Aktivní vulkány, deštné pralesy, divoké řeky s bezpočtem nebezpečných peřejí, korálové útesy a sněhobílé pláže Karibského moře. To vše mohli jako první Evropané obdivovat odvážní španělští mořeplavci již před téměř půlstoletím. Země, jíž se přezdívá “Švýcarsko latinské Ameriky”, Kostarika. Právě ta se stala dějištěm nultého ročníku soutěže “Na dno nebo na vrchol”. Neboť název je nejen volnou parafrází písně Wericha a Voskovce o životních útrapách a osudech, ale skrývá v sobě i některé disciplíny.
SPEARFISHING
Hlavním úkolem úvodní disciplíny bylo obstarání si potravy za pomoci jednoduchého vybavení. Tomu však předcházela tvrdá zkouška fyzické zdatnosti. Každá soutěžní dvojice byla před startem vybavena nafukovacím kajakem z Gumotexu Břeclav a základní potápěčskou výstrojí · tedy maskou, šnorchlem, ploutvemi a nožem s harpunou. Cílem byl zhruba tři kilometry vzdálený ostrov. Jediné místo pro přistání však leželo za rozsáhlou bariérou korálových útesů, které byly pro gumové kajaky něco jako minové pole. Méně nebezpečným, leč pro někoho ještě složitějším, bylo překonávání příbojových vln. Půlhodina zde vyhrazená ovšem nesloužila k odpočinku, nýbrž právě ke spearfishingu, neboli k chytání ryb na nádech s pomocí harpuny. Dvojice se okamžitě ponořily do oceánu a o jejich dalším pohybu vypovídaly jen občas se objevující šnorchly chrlící vodu. O výsledku dvojice rozhodoval nejen celkový čas, ale i počet ryb a langust, kterým by uspokojili při večeři nejen sebe, ale i porotu. Po neméně náročné cestě zpět padali všichni vyčerpáním ve stínu prvních palem v cíli na pláži. S ubíhajícím časem se totiž ukázalo, jak velkou roli může sehrát los, a jak těžkým soupeřem bude pro všechny soutěžící i organizační štáb neúprosné slunce.
RODEO
Propocená trika se nepříjemně lepila na tělo. Vlhkost v těchto místech zcela jistě překročila hranici 70 %. Přesto kalná voda řeky se spoustou napadaného a tlejícího listí nikoho nelákala k osvěžení. A už vůbec ne poté, co se jinak málo výřečný Ralf zahleděl ke druhému břehu a utrousil: “Lagarto.” Upozorňoval nás na ničím nezajímavé “kusy dřeva” v řece, kterou bylo nutné během této druhé disciplíny přebrodit. Těžko říci, zdali se drobní indiánští koně více obávali krokodýlů ve stínu porostu, jenž se skláněl nad vodou, či zda jim činila problémy hmotnost jejich dočasných vaqueros. Ti stěží mohli zakrýt svou vyvinutou muskulaturu pod oblečení. Krátký úsek po startu, boříce se v bílém písku s naplaveným dřevem a zbytky korálů, zvládali koně a jezdci ještě dobře. S přibývajícími kilometry byl však postup džunglí stále náročnější. A to nejen pro zvířata. I závodníci, pro něž bylo první setkání s bujnou vegetací džungle a orientace v ní něčím zcela novým, občas dávali přednost vedení koně před cvalem. Z koňského hřbetu totiž snadno přehlédli rafinované “indiánské” symboly z přírodních materiálů, kterými Ralf předešlého dne vytýčil trať. Ta končila na malé farmě, kde se odehrálo tolik očekávané finále. Šest statečných se vřítilo do ohrady s divokými koňmi. Přítomní domorodci za pomoci smečky farmářských psů začali škodolibě plašit malé stádo. Šlo tu o čas, neboť doba, kterou potřebovala dvojice k chycení koně a odtažení do malé ohrady, se připočítávala k času z putování džunglí. Je třeba přiznat, že ke kovbojům ze známé reklamy na cigarety měli naši hoši daleko. Pohyblivé cíle byly pro jejich lasa příliš rychlé. Až po delší době se uštvaní koně, zřejmě v naději brzkého konce, postupně nechávali chytit do lasa.
KROKODÝL DUNDEE
S náhrdelníkem z krokodýlích zubů, vysokými botami do džungle a náramkem z býčího rohu jako by se už narodil. Stejně tak jeho manželka, bývalá učitelka hry na klavír, jež se ještě před pěti lety “těšila” pohodlí a luxusu života v Evropě, připomíná na koni spíše rodilého kostarického honáka dobytka, než naturalizovaného Švýcara. “Nejsem fabrikman,” odpoví vám na otázku, co ho přivedlo až sem, daleko od civilizace a rodného Baselu, způsobem sobě vlastním pětatřicetiletý Ralf. Drobný blonďák s kulatými brýlemi, které má z jedné strany opravované tenkým drátem a v mnohém tak připomíná Paula Hogana ve filmu Krokodýl Dundee. Rozhodl se žít společně se svou manželkou a malým synem mezi místními domorodci, nazývanými ticos. Živí se chovem koní a dobytka, lovem ryb a příležitostně si přivydělává jako průvodce či prostředník s místním obyvatelstvem. Ralf se stal okamžitě nedílnou součástí týmu a má nemalý podíl na úspěšném průběhu soutěže.
NA VRCHOL
Postavte si v létě rotoped do skleníku a zkuste na něm nějakou tu hodinu šlapat. Pro “osvěžení” na sebe můžete pustit horký vzduch z vysoušeče vlasů. Jen tak si můžete v naší zeměpisné šířce vytvořit odpovídající podmínky pro trénink třetí disciplíny. Rozmanitost krajiny si však musíte již jenom představovat. Nikdo ze závodníků však stejně neměl čas věnovat se přírodním krásám okolí a vnímat vřeštění vyplašených opic a barevných papoušků, či přes cestu přebíhajícího pásovce. Výraz sjezd na horských kolech v tomto případě není totiž zcela přesný, neboť ostré klesání po vyprahlém svahu sopky se po několika kilometrech změnilo v náročnou jízdu džunglí. Trať tak nabízela pasáže pro jezdce pevných nervů, pro něž byly brzdy speciálních amerických sjezdových kol Tico Trek pouhou zátěží, ale i pro vyznavače technických úseků s překonáváním řady přírodních překážek. Zejména spousta kořenů ve vyschlém korytu řeky či průjezdy zarostlými úseky byly nejzrádnější. Krátké zaváhání či ztráta koncentrace končily okamžitě pádem, doprovázeným peprným komentářem v češtině. To nejhorší však přišlo na konec · písčité pobřeží Pacifiku. Poslední desítky metrů v hlubokém a rozpáleném písku braly účastníkům zbytky sil a leckdo si sáhl na dno možná dříve než očekával. I za cenu toho, že kolo s vypětím sil dotlačili, do cíle dorazili všichni.
REJNOK MANTA
Slova nahrazuje nacvičená signalizace rukou. Okolní svět ticha narušuje pouze bublavý zvuk plicní automatiky. Mihotající se kužele světlometů pronikají nepropustnou inkoustově černou hlubinou a odhalují skryté barvy nádherných korálů, kouzelně světélkujících řas a mořských organismů. Oči bedlivě pátrají po okolí v naději, že se někomu podaří zahlédnout slibovaného žraloka kladivouna, který podle slov našeho instruktora obývá zdejší vody. Průvodcem nám je Carlos, italský profesionální potápěč. Podobně jako Ralf se rozhodl natrvalo usadit daleko od Evropy a založil rodinu s domorodou krasavicí Marthou. Skupina potápěčů v tyto chvíle sleduje každý jeho pohyb. Jedině on zná zdejší nebezpečné spodní proudy, před kterými nás varoval, a které mohou potápěče snadno zanést hluboko do moře. Světlem hypnotizovaných ryb všech tvarů a barev je možné se dotýkat rukama. Čas jakoby se zastavil. Nikoli však ručičky manometrů, měřící tlak stlačeného vzduchu v láhvích. Pak se v dvacetimetrové hloubce zvířil písek a ode dna se zvedl téměř pětimetrový rejnok manta, aby vzápětí pomalu a důstojně zmizel v neproniknutelné tmě. Přestože je noční ponor náročný, jak po stránce psychické, tak zejména pro velmi stíženou orientaci a vyžaduje mimořádnou opatrnost a zodpovědnost, odměnou jsou velmi vzrušující a nezapomenutelné dojmy.
PARAGLIDING
Čím dále, tím lépe. To byla kritéria disciplíny, která záhy vzbudila pozornost v širokém okolí a rázem nebyla nouze o malé i velké pomocníky. Se slovy “Cómo estás?” se okamžitě každý další příchozí vrhal ke zděšenému letci a snažil se mu pomoci s rozmotáváním šňůr a roztahováním padáku. Povětrnostní podmínky navíc nebyly zrovna ideální. Foukalo sice od moře, což vzhledem ke startu bylo optimální, ale poryvy větru byly velmi proměnlivé a nevypočitatelné. Vůle k vítězství a soudržnost posádek však byla bezmezná. Přestože s létáním na padáku neměla většina účastníků příliš bohaté zkušenosti, šli do toho všichni bez výjimky po hlavě. Značně členité pobřeží ani hustá džungle nedaleko odsud nenabízely příliš možností k přistání. Malá písečná pláž se nakonec stala nedosažitelnou metou, a tak letci vzali za vděk pastvinou s několika urostlými palmami a pasoucím se stádem dobytka. Pak se jeden statný býk vzpamatoval ze šoku a rozhodl se o své stádo a pastvinu utkat v boji s vetřelcem. Tváří v tvář přesile bytostí přicházejících z nebes, od tohoto úmyslu naštěstí upustil. Jinak to ovšem vypadalo s rozzuřeným farmářem, jemuž stádo patřilo, a jenž se domáhal odškodného za vyplašené stádo, které podle jeho slov mělo zcela jistě v následujících dnech vykazovat nižší dojivost. Stejně jako v mnoha jiných případech se i tady ukázala Ralfova diplomacie a znalost mentality domorodců nepostradatelnou, a tak býk i farmář nakonec odkráčeli s nepořízenou. Drobné oděrky od ostrého palmového listí byly nakonec jedinou újmou na zdraví a doktor výpravy si mohl jít opět s úlevou lehnout.
NA DNO
Modré ploutve dalšího účastníka zamávaly na rozloučenou a zmizely v hlubině. Začal klesat podél spuštěného lana, které bylo zatíženo v hloubce třiceti metrů. Záchranní potápěči, vyvážení po celé jeho délce, bedlivě sledovali každý jeho pohyb. Úkolem každého soutěžícího bylo na nádech s pomocí ploutví a šnorchlu odtrhnout z potopeného lana hloubkovou značku.
Halasný pokřik, reagující na jeho gesto O.K. a radostné mávání barevnou stuhou s dosaženým údajem 18 metrů, se rozléhal daleko po oceánu. Kdo se někdy zkoušel na nádech potopit do hloubky více než sedm metrů, ví, o čem je řeč. Zhruba od této hloubky je totiž lidské tělo vlivem hydrostatického tlaku těžší než voda a začíná klesat ke dnu. Na zpáteční cestě k hladině je tak navíc potřeba vyvinout daleko větší energii, než při vodorovném plavání v hloubce dvou metrů, a zásoba kyslíku v plicích a svalstvu rychle ubývá. Tento bezpochyby úctyhodný sportovní výkon, potvrdil svým uznalým pokyvováním i Carlos, který, jak se sám později přiznal, není nakloněn těmto aktivitám. A jako profesionál zřejmě ví, o čem mluví.
SLAŇOVÁNÍ VODOPÁDU
“Ještě jednou řekneš, že by sis dal studený pivo, tak ti…” nedokončil větu směrem ke svému bratrovi Karel a vyždímal propocenou čelenku, která již nestačila zadržovat pramínky slaného potu. Pochodující skupina na pozadí palmami porostlých kopců měla před sebou ještě tříhodinové putování k nejbližší podhorské vesničce s poetickým názvem San Domingo, kde na ně čekal terénní jeep. Zavěšené karabiny, sedáky a horolezecká lana, jimiž byli opásáni, působily v tomto prostředí trochu nepatřičně. Každý šetřil silami co to šlo a za zastřenými pohledy se skrývaly ty nejprimitivnější tužby. Těžko zpětně hodnotit, co bylo v této disciplíně větší překážkou. Sluneční žár, který ten den přesáhl 45 stupňů Celsia a skličující žízeň, či to byla drolící se stěna vodopádu, kterou bylo nutné v rámci disciplíny zdolat. Tentokrát jsme navíc všichni do jednoho zaplatili nováčkovskou daň, neboť koho by napadlo, když má namířeno k vodopádu, nést s sebou vodu. Bohužel, k období dešťů se teprve schylovalo, a tak pramínek nevábně vyhlížející vody, stékající ze stěny do kalné tůně, k uhašení žízně příliš nalákal. Etapa, jež původně spočívala v přeplavání tůně, výstupu stěnou vodopádu a jeho zpětného slanění, přičemž se započítávaly, jako ostatně vždy, součty časů obou partnerů, byla vlivem tropického klima rozšířena o náročný pochod tam a ještě náročnější cestu zpátky.
NA KANOI PRALESEM Do městečka Puerto Viejo, odkud jsme již k hranicím Nikaragui museli cestovat v motorových člunech, jsme dorazili po únavné celodenní cestě napříč Kostarikou. Období dešťů propuklo již v plné síle. Místo nabízelo spoustu zarostlých řečišť a lagun, zabíhajících hluboko do džungle. Společně s bohatou faunou nádherně barevných volavek a ledňáčků, bazilišků, vřeštících opic i tenkého žlutého hada, jenž se plazil v korunách zeleného mangrovniku jsme si nemohli přát lepší místo pro finále. Tato disciplína nepatřila mezi tzv. adrenalinové sporty, ale byla symbolickou tečkou za naším čtrnáctidenním snažením. Stejně jako v prvním klání zde šlo především o to, umět se v cizích podmínkách postarat o obživu. Cesta k palmám, ze kterých bylo možné utrhnout kokosové ořechy, však vedla hustě zarostlým úsekem pralesa. Od východu slunce se dvojice prosekávaly mačetou za neustálého tropického deště. Po dosažení řeky bylo nutné doplout na indiánské kanoi do řečiště zvaného Černá laguna. Zde již čekal domorodec, který dohlížel na to, aby kokosy utržené z okolních vysokých palem byly osekány mačetou na tvrdou skořápku, aniž by se z nich vylilo mléko. Hodnocen byl opět nejen čas ale i opracování ořechů. A tak jsme si na úspěšný závěr celé soutěže namísto šampaňského mohli přiťuknout a připít pravým kokosovým mlékem.
