtů je v oblastech, kde jsou tito plazi hojnější. Ale i na severu Evropy, kde se to hady příliš nehemží, se v mytologické podobě hadi vyskytují. Kupříkladu na Islandu nežije žádný plaz, ale severský bůh Thor v mýtech zůstal. Je to právě Thor, kdo bojoval s mořským hadem Jormundandem, který byl obtočený kolem světa lidí. J. Puhvel dále píše: „…v roce 1545 Georg Sabinus, rektor univerzity v Královci, zaslal kardinálovi Pietrovi Bembovi latinský dopis veršovaný v elegickém distichu: Pod severní hvězdou žije národ divokých venkovanů, který doposud nic o pravém náboženství neví, ale za bohy má modrozelené hady a provádí oběti kozlů tak ohavné, že je nelze ani vyslovit.“ Mělo jít o východopruské venkovany a zdá se, že kult uctívačů hadů má i v Evropě svou tradici, byť ne tak silnou, jako je kupříkladu tradice indická. V současném světě tradiční mýty a pohádky pomalu mizí. Málokteré dítě, a možná i dospělý dnes ví, v které že to pohádce ochutnal Jiřík kousek hada, aby pak rozuměl řeči zvířat. Leckdo je pořád přesvědčený, že hadi jsou slizcí. Přitom onen dojem slizkosti je způsoben rozkladem světla na suchých, někdy průsvitných šupinách. Ty se pod dopadajícím světlem lesknou a vypadají jako vlhké, nebo chcete-li slizké. Mytologie, ve které hadi zaujímají nezanedbatelné místo, je plná tajemství, božských zásahů a neuvěřitelných příhod. Jenže nebožský, leč fosiliemi doložitelný původ hadů je stejně složitý a místy stejně neuvěřitelný. Pachyrhachis problemasticus ze spodní křídy Izraele už jménem dokazuje, že fylogeneze hadů je záležitostí, která se může směle rovnat pohádkové říši hadích legend. Kdybychom šli po této stopě, dostali bychom se k posledním výzkumům, které naznačují, že nejblíže mají hadi k vodním plazům mosasaurům. Jenže to už je námět na zcela jiné povídání.
