TEXT: Eva Palátová, FOTO: Eva Palátová, Petr Přemyslovský
Osm tisíc kilometrů dlouhý transkontinentální pochoďák pěti andskými státy přinesl nejednu kuriozitku. Třešinkou na dortu pak bylo zdolání hory, která má blíže ke Slunci nežli samotný Everest. K pokoření šestitisícovky také došlo kuriózně – na kole.
Pojmy jsou relativní věc a jak se zdá, každé „nej“ se dá nějak posbírat, záleží, odkud se měří. Ten, kdo by počítal suše, prostě jen na počty metrů, přišel by k chilskému Ojos del Salado (6887 m n. m.). Na Hawaii to spočítali „mokře“, ponořili se k bodu nula na dno oceánu a vyhlásili tamní Mauna Lou za sopku o hraně 10 000 metrů (měřeno od mořského dna)! (Výška sopky je 4165 m n. m. při poctivém měření.) Tak takhle se „podvodně“ získávají „nej“! Vlastně kdybychom změřili Sněžku třeba od Pluta, máme největší stožár v celém vesmíru!
V soutěžích národní pýchy zní vyšší čísla lépe, ale nebylo by to dostatečně české, abychom si nevypátrali svoje vlastní nápaditější nej! Držela jsem je zatím v tajnosti, abych své kamarády překvapila. Koneckonců ani naše trasa neměla běžnou startovní čáru – rovník, zato měla dost pošetilý cíl – jižní cíp jihoamerického kontinentu.
Čaj bublal, tajná ekvádorská horská mapa vystrčila růžek z batůžku a hlásila se ke slovu: „Holky a kluci, dávám k odsouhlasení nejvyšší výzvu na trase – vulkán, jenž sahá nejblíže ke slunci, mystický Chimborazo (6310 m n. m.) a také vulkán, do jehož kráteru první sestoupil náš krajan – mohutný Cotopaxi (5897 m n. m.). Je nás pět: tři chlapi, dvě dívky, v poměru sil se zdá, že se tam střídavě nějak vystrkáme. Diskuse?“ Nebyla. Jsou prostě kouzelné věci v životě, co zrovna musíte udělat…
Magistrála vulkánů
Když přírodovědec, cestovatel Alexander von Humboldt v roce 1802 tu hitparádu ekvádorských vulkánů uviděl, nazval 325 km dlouhé údolí od Latacungy až po Ambato „the Avenue of the Volcanoes“ (Magistrála vulkánů). Lépe se trefit nemohl. V čem se ale zmýlil, bylo to, že si při pokusu o zdolání Chimboraza myslel, že pronikl takřka na vrchol nejvyšší hory světa. Mount Everest byl změřen až dobrých padesát let potom.
Kam oko dohlédne, tam je majestátní kužel zahalen dýmem… Vůbec nejvyšším vulkánem Ekvádoru býval El Altar (5320 m n. m.), kdyby při výbuchu nepřišel o špici. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Bez čepice vyfasoval dnes již vyhaslý Altar jiné přízvisko – nejkrásnější hora Ekvádoru! Bohužel také nejnepřístupnější. Ze vzduchu El Altar připomíná botu, jako kdyby sem šlápl nějaký naštvaný ohnivý muž. A sopečných mužů tudy prošlo asi celé vojsko, výčet sopečných velikánů na obzoru pokračuje: Cayanbe (5790 m n. m.), Antisana (5704 m n. m.), Illiniza Sur (5263 m n. m.), Carihuairazo (5020 m n. m.), Sangay (5230 m n. m.)…
Jestliže celá řada ekvádorských sopek má v kolonce „poslední výbuch“ uklidňující informaci „pleistocén“, stejně dlouhá řada sopek tam má výhružně údaj „letos“. Všechny pak trumfuje velmi činná Tungurahua (5016 m n. m.), která má v kolonce heslo „pořád“. Poslední velmi vážné zemětřesení způsobila Tungurahua v roce 1949, kdy zničila celá města: Ambato a Riobambu. Novou Riobambu postavili o 24 kilometrů dál, protože už byla srovnaná se zemí vícekrát. Zatímco Ambato bylo odvážně obnoveno na původním místě, ještě mu nepopadaly domky tolikrát jako Riobambě, aby si přesun zasloužilo. Tungurahua plive oheň den co den, kvůli ní se uzavírají silnice a člověk aby se kodrcal po objížďkách, kdykoliv si oprsklá sopka prskne… Holt je to ostrá ženská! Umí se otřást silou i deseti stupňů Richterovy stupnice, takže objížďky se veskrze doporučují respektovat. Zde v Ekvádoru vám doslova hoří za zadkem!
Lávové pyramidy
Nemám ráda sousloví „dobýt horu“, přece vás hora buď pustí, nebo nepustí, ale drobný hec je vždycky zdravý. Právě Cotopaxi je jasným „svůdníkem“. Do kráteru hory vysoké skoro šest tisíc metrů, kdesi na druhém konci zeměkoule, poprvé sestoupil Čech Béďa Mlčoch, a má tu také právoplatnou ceduličku! Stalo se tak až v roce 1972. O jeden mladý život později zkoušíme to samé…
Jsou dvě možnosti, jak se doma vytahovat, že jste na Cotopaxi byli. Buď si zahrajete na „chodí pešek okolo“ a na slavném treku „Cotopaxi circuit“ obkroužíte horu během asi šesti dní. Pak budete mít horu na fotkách zepředu i zezadu a jako naschvál bude vypadat z obou úplně stejně. Ten samý kužel. To už je taková slabá stránka vulkánů – nevrásnily. Anebo se vydáte přímo vzhůru! Nejkratší cestou je to tři dny rovnou k oblakům bez započítání aklimatizace. Ovšem v realitě se tam nemusíte nikdy dostat, protože pod vrcholem číhá malá zrada. My byli při smyslech a chtěli jsme to vzít skromně pěšky okolo. Ovšem, když už jsme viděli kužel zleva i zprava, smysly jsme ztratili a vzali to vzhůru. Živly se však proti nám malinko spikly. Už druhou noc si na nás otvírala hubu puma, a ač si vlastně jen tak řvala kdesi v dáli za stanem, nebyla to nejklidnější ukolébavka na dobrou noc. Víte, jak řve puma? Jako kdyby za keřem celou noc škrtili dětský tábor. Navíc je puma silně neukázněná, nedodržuje večerku a začíná se ozývat v jedenáct v noci.
Cotopaxi mělo záhadný striktní režim. Kromě tmy v šest a pumy v jedenáct pršelo pravidelně osm hodin denního času. Déšť přicházel přesně jako švýcarské hodinky. Samotný kužel vulkánu se fintivě ukazoval pouze v ukrutně brzký ranní okamžik, pak zatáhl záclonky a do večera byly slyšet jenom burácející laviny. „Jen aby nám nějaká lavina neshrnula kšilt,“ huhlal bubák vedle mě z ponča a rovnal si kapuci. Srdnatě jsme stoupali, když tu nějakého dobráka napadlo, že si v necelých pěti tisících nad mořem uvaříme rýži. Cokoliv se takhle vysoko už docela špatně vaří, natož rýže, ale ve skupině musíte rovnoměrně ustupovat i blbým nápadům. Říká se tomu tolerance nebo „ať je klid“. Myslím, že po dobu vaření rýže se stačilo setmít i rozednít a zbytek času jsme se zabavili rovnáním lávových pyramid nad vším naším jídlem kolem stanů, protože přišel nezvaný host – drzá liška hladová. Tak jsme s ránem opustili naše suťové tábořiště, proti všem zásadám správného trampíka, v úplně jinačím stavu, než jsme tábořiště našli. Egypt hadr! Všude byly pyramidy větší než v Gíze. Ještěže neumíme španělsky, určitě bychom se nazítří dočetli, že Mayové žili šťastně a spokojeně i pod Cotopaxi… Měli tam mega hrobky a někdo je vyžral.
Konečně nastal den D! Došli jsme do chaty pod vrcholem. Z refugia José Ribas (4880 m n. m.) už se musí jen s mačkami a cepínem. Ten jsme neměli a mlsně jsme v chajdě dva dny koukali, kdopak nám je půjčí? Bohužel Švýcaři a Němci si nás prohlíželi, jako bychom jim chtěli sebrat mačky, a tak se náš prvovýstup na vrchol zašprajcnul na sněhovém poli pod vrcholem. Co naplat, vybrázdili jsme ho slavnostně pěti drahami od pytlů a pěti sněhuláky. Nedotáhli jsme to tak daleko jako hrdý krajan Béďa, na druhou stranu, jestli ta nekonečná panoramata nad ledovou špičkou jsou ještě hezčí než ta pod ledovou špičkou, pak už by tu krásu světa z této výšky člověk taky nemusel unést. Docela milý sportovní děda, co stál vedle mne, s východem slunce zíral na magistrálu vulkánů širého kraje u našich nohou, hlesl jediné slůvko: „Heaven.“ (nebe) Víc říct nedokázal. My také ne.
Na kole, na býku, na Chimborazu
Není asi hezčí symbolické tečky za Ekvádorem než tečky jménem Chimborazo – hory, jež sahá nejblíže ke slunci. Měří-li se to od středu země, sahá Chimborazo dále do vesmíru než Mount Everest. Je to dáno elipsoidem naší planety a polohou Chimboraza blízko rovníku. A když za kulatým sluníčkem, tak na kulatém kole! Víte, jak dlouho se pak frčí z šestitisícovky dolů? Celý den! Vědci dlouho považovali vulkán za vyhaslý, ovšem když se mu před několika lety šťourali Švýcaři v geologickém podloží, objevili lávu 7000 metrů pod vrcholem, tak si „vyhaslý“ vulkán Chimborazo vydobyl zpět odborný název „spící“ a museli jsme kolem něj našlapovat i na tom kole potichoučku, aby se nedejbože takovýhle kolohnát neprobudil… Ukázalo se, že největší překážkou nebudou ani tak hluboké lávové rozvaliny, jako spíš rovné pláně, kde na nás číhala věru nečekaná překážka. „Pozor – býci na obzoru!“ Přece jen jsme v oblasti se silnou tradicí býčích zápasů. A jestliže červená barva oblečení se náramně hodí do vysokých hor, aby vás když tak lépe našli, tak zde jsme nad barvou naší smělé výstroje zaváhali. Nicméně dovídáme se od místního chlapce, že býk ze zdejší ohrady by vlastně na červenou neměl reagovat, poněvadž k agresivitě na tuto barvu bývá vyprovokován až v aréně.
Co jsme viděli na nejvyšším kopci s výhledem na celý vesmír? Chviličku jsme byli mrzutí, že přes tu vesmírnou mlhovinu neuvidíme ani vesmír, ani zemi, ale bůh hory byl na nás laskavý. Jedno z nejvzácnějších zvířat planety, jež jsme nepotkali na celičkém vandru napříč Jižní Amerikou, si nás přišlo prohlédnout z očí do očí. Právě na Chimborazu se nachází veliký přírodní park na divoký odchov vikuní. Tato křehká zvířata jsou nejohroženějšími divokým druhem lam a jen tady jsou v bezpečí, neboť pumy už zkrátka nepřejdou dlouhé pásmo hor s minimem potravy, aby se dostaly až sem, vikuním na kožich. Vikuňka je zvíře nesmírně odolné, dokonce vydrží až tři dny putovat a nepít. Přitom nemá žádné hrby jako velbloud a už vůbec ne nějaký robokopský vzhled. Naopak, je štíhlá jako laň a vystrašená jako koloušek. Jediné, co dělá – neustále zdrhá. Vlastně jsme se s vikuňkou tak trochu navzájem lekli. Ona v mlze nečekala kolo, já v mlze nečekala zvíře. A pak že mlha vadí v pozorování zvířat. Dnes se stala mým kouzelným pláštěm na kouzelném místě.
