Ptal se Jaroslav Haidler, foto: archiv Jana Šingloviče
Devětadvacetiletý Honza Šinglovič z Povrlů na Ústecku se po vysokoškolském studiu filozofie a dějin umění rozhodl poznat svět. Poblíž Ženevy proběhlo osudové setkání s rodinou českého emigranta, jehož paní Gomes- Ruzicka je členkou Světové zdravotnické organizace a pracuje převážně na výzkumu malárie.
Honza Šinglovič tak začal na projektech WHO spolupracovat. Proč jste se vydal do Tanzanie? Na podzim roku 2004 jsem při večeři dostal nabídku jet do Tanzanie podívat se na jeden zdravotnický projekt, který tam právě začínal. Už nějaký čas jsem měl v plánu strávit dva roky v nějaké rozvojové zemi. A tady se mi nabízela možnost přímo se zapojit do projektu. Za deset dnů už jsem byl na letišti. Jak vypadala situace s malárií v době, kdy jste do Afriky přijel? Podobně jako dnes. Na malárii umírá ročně zhruba milion lidí. Z toho devadesát procent dětí pod pět let. V endemických oblastech se dítě nekomplikovanou formou malárie nakazí až pětkrát za rok. Průměrně jednou za šest nekomplikovaných epizod se nakažený dostane do stadia, kdy už nemůže přijímat léky ústy. Pokud jste velmi vzdáleni od zdravotního centra, kde můžete dostat antimalarické léky v injekční formě, pak je jediným známým řešením právě rektální artesunate. Je to výtažek z rostliny Artemisia annua, pocházející z tradiční čínské medicíny. Co bylo cílem projektu? Měli jsme naučit místní obyvatelstvo používat tento dosud nejúčinnější antimalarický lék podávaný rektálně. I když veškerou práci v projektu měli na starosti místní lékaři, tak Světová zdravotnická organizace vysílala své lidi na monitoring, zda všechno probíhá v naprostém pořádku, podle mezinárodně uznaných zásad vedení klinických výzkumů. Na jakém principu lék funguje? Čípek se v těle rozpustí a obsah se dostane do krve během patnácti minut po aplikaci. V průběhu několika hodin zabije devětadevadesát procent všech parazitů, kteří by se jinak množili a do několika hodin či pár dnů by napadli důležité orgány. Postižený by upadl do komatu a následně zemřel. Bylo obtížné seznámit s lékem tamní obyvatele? Lék se podává rektálně, a tak jsme se zprvu báli, že nenajdeme pochopení například u muslimských žen, že budou považovat způsob používání za nečistý. Ale obávali jsme se zbytečně. Malárie je natolik známý a obávaný zabiják jejich dětí, že každou účinnou pomoc, která je dostupná přímo ve vesnicích, s vděkem přijmou, i přes její netradiční formu. Ke zdaru také napomohl fakt, že některé matky již čípky proti jiným nemocem znaly z nemocnic. Byl o lék velký zájem? Zpráva o doslova zázračných účincích léku se rychle rozšířila po celé oblasti. Matky s nemocnými dětmi občas přicházely z velké dálky. Stávalo se také, že cestou do nemocnice vystupovaly z autobusů ve vesnicích zahrnutých do výzkumu a ptaly se po distributorech nového léku. Když jsme projekt uzavírali, tak ve všech vesnicích lidé bědovali, co prý teď s jejich dětmi bude. Ale pravidla výzkumu jsou jasná, ačkoliv někdy krutá, na plošné rozšíření léku do všech koutů Afriky si ještě její obyvatelé musejí počkat. Data se stále analyzují a věc se dostává na rovinu politickou. Světová zdravotnická organizace musí přesvědčit Světovou banku a jiné tradiční donátory, aby lék pro všechny subsaharské země zafinancovaly, jak už se třeba podařilo s léky zastavujícími HIV. Co pro vás bylo v Tanzanii nejobtížnější? Nepřál bych nikomu zažít pohled na umírající dítě, kdy jeho matka jen s ohledem na vaši barvu kůže očekává, že je zachráníte. Nakonec jsem v Tanzanii zůstal do konce projektu, do března 2007, a poté dostal práci v dalším, tentokrát zkoumajícím, v jakém stadiu koinfekce TBC/HIV je nejlépe začít s účinnou léčbou. Afrika se změnila v můj druhý domov.
