Ležím na gauči a usrkávám vychlazené pití. Televize vysílá jeden z mnoha nekonečných seriálů. Zvoní telefon. „Dostal jsem nabídku plout na ryby,“ povídá kamarád z loděnice, „ale manželka mě nepustí. Kapitán hledá někoho do posádky. Vyplouvá se za pár hodin.“ Pracovat na „long-lineru“ byl vždycky můj sen. Vlastně jsem takovou loď hledal po celém východním pobřeží USA. Jen pro ten zážitek vyplout na moře a lovit ty největší a nejkrásnější ryby…
GREG A JEFF
Za chvilku jsem součástí nepřetržité floridské dopravní špičky směřující na sever do Miami Beach. V přístavu se seznamuji s 48letým kapitánem Gregem, chlupatým obrem, jehož stisk ruky mi vhání slzy do očí. Dlouho si mě nedůvěřivě prohlíží. Snažím se tvářit drsně a jako z kulometu na něj sypu svůj námořní životopis. Ukazuji mu komerční licenci a chlubím se svými úlovky. „A řídit loď umíš a na moři nezvracíš?“ Sebejistě přitakávám. „Vítej tedy na palubu,“ a opět drtí mou pravici. Na lodi je ještě 35letý Jeff. Jeho rodina vlastní padesátimetrovou rybářskou loď na sportovní hloubkové rybaření v Panama City. Jeff téměř celý svůj život prožil na moři. Pokud neloví, tráví volný čas po barech. Na lodi je však přísná prohibice. Není zde ani jedna plechovka piva.
Plujeme jižně půl námořní míle od pobřeží těsně u třetí korálové bariéry. Táhne se podél celého východního floridského poloostrova a patří mezi největší na světě. Hned za útesy teče teplý Golfský proud. Obtéká severní pobřeží Kuby a kolem Floridy pokračuje na sever až k norským břehům. Proud vniká hluboko do Mexického zálivu, kde vytváří pěkný chaos. Vznikají zde silné nebo slabé proudy, víry a časté jsou i změny proudu. Vše závisí na mnoha přírodních faktorech: přílivech a odlivech, teplotách ovzduší, síle větrů, slanosti moří, ročním období…
Greg mi ukazuje aktuální teplotní mapu Mexického zálivu z Internetu. Loď má systém tří na sobě nezávislých počítačů propojených se satelitním navigačním systémem GPS a radarem, které dávají možnost neustále sledovat její polohu s přesností na 10 metrů. Pomocí satelitního telefonu máme i připojení na Internet. Přes něj pak okamžitou předpověď počasí a teploty vody pro daný region. Právě teplota vody pomáhá přesně určit místo, které je pro rybaření nejvhodnější. Greg mapu dlouho analyzuje. Záleží jen na jeho intuici, do kterého místa poplujeme a kde budeme lovit. Prostory jsou to obrovské a možností miliony. „Budeme-li mít štěstí, vrátíme se domů jako boháči s lodí plnou ryb. Když štěstí nebude, ještě zaplatíme naftu,“ žertuje kapitán.
Odpoledne vplouváme do přístavu na nejjižnější výspě Spojených států, ostrůvku Key West. Dříve byl domovem rybářů a lovců mořských hub. Žil zde a psal Ernest Hemingway. Dnes je ostrůvek propojen s kontinentem rychlostní silnicí a tisíce turistů si tu užívá noční život v barech otevřených až do rána. Na podzim se tady každoročně koná proslulý karneval. My tu kupujeme tři tuny ledové tříště do podpalubí. Venku je třicet stupňů a televize zrovna hlásí dopravní kolaps v třímetrové sněhové nadílce ve státě Colorado. Jeff přitom roztřiďuje jídlo na dva týdny a mně se povedl guláš a nakynuly knedlíky.
PŘIPRAVUJEME NÁVNADY
Konečně vyplouváme. Tyrkysově zelená moře se v hlubší vodě mění v azurově modrou. Po pravé straně vystupuje z oparu souostroví Marquesas Keys, kde dříve operovali piráti, kteří po mnoho desetiletí přepadávali španělské galeony vyplouvající z blízké Havany. Dnes jsou ostrovy nejvíce navštěvovány sportovními rybáři a hledači pokladů. U cíle budeme až zítra v noci. Do té doby mám kromě několikahodinové hlídky spoustu volného času. Koukám na film na videu a po dobré večeři se odcházím prospat do své kóje.
V noci pak trávím za kormidlem několik hodin. Plavbu lodi řídí počítač. Mým jediným úkolem je sledování okolních lodí. Stejně jako strojvedoucí ve vlaku mám před sebou budík. Každých osm minut musím zmáčknout tlačítko. Je to proti spánku, který je při této jednotvárnosti častým hostem. „Pokud zaspíš, bude to pískat a oba nás to vzbudí. Pak budu pořádně naštvanej,“ varuje mě do postele zalézající kapitán. Bráním se spánku častými procházkami po lodi, pitím studené Coca-Coly a poslechem satelitního rádia. Lodě plující kolem zachovávají přiměřenou vzdálenost, a tak nemusím zasahovat do řízení. K ránu však přichází nebezpečná situace. Počítač vyhodnotil kurz blížící se veliké turistické lodi. Úhly kurzů se nemění. Vzdáleni jsme 4 námořní míle, předpokládaný čas srážky je za 23 minut. Podle GPS zjišťuji přesnou polohu plavidla a po rádiu se pokouším o spojení. Má výzva však zůstává bez odpovědi. S naší lodí jsem schopen manévrovat sám, umím vypnout autopilota, ale nejsem si již příliš jist jeho opětovným zapnutím. Velmi nerad bych taky budil kapitána. Na poslední chvíli mě napadá ještě jedna myšlenka. Na lodním stožáru rozsvěcuji červené a bílé světlo. Zabralo to. Veliká výletní loď s více jak 3000 lidmi na palubě mění směr a dává nám jakožto lovící rybářské lodi přednost.
Ráno začala válka v Iráku. V rádiu se střídají dobře placení rychle mluvící reportéři a politici. Svržení diktátora je podle nich jediná možná cesta k bezpečí občanů USA. Já sedím s pilníkem u stolu a brousím háčky, které odpoledne, již s prvními puchýři, nalisovávám na vlasce. Jsme na místě. Vytahujeme z podpalubí 100 kg makrel a stejné množství olihní. Připravujeme rádiobóji a házíme ji přes palubu. Pomocí speciálního přijímače je pak možná její lokalizace. Za bójí následují dva veliké, z dálky dobře viditelné červené balony. Loď je vedena autopilotem a při rychlosti 8 uzlů rozvíjíme silonový 4 mm silný vlasec. Na něj jsou pomocí karabinek navěšeny připravené háčky s makrelou či olihní. Pro větší úspěšnost nacvakáváme před háčky fosforeskující neonová světélka. Po čtyřech háčcích následuje malá bójka držící lajnu v určené hloubce. Greg mi ukazuje zaběhnutý systém. Vyndat háček z bedny, hodit ho Jeffovi na stůl, kde na něj bleskově navlékne makrelu, já mezitím připínám světélko a ve stejný okamžik, co Jeff odhazuje návnadu do vody, přicvakávám karabinku. Práce končí kolem jedné v noci. Ve vodě máme připraveno na délce 50 km 1500 perfektně nabroušených háčků s těmi nejlepšími a nejchutnějšími pochoutkami. Já mám křeče v obou rukou, bolí mě záda a točí se mi hlava. Jdu do postele.
KUBA NA DOHLED
„To je naše poslední rádiobóje. Drž se po větru a hlavně ji neztrať z očí,“ budí mě za hodinu Jeff a ukazuje mi v dálce blikající světélko. Jsme 300 námořních mil severovýchodně od mexického Yucatánu. Přeladím rádio z válečného zpravodajství na kanál s etnickou hudbou a upínám oči do tmy. Hustě prší. V dvoumetrových vlnách nepravidelně blikající bóji skoro nevidím. Ve čtyři hodiny budím kluky. „Kde máš bójku?“ Odpovídám jen neurčitým mávnutím ruky. Ani ne po pěti minutách ji Greg pomocí rádia našel. Kluci pak při snídani srší vtipy, jsou zvyklí spolu po léta takto pracovat. Třetí osoba není na lodi moc obvyklá. Ten poslední měl smůlu, hodně čilý mečoun mu svým mečem propíchnul nohu naskrz a skončil s velkou ztrátou krve v nemocnici na Bahamách. Začínáme vytahovat. Postupně odepínáme karabiny s háčky a ukládáme je pro další použití. Mnoho háčků chybí, konce jsou na délce jednoho metru celé rozžvýkané. ,,To dělají malí žraloci,“ vysvětluje Jeff. Asi po hodině směřuje vlasec kolmo do vody a je cítit značný tah. Celá loď se pomocí hydraulického navijáku pomalu přitahuje k rybě. Z vody se vynořuje asi čtyřmetrový žralok. Jedním tahem Greg přetíná napnutý vlasec. Nechce rybu trápit. Na žraloky stejně nemáme licenci. Pokračujeme, bedna s háčky se pomalu plní, a na palubě ještě není jediná ryba. Až teď – 50 metrů od lodi vyskakuje náš první mečoun. Naviják rybu přitahuje, posledních 20 metrů je potřeba přitáhnout rybu holýma rukama. Taháme všichni tři. Ryba bojuje z posledních sil, vlasec se mi i přes silné dvojité rukavice zařezává bolestivě do rukou. Blízko lodi rybu zahákujeme a přes zadní skluz vtahujeme na palubu. Zde je velmi rychle a šetrně zabita a v minutě vykuchána. Tělo jsme hodili do podpalubí k ledu. Brzy následuje druhá a třetí. V poledne máme doloveno. „Jenom tři madrfakři,“ běduje Jeff, „a tolik žraloků.“ Greg neříká nic a jde studovat Internet. Za chvíli přejíždíme na sever na novou lokalitu. Příští dny pak střídavě úspěšně křižujeme přes Mexický záliv. Po týdnu lovíme za hranicí kubánských teritoriálních vod. Jasně rozeznávám hory v provincii Pinar del Río, oblasti známé především nejlepšími tabákovými plantážemi. Greg počítá, kolik doutníků by se vešlo na loď. Poslední noc nás Golfský proud zanesl až k Havaně. Z dálky sleduji blikající bóje u vjezdu do jachetního přístavu a na východě pak osvětlený Malecon. Stýská se mi po lidech, které tam na břehu dobře znám. Zároveň mám obavy z možného pirátského útoku. Pokusy o útěk jsou na Kubě na denním pořádku. Kubánci prchají na nafouknutých pneumatikách či polystyrenových plavidlech a na otevřeném moři se pokoušejí unést cizí lodi. Toto jaro se to stalo dvakrát. V noci při hlídce poslouchám v televizi Fidela na živo a najednou zvenku slyším podezřelé zvuky. Docela ve mně hrklo, ale jsou to jen stovky vlaštovek. Silně osvětlená loď je láká k odpočinku. Poletují kolem lodi, usedají na její zábradlí a vesele švitoří. Některých se mohu i dotknout. Najednou je mi výborně. Vychutnávám si jasnou hvězdnou noc, ptačí cestovatele a létající ryby na hladině.
OKOUSANÉ HLAVY
Ráno začínáme pěkně zostra. Již při třetím háčku pociťuje Greg odpor. Ve světle lamp spatřuji z hlubin přibližující se bod. V ruce mám připravené háky. Jeden podávám Jeffovi. „A madrfakr,“ zhodnocuje situaci Jeff. Na háčku je jen mečouní hlava. Ale jaká. ,,Ta musela mít aspoň 400 kg,“ říká smutně Greg a prsty probírá zbylé cáry masa. „Asi hodně velikej madrfakr žralok,“ usmívá se Jeff. „Doufejme,“ krčí rameny kapitán. Loď se dává opět do pohybu a už po pár minutách je na palubě opět pouze veliká rybí hlava – s 1,5 metru dlouhým mečem. Situaci tentokrát nikdo moc nekomentuje. Plujeme dál. Na háku máme žraloka kladivouna, jeho oči svítí jako odrazová světýlka. Téměř bez boje se nechává přitáhnout až k lodi. Jedním řezem nože je pak tento krásný predátor vypuštěn na svobodu. Na vlasci je cítit opět odpor. Netrpělivě svírám ve svých rukou hák. Další okousaná hlava. Greg se ani nezdržuje s jejím vytažením a volá: „Před námi plave velryba. Všechny ryby nám žere jak jednohubky. Musíme si pospíšit a pokusit se ji předjet.“ Nabíráme téměř dvojnásobnou rychlost. Do rukou dostávám kleště, každý vytáhnutý háček rychle ucvakávám i s karabinkou. Za chvíli mizí pod lodí další dvě hlavy. Následuje několik mrtvých žraloků a větší doráda. Svítá. Po zádech mi stékají už potůčky potu. Na háčcích visí pouze další a další hlavy. Konečně je odpor výrazně vyšší, přitahujeme štíhlou čtyřmetrovou rybu. „White Marlin,“ praví Greg a rybu odřezává. „Je to velmi vzácná ryba,“ vysvětluje, „a komerčně je její lov zakázán.“ ,,Ale vždyť byla stejně mrtvá,“ namítám. „To je zákon,“ odpovídá stručně Greg a vytahuje další hlavy. ,,Potvora velrybí nenažraná,“ dusím v sobě vztek. ,,Proč nesežrala také toho marlina?“ ,,Oni vědí, co je dobré,“ smějí se bezelstně kluci.
Všichni pracujeme usilovně na zádi lodi. Pod nohama se nám nahromadily již spousty malých bójek, které je potřeba uložit. Vynáším svázané bójky na střechu, najednou mám v zádech nepříjemný pocit. Otáčím se. Asi 300 metrů na pravé straně se na nás valí obrovská nákladní loď. Volám na Grega. Ten naši loď v poslední minutě zastavuje. S bušícím srdcem si Jeff ulevuje do vysílačky: ,,Chudožniku moří, ty madrfakře!“ řve na projíždějící loď. Na anglické nadávky však nedostáváme žádnou odpověď. ,,Ty jsi z Ruska, tak jim to tam běž říct!“ Jenže nás ve škole v ruštině nadávat neučili. Ruská loď přejela nad naší šňůrou. Ta však leží neporušena v osmdesátimetrové hloubce. Vytahujeme další žraloky. Žraloci jsou chytřejší než mečouni, a tak většinou přežijí. S háčkem v tlamě opisují veliká kola, co jim vlasec dovolí. Navinutou máme již většinu vlasce a máme další hlavy. ,,Před rokem jsem velryby uvázlé na pláži poléval vodou a stahoval zpět do moře,“ konstatuje suše Jeff. Před lodí se mírumilovně pohupuje už poslední rádiobójka. ,,Támhle ten madrfakr chrlí,“ ukazuje Jeff na právě se nadechujícího kulohlavce (kulohlavec Sieboldův, lat. Globicephala macrorhynchus). Tyhle velryby dorůstají délky až šest metrů a váží přes dvě tuny. Živá mláďata se rodí už 1,7 metru dlouhá. Vytahujeme poslední háček a máme štěstí. Tedy jen polovinu. Sežrána je již celá břišní část. Hřbet a celý zadek ryby je nepoškozen. Nejméně 100 kg masa. Kluci pomalu vytahují torzo ryby nad hladinu. Z hlubin majestátně vyjíždí další velryba. S rozevřenou tlamou se pokouší urvat poslední kus naší ryby. Její malá očka na nás chvíli upřeně pozorují, pak se velryba s úsměvem potápí. Pouštíme maso do vody. Okamžitě připlouvají další tři velryby. ,,Tady máte něco na zapití,“ volá Jeff a trefuje jednu z nich nedopitou plechovkou koly. Rybolov je u konce. Přežraní kulohlavci mocně oddechují za zádí lodi. Sežrali nám úlovek asi za sedm tisíc dolarů. Nepospíchají s odplutím.
Myji loď, Jeff mezitím připravuje hamburgery. „Takové jsi ještě nejedl.“ Oba chlapi jsou až moc veselí, těší se už na své ženy. I přes čtrnáctidenní únavu žertujeme. ,,Bylo by potřeba se potopit a odřezat vlasce namotané na vrtuli,“ povídá náhle Greg. „Myslíš, že ty potvory mají ještě hlad?“ pokouším se o vtip. ,,Nevím, ale raději trochu popojedeme.“ Ale za deset minut zastavuje a podává mi ostrý nůž. U vrtule je skutečně namotáno množství silonu, plného háčků a karabinek. Pracuji velmi rychle. Tmavě modrá hlubina pode mnou a krví nasáklá loď není zrovna ideální místo pro potápění. Za 15 minut nastavuje kapitán autopilota směr Miami, Florida.
