Mnozí historikové označují evropské zámořské objevy a následující budování kolonií za počátek světové nadvlády starého kontinentu. Dodnes často vzpomínáme na fantastické cesty Kryštofa Kolumba či krvavá dobývání Hernána Cortése. Příběh velkých cest vstříc neznámu kdesi na druhé straně oceánu ale nezačíná ve Španělsku ani v Benátkách, začíná v zemi spjaté s mořem tím nejtěsnějším poutem – v Portugalsku. Však ještě než zamíříme na západní cíp Evropy, přibližme si naše znalosti o světě na počátku 15. století. Evropská představa o tom, co se odehrává za horizontem, se příliš nelišila od legend primitivních kmenů. Vzdělanci v rozvinutých částech Evropy sice už ve většině případů souhlasili s myšlenkou, že země je kulatá, širší vrstvy si ovšem stále představovaly naši zemi jako placku na hladině obřího vesmírného oceánu. I tehdejší kartografie byla plné mystérií. Na mapě otce Maura z poloviny 15. století, která je považovaná za vrcholné dílo středověké kartografie, najdeme uprostřed Atlantiku ostrov obývaný draky. Nestarší dochovaný glóbus, vytvořený krátce před objevením Ameriky v roce 1492, pro změnu obsahuje bájný ostrov sv. Brendana. To byla mytická pevnina severozápadně od Afriky, kde slunce nikdy nezašlo, stromy byly obtěžkané plody a za každý den tady uběhl ve světě měsíc.
Takovýchto představ, které nás dnes leda dojmou svou naivitou, byla celá řada. Přesto naznačují, s jakými obtížemi se museli první mořeplavci potýkat. A Portugalci jsou na svoje navigátory dodnes náležitě pyšní. Mají stále v živé paměti dobu, kdy jejich lodě objevovaly svět a do celé Evropy přivážely fantastické zprávy o nových zemích a náklady exotického zboží. Je to podobné, jako když my vzpomínáme na první republiku: to byly časy, to jsme světu dokázali předvést, co umíme… Cizinci přesto jde jen těžko do hlavy, jak je možné, že i po pěti stech letech stále Portugalci upřímně vzpomínají na dávno minulé zlaté časy.
PRVNÍ OBJEVY
Schopnosti portugalských mořeplavců byly opravdu výjimečné. Nesmíte ovšem uvěřit romantické představě o světoběžnících objevujících dálavy a kladoucích poklady k nohám Evropy. Příběh zámořských objevů totiž začíná agresivní expanzí se dvěma konkrétními cíli – šířit mečem víru v Krista a proměnit Portugalsko na imperiální velmoc. Psal se rok 1411 a Portugalci právě zvítězili nad Kastilií v bezmála třicetiletém sporu o dědictví trůnu. Vytoužený mír byl impulsem k velké expanzi na západ a na jih – na pevnině byli obklíčeni zeměmi španělské koruny a Středomoří ovládali Benátčané. Portugalce lákala hlavně severní Afrika, odkud vozili cukr, zlato a kůže. Šlechta si uvědomovala, že pod záminkou boje za Kristovo učení může získat africké bohatství i jinak. V roce 1415 proto vyplula flotila dvou set válečných lodí k africkým břehům. Cílem byl marocký přístav Ceuta. Měl pověst obchodní brány do Středomoří a zároveň místa, kde je možné získat i exkluzivní zboží ze subsaharské Afriky. Maurské stráže útok zaskočil a přístav okamžitě padl do portugalských rukou. Tak vznikla první zámořská kolonie v rukou Evropanů. Výprava si z bohatého přístavu odnesla značné jmění, princi byl za šíření Kristovy víry udělen vévodský titul a dočkal se uznání od papežského stolce. Z dnešního pohledu hanebnost – jenže tehdejší Evropa přála každé prolité krvi bezvěrců.
VĚDECKÁ SPOLUPRÁCE
Počátky cest za kořistí a rozšiřování portugalské moci jsou spojovány právě s infantem Jindřichem Mořeplavcem. Princ se prokázal jako mimořádně talentovaný organizátor i zapálený objevitel. Najímal si přední kartografy, kapitány a experty na námořní techniku z celého známého světa. Pro Jindřicha pracovali sefardští židé z Mallorky a ze Španělska, Vlámové, Angličani, Francouzi, Skandinávci, a dokonce i Arabové nebo Habešané. Od Arabů se Portugalci naučili pracovat s astrolabem, sestavili první Jákobovu hůl, která měří polohu podle výšky hvězd a objevily se první zmínky o použití magnetické střelky Evropany. Portugalci osídlili ostrov Madeiru, potom Kanárské ostrovy a přestavěli je na základny pro budoucí expanzi. Infant Jindřich zjistil, že s dostatečným plánováním a propracovanou logistikou bude možné obeplout doposud nepřekonaný jihomarocký mys zvaný Não (portugalsky Ne – neboť ti, kteří ho minou, už se nikdy nevrátí). Doposud bílá místa na mapě se začínají zabarvovat. Největší překážkou při objevování nebyl nevypočitatelný mořský živel. Byly to legendy o nástrahách a obřích příšerách skrývajících se pod hladinou. Když v roce 1434 obeplul kapitán Gil Eanes na příkaz infanta Jindřicha mys Búdždúr (Bojador) v dnešní Západní Sahaře, třásla se posádka strachem, že jejich loď pohltí oheň, či že spadne do hluboké mořské propasti, jak pravily místní pověry. Podobných situací zažili námořníci stovky a museli se naučit spoléhat nikoli na moudrost místního folkloru, ale na mapy a vlastní znalosti navigace. Až později, když lodě pronikly do západoafrických vod, nastaly boje s odlišným podnebím. Těžké jednostěžňové lodě neúspěšně zápolily se silnými větry, mořskými proudy a častými mělčinami. Ty, které přežily boj s přírodou, skončily v rukou domorodců, jejichž jednoduchá plavidla byla v domácích podmínkách mnohem efektivnější. Princ Jindřich proto nechal okolo roku 1450 postavit nový typ lodi – slavnou karavelu. Vycházela z konstrukce rybářských bárek. Byla lehčí, obratnější a dokázala křižováním plout proti větru.
ZTRACENÝ SEN
Doma zatím portugalský král čelil opakovaným katastrofálním neúrodám a morovým ranám. Lodě naložené exotickou kořistí byly to jediné, co zemi uchraňovalo od hrozícího kolapsu. Nebyly to však jen drahé kovy a kožešiny – v podpalubí se začali tísnit první novodobí otroci a evropský koloniální systém začal nabírat konkrétní obrysy. Už při dobývání Kanárských ostrovů skončila řada domorodců jako hrubá síla při budování přístavů a obhospodařování vznikajících plantáží. Poslední objev prince Jindřicha byly Kapverdské ostrovy. V roce 1460 stárnoucí objevitel zemřel. Přestože se v životě nezúčastnil ani jedné plavby, odstartoval objevitelské závody, kterým se v dějinách lidstva nemůže rovnat ani soupeření o dobytí vesmíru. V roce 1488 cestu po africkém pobřeží dokončil Bartolomeo Dias, když obeplul mys Dobré naděje, a do konce století stihl Vasco da Gama touto trasou doplout až do Indie. To už ale začínal portugalský zázrak blednout. Na začátku 16. století již státní kasu plnil v podstatě jen zámořský obchod. Malá země se nedokázala vypořádat s rychlým vzestupem a čím dál víc peněz končilo v neefektivním řízení tohoto projektu či v rukou cizích panovníků, kteří pomáhali plavby organizovat. Zato Španělsko začalo nabírat na síle. Na trůn usedl Karel V. Habsburský, císař tehdy ještě mocné Svaté říše římské, a započal velkolepou kolonizaci Nového světa. Portugalsko přesto zůstalo školou pro budoucí generace navigátorů. Fernão de Magalhães, který pod španělskou vlajkou poprvé obeplul zeměkouli, byl rodilý Portugalec a ve službách své země uskutečnil většinu cest. I Kryštof Kolumbus se zde učil plavbě a o svém slavném plánu na cestu do Asie přes Atlantik nejprve dlouho neúspěšně přesvědčoval portugalského krále. V průběhu 16. století se sláva malého národa docela vytratila. Místní však na ni dodnes se slzou v oku vzpomínají.
