Po pár dnech v Dar es-Salaamu, největším městě Tanzanie, si půjčujeme od kolegy našeho kamaráda, který tu už pár let žije, motorku, čínskou stopětadvacítku, a vyrážíme na cestu. Proplést se místní dopravou není vůbec lehký úkol. S ostatními motorkáři kolem nás vypadáme jako parodie na gang Hells Angels. Asi po hodině se konečně z města vymotáváme. Cestou ze Msaty do Mkaty všude, kam se člověk podívá, hoří. Zřejmě místní vypalují nové pozemky k obdělávání. Fascinuje mě, jak je to nekontrolované. Jak to, že jim to všechno neshoří? Ve Mkatě zrovna probíhá jakýsi politický mítink. Paní na pódiu má hodně ohnivý proslov, my ale nerozumíme ani slovu, pokračujeme tedy dál. Opouštíme asfaltku, a tak trochu i civilizaci, a vydáváme se hlouběji do vnitrozemí. Budují tu novou silnici, která jako hluboká brázda rozděluje původní vesnice. Nechápeme, když na nás lidé mávají po obou stranách z osmimetrových svahů…
UNA CHAKULA?
V městečku Kijungu už budíme značný rozruch, bělochů sem očividně moc nezavítá. Ani elektřina tu není. Hostel tu naštěstí a trochu překvapivě mají. Paní sice neumí anglicky, ale na domluvu ohledně pokoje to ani není třeba. V pokoji je jenom postel, my nic jiného ale stejně nepotřebujeme. Ještě vyfasujeme petrolejku a jdeme se projít. Chvíli pozorujeme pekelně dlouhou frontu na vodu. U nás je samozřejmostí, stejně jako elektřina, tady to funguje jinak…
Děti nám jsou neustále v patách a dospělí zírají. Máme hlad, a tak se vydáme hledat nějakou pouliční vyvařovnu, kterých je všude, jak jsme si naivně mysleli, dostatek. Tady ale ne. Zamíříme k chatrči se vznešeným názvem New Centre Hotel, co stojí na „hlavní“ cestě. Snad tam vaří. „Una chakula?“ zeptám se svou chudou svahilštinou na jídlo dvou paní, které jedí venku rýži s fazolemi. Ty jen ukazují na jídlo, já kývu hlavou a ony se smějí. Naštěstí tu postává chlápek, který docela ovládá angličtinu.„Vy chcete jíst?“ ptá se nás. „Jo, kde můžeme dostat něco k jídlu?“ „Teď? Teď si můžete koupit tak leda koblížky v krámu, jinak nic neseženete. Tady se nevaří,“ povídá nám. Protáhnu obličej, mám hlad jako vlk. Ke všemu začne pršet. „Tak jestli chcete, můžete se jít najíst k nám, žena něco uvaří,“ povídá ten dobrý muž, když vidí naše zklamání.
U GODFREYHO
S povděkem nabídku přijímáme a jdeme k němu domů. Jeho žena už na kotlíku v rohu místnosti něco kuchtí. Ani se moc nediví, kdo vlastně jsme a co tam děláme. Jejich domov se skládá ze dvou malých místností. My sedíme v obýváku, který je zároveň kuchyní – jen kotlík s uhlím a pár hrnců v rohu, toť vše. Vedle mají ložnici, kde všichni spí. Chlápek se jmenuje Godfrey a je veterinář. Jeho žena Anna pracuje jako sestřička v nedaleké nemocnici. Mají dvě děti, starší pětiletý Gabriel je v soukromé škole v Morogoro, městu vzdáleném asi 300 kilometrů. Domů jezdí dvakrát do roka. Školné na rok činí přes milion šilinků, což je pro Tanzance nehorázná suma. Tříletý John tam za rok půjde taky, pokud na to rodiče ušetří. Anna si z nemocnice nosí léky a večer k ní domů chodí pacienti. Dnes přišel masajský pár, Masajka trpí malárií. Dostane injekci a svalí se na zem. Všichni jí pomáháme zpátky na nohy.
„Je zesláblá. Malárii už má třetí den a od té doby skoro vůbec nejí,“ objasní nám Godfrey. Malárií ročně onemocní asi 300 milionů lidí. Nemoci podlehnou až tři miliony a 90 % obětí žije právě v Africe. Když pozoruji Masajku, jak ji vyprovázejí ze dveří, upřímně doufám, že my malárii nedostaneme. Anna nám uvařila rýži s hovězím a je to vážně výborné. „Zítra vás přijdu vyzvednout na snídani. Musíte se pořádně najíst, když jedete do Masajské stepi, tam nic k jídlu nebude!“ pozve nás a doprovodí do hostelu. Pořád prší.
MEZI MASAJI
Po výborné snídani Godfreyovi dáme za jeho neuvěřitelnou pohostinnost a ochotu bakšiš. Chvíli se ostýchá, ale peníze přijme. Vřele se rozloučíme. „Tak šťastnou cestu!“ volá za námi, když už odjíždíme. Naštěstí neprší, jen poprchává. Však nás taky Danova přítelkyně Des varovala, ať sem nejezdíme, že začíná období dešťů. Zatím to vypadá, že měla pravdu, naneštěstí pro nás. Zastavíme se ohřát na čaji v malé vesničce. Sotva z ní vyjedeme, začne opravdová sprcha. Musíme zastavit a schovat se!
Leč u cesty jsou zrovna jen keříky a akácie a za chvíli jsme promočení od hlavy k patě. To to pěkně začíná! Konečně přestane, ale je pořád zataženo. Vypadá to dost strašidelně. V Kibaye, posledním velkém „městě“, natankujeme a zjistíme, že máme v kole dvě díry. Oprava stojí 10 000 šilinků. Předražené, ale co naděláme. A pak už vzhůru do divočiny. Cesta je krásná, i když písčitá, takže se nejede moc dobře. V období dešťů to tu musí být naprosto neprůjezdné, už teď máme problémy. Obloha je pořád černá, ale neprší. Zatím. Kolem pobíhají dikdikové, což jsou takové roztomilé antilopky jako malé srnky. Ale vyfotit se nenechají, mršky. Také zahlédneme žirafu, jak mizí v pralese. A spoustu hovniválů. Je úžasné sledovat, jak si „hňácají“ ty svoje kuličky a zarytě je tlačí před sebou. Jsme i svědky boje mezi několika hovnivály o jednu kuličku. Jak někteří lidé…
Cestou potkáváme Masaje, většinou se stády krav. To je jejich majetek. Masajové nepřepočítávají na peníze, ale na krávy nebo kozy. Peníze nemají uložené v bankách, ale v dobytku. Podle tradice jim krávy seslal bůh (Engai), když se obloha a země odddělily. Krávy jsou jejich dědictvím a celý život Masajů se tedy točí okolo nich, to ony jim dávají veškerou výživu. Kráva je spojená s trávou a tráva se zemí. Tyto dvě věci jsou posvátné a zasluhují největší respekt. Je pod důstojnost Masaje porušit zem – proto ji ani nekultivuje. Tuto tradici neporušují ani aby pohřbili své mrtvé, raději mrtvoly zanechávají divokým zvířatům. Dokonce ani nekopají studny. Země zkrátka patří Engai a je jeho vlastnictvím. A i když musela být z praktických důvodů rozdělena, žádný jedinec nebo rodina ji nemůže vlastnit. Bohatství Masajů spočívá v něčem jiném.
Masajové obývají rozlehlé území v Keni a Tanzanii. Ze všech původních afrických domorodců si i přes masivní tlak civilizace nejcíleněji uchovávají své tradice. Respektive se o to snaží. V odlehlých částech nekonečných savan, jako právě tady, se jim stále daří zachovat původní způsob života nomádských pastevců. Je úžasné pozorovat tyto vznešené a hrdé lidi. Ženy s vyholenými hlavami jsou krásně nazdobené, ověšené šperky a mužům v ruce nemůže chybět oštěp nebo alespoň klacek, u opasků jim visí typická „lvobijka“ a dlouhý nůž. Můžu na nich oči nechat. A oni na nás.
Vypadá to, že nejedeme dobře, alespoň podle mapy. Chceme dojet do vesničky Ndedo, kam bychom měli odbočit doprava. My ale jedeme pořád rovně, nikde žádná odbočka. Rádi bychom se zeptali, ale zrovna tu nikdo není. Konečně před sebou zahlédneme mladého Masaje s dobytkem. Leč stačíme sotva zavolat zdejší pozdrav „Mambo!“ a Masaj před námi začne prchat! Neváhá proskočit mezi dvěma trnitými křovisky, kde se o svůj jasně červený přehoz zasekl, ale spěšně se vyprostil a je pryč. Určitě tento kaskadérský kousek odnesl pár škrábanci a trhanci. Je mi ho líto, přesto se ale musím smát. To vypadáme opravdu tak hrozivě…?
NA NÁVŠTĚVĚ U ŘEDITELE
A najednou, zničeho nic, se ocitneme v Ndedu. Jestli jsme v Kijungu budili rozruch, tady vyvoláváme vyloženě pozdvižení. V místním krámku si kupujeme limonádu, zatímco se kolem nás seběhne celá vesnice. Jeden Masaj klackem odhání děti, které se mačkají těsně kolem nás. Všichni se tomu smějí. Tady si opravdu připadáme jako Hanzelka se Zikmundem. Bohužel komunikační bariéra je nepřekonatelná, a tak se vydáváme za ředitelem místní střední školy, o kterém víme od Dana. Snad bude umět anglicky. Umí! A je velmi přátelský.
„Tak jaká sem byla cesta?“ ptá se nás. „Dobrá, jen jsme před Kibayou docela slušně zmokli,“ povídáme mu. „No to bychom potřebovali jako sůl, aby už začalo pršet i tady. Máme tu s vodou problémy…“ Masajská step je jediná suchá oblast při rovníku na světě a její obyvatelé jsou na dešti závislí. Ředitel jménem Herman nás ubytuje v pokoji jedné studentky – ta dnes musí spát někde jinde. Ale vypadá to, že jí to vůbec nevadí. Připadáme si tu jako nějaká důležitá evropská delegace. Ředitel je velmi zvídavý a všechno ho zajímá. Tuto školu založil a už tu řediteluje pět let. Na jejím otevření byl i prezident Tanzanie Jakaya Mrisho Kikwete, jehož fotka stále hrdě visí na nástěnce v ředitelně. Žije tu 350 dětí, které má na starosti pouhých šest učitelů! Vůbec nechápu, kde tu všichni bydlí.
Ráno si to tu celé prohlížíme. Nejvíc nás zaujala jídelna – malá bouda z vlnitého plechu s dvěma obrovskými kotli uvnitř. Počítám, že jeden na rýži a druhý na fazole. Jsme pozváni i na snídani, čapátí, placky pocházející z Indie, a dokonce jsme dostali i kafe! To je ráno vzácnost, Tanzanci totiž po ránu pijí jenom čaj. S ředitelem jsme se v jeho kanceláři rozloučili a podstrčili mu nějaké peníze. „Ne, prosím, nic mi nedávejte, já nic nechci!“ vehementně se bránil, ale my trvali na svém. „Tak jo, já za to teda učitelům koupím limonády,“ kapituloval nakonec. „Děkuju!“
Cesta Masajskou stepí je opravdu nezapomenutelný zážitek. Je neuvěřitelné, jak jsou tady lidé přátelští. Čím chudší, tím přátelštější, to už mám z cest odpozorováno (ovšem pouze v neturistických oblastech). Nejinak je tomu tady. Chtě nechtě se zamýšlím nad světem, ve kterém žiju, a nad tím, kterým právě projíždím. Jsou úplně jiné. U nás sice mají lidé po materiální stránce vše, na co si vzpomenou. Otázkou ale zůstává, kdo je vlastně ten chudý a kdo ten bohatý.
