Stříbrná schránka se houpala na vlnách Pacifiku. Pětitunová konzerva od rybiček, v níž se místo obvyklých sleďů nebo makrel tísní lidé. Ještě před několika desítkami minut se s nimi jejich lesklý úkryt řítil atmosférou rychlostí 11 032 m/s, aby dopravil na Zemi tři dobyvatele Měsíce – plukovníky letectva Michaela Collinse, Edwina Eugena Aldrina a zkušebního pilota Neila Aldena Armstronga.
V PRACHU
Je neděle 21. července 1969, čtyři dny před přistáním modulu na hladině oceánu. “Houstone! Zde základna Tranquility! Eagle přistál!” ozývá se hlas z Měsíce. Hovoří Armstrong. Tady na Zemi je hluboká noc, a přesto miliony lidí hledí na obrazovky televizorů a sledují právě Armstronga, který jako první porušil panenství Luny přítomností člověka. Snímky příčných drážek jeho bot v prachu dna Moře Klidu obletí doslova celý svět.
V Houstonu ve středisku kosmických letů mají za sebou pernou noc. Let nebyl tak úplně bez problémů. Lunární modul Eagle, ve kterém astronauti Armstrong a Aldrin přistáli na Měsíci, připravil několik stresových situací jak Armstrongovi, jenž dokonce musel chvíli pilotovat ručně, tak tisícům techniků a vědců na floridském mysu Canaveral, kde je základna pro americké vesmírné lety. Collins s nimi není. Sedí sám v kabině Apolla 11 a jistí let z mateřské lodi.
Nahoře jsou sami. Dole nechali téměř půl milionu lidí podílejících se na uskutečnění této mise. Dole je i záložní posádka na simulátoru, která provádí všechny kroky shodně podle pokynů z Apolla 11. Kdyby se něco pokazilo, vědělo by se přesně, co se odehrává tam nahoře.
Spíše než samotné přistání je však důležité, jakým způsobem se využije získaných poznatků. Jestli se peníze, čas a energie vrátí…
ČAS LETŮ
To, že jsou tři astronauti nahoře, je ohromný úspěch pro lidstvo. Pro Spojené státy pak zvýšení prestiže. Už několik let zuří mezi nimi a další velmocí SSSR válka o neobydlený prostor. Jeden z důvodů pro vznik projektu Apollo.
“Věřím, že tento národ si může vytyčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi do konce tohoto tisíciletí,” prohlásil v roce 1961 prezident USA J. F. Kennedy. V řečnických cvičeních představitelů obou velmocí se slovo národ objevovalo velmi často. Jedině “národní zájem” mohl ospravedlnit miliardové výdaje na obou stranách.
Apollo byl americký projekt, který navazoval na předchozí zkušenosti z misí Lunar Orbiter a Surveyor. Sondy těchto programů úspěšně mapovaly povrch Měsíce a připravovaly půdu pro první lidmi řízený let na Měsíc.
Jak Rusové, tak Američané v této době řešili řadu stejných problémů. S různým úspěchem. Od začátku bylo jasné, že dosáhnout cíle přímým letem ve stylu Verneovy cesty na Měsíc v projektilu není možné. I kdyby se podařilo přistání, neexistovala na světě raketa, která by celou kosmickou loď mohla odlepit od měsíčního povrchu.
Stále více se tedy nacvičovalo spojování a rozpojování lodí na oběžné dráze, s čímž souvisel výstup člověka do volného kosmického prostoru. První okusil pocit vesmírného pohybu kosmonaut Alexej Leonov a na americké straně o několik měsíců později Edward H. White. Nebylo jednoduché pracovat v agresivním prostředí vysoko nad zemským povrchem. Hrozilo přehřívání skafandrů; s omezeným pohybem a tím ztíženou manipulací s nástroji se počítalo. Pouhopouhá kapka potu v oku astronauta nebo zamlžené sklo znamenaly opakování pokusu.
Vzhledem k úspěchům v této přípravné fázi se od poloviny šedesátých let začalo rýsovat, kdo v souboji o Měsíc zvítězí. Američanům se v roce 1965 podařilo spojení lodí Gemini 6 a 7 dvě stě kilometrů nad bouřlivými vodami Pacifiku. Ovládli technologii a směřovali nesmlouvavě ke svému cíli. Sovětům se už nedařilo tak, jako dřív, ale díky skvělé propagandě to svět ještě nevěděl. Hodí do ringu ručník?
NA VÝCHODĚ
Situace v Sovětském svazu byla napjatá. Na vesmírných výzkumech zde pracovalo hodně lidí. Jsou i prostředky, ale s výsledky je to horší.
V sovětském Rusku totiž hraje první housle hned několik lidí na nestejné startovací čáře. Za prvé je to konstruktér raket dalekého doletu Sergej Koroljov, který stál za veleúspěšným sovětským dílem s názvem R-7, mimo jiné nosiči jaderných hlavic. Jeho konkurentem byl zejména Vladimír Čeloměj (oba byli akademici), který byl lépe politicky zapsán. Namísto aby se peníze věnovaly nejúspěšnějšímu projektu a intenzivně se na něm pracovalo, rozutekly se finance do konkurenčních programů obou rivalů. Potom chyběly tam, kde mohly rozhodnout.
Sověti měli také hlavu příliš ve hvězdách. Měsíc? Ten je bezpředmětný. Chovali se, jako by ve vesmíru už už stála celá města šířící ideály revoluce za hranice Země. Jinak si nelze vyložit cíle sovětské kosmonautiky na období let 1960-67: pravidelné výpravy na Měsíc, postavení velké orbitální stanice a nakonec pilotované oblety Marsu a Venuše. Byla to doba, kdy se hranice možného rozšířily (nezmizely však) a nemožné se zdálo být jen výmluvou neschopných. Jak se později ukázalo, politici určující směr na základě počátečních výsledků podlehli sebeklamu vlastní dokonalosti. Realita je nezajímala.
“Er sedmička” sice katapultovala Sověty na první místo v dobývání vesmíru, ale její nosnost sedmi tun umožňovala pouze pilotované lety v blízkosti Země a dopravu družic bez lidské posádky k Měsíci. Pro nové záměry potřebovala vláda v Moskvě rakety řádově desetkrát silnější. To už byl problém.
Na rozdíl od Sovětů Američané nosič podobný R-7 neměli, a proto zaangažovali tvůrce německých raket V-2 Wernhera von Brauna na projektu, na jehož konci stála raketa Saturn. Až ona opravdu otevřela dokořán dveře americkému dobývání vesmíru.
První krok tam nahoru tedy udělali Sověti se Sputnikem, prvním tělesem v kosmu vyrobeným člověkem. I když uměl jenom “létat a hlásit se”, byl první, jenž překročil hranici. Pár let nato přišla opravdová bomba: 12. dubna 1961 letěl člověk – Jurij Alexejevič Gagarin.
To byla pro Američany studená sprcha. Po nezdařeném letu Luny 1, která Měsíc minula, dopadla na jeho povrch v roce 1959 Luna 2 a v témže roce Luna 3 fotografovala odvrácenou stranu Měsíce. A o dva roky později si komunisté vypustí do vesmíru člověka. Amerika se semkla. Nesmí prohrát!
VESMÍRNÉ KŘÍŽE
V soutěžení se běžným prostředkem k získání informací stala špionáž. Šlo opravdu o velké peníze a prestiž. Proto nepřekvapí, že mezi prvními vypuštěnými satelity byly ty, které z vesmírného nadhledu vyzrazovaly záměry protivníka.
Už v polovině roku 1961 vypustili Sověti první špionážní družici Zenit. Američané kontrovali satelitem Discover 1. To byl obrovský průlom ve sledování nepřítele, i když rozlišovací schopnosti tehdejších fotoaparátů byly proti dnešním zanedbatelné.
Agenti navíc získávali vědce z tajných programů na obou stranách fronty. Nejdůležitější bylo nepustit nepřítele do “breaku”. Americká špionážní letadla přelétávala nad kosmodromem Tjuratam (kvůli utajení dostal své známější jméno – Bajkonur) a referovala o všem, co se kolem hangárů a ramp objevilo.
Navzdory zákulisním hrám pokračovali Američané metodou pokusů a omylů na projektu Apollo. V šesti kurzech vybrali šedesát šest mužů, kteří splňovali kritéria kladená na astronauty. Ti se postupně učili ovládat blízký kosmos na lodích Mercury a Gemini. Také na sebe nedaly čekat první oběti. Z této skupiny zemřelo do ledna 1969 osm lidí a devět jich odešlo z jiných důvodů.
Asi největší tragédie postihla tříčlennou posádku Apolla 1. Aniž se astronauti odpoutali od Země, vznikl v překysličeném prostředí uvnitř lodi požár a oni neměli nejmenší šanci. Nikdo nepočítal s tím, že by mohlo dojít k takovému neštěstí při simulaci. Záchranáři museli se zásahem několik hodin vyčkat, než loď vychladla natolik, aby z ní vyprostili zbytky jejich těl.
Smrt zastihla i sovětského kosmonauta Vladimíra Michajloviče Komarova, který se s neovladatelně rotující kabinou svého Sojuzu při návratu doslova zarazil do povrchu Země. “Sojuz je dobrá loď, jen je třeba naučit ji létat,” prohlásil po neštěstí první ruský kosmonaut Jurij Gagarin. V té chvíli jistě netušil, jak moc si zahrál na proroka …
Se smrtí se však muselo počítat. I když vždy znamenala zdržení dalších pokusů, větším nepřítelem letů do vesmíru byla zhoršující se mezinárodní situace. Pro Američany znamenala finanční černou díru válka ve Vietnamu, která navíc na sebe stáhla veškerou publicitu. Kde není zájem veřejnosti, nejsou ani peníze. To v USA platí dvojnásob.
V této situaci bylo téměř hrdinstvím obhajovat projekt Apollo za 24 miliard dolarů, jehož přínos se části veřejnosti jevil, ať už právem, nebo neprávem, jako zcela pochybný. Protinázor k smysluplnosti amerického snažení asi nejlépe vystihuje nápis, který se objevil u základny na mysu Canaveral v den vzletu Apolla 11 v rukou černošských diváků: “Šťastnou cestu našim astronautům – žijeme za 41 centů denně.” Nebýt silných amerických antipatií ke komunistickému režimu, které živila národní propaganda, mohlo být všechno jinak. Kdoví kdy by člověk zvířil měsíční prach, nebýt jeho vlastní ješitnosti.
DO DÁVNOVĚKU
Vědci velmocí padesátých a šedesátých let dvacátého století měli své zdatné předchůdce. Badatelé v různých dobách a místech planety krok za krokem sestavovali mozaiku, jejíž jednu část dokončili Američané v roce 1969.
Už více jak desetiletí před prvním letem provokoval Měsíc pana Z. Bay natolik, že od jeho povrchu nechal odrazit radarový signál, který se poslušně vrátil na zeměkouli. První radarová ozvěna od Měsíce byla zachycena r. 1946 a byl to první nesmělý kontakt mezi oběma vesmírnými tělesy.
Couváním v čase se mění způsoby, přístupy i média pro výzkum Měsíce. Dávno před radary přišla fotografie. Chvíli to trvalo, než se vypořádala s dětskými chorobami, ale už v roce 1840 vystoupil ze své temné komory pan J. W. Draper a v ruce držel v průměru pětadvacetimilimetrový snímek Měsíce. V letech následujících se fotografie stala pravou rukou astronomů.
Snímkování různými teleskopy zčásti nahradilo ať už papírové, či ryté mapy, z nichž nejedna byla sama o sobě uměleckým dílem. Selenographia, sive Lunae Descriptio ze 17. století je jméno snad vůbec nejznámější monografie své doby. Její autor hvězdář Jan Hövelcke (známý jako Heweliusz) popsal a v neuvěřitelně přesných nákresech zachytil Měsíc jako nikdo před ním. Jeho dílo nemělo srovnání více než století.
Století 17. je vůbec v dějinách selenologie (obor zabývající se Měsícem) zapsáno tučným písmem. Nesmrtelný odmlouvač a bořitel mýtů Galileo Galilei předvedl svá pozorování Luny. Něco vyobrazil naprosto přesně a jiné věci vzhledem ke svým skromným technickým možnostem přenechal svým následovníkům. Před Galileem je ale časová propast. V poznávání Měsíce a vlastně v celé astronomii.
Nit měsíčních pozorování se převinula o více jak tisíc let nazpět do starověkého Řecka, kde se filozofové dohadovali o povaze a vlastnostech bílého kotouče nad jejich hlavami. “Světlo si vypůjčil od Slunce,” tvrdil Thalés. “Měsíc je země podobná té, kterou obýváme,” vyžadoval Pýthagorás. Byli ale i jiní, kteří tolik nespekulovali – kupříkladu Ptolemaios, který formuloval první empirickou teorii měsíčního pohybu.
Posunuli jsme se z věku lidí do věku bohů. Měsíc teď zastupuje nadpřirozené síly – Lunu ve starověkém Římě nebo Selené starých Řeků. I Inkové v Jižní Americe uctívají Měsíc, a to jako manželku boha Slunce. Uctívání se nevyhnul ani v Egyptě jako posvátný býk Apis a v kolébce civilizace oblasti úrodného půlměsíce v předobraze babylonského boha Sina. Stopa se pomalu vytrácí v dávných tisíciletích. Ze zpráv lidí už nelze nic víc vyčíst. Posledním bodem v téhle dlouhé historii je jakýsi kromaňonský umělec, který vyryl do zvířecí kosti jednotlivé fáze Měsíce téměř třicet tisíc let před Kristem. Snad nemohl usnout, a rozhodl se nakreslit to jediné, co v mrazivých nocích viděl. Ale ani to není úplný začátek. Ten přišel ještě daleko dřív. Když člověk poprvé zvedl hlavu k noční obloze.
