Na čtyři tisíce kilometrů dlouhém a dvě stě kilometrů širokém pásu při pacifickém pobřeží Jižní Ameriky leží Chile. Tvar a poloha tohoto státu, sevřeného mezi vysokým hřebenem And a Tichým oceánem, podmiňuje výskyt úžasných přírodních úkazů.
Jestli má někdo chuť ocitnout se na jednom z nejsušších míst na světě, musí přijet právě sem. Pláštěnky si do pouště Atacama opravdu brát nemusí, nepršelo tu totiž více než padesát let.
Nejdůležitějšími částmi výbavy na okruh po písečné krajině je klobouk, láhev s vodou a baterka. Přicházíme do měsíčního údolí. Stezka zpočátku vede uzoučkým kaňonem mezi pískovcovými stěnami. Náhle se však ztrácí v tmavé díře. Ve světle baterky sledujeme úzkou a členitou dutinu. Útvary jsou podobné jeskynním. Některé “krápníky” jsou čiré a – jak zjišťujeme – slané. Projít poslední úžinou znamená pořádně se přikrčit a protlačit kolem velkého balvanu. Nic pro klaustrofobiky.
Atacama, to nejsou jen písečné duny, ale i různé hřebeny a vrcholky z odolnějších pískovců.
Vítr se zrnky písku z nich ale jako smirkový papír postupně ukrajuje a je jen otázkou času, kdy zde zbude jen písečná pláň.
Horká termální voda, která si našla cestu z hloubky země až na povrch pouště, vytvořila další zajímavý úkaz nedaleko San Pedra. Gejzíry El Tatio zpravidla vystřelují v pravidelných intervalech. Bohužel, během naší návštěvy si jen tiše bublaly a nechtěly se ukázat v plné kráse. I tak však sloupce páry, zvedající se mezi trsy sytě žluté trávy, vytvářely v ranním oparu tajemnou atmosféru, příznačnou pro celou oblast pouště Atacama.
