Čtvrtý den plavby večer náhle jídelnou proběhla zpráva: “Ledoborec Palmer na dohled!” Protože se to již přihodilo několikrát, nikdo ven nespěchal. Jenže tentokrát tam byl. Tmu prořezávaly jeho silné reflektory a vlastní loď – temná tajemná silueta ozdobená stovkami drobných světélek – stála tiše nečekaně blízko našeho pravoboku. Kromě několik desítek metrů nasvětleného ledu nás obklopovala naprostá temnota. Jakési vesmírné prázdno, uprostřed něhož docházelo k setkání dvou korábů… Jeřáb Fjodorova p rávě přenášel ve dřevěné přenosce na palubu amerického ledoborce ruské náčelnictvo na první oficiální návštěvu.
Každoroční zamrzání antarktických moří je nejrozsáhlejším sezonním jevem tohoto druhu na Zemi. Uprostřed antarktické zimy odpovídá velikost ledového krunýře jižních moří dvojnásobné rozloze Spojených států. Oproti severní Arktidě je ale led kolem Antarktidy o poznání tenčí – mimo jiné i díky každoročnímu zamrzání a rozmrzání. V oblasti Antarktidy dosahuje tloušťky přes jeden metr spíše řidčeji, v Arktidě to bývá ke třem metrům.
Do největšího antarktického moře jsem měl možnost se podívat na zpáteční cestě z ostrova Nelson v Jižních Shetlandách, kde jsem spolu se dvěma mými kamarády zimoval v letech 1991-2 na svérázné české základně (viz Koktejl – duben 1998). Loď Akaděmik Fjodorov ale nemířila rovnou do civilizace, nýbrž čekala ji “drobná” zajížďka: kolem Antarktického poloostrova a pak na jih do Weddellova moře. Posláním ledoborce Akaděmik Fjodorov byla evakuace první rusko-americké driftující stanice Weddell-1. Spolu se svým spoluzimovníkem Karlem Weidingerem jsme se tak stali svědky unikátní operace v oblasti, kde je člověku umožněno existovat pouze za použití nejmodernější techniky a technologie. Kromě ruského Akaděmika Fjodorova do nitra Weddellova moře mířil i nejmodernější americký ledoborec Nathaniel B. Palmer. S tím bylo na moři na předem daných koordinátách domluveno dostaveníčko, ke kterému došlo za skoro dramatických okolností – pod pláštíkem polární noci přímo uprostřed ledové pláně.
 Svítání ve Weddelově moři |
SAUNA NA LEDOBORCI
Naše kajuta byla umístěna “v přízemí”, tedy přímo nad mořskou hladinou. Díky tomu jsme měli neustálou zvukovou informaci o kvalitě ledu kolem lodi. První dva dny to jen hrčelo a lehce praskalo, asi jako když se válí písek v poloprázdné míchačce. Lodní trup odhrnoval nekonečnou ledovou tříšť či se prodíral teprve nedávno zamrzlým, a tedy tenoučkým ledovým příkrovem. Zamrzlá moře obklopuje desítky až stovky kilometrů široký pruh rozlámaného ledu, tzv. ice-pack, který ledoborcům nezpůsobuje větší potíže. Tímto prostředím jsme bez problémů projeli prvních 900 kilometrů, než jsme narazili na první nepřerušované ledové plochy. Koncem května se zaledněná oblast Weddellova moře zvětšuje už poměrně rychle a lodi se kvůli úspoře paliva vyplatí jet zdlouhavější trasu ice-packem kolem Jižních Orknejí, než si razit nejkratší cestu zamrzlým mořem.
Čas na lodi ubíhal celkem v poklidu. Jednak jsme znali řadu Rusů z Jižních Shetland a jednak jsme byli jako noví příchozí příjemným zpestřením těm polárníkům, kteří na Fjodorovovi tráví již celé týdny, či spíše měsíce… Ruský polární program vlastní tři nebo čtyři podobné lodě, všechny během léta objedou většinu ruských stanic, kterým přivážejí jak nové zásoby, tak posádky na vystřídání. Vzhledem k nedostatku peněz na eventuální letenky jsou všichni polárníci převáženi výhradně těmito loděmi. Díky tučným valutovým dietám na lodi (na stanicích jakožto ruském území byl v r. 1992 plat v rublech) se mnozí několika měsícům nicnedělání na palubě nijak nebrání. Poznal jsem i takové, kteří kvůli dvěma měsícům práce v Antarktidě trávili na lodích dalších dvanáct měsíců…
Dlouhodobí pasažéři musí trochu dbát na svou fyzickou kondici, a tak je možné po večerech potkat na palubě zahalené chodící či poklusávající postavičky. Délka ledoborce je 140 metrů, z nichž je pro pohyb vhodných asi 40 metrů po každé straně, anebo kruhová plošinka helikoportu na zádi lodi. Fjodorov má také samozřejmě saunu a posilovnu. Pro pasivní odpočinek je ledoborec vybaven slušnou videotékou (doplňovanou po cestě ve světových přístavech), kvalita často i nejnovějších filmů silně trpí jak nekva litním kopírováním, tak příšerně monotónním dabingem v ruštině. Video běží dvakrát denně…
CELÝ DEN ČERVÁNKY
Do života na lodi jsme byli vtaženi hned první podvečer, kdy nás naši známí pozvali, či lépe řečeno nahnali do jedné kajuty za účelem představení jejich přátelům. Po usazení se na zemi těsné kajutky nám byly do rukou vraženy hrnky jakési samogónky (domácí alkohol, který si Rusové vyrábějí kdykoliv a kdekoliv, jakmile seženou trochu cukru a starého chleba či jiného zdroje kvasu, kvašení). Z poličky řval kazeťák a my se dozvěděli, že naši noví druzjá strávili v odloučení dlouhou dobu na izolované oáze Banzer (oáza je pevnina obklopená ledovci), oddělené od mořského břehu 200 kilometry mořského šelfu. Sedánek naštěstí přerušila pravidelná večeře. Později jsme se s polárníky z Banzera bavili za střízliva a dozvěděli se, že tam strávili čtyři měsíce v deskodomcích, které si sami postavili. Posádku tvořilo devět Rusů, kteří celou akci zajišťovali, a dva Američané, kteří se účastnili výzkumu. Kromě geomorfologie a paleogeologie zkoumali zejména životní podmínky řas ve věčně zamrzlých jezerech, která by mohla připomínat prostředí třeba na Marsu.
Jak jsme se dostávali na jih, prudce se zkracovala doba denního světla. Konec května je zde posledním obdobím před slunovratem. Svítalo kolem jedenácté a před čtrnáctou se slunce opět schovávalo. A po takovýto “den” se válí jen nízko nad obzorem, takže za jasných dnů trvají červánky po celou dobu denního světla a člověk má pořád pocit východu nebo západu slunce. Třetího a čtvrtého dne se ocitáme konečně v zamrzlém moři. Postup je hned o poznání pomalejší, i když čas od času poposkočíme kupředu průje zdem několik kilometrů širokého pruhu ice-packu. Pak zase hodiny a hodiny zamrzlého moře. Ruští glaciologové mají s pohybem v takovém prostředí velké zkušenosti ze severních oblastí. Experti na vyhledávání nejprostupnější cesty mají nalétány hodiny a hodiny průzkumů v Arktidě, a tak jsou pohledem z vrtulníku schopni rozeznat stáří, strukturu i tloušťku ledu. Akaděmik Fjodorov má na palubě dokonce dvě helikoptéry. Denně jedna z nich vylétá na průzkum. Často uletí i několik set kilometrů a vytyčí nejv hodnější trasu na mnoho hodin dopředu. Startuje se i za značného větru. Mezi jednotlivými lety stojí vrtulník na palubě přivázán tlustými řetězy.
BOJ S LEDEM
Hodně času při plavbě jsem trávil pozorováním fantastického ledového prostředí z paluby. Průjezd lodí zamrzlým mořem je impozantní podívaná doprovázená neustálým plechovým zvukem ledových ker, které pod sebou loď drtí, převrací a potápí. Kry se jakoby zpomaleně vynořují zpět nad hladinu. Obvyklou jednolitost ledové pláně narušují jen občasné icebergy, plovoucí ledové hrady. Na rozdíl od ledu pokrývajícího moře vznikly desítky metrů vysoké icebergy odlomením z pevninského ledovce, respektive šelfového ledu. Každý iceberg nad hladinou je ovšem pouze pověstnou špičkou ledovce – dalších pět až šest sedmin ledové masy se skrývá pod hladinou. Jindy ruší monotónnost jízdy pruh úplně volné vody – zcela čerstvé trhliny. Tou se vždy rychle dostáváme o několik set metrů vpřed zcela bez námahy a neustálého drkotání, aby se potom příď opět zakousla do nekonečného ledu…
Když je led tak tlustý, že odolá lodním motorům, nastává tzv. probíjení. Loď nacouvá několik set metrů zpět a plnou parou se rozjede proti ledové mase. Příď lodi je šikmější než u normálních plavidel, a tak ledoborec svou setrvačností povyjede na led, který pak vlastní vahou drtí, a tím si razí cestu vpřed. Celé to doprovází pronikavý skřípot a úpění ledu spolu s pohupováním a otřesy celé lodě. Samozřejmě při tomto postupu je rychlost pohybu lodě několik kilometrů, jindy jen několik set metrů za hodinu…
Další dny jsme k jihu postupovali pomaleji a pomaleji, už ve dvou. Fjodorov většinou razil cestu, Palmer ho v uctivé vzdálenosti sledoval. Za oběma loděmi se táhla klikatice volné vody, ze které se valila mohutná oblaka páry, než povrch náhle otevřeného moře řádně zchladila venkovní teplota (mezi -20 oC až -30 oC). Krátké dny byly jasné, slunce zářilo průzračným vzduchem z lehce narůžovělé oblohy. Neskutečná bleděmodrá pláň ledu kolem připomínala spíše prostředí jiné planety. O to více fascinující b ylo setkání s několika pochodujícími tučňáky císařskými. Když byla na dohled nějaká trhlina či úsek ledové tříště, dalo se setkání ještě pochopit. Ale když jsme jeli třeba celý den neporušeným ledem, a metroví tučňáci přicházeli ze směru, kam jsme mířili, to se chápalo těžko.
Desátý a jedenáctý den jsme téměř nepostupovali vpřed, bojujíce neúspěšně s ledem a hledajíce nové a nové cesty, kudy prorazit. Lodí se rychle roznesla fáma, že jsme se dostali tak hluboko do tlustého ledu, že když teď přijde další ochlazení, zamrzneme tady na několik měsíců. Rusové, uvyklí ze svých polárních pobytů na nejrůznější komplikace, se začali odevzdaně chystat na nedobrovolné přezimování…
POLÁRNÍ MUŽI
Jindy jsem se při pozorování zápasu ledoborce s pozvolna ubíhající ledovou plání na palubě seznámil s technikem Sergejem. Vousatý muž, zahalený v tmavé kapuci svého vaťáku, mi začal vyprávět zážitky z Antarktidy. Ty nebyly ledajaké. Kromě zimování na stanici Novolazarevská se účastnil tzv. letního pochodu. Se dvěma pásáky projeli v šesti lidech ze stanice Mirnij na Vostok, vnitrozemskou základnu na antarktickém plató nedaleko pólu nedostupnosti, přes 3000 kilometrů dlouhou trasu. Po cestě zkontrolov ali zakonzervovanou ruskou stanici Komsomolskaja a přes 2000 metrů hluboký vrt do ledovce na stanici Vostok.
O životě nejizolovanější antarktické stanice Vostok jsem se zase dozvěděl od ruského doktora. Potvrdil mi zimní teploty kolem -80 oC (právě na Vostoku byla v červenci 1983 naměřena nejnižší teplota na zeměkouli: -89,2 oC). Když pak bylo v létě “jenom” -20, všem se to zdálo velmi příjemné a byli schopni na chvíli vyjít ven jen v tričku… V zimě se polárníci nesmějí od stanice vzdálit více jak 400 metrů. Ostatně – v těch strašlivých mrazech je člověk schopen venku pracovat jen několik desítek minut. O drsnosti podmínek svědčí i to, že ačkoliv stanice leží v nadmořské výšce 3420 m n. m., na kyslík chudé ovzduší odpovídá výšce 5000 metrů… Stanice je na aklimatizaci dokonce vybavena vlastní barokomorou.
DRIFTUJÍCÍ STANICE
Poslední dva dny před dosažením cíle jsme už skoro nepostupovali. K driftující stanici zbývalo pouhých 40 kilometrů, podařilo se již navázat rádiové spojení. Oni nás prý v noci vidí na obzoru. Musíme vypadat jako dva vánoční stromečky. Jenže za noc jsme ujeli “závratných” 20 kilometrů, a následující den pouhé čtyři. Místa tlustého ledu se teď již nedala objíždět lehčím terénem, je třeba přiblížit se k Weddell-1 co nejblíže. Takže loď celou dobu dře naplné obrátky, motory hučí z podpalubí, vše se neu stále chvěje a otřásá, jak se ocelový kolos pomaloučku probíjí ledovou bariérou. Ledy srdceryvně úpí a pod náporem praskají. Z rána následujícího dne jsme jen těsně minuli dva mohutné icebergy vysoké asi 40-50 metrů. K večeru byly stále jen kousek za námi. Jako bychom stáli celý den na místě. Ten pocit ještě umocňoval neměnný horizont – nejméně půlku zabíral tenký refrakční pruh, ve kterém se zrcadlil sníh. Vypadalo to, jako by po celém obzoru stála hradba neprostupných ledovců.
Ráno 4. června jsme od driftující stanice necelých 400 metrů. Konečná. Přiblížit se ještě více si již kapitán netroufá z bezpečnostních důvodů – aby náhodou nepraskla kra přímo mezi domky na ledu. Ty byly nepravidelně rozhozeny v pláni před námi a měly za sebou dlouhou cestu. Stanice byla zprovozněna 12. února, po předchozím průzkumu vybraného místa a osmidenní stavbě. Rusové, z jejichž iniciativy celý projekt vzešel, měli vhodnou kru vyhlídnutu již rok. Jednalo se o starý led o rozměrech 1,5 krát 1 kilometr a tloušťce 1,8 metru. Vznikl ve Weddellově moři, v oblasti, která nerozmrzá po celý rok. Jenže celé ledové pole nerozmrzající oblasti se pořád, i když pomalu pohybuje, v důsledku větrů a mořských proudů driftuje směrem k severu. Během tří měsíců tak urazila kra celkem 744 kilometrů dlouhou trasu, čímž se z původní polohy přesunula vzdušnou čarou o 560 kilometrů na sever. Pohybovala se při tom průměrnou rychlostí pět kilometrů za den. Dne 24. 5. vědci naměřili maximální rychlost pohybu kry 24,8 km za den.
Posádku tvořilo 32 lidí, 15 Rusů a 17 Američanů, kteří se ale během pobytu dvakrát částečně prostřídali. Ve vědeckém programu bylo kromě morfologie ledu (tloušťka, struktura, deformace, zamrzání, potápěčský průzkum spodní části) zejména počasí, resp. klima, které přímo na ledovém poli, daleko od břehů kontinentu a po delší dobu, dosud nikdo neměřil. Objektem pozorování byl i život na ledu, pod ním, ale hlavně v něm. Ledové kry totiž obývají některé druhy řas, jež na spodní straně ker přitahují kril a následně pak další členy potravního řetezce.
Pátý den po našem příjezdu byly při slavnostním nástupu sejmuty ruská a americká vlajka z posledního kontejneru, který pak na palubu Fjodorova dopravila nákladní helikoptéra. Operaci Weddell-1 čekala poslední etapa – plavba domů. Nejschůdnější cestou z ledových polí jsme se dostali do oblasti tříště za dva dny a za další čtyři dny jsme už na obzoru vyhlíželi uruguayský přístav Montevideo. Tváře nám ovíval nezvykle vlahý, 14 oC teplý vítr.
ANTARKTICKÝ LED
Na konci antarktické zimy (srpen) zaujímá povrch zamrzlých moří rozlohu kolem 18,2 milionů kilometrů čtverečních. Tato sezonní “poklička” nejjižnějších moří produkuje většinu nejchladnějších a nejslanějších vod na světě – to když zamrzající led do svých krystalů váže čistou sladkou vodu. Takto vzniklé masy vod – chladnější a hustější – klesají k mořskému dnu, kde vznikají podmořské proudy směřující do tropických oblastí. Tím zamrzání v Antarktidě přispívá k mořskému proudění, které má zásadní význam pro světové klima. Vědci se obávají, že v případě přílišného zahřátí, resp. ochlazení planety by se tento cyklus přerušil, ať už by tomu předcházelo roztátí všeho ledu, resp. naopak jeho permanentní zmrznutí.
Led v Antarktidě vzniká v nejbouřlivějších vodách světa, tedy k jeho tvorbě nemůže dojít prostým zmrznutím povrchu hladiny. Ve vlnách se při silných mrazech tvoří nejprve ledové krystalky. S pokračující zimou se krystalky zvolna shlukují dohromady a vytvářejí na hladině jakési skvrny. Teprve později se tvoří ledové “lívance”, které dosahují až tří metrů v průměru. To je první makroskopická forma ledu. A ještě později se při silných mrazech vytváří jednolitá ledová plocha, čemuž napomáhá i to, že lív ance tlumí veškeré vlnění. Jak se lívance zvětšují, mačkají se na sebe a vzájemným stlačováním někdy zvyšují tloušťku ledového příkrovu. Tak vznikají mohutné ledové kry, které se buď spojí se širším okolím v kompaktní povrch, anebo samostatně plavou, kam je větry či proudy odnesou. Jejich povrch vyhlazují časté větry, sníh zanáší případné trhliny. Proces zamrzání začíná každoročně v březnu a dosahuje rychlosti až 57 km2 za minutu. Jarní říjnové tání dosahuje rychlosti až dvojnásobné.
Dodnes ale není tento proces zcela detailně prozkoumán, neví se například, proč se struktura, jakož i tloušťka ker mění místo od místa. Zkoumá se také kvalita, resp. izolační schopnost sněhu ležícího na ledu. Spolu s mořskými proudy a neustálým vlněním moří se právě sníh podílí na malé tloušťce antarktického ledu ve srovnání s Arktidou. Izoluje totiž led od vnějšího mrazivého ovzduší, zatímco mořská voda, až -1,6 oC “teplá”, ledovou vrstvu odspodu ohřívá. Mořská voda v Antarktidě právě díky své slan osti zamrzá až při teplotách nižších než -1,6 oC.
