POKLIČKA
Honzovi hned za vchodem do jeskyně vypovídá službu karbidka, a musí se proto vrátit. Opravdu dobrý začátek. Do nitra hory pokračujeme v pětici. Mapa zélandských speleologů není nejpřesnější a s orientací máme trochu problémy. Když jsme před osmi lety jeskyni objevili, dali jsme si se zakreslením chodeb větší práci. Zélanďanům v plánech chybí detaily, na které jsme zvyklí, a trochu to mate. Naštěstí chodba, kterou objevili, je dlouhá jenom 400 metrů a potom už bychom měli být v “našich” dobře známých prostorách.
Pavel přelezl ostrý hliněný hřbet a padl na všechny čtyři. Strop se prudce snížil. Po chvilce plazení ve stružce studené vody se však chodba opět zvedá a rozšiřuje. Mělo by to být poslední úzké místo. Opravdu. Narovnáváme ztuhlá záda a dále kráčíme rozměrným tunelem, kudy by bez problémů projel i osobní automobil. Chodba je dlouhá a dno je pokryté pískem s valouny, zbytky po pradávné podzemní řece. Radost z pohodlné chůze, kdy máme dostatek času vnímat dokonalé tvary stěn vymyté vodou, záhy končí. Před námi je asi metrový štěrkový práh a pod ním se černá propast. Postup chodbou vpřed je dokonale přehrazen.
Lano s sebou máme a nebyl by problém slézt do díry a na druhé straně se vyškrábat zase nahoru, pokud by ovšem stěna byla z kvalitního kamene. To, v čem je šachta vytvořena, má pramálo společného s vápencem. V jakési směsi rozvětralé horniny a valounů není na nějaký horolezecký postup ani pomyšlení. Na konec chodby se ale nějak dostat musíme. Po chvilce dohadů se nám zdá, že klíčem k úspěchu by mohla být skalní deska čnící ze stěny snad dva metry do volného prostoru nad propast.
Vzporem se vyhupuji z hliněného okraje propasti na desku a suverénně dělám dva kroky, když se to ozve. Slabé cvaknutí. Sotva slyšitelné, avšak jednoznačné. Deska se pohnula! Okamžitě stabilizuji svoji polohu v nedůstojné pozici na čtyřech. Volám na kluky. Nic neviděli, ale zvuk slyšeli také. Bylo to jasně odněkud pod deskou. Lehám si na břicho a opatrně se sunu o pár centimetrů zpět. Nevím, kde má viklavá deska těžiště, a velice nerad bych je narušil nějak citelně. Po několika minutách váhání a přemýšlení si dodávám odvahy a nahlížím přes okraj pod sebe. Deska není vůbec vyvětralá skalní lavice, ale slepenec sintru s valouny, jakýsi oderodovaný vysutý zbytek podzemního řečiště. Čas a voda vykonaly své. Okolní materiál byl odplaven a jen tato památka, posazená na dvou hrotech z vápencové drtě a bláta, nám znepříjemňuje život.
Ve svém postavení, kdy se bojím pohnout, vypadám asi trochu komicky a čtveřice parťáků za mnou z toho má náramnou legraci. Nějak to však vyřešit musím. Sbírám “morálku” a opět popolézám dopředu. Tentokrát byl zvuk hlasitý a pocítil jsem zřetelný pohyb. Rychle couvám k nástupové hraně. Další pokus. Velice opatrně. Zase v tom ruplo. Začínám mít obavy, zda to vůbec půjde přelézt. Pode mnou je více než deset metrů hloubky, a i kdybych let vzduchem přežil, určitě by mě tahle deska dole ve vymletém hrnci přikryla jako poklička.
Rozhoduji se pro poslední pokus. Zkouším lézt poněkud doleva. Nad vlhkým zahnědlým sintrem natahuji ruce hodně, hodně daleko dopředu a se zatajeným dechem zůstávám v hlubokém předklonu jako při startu běhu na dlouhé tratě. Zatím se nic neozvalo. Zvolna přenáším těžiště na ruce a poslouchám. Stále nic. Po čtyřech lezu až na odvrácený okraj. Poklička se ani nepohnula. Konečně jsem pochopil její mechanismus a vím, kde ji mohu zatížit. Seskakuji ulehčeně na hranu druhé strany propasti. Cesta je volná. Jen za mými zády utichá smích a uštěpačné poznámky. Kluci musí přes pokličku za mnou.
NEÚSPĚCH V KOMÍNĚ
Bohouš, Pavel a já jsme vyrazili na severní, nejvýše položený konec jeskyně zmapovat pár nově objevených vertikálních prostor. Lépe řečeno, já jsem měl zaměřovat a Pavel s Bohoušem dokončit výstup obrovským komínem, kde se trápili již dva dny. Naším cílem bylo dostat se v jeskyni co nejblíže k povrchu horského hřebenu a zvětšit tak celkovou hloubku jeskynního systému Bohemie. Tajným snem bylo vylézt v některé malé jeskyni nad Bohemií na denní světlo. Ale tušili jsme, že tohle se asi nepovede.
Na konci Chrisovy chodby jsem se od kluků oddělil, změřil kontakt vápenců a prolezl dvě krátké slepé chodbičky. Poté jsem natáhl záměry protivnou, téměř svislou puklinou plnou zaklíněných balvanů a stanul na dně obrovské komínovité prostory. Kluky jsem vůbec nemusel hledat. Bohouš odmotával lano vedle kamenné pyramidy, kterou zde vystavěl, aby se zahřál. Pavel se houpal vysoko v lanech nad námi a osvětloval karbidkou celý válcovitý tvar prostory o průměru větším než 10 m. Celá podívaná byla umocněna sloupcem hustých kapek padajících z neznámé výšky. Doléhalo k nám halekání, že lezení je velice obtížné a že Bohouš bude muset vystoupit na malou plošinku pod Pavlem a donést další lano. Potom se ozval rachot a pár metrů před nás dopadlo množství kamenů. Pavel začal volně odlézat od skoby a kladivem si kutal do zcela rozvětralé skály stupy pro nohy. Po dlouhé době se ozvalo: “Bohouší, můžéš,” a jeho světlo zmizelo za kulisou ve východní stěně komína.
Bohouš připravil požadovaný materiál a začal zvolna po laně stoupat za Pavlem. Já využil situace, vydrápal se rozevřenou štěrbinou asi 20 m vysoko, usadil se na vrcholku zaklíněného balvanu a začal připravovat fotografické nádobíčko. Teprve teď jsem si mohl zblízka prohlédnout skalní stěnu komínu. To, v čem kluci bojovali o každý centimetr výšky, snad nebyla vůbec skála, ale jakási slepenina bláta a kamenů. Ani moje stanoviště nevypadalo nijak vábně. Sice jsem byl zajištěn na laně, ale raději jsem se moc nehýbal, protože to vypadalo, že to všechno spadne. Hrana, na které jsem seděl, se drolila a rachotící kamínky připomínaly hloubku pode mnou. Přeci jenom bych však s dvojicí na laně raději neměnil a snažil jsem se extrémní výstup co nejlépe nafotografovat.
Pavel visel ve skobě, kterou spíše zatlačil prstem než zatloukl, a pokoušel se najít pevný bod k dalšímu kroku. Bohouš “štandoval” asi u pátého nýtu a odvahu si dodával černými průpovídkami. Prý jestli s ním nýt vypadne, ty další pod ním vyskočí ze stěny jak rozepnuté patentky u větrovky. Z mého nejistého stanoviště to vypadalo, že oblý převis a zjílovatělá plotna ukončí postup. Pavel ale nasázel do převisu jeden nýt za druhým a plotnu jednoduše “přelasoval”. Podařilo se mu hodit smyčku snad na jediný hrot v celém komíně a postoupit o pár drahocenných metrů. Tam, na nepatrné plošince pro jednu nohu, však postup po několika úmorných hodinách definitivně skončil. Došel lezecký materiál. Bohemia tím dosáhla výškového rozpětí 663 m! Naše ostrá světla se však ztrácela v naprosté tmě mnoha desítek metrů. Jeskyně pokračuje a dolů vane silný průvan. Musí tam být další prostory a propojení s povrchem. Jen vymyslet, kudy dál. Tudy to nepůjde.
JESKYNĚ RHAPSODY
Vchod do jeskyně Bohemia je vysoko v horách na hranici lesa v nadmořské výšce 1250 m. Ještě výše nad ním, v divokém skalnatém terénu rozbrázděném hlubokými škrapy, jsou tři nenápadná ústí propastí. Všechny tři hluboké šachty vedou do mohutné 400 m dlouhé tunelové chodby nazvané Rhapsody. Ta se zdála být klíčem k nalezení horního vchodu do Bohemie.
Do jeskyně Rhapsody sestoupili novozélandští jeskyňáři až po prozkoumání hlavních částí jeskyně Bohemia v roce 1993, ale spojení s Bohemií se jim nalézt nepodařilo. Tomu, že by Rhapsody mohla být horním vchodem do Bohemie, nasvědčoval i velmi silný průvan vanoucí ven z objeveného vchodu do Bohemie. Nalezení cesty vzhůru proti průvanu však skončilo neúspěšně ve vysokém komínu. Komín zůstal nedolezen a jeho strop se ztrácel v naprosté tmě.
První průzkumná trojice se z jeskyně Rhapsody vrátila rozladěna. Podařilo se sice sestoupit soustavou šachet pod úroveň hlavní chodby, ale na dně poslední z nich je zastavila úžina. Na první pohled zcela neproniknutelná. “Špatné je, že za úžinou není vidět širší místo,” hlásil Pavel po první průzkumné akci. Do svislé, snad jen 15 cm široké štěrbiny však vanul slabounký, sotva znatelný průvan a vtékal malý pramének vody. “Je to jediné místo, kudy asi Rhapsody komunikuje s Bohemií, ale bude to tvrdá cesta.” A byla.
Tři jednodenní akce trval postup 60 m dlouhým úzkým a stále se klikatícím meandrem. A pak svitla naděje. Před námi se otevřel prostorný, strmě klesající podzemní kaňon s vodním tokem. Radost však netrvala dlouho, protože na konci kaňonu čekal neproniknutelný zával, ve kterém se ztrácela voda i průvan.
Nezbývalo než úžiny přesně zaměřit a svázat na papíře s plánem Bohemie. Z měření nám vyšlo, že jsme jenom 20 m od chodeb Bohemie a že spojení musí existovat. Jen ho nalézt.
PROPOJENÍ
Zhruba před 2-5 miliony let vytvořila pradávná podzemní řeka mohutné chodby středního patra Bohemie a usadila v nich ohromné množství štěrkových náplavů. Složení valounů a písku v části Bohemie pojmenované Ementál bylo velice podobné nánosu štěrků v jedné z bočních chodbiček nad balvanitým závalem v kaňonu, kde skončily naděje při postupu z jeskyně Rhapsody. Myšlenka, že nízká chodba zde nekončí a že je přehrazena pouze říčními sedimenty, se nám zrodila v hlavách téměř okamžitě.
Na další akci do jeskyně Rhapsody vyrazila jenom dvojice vyzbrojená polní lopatkou. Druhá dvojice čekala v Ementálu v Bohemii, kam se první parta měla podle výpočtů písčitými náplavy prokopat. Nikdo však přesně nevěděl kde to bude, protože chodby Ementálu byly z velmi kvalitního vápence a žádná z nich nekončila písčitou ucpávkou.
Prokopání písečného sifonu bylo nad očekávání lehké a dvojice šťastlivců se ocitla v malém okénku ve stěně jedné z šachet v Ementálu. Potom už stačilo přemostit propast lanem a přelézt k čekající dvojici do Bohemie. Setkání bylo velkolepé. Vždyť propojit dvě jeskyně je snem každého jeskyňáře. Spojením obou jeskyní se systém Bohemie protáhl na 10 km a hloubka dosáhla 713 m. Bohemia se tak stala třetí nejhlubší jeskyní Nového Zélandu.
Jeskyně Bohemia …
… nemá významné postavení ve světě jeskyní jenom kvůli gigantickým dómům a ohromnému množství aragonitové výzdoby, o které byla již řeč v Koktejlu č. 9/96, ale hlavně je výjimečná svým vznikem. Spletitá síť chodeb v úrovni objeveného vchodu vznikla před mnoha miliony let ve vápencích působením podzemních vod. Bylo to v době, kdy hory ještě neměly svoji divokou tvář a celé okolí mělo podobu plošiny rozčleněné několika hlubokými údolími. Vlivem pnutí v zemské kůře se krajina podél sníženin rozlámala a jednotlivé kry se začaly pozvolna zvedat. Na to pochopitelně reagovaly i podzemní řeky a rychle si hledaly cestu hlouběji do nitra horského masivu. Během ledových dob bylo pohoří pokryto ledovci a studená voda, bohatá na rozpuštěný oxid uhličitý, pronikající do podzemí, pomohla urychlit zahlubování již existujících chodeb.
Jeskynní vývoj byl mnohokrát přerušován a měněn, tak jak se nestejnoměrně zvedalo celé pohoří. Při každém takovém skoku, který trval statisíce let, voda opouštěla stará podzemní řečiště, vytvářela nová a ucpávala chodby štěrkovými náplavy. Vývoj a zahlubování chodeb tak postupně dospěly až na spodní hranici vápenců do hornin geology nazývaných fylity. Podložní fylity jsou pro vznik jeskyní zcela nevhodné a dosud se odborníci domnívali, že vytvoření podzemních prostor v nich je zcela vyloučeno.
V Bohemii nám pomohla náhoda. Při jedné průzkumné akci se s kolegou utrhla římsa ve stěně podzemního kaňonu a ten spadl do tůně řeky. Nejenom že se mu nic nestalo, ale svojí kolizí učinil nečekaný objev. Na čerstvém lomu utržené římsy bylo jasně vidět, že není vápencová, jak napovídaly všechny tvary, ale fylitová.
Ve světě známe mnoho jeskyní, v nichž jsou rozměrné prostory vytvořeny na kontaktu vápenců s pískovci, slepenci nebo fylity uloženými v podloží. Chodby se však vytvořily ve vápencích a na kontaktu s nekrasovou horninou došlo k bočnímu podřezávání stěn, řícení stropních bloků a jejich postupnému rozrušení podzemním tokem. Do hornin pod vápenci se podzemní říčky prohloubily vždy jen velice málo. V Bohemii však tomu bylo úplně jinak. Vývoj chodeb se na hranici vápenců nezastavil. Naopak. Podzemní toky zcela ignorovaly nám dosud známé zákony vzniku jeskyní. Po dosažení kontaktu s fylity okamžitě opustily vápencový masiv a erozní síla vody ve fylitech začala hloubit kaňony. Teprve když fylitové kaňony dosáhly takové hloubky, že byla narušena stabilita jejich stěn, začaly se jednotlivé kaňony spojovat a stěny sesouvat. Voda odnášela rozvětranou horninu do nižších částí jeskyně a chodby pod úrovní vápenců se neustále zvětšovaly.
Mohutné chodby a dómy, tvořící páteř jeskyně Bohemia, vznikly v délce více než dvou kilometrů uvedeným způsobem a na mnoha místech strop tvoří zcela rovná báze vápenců bez jediného zbytku chodby, jež by měla svůj původ ve vápencích. Šířka některých prostor je však taková, že rovný strop se již neudržel a začal se řítit. Na dno fylitových tunelů, meandrů a kaňonů se začaly ze stropu odlamovat vápencové bloky. V největších dómech gigantické balvany zcela pohřbily podzemní říčku a zcela netknuté zůstávaly jako němý svěděk unikátního vývoje jeskyně Bohemia. Trochu naivně jsme se domnívali, že při této výpravě ukončíme průzkum jeskyně Bohemia. Ale nestalo se tak. Nečekaným překvapením byla krápníková výzdoba narostlá přímo na fylitech, objev nového druhu slepého střevlíka, vlákna neznámého jeskynního pavouka, obří hrnce vykroužené ve vulkanických horninách, chodby vedoucí do neznáma, a dala by se jmenovat celá řada nevyřešených záhad. Jeskynní gigant v nitru pohoří Mt. Owen ukrývá ještě další tajemství. Čtvrtá expedice českých jeskyňářů se právě v tuto chvíli chystá na cestu. Jejím hlavním cílem je spojit malou jeskyni, která byla objevena nad jeskyní Rhapsody, s jeskynním systémem Bohemia – Rhapsody. Pokud by se to podařilo, vznikl by možná nejhlubší podzemní systém na Novém Zélandu. září 1999
Každý metr úzkého klikatícího se kaňonku byl vykoupen bušením kladiva a majzlíku do vápencových kulis zamezujících plazení vpřed. Navíc každý z party jeskyňářů musel při prosekávání úžin ležet na boku v blátě o teplotě okolo 5 °C. Kladivem se často ani nešlo rozmáchnout a jen rychlá frekvence slabých poklepů – taková lidská minisbíječka – uštipovala milimetr po milimetru z houževnaté horniny. Mazlavý jíl se nejenom lepil na provlhlé kombinézy, ale ucpával i trysky v hořácích karbidových svítidel. Čištění ubralo nejen fyzických, ale hlavně hodně psychických sil. Jedině studený, dolů vanoucí průvan byl to, co nás nutilo nepolevit.”
V roce 1990 působila v divokém pohoří Mt. Owen na Novém Zélandu výprava jeskyňářů České speleologické společnosti. Během této první expedice se podařilo objevit řadu jeskyní, z nichž největším překvapením byl jeskynní systém nazvaný Bohemia s obrovskými dómy a unikátní aragonitovou výzdobou (Koktejl 9/1996). Ani při druhé výpravě, kdy byly objeveny další kilometry chodeb, se nepodařilo průzkum jeskyně dokončit. Proto vyrazila v únoru 1997 skupina devíti speleologů s jediným cílem – rozluštit zbylá tajemství jeskyně Bohemia.
