Přítmí rozlehlé prostory osvětlují pouze rudé uhlíky kovářské výhně. Dva muži v šedých kimonech klečí na rohožích rozprostřených na hliněné podlaze a buší podivnými válcovitými kladivy do kusu žhavého železa.
Zbraň, která se rodí pod jejich rukama na kovadlině, nezvykle tvarované jako kvádr, je zároveň legendou a předmětem řady nezodpovězených otázek. Obávaný samurajský meč, mytická zakřivená hrozba japonských válečníků, zbraň opředená pověstmi o zázračných kvalitách. Stovky let se věřilo, že k výrobě japonského meče je třeba tajemných rituálů a nadpřirozené moci.
Pravdou je, že proces výroby japonského meče skrývá řadu tajemství, která je nutno dlouho a pracně objevovat.
VELKÝ SEKAČ
 Meč katana, neboli velký sekač. |
Asociace, kterou v českém čtenáři vzbuzuje název katana, není zase až tak vzdálená od pravdy. Znak pro japonský meč se totiž nejčastěji čte právě jako katana, neboli velký sekač.
Podle legendy vykoval první katanu japonský mečíř Amakuni kolem roku 700. Existence japonského meče ve tvaru, který přetrval dodnes, je prokázána v roce 1000. Základním znakem katany je typické východoasijské zakřivení, šavlový tvar a rukojeť pro obouruční použití.
Vysoce ceněné zbraně náležely již od počátku především samurajům, válečnické kastě, jejíž společenské postavení bylo srovnatelné s evropskou šlechtou. Tohle všechno jsou věci poměrně známé. Odkud však pramení pověst o zázračné moci a neporazitelnosti těchto zbraní? Zvláště v posledních desetiletích je to, přiznejme si, především asijská či americká filmová produkce.
Legendární scény z filmů Akiry Kurosawy, ve kterých Toširo Mifune seká hlavy, ruce či nohy desítkám svých protivníků, stejně jako Kevin Costner s katanou, jejíž ďábelské ostří půlí šátek Whitney Houstonové v proslulé love story “Osobní strážce”, to všechno jsou momenty, které k mýtu katany přispěly značnou měrou. Jak moc však tento mýtus odpovídá skutečnosti?
HAMON Z ŽELETAVSKÉHO MLÝNA
Rytmické údery zakřivených kladiv do žhavého železa nutí diváka přivírat oči a odvracet hlavu. Po překonání prvního instinktivního strachu z odletujících jisker však lze za oběma muži v kimonech spatřit v šeru věkem poznamenané zbytky dřevěných mlýnských strojů, stejně jako kamennou výheň, stojany s kovářskými kladivy, obrovský ruční měch a nakonec i špalek s klasickou kovadlinou povědomého tvaru.
Několik kroků z onoho štiplavou vůní prosyceného šera vás pak přenese na dvůr bývalého mlýna, jehož kamenné zdi nesou stopy staletí užívání, stejně jako několika posledních desítek let opuštěnosti a zchátralosti. Muži v kimonech končí práci a u dubové kádě s průzračně čistou vodou se obouvají do plstěných papučí.
Mystická kombinace středověku a ozvěn Dálného východu náhle působí poněkud groteskně, stejně jako anténa k mobilnímu telefonu vinoucí se mezi staletými trámy podkroví.
“Hamon je podpis kováře, nenapodobitelný znak na ostří meče, který může mít stovky a tisíce podob,” říká Pavel Řiháček, majitel mlýna na řece Želetavce a jeden ze dvou brněnských mečířů, kteří tajemství výroby katan po létech práce objevili.
Okamžiku, ve kterém do ostří japonského meče poprvé vstiskli svůj hamon, předcházely stovky hodin pokusů a omylů, pár informací z článku ve Střelecké revui a touha objevit jeden z vůbec nejobtížnějších postupů mečířského řemesla.
“Měli jsme jenom kusé informace a představu, jak by měl vypadat výsledek,” říká Patrick Bárta, druhý z mečířů. “Pravda je, že kontinuita tradiční výroby mečů byla přerušena i v Japonsku. Řada novodobých japonských mečířů tedy vlastně musela začínat od nuly, stejně jako my. Samozřejmě měli výhodu dostupné archivní literatury a historických zdrojů, ale přenos tajemství řemesla z otce na syna přerušila v Japonsku válka, po které tohle po staletí vážené a ceněné řemeslo téměř zaniklo.”
Patrick Bárta s Pavlem Řiháčkem se od počátku zabývali výrobou replik historických zbraní, zejména pro sběratele a nadšence provozující historický šerm. Posléze Patrick přestěhoval dílnu do domu svých rodičů a Pavel koupil polorozpadlý mlýn bez elektřiny a s vyschlým náhonem na řece Želetavce poblíž Jemnice. Tam nyní přestavuje bývalou mlýnici na kovářský hamr a tam také týdny a měsíce vykovává, brousí a leští ostří japonského meče.
ZEN, RITUÁL, MEDITACE, KONCENTRACE
“Bylo by možná dobré udržet potenciální zákazníky ve víře, že výrobu katany provázejí nějaká zaříkadla, čáry a kouzla. Ve skutečnosti však jde o navození stavu soustředěnosti, který je nutný ke každé pořádné práci,” říká Patrick.
“Japonský mečíř se před zahájením práce na kataně vydal na několikadenní pěší pouť. Putoval, aby se očistil, oprostil od nánosu každodenních starostí, aby se dostal do stavu koncentrace mysli, do jakési jiné reality, ve které vlastně není dobré ani soustředění na samotný praktický akt práce na meči,” doplňuje Pavel. “Kimona, meditační hudba, omývání se chladnou vodou, to všechno napomáhá navodit atmosféru něčeho zvláštního a jedinečného. My se neoddáváme třeba zenovému buddhismu, přistupujeme ke kon centraci s vědomím naší evropské mentality, kterou do výroby meče vkládáme. Mezi dvěma meči odborník rozezná ten, který byl vyroben v Japonsku. Nedá se dost dobře vyjádřit slovy, jak se mentalita výrobce v konečné podobě meče projeví, ale odborník to prostě pozná,” říká Patrick.
Při pohledu na dvě siluety postav v kimonech mizející v temnotě, ozářené přísvitem kamenné výhně, však lze na realitu místa a času zapomenout velmi snadno. Zvonivé údery kladiv náhle vyťukávají rytmus jiného, zcela odlišného času, než je ten, který ukazuje ciferník náramkových hodinek.
RECEPT NA MEČ
Technologii výroby katany lze srovnat s jinou legendou mezi sečnými zbraněmi, takzvaným damascénským mečem.
Základní surovinou pro výrobu čepele je ocel s určitým množstvím uhlíku. Tu je možno získat buď klasickou cestou, tedy zpracováním železné rudy, nebo recyklací již použitého železa. Nejlepším zdrojem takového mnohokrát kovářsky zpracovaného železa jsou staré venkovské domy, plné harampádí a zbytků zemědělských strojů, případně skládky železného šrotu.
Takto získaná ocel se ková, znovu rozsekává, překládá, taví, kovářsky zavařuje, stále dokola po řadu hodin. Cílem tohoto úmorného procesu je odstranit veškeré nečistoty, takzvané vměstky, které by měly negativní vliv na pevnost a podobu meče.
Při opětovném nahřívání se železo nesmí takzvaně “přepálit”, což je pouze a jenom záležitost umu a zkušenosti kováře.
Vzniklý kus vysokouhlíkového železa poté mečíř ohýbá do jakési podkovy a do vzniklého ohybu vkládá “páteř” ze železa nízkouhlíkového. Tento základní blok vytvaruje na kovadlině do tvaru a délky čepele, kterou posléze hobluje a pilníkem dotváří do požadovaného tvaru. V tomto okamžiku už i laik rozpozná příští velikost i tvar meče, ovšem nejdůležitější stadium práce na kataně a klíč k onomu tajemství výjimečných vlastností zbraně čeká mečíře v okamžiku kalení.
Podstatou onoho zázraku je totiž kombinace tvrdé kalené oceli ostří a nezakalené, pružné a houževnaté čepele. Této zdánlivě nedosažitelné kombinace ideálních vlastností železa dosahovali japonští mečíři po staletí používáním speciálních past, které před zakalením ve vodě nanášeli na tu část meče, jež měla zůstat nezakalena. To, co vypadá prostě, je ve skutečnosti jedním z nejstřeženějších tajemství každého mečíře. Složení pasty, jejíž součástí je hlína, dřevěné uhlí, popel a písek, totiž musí být na mícháno v poměru, který má na meči zaschnout a neodpadnout při nahřívání ve výhni, ani při následném zakalení ostří.
Pokud by totiž pasta nevydržela, došlo by k zakalení celé čepele, k zásadní změně poměrů tvrdosti a houževnatosti meče. Tím pádem ke zmaření mnohatýdenní předchozí práce.
“Ne že by se to nikdy nestalo,” říká Patrick. “I ten nejlepší japonský mečíř má velký odpad. Člověk se nesmí nechat stresovat například termínem zakázky, jinak o tu zakázku zpravidla přijde.”
Pokud se ovšem práce podaří tak, jak má, vznikne na čepeli typická kresba tvořená rozdílem mezi zakaleným ostřím a pružnou čepelí. Tedy právě onen zmíněný hamon, podpis mečíře.
Pak následuje proces broušení a leštění meče. Používá se klasický kamenný pískovcový brus, ovšem novodobí mečíři se nevyhýbají ani používání elektrické brusky.
Rukojeť katany se pak vyrábí ze dřeva magnolie a potahuje rejnočí kůží. Tato tradiční ozdoba japonského meče je tvořena drobnými kuličkami perleti, které zamezují klouzání v sevřené dlani.
SAMURAJOVÉ, NADŠENCI, ZÁKAZNÍCI
Když oba muži v kimonech vycházejí z temnoty kovárny a usedají pod rezavý kříž do stínu staleté lípy, není práce ještě ani zdaleka u konce.
“Katana je tou vůbec nejméně výhodnou zakázkou pro českého mečíře,” posteskne si Patrick nad hrnkem ovocného čaje.
“Za dva až tři měsíce práce, kterou po celou dobu provází riziko nezdaru, požadujeme cenu, jež začíná od pětadvaceti tisíc korun. Za tři sta pracovních hodin, nepočítaje v to nezdařené pokusy, to zdaleka není odpovídající částka. Ale musíme prodávat za cenu, kterou si naši zákazníci mohou dovolit zaplatit.”
Podle Pavla si v Čechách kupují katany zejména lidé, kteří s japonskými meči cvičí. Sběratelé totiž mohou vcelku snadno získat originály, které se u evropských starožitníků objevují poměrně často.
“Pro člověka, který cvičí japonská bojová umění například s hliníkovými napodobeninami, je velmi lákavé vyzkoušet si vlastnosti skutečného meče. Takoví lidé jsou obvykle nadšenci, kteří nemají mnoho peněz a nechtějí riskovat, že při pokusu o odseknutí větve stromu zničí historicky cenný originál. Což je ostatně velmi snadné,” říká Patrick.
Takzvané sekací zkoušky jsou samostatnou kapitolou mýtu o kataně.
Podle pověstí měli japonští samurajové právo vyzkoušet meč hned po několika krocích z kovárny. A to buď na toulavém psu, případně na nešťastném nevolníku, který se právě nacházel v dosahu. Sekací zkouška se v každém případě prováděla podle toho, na jaké použití byl meč určen a broušen. Ostří se upravovalo buď na brnění, nebo “na maso”, a podle toho se na příslušném materiálu zkoušela kvalita seku. Dnes používají mečíři například bambus, rohože, traduje se, že občas i vepřová kolena.
CESTY KATAN Z VYSOČINY
“Naše zkušenosti ze setkání s Japonci nejsou zrovna nejlepší,” konstatuje s jistým zadostiučiněním Patrick, který již navštívil několik evropských veletrhů mečířského a nožířského zboží.
“Bylo v tom dost přezíravosti, skoro až arogance. Na naše meče se ani moc nedívali, protože katana, kterou nevyrobil Japonec, nemůže být podle jejich názoru dobrá.”
Zatímco Patrick balí kimono a rýžové rohože, aby se vrátil do Brna, ohřívá Pavel v hrnci na sporáku guláš. Polorozpadlé kamenné zdi mlýna zlátnou v odpoledním slunci.
“Je to jednoduché. Když tuhle katanu dodělám včas a nezkazím ji, budou peníze na nové krovy. Když ne…,” s úsměvem krčí rameny.
Kimona zmizela v kufru auta a čas se opět o kousek posunul. Ale s tím reálným se stále nějak rozchází. Být mečířem se náhle zdá stejně tak přirozené, jako například prodávat počítače.
“Přestali jsme už dávno vnímat meč jako smrtící zbraň. Dnes je to pro nás spíš předmět, který má duchovní rozměr,” říká Patrick.
Někde v šeru bývalé mlýnice se mezi trámy, kladivy a zbytky mlýnských kol rozezněl mobilní telefon.
DAMASCÉNSKÝ MEČ
Zbraň, podobně jako japonské katany, opředená množstvím legend.
Ne zcela přesný název daly těmto pověstným mečům zbraně z Blízkého východu, vykované z tyglíkové oceli. Objeviteli technologie výroby mečů, nesoucích v názvu jméno syrské metropole Damašku, však byli s největší pravděpodobností keltští kováři.
Tajemství zbraně, která dala vzniknout například legendě o zázračném Artušově meči Excalibur, spočívá, podobně jako v případě katany, v kombinaci tvrdého ostří z kalené oceli a pružné houževnaté železné čepele.
Při výrobě damascénského meče zpracovává kovář takzvaný paket – balíček plátů železa s rozdílným obsahem uhlíku, který na první pohled vypadá jako složený dřevěný skládací metr.
Údery kladiv na kovadlině se tento paket kovářsky svaří a díky kombinaci železa s různými vlastnostmi vzniká charakteristická ceněná kresba na čepeli. Kýženému výsledku však předchází složitý proces kování, hoblování, broušení a leptání. V konečném stadiu je čepel damascénského meče matná a prostoupená kresbou, která někdy připomíná strukturu dřeva, jindy zase složité rytiny.
Meče vyrobené touto technologií jsou v podstatě nezničitelné.
V době keltských výbojů či v období velkomoravského knížectví se vyvažovaly zlatem. Schopnost takového meče zničit méně kvalitní zbraň jediným úderem dala vzniknout pověstem o jejich zázračné moci.
