Dopolední slunce mne ostře píchalo do očí. Sjížděl jsem z kopce nad přístavem a pátravě hleděl na horizont. Kolem dokola se moře slévalo s oblohou. Již třetí den stejný rituál. Ranní cesta do přístavu, přecpaná čekárna se vzduchem k zalknutí, usmívající se úředník, dlouhé vyčkávání a nakonec stejná informace: „Dnes žádná loď, zkuste zítra.“ Spojení s pevninou bylo kvůli silnému větru a vysokým vlnám již několikátý den přerušeno. Před kanceláří dopravní společnosti se jako v předešlé dny netrpělivě srocovali lidé. Situace začínala být pro mnohé návštěvníky ostrova napjatá. I mně zítra odlétá letadlo. A to mě ještě čeká noční cesta vlakem z Chumphonu do Bangkoku. Jako kouzelný dědeček se ke mně v davu náhle přitočil pouliční prodavač jízdenek. Ukazoval prstem na ukotvený „high speed boat“ a ubezpečoval mne, že dnes skutečně vypluje. Dlouho jsem neváhal, hodil počáteční nedůvěru za hlavu a směnil pětisetbahtovou bankovku za umaštěný lístek.
10.02 hod. Do odjezdu zbývá ještě půl hodiny. Přístav znám již nazpaměť a navíc mám stále ještě pochybnosti o pravosti jízdenky. Jdu se proto raději rovnou nalodit. Nasedám právě včas, protože obsazuji poslední volné místo přímo proti kormidelnímu můstku. V tuto chvíli ještě netuším, jak výhodné je sedět uprostřed lodi a navíc pod střechou. Nemohu se dočkat, až loď vyrazí. Doufám, že když je teď plná, nic nám v tom nebrání. Po molu však přicházejí stále další a další lidé. Plavčíci s naprostou samozřejmostí odebírají jejich zavazadla a cpou je do podpalubí. Nervozita na palubě vzrůstá úměrně počtu cestujících. Mladý francouzský pár vedle mne naivně křičí: „Boat is full, boat is full.“ Jeho slova se mísí s jadrným anglickým „fuck you“, kterým prokládá svou mateřštinu trojice švédských pubescentů. S cigaretami v koutcích úst nakonec protestně opouští plavidlo a dožaduje se vrácení peněz. Kapitán v předstíraném klidu řídí nakládání dalších zavazadel a usazuje příchozí na podlahu. Sám pro sebe, či snad pro Francouze drmolí cosi o tom, že se plaví po moři již deset let a ví, kolik tato loď uveze. Během krátké doby není už kam šlápnout. Když už se atmosféra stává neúnosnou a nemá daleko k povstání na lodi Bounty, dává pokyn plavčíkovi k odvázání člunu. Hrdí Švédové na poslední chvíli naskakují také.
10.52 hod. Z batohu vytahuji fotoaparát a na památku si fotografuji lidmi přecpanou palubu. Opouštíme poklidné vody zálivu a vyrážíme na širé moře. Třímotorový člun okamžitě nabírá rychlost. Naposledy se mi naskýtá pohled na opálené a sebevědomé tváře turistů. V dálce na vlnách začínám registrovat „bílé čepice“.
11.02 hod. Narážíme v plné rychlosti čelně na první velké vlny. Člun chvílemi létá vzduchem a vrtule ve vysokých otáčkách kvílí naprázdno. Do vody tak padá z několikametrové výšky. Před každým tvrdým dopadem se snažím vzepřením na rukou ulevit trpící páteři. Ani by mne nepřekvapilo, kdyby se při těchto nárazech trup rozlomil.
11.12 hod. Vlastně ani nevím proč, ale snažím se vyfotografovat kapitána. Asi pro jeho nápadný silný zlatý řetěz na krku. Napadá mne při tom, že díky jeho váze by z nás šel ke dnu možná jako první. Francouz mé počínání komentuje slovy, že je to snímek pro policii v Chumphonu. Kapitán poznámku odbývá jen úšklebkem. Po chvíli však něco říká kormidelníkovi. Ten stáčí loď více doleva a snaží se najíždět na pěnící hřbety vln více z boku. Postarší Thajka zalezla pod lavici a objímá lýtko překvapené bělošky, sedící nad ní.
11.19 hod. O co méně loď skáče, o to více se začíná houpat. Poznávají to zejména cestující na obou koncích lodě. Poslední zoufalci se snaží vměstnat pod přístřešek doprostřed lodi. Navíc jde přes palubu spousta vody. Německy hovořící muž, kterého podle nápisu na triku tipuji na potápěče, si měří puls na levé ruce. Ještě aby ho tak ranila mrtvice. První cestující na přídi začínají zvracet.
11.21 hod. Zjišťuji, že fotografování odvádí mé myšlenky jinam. Zaháním tím vzpomínky na článek o námořních katastrofách, který jsem četl v letadle. Psalo se v něm, že za posledních deset let se potopilo vlivem silného větru a velkých vln přes pět set velkých námořních lodí. Na neštěstích měli nezřídka svůj podíl neschopní a hazardující kapitáni. Znovu si pátravě prohlížím našeho lodivoda. Malé lodě možná ani nikdo nepočítá. Nelze mu však upřít klid.
11.35 hod. Japonec v modrém triku již delší dobu svírá ruce v pěst takovým způsobem, že mu celé úplně zbělaly. Navíc téměř nepřetržitě zívá. Kapitán hodil do klubka lidí hrst pytlíků, neboť zvrací již téměř polovina cestujících.
11.44 hod. Vlny jsou stále hrozivější. Na základě zmiňovaného článku odhaduji sílu větru na šest stupňů Beaufortovy stupnice. Dobrý kapitán prý zvládne na větší lodi bouři o síle větru do 9. stupně. Slunce se chvílemi schovává za mraky. Plavčík začíná pod hromadou zavazadel v podpalubí hledat plovací vesty a hází je cestujícím. Ani výraz kapitána, hledícího upřeně na moře před námi, nevěstí nic dobrého a na klidu nepřidá. Kormidelník s krvavým bělmem je absolutně koncentrovaný. Aniž by pustil oči z moře před námi, občas spolu jen něco krátce prohodí. Zřejmě zvažují návrat na ostrov. Všichni jsme již na kost mokří a třeseme se zimou. Nebo je to strach?
11.47 hod. Japonec se náhle postavil na lavici a zvrací přes palubu. Vítr však nese zvratky zpátky na loď a její osádku. Člověk, který mi při naloďování připomínal akčního hrdinu Lundgrena, mu mlčky podává jeden z posledních igelitových pytlíků. Když se však snaží plný pytlík vyhodit ven, vrací se i z obsahem zpátky na loď. Nikdo nekleje, všichni už jen odevzdaně hledí do podlahy.
12.32 hod. Přistihuji se, jak koukám na hodinky několikrát za minutu. Touto dobou jsme měli už přistávat. Z ostrova na pevninu je to jenom něco málo přes sedmdesát kilometrů. Zřejmě jsme opustili severozápadní směr a míříme nejkratší cestou na pevninu, která je západně od ostrova.
12.35 hod. Japonec už přestal zvracet a zhroutil se kamarádovi do klína. Lidé z různých koutů světa, kteří se předtím ani neznali, se teď vzájemně objímají a dodávají si tak odvahy. „Lundgren“, který nastupoval na loď bezpečně sám, teď utěšuje na podlaze mladou blondýnku. Zjevně však bez vedlejších úmyslů. Ze švédských výrostků jsou jen třesoucí se děti.
13.06 hod. Již poněkolikáté si stoupám na lavici, abych viděl malým průzorem dopředu. Obloha je již zcela zatažená a viditelnost kvůli vodní tříšti mizerná. Stále země v nedohlednu, dávám pohybem hlavy na vědomí tázavým pohledům Francouzů.
13.24 hod. Na lodi zavládlo nadšení. Někdo zahlédl pevninu. Zpráva se šíří rychlostí blesku. Thajka vylezla zpod lavice a při pohledu na vzdálený pruh země sepjala ruce. Zřejmě děkuje svému bohu.
13.58 hod. Radost byla bohužel předčasná. Byl to jen malý ostrov. Ale i tak je nálada o něco veselejší. Navíc jsme zahlédli rybářskou loď.
14.16 hod. Tentokrát se už nemýlíme. Je to skutečně pevnina. Všichni stojí a upřeně hledí na tmavý pruh, jasně oddělující moře a nebe. Někteří dokonce slzí. Tak nějak jsem si vždy představoval atmosféru na Pintě, když se ze strážního koše po více než dvouměsíční plavbě ozvalo: „Země na obzoru!“ Mladá Thajka objímá vysokou Evropanku a cosi jí šeptá do ucha. Dělám poslední snímek na filmu. Expozici již pouze odhaduji, neboť expozimetr mi vypověděl službu. I tak je to div, že fotoaparát ještě vůbec funguje.14.47 hod. Někteří sedí zdecimovaní na molu a nechávají zklidnit žaludek. Jiní naopak rychle opouštějí loď i přístav. Snažím se osušit fotoaparát. Usmívám se na lidi kolem. Stejně jako ostatní jsem rád, že pro mne tyto nejdelší čtyři hodiny mého života skončily šťastně. Jen mne mrzí, že nemohu zachytit okamžik, kdy Francouz pokládá kapitánovi ruku na rameno a s úsměvem mu skládá poklonu: „Good captain, excellent
