V půl čtvrté ráno se mátožím podél brblajícího moře a hledám bar, kde se schází mořští vlci před vyplutím. Sedám si k pultu a v předtuše mořské nemoci do sebe házím velkého panáka výborného menorského ginu. V tu chvíli mi ode dveří kynou tři chlapíci · “Jede se na dravý ryby, žádný zdržování!”
 “RUBIA” – Josef opatrně manipuluje s nebezpečnou rybou |
Joan, Francesco a Josep jsou tři bratři · jako v pohádce. Loví spolu už dlouho. Prvním dvěma je něco přes čtyřicet a Josep je dvaadvacetiletý benjamínek. Bárka je malá a průměrně zchátralá.
Nakládáme bedny mražených sardinek, jako návnadu dravým rybám. Joan nahazuje motory a my se tiše vzdalujeme od břehů druhého největšího z Baleárských ostrovů. Krájíme černou mořskou hladinu a temný vzduch, plujeme s jiskřícíma hvězdama nad hlavou. Cítím trojrozměrnou hloubku prostoru. Rytmický zvuk motoru a rozrážené vody opticky doplňují světélkující monitory navigačních přístrojů. Joan mi na nich ukazuje ostatní lodě, na dalším monitoru nahlížíme pod hladinu moře. Je vidět povrch dna i hejna ryb.
TECHNIKA LOVU
Francesco a Josep se převlékají do žlutých gumových obleků. “Ženský na loď nikdy nebereme, přináší to smůlu,” houkne na mě přes rameno Francesco a lopotí se s obrovskou kádí, ve které je smotané silonové lano se stovkami háčků. Pak bere nůž, vykosťovák. Šmik, šmik, poltí sardinky na menší sousta. “Budou dravým rybám šmakovat.” A začíná fofr. Čtyři páry rukou se střídají v naučeném rytmu. Navléknout návnadu na háček a ladným obloukem s ní do vody. První, druhý, pvní, druhý… kilometry silonu, stovky háčků, tři hodiny rytmické, monotonní práce.
Na horizont se konečně vyhoupne slunce. Josep se napřímí, přes rameno pohlédne k východu a s pokorou v očích přivítá nový den. Pokřižuje se. Tisící nebo dvou tisící den na moři · rutina. Technika lovu je primitivní. Na pevném silonovém lanku jsou asi po dvaceti metrech navázány jemnější silony, každý zakončený ostrým háčkem. Na každý háček přijde kus makrely. To celé rybáři postupně pokládají do moře, v nepravidelném kruhu. Políčená návnada je pro lepší nalezení označena plovoucími bójkami. Po třech hodinách se kruh uzavírá a loď připlouvá k začátku návnad. Výlov začíná.
VELKÁ RYBA
“Napnutý jako lano v navijáku čekám, co se z moře vynoří a první úlovek už je vidět pod průzračnou hladinou. Ostře rudá ryba. Ostnatá, vzteklá, nadutá jak balon · krvavý mořský dráček. ‘Denžr’,” komentuje Josep a opatrně, klackem nebezpečnou rybu ukládá do přepravky. Použitelný úlovek je zhruba na každém padesátém háčku. Návnady jsou netknuté nebo chytře ožrané. “Podmíráci” musí zpátky do moře, stejně jako ryby nejedlé, hvězdice, zachycené kameny. Jako nechutné morény, svíjející se jako klubko hadů, s rozšklebenou tlamou plnou zubů ostrých jako břitva. Další nepoužitelný úlovek rejnok připlachtí k hladině jako prehistorický pták. Když ho pouštíme, vrací se elegantními pohyby do tiché hlubiny, jako když nám mává.
“Bigfiš, bigfiš, bigfiš!” řičí Joan a rozrušeně buší podběrákem do podlahy. Nic nevidím, ale zkušení rybáři podle tahu vlasce velký úlovek poznají. Najednou se hladina otevře a opravdu, ryba jako tele. Podběrák a už je na palubě. Rybáři ji nechají plácat, aby se unavila. Kdyby ji přemáhali silou, vykoledovali by si nepříjemná zranění od kostnatých ploutví, ostrých jako čepel nože. Ryba se uklidňuje, a tak ji uklízíme do plastové přepravky a přikrýváme mokrou plachtou. “Tak takhle by to šlo,” pokyvuje spokojeně hlavu Francesco. Kilo téhle ryby se prodává za 1700 Ptas (asi 430 Kč).
Lov je ale dnes podprůměrný. Cítím v jejich pohledech lehkou výčitku · je to kvůli mně. Menorští rybáři věří, že když vezmou na loď někoho cizího, přinese to jenom smůlu. Chlapi tahají třeba kilometr vlasce bez jediného úlovku, navíc se silon hrozivě zacuchal. Může za to Joan, protože špatně manévroval s lodí. To je chvíle, kdy se projevuje jejich jižanská nátura: starší bráchové se hádají do krve, menorsky na sebe štěkají, vrčí… Poslední rozepři naštěstí ukončuje vize velkého úlovku. Teď vidím i já, jak se pod hladinou rýsuje gigant. Takový macek se nevejde ani na podběrák, a tak se Joan chápe hrozivého háku, a když se ryba vynoří, stačí přesně mířený zásek za žábru a šup s ní na palubu. Její tělo se třpytí na slunci, obrovská síla jen pomalu ochabuje a my se díváme na poslední a největší rybu dne. Je mi jí trochu líto, ale pro rybáře je to rutina. Pakujeme nástroje a třídíme úlovek, pevnina už je na dosah ruky. Přirážíme ke břehu, chlapi mě poplácávají po ramenou a říkají: “Takový je život, zítra bude úlovek lepší.” Pevnina se mi zdá po deseti hodinách pružení a kolíbání nějaká divná. A tak se potácím po přístavu s litrovou lahví ginu, kterou jsem dostal od chlapů darem. Při chůzi mám pocit, že jdu po vzduchových polštářích. Vzdaluji se přístavu a přes rameno vidím jak mi pobaveně mávají tři menorští bratři.
