Text a foto Jan Cága
Zpráva o havárii některého z trajektů už dnes příliš nepřekvapí. Počty mrtvých jsou ale vždy vysoké. A pokaždé se diskutuje o tom, zda trajekt měl na moře vyjet, nebo ne. Přes osm set lidí vezl trajekt, který se potopil u Filipín v červnu letošního roku. Havárii Princess of the Star podle zpráv agentur způsobily vysoké vlny vyvolané tajfunem Fengshen. Počet mrtvých nebyl udáván, ale většina osob se pohřešovala.
V únoru roku 2006 zase vezl egyptský trajekt Al Salam Boccaccio dokonce 1400 lidí, když začal hořet a potopil se. Podle zpráv se zachránilo jen čtyři sta z nich. V prosinci téhož roku klesl u pobřeží Jávy ke dnu trajekt Senopati Nusantara. Agentury udávaly nezvěstné dvě třetiny ze šesti set cestujících. Přitom se odhadovalo, že na palubě cestovalo více pasažérů, než bylo zaneseno v oficiálních lodních seznamech. Spory o tom, zda by se neměla zpřísnit bezpečnostní opatření a tím předcházet podobným katastrofám, zatím nebyly uzavřeny.
Kdo s koho
Jsou dvě hodiny po poledni a tropické slunce v makasarském přístavu na ostrově Sulawesi mě dovádí k šílenství. Následující dva dny mám strávit na lodním trajektu největšího dopravce v oblasti – Pelni. Mířím na vedlejší ostrov Kalimantan. Po průchodu odbavovací halou mě policejní důstojník společně s další asi tisícovkou cestujících vyhání na rozpálený plac před kotvící lodí. Kolem dokola jsem jediný běloch a se svým batohem do této skrumáže lidí moc nezapadám. Všichni ostatní mají místo zavazadel pouze lepenkové krabice převázané provazem. Posedávají na nich a provizorně si stíní hlavu novinami. Vypadá to, že až na výjimky cestují vždy celé rodiny, tedy od nejstarší babičky až po kojence, kterého matka ovívá víkem od krabice. Otec rodiny většinou spokojeně pokuřuje kořeněný kretek a volně konverzuje s vedle posedávající rodinou. Minuty se vlečou a přerůstají v hodiny. Když už to skoro vypadá, že dnes ani nevyplujeme, vynoří se odněkud člověk v bílé uniformě a začne vykřikovat úsečné příkazy. Dav ožije, okamžitě zvedá krabice nad hlavy a hrne se ke kovovým schůdkům, na jejichž opačném konci se otevírají dveře do útrob lodi. Vzniká tlačenice, ve které se hraje podle daných asijských pravidel – kdo dříve přijde, ten dříve mele. Nevím, jestli je v tomto případě moje evropská výška výhodou. Jejich zvednuté krabice mám totiž přesně v úrovni očí a nesčetněkrát jimi dostanu ránu do hlavy.
Dav mě žene po úzkých schůdcích do lodi, kde se postupně rozprchává do všech stran. Uvnitř to vypadá jako jedna veliká noclehárna, vyplněná železnými palandami, které jsou už bohužel obsazené předešlými pasažéry. Zkouším štěstí v druhém patře, ale situace je navlas stejná. Až konečně ve třetím patře objevuji volnou postel. S pocitem vítěze shazuji batoh a utírám si obličej do propoceného trička. V přístavu kotvíme ještě další hodinu, po kterou se alespoň uklidňuji tím, že klimatizaci v této potírně zřejmě pouští až po odplutí. Bohužel zůstává jenom u přání, a není to zdaleka poslední překvapení během plavby. Největší neznamená nutně nejlepší V rozmanitém souostroví Indonésie, která čítá něco přes sedmnáct a půl tisíce ostrovů, má osobní lodní přeprava obrovský význam. Mnohdy bývá dokonce levnější přesunout se v rámci ostrova po moři než autobusem po silnici.
Lodě se plaví mezi jednotlivými ostrovy po svých pravidelných měsíčních trasách a zpátky do svého mateřského doku se vracejí stejně dlouho, většinou po stejné trase. Jedná se o čtyřpatrové až šestipatrové zaoceánské kolosy s kapacitou okolo dvou tisíců lůžek. Přesto nezřídka bývají vzhledem k vysoké poptávce přeplněné k prasknutí. Lístky se prodávají, dokud je komu. Asiaté jsou na to zvyklí a dělí se o lůžka nebo si lehnou i do chodby k záchodkům. Pokud neprší, je populární spát přímo na horní palubě. Naše loď Kelimutu společnosti Pelni je pojmenována podle známého vulkánu z ostrova Flores. Kromě strojovny má k dispozici ještě dalších pět podlaží s kapacitou každého z nich 390 lůžek. Horní dvě podlaží jsou určena pro personál a cestující ve vyšších třídách, také pouze pro ty je vyhrazena klimatizovaná restaurace. Ekonomická třída je pro ostatní, nejméně majetné pasažéry. Navzdory spartánským podmínkám se všichni velice rychle zabydlí a veškerý čas krátí klábosením a poleháváním. Spánek je také jediný prostředek, jak plavbu v neklimatizovaných dusných prostorách přežít. Mnozí si za drobný poplatek pronajímají matraci, na které se leží o poznání pohodlněji, než na tvrdé palandě. Při cestách na opačný konec souostroví spát bez matrace už chce notnou dávku kuráže. Až na extrémní výjimky je pro Evropana naprosto nemyslitelné, aby například trasu trvající někdy i přes deset dní absolvoval jiným způsobem, než letecky. Plavba na takovou vzdálenost lodí totiž není ani romantická, ani nijak zvlášť dobrodružná. Bez poklony Nepostradatelný muezzin vyřvává naplno z reproduktorů a nabádá k návštěvě čtvrtého podlaží. Zvědavost mi nedá. Poznávacím znamením provizorní palubní mešity je už zdálky viditelná kupa vyzutých bot před neskutečně narvanou kabinkou. Vstup je dovolen pouze mužům, na ženy se už bohužel nedostalo místa. Uvnitř je takový počet věřících, že muslimové musejí své modlitby směrem k Mekce odříkávat zcela netradičně vestoje. Na klanění se čelem k zemi už nezbývá prostor. Malá kabinka se otřásá mohutným chorálovým zpěvem Alláhu Akbar – bůh je veliký. Cestou zjišťuji, že na horní palubě pofukuje příjemný svěží vítr. Oproti dusným katakombám v podpalubí jde o docela příjemnou změnu. Úvahy o přestěhování mi ale záhy zhatí bouřka, která se vzhledem k období dešťů ještě několikrát za odpoledne přežene. Vzduch se vyčistil a nadále zůstává příjemně teplo, ale paluba je celá mokrá. Vyhání mě odsud také až přehnaný zájem Indonésanů o anglickou konverzaci. V praxi to totiž vypadá tak, že vyprázdní veškerou svoji slovní zásobu „What is your name“ a „Where are you from“ a tím rozhovor končí. Osvěžen čerstvým vzduchem odcházím zpátky do podpalubí a pokouším se za doprovodu chrchlání souseda alespoň na chvíli usnout. Jíst, či nejíst
Byť se to zdá nepravděpodobné, ale v ceně ekonomického lodního lístku je také třikrát denně pravidelné jídlo. Vždy se jedná o porci suché rýže s kouskem nevábně vypadající ryby servírované na zprohýbaném hliníkovém tácu. Vstává se brzy a první chod se vyhlašuje rozhlasem už v šest ráno. Po probdělé noci, se zářivkami jedoucími na plný výkon a muezzinem o půl páté místo budíčku, si jdu spolu s ostatními pro snídani. Na jídlo se musí vystát nekonečná hodinová fronta v kluzké úzké chodbě. Malým okýnkem nahlížím do lodní kuchyně, což mě záhy donutí, abych svou porci bez zbytečné nostalgie předal prvnímu člověku, kterého potkávám. Na horní palubě si v kantýně kupuji instantní nudlovou polévku. Hygienicky zabalená v umělohmotném kelímku se pouze zalije horkou vodou a okamžitě jí. Na rýži se suchou rybou téměř okamžitě zapomínám, myšlenky na lodní kuchyni však přetrvávají.
S očekáváním toho úplně nejhoršího se vypravuji na toaletu. Cestu nacházím pomocí piktogramů na zdech a částečně i pouhým nosem. Uvnitř je bazének pěti centimetry převalující se vody podle toho, jak moc se loď na mořských vlnách houpe. Své sandály bych nejraději vyměnil za gumáky. Kohoutky na otočení nereagují, voda teče pouze z hadice povalující se po zemi. Rozdělení záchodků na pánskou a dámskou část také nikdo nerespektuje. Ve dveřích mě střídá mladá žena zubící se od ucha k uchu, a když jí ukážu na piktogram panáčka s nápisem Laki-laki (muži), jenom mávne rukou a hrne se bezostyšně dovnitř. Když vystupuji po čtyřiceti dvou hodinách v cíli plavby v přístavišti Balikpapan, pociťuji obrovskou úlevu. A není to tentokrát způsobeno pouze tím, že mám zase zpátky pevnou půdu pod nohama. Epilog Hodnotit laickým okem technický stav lodi Kelimutu si netroufám. Několikrát ročně kotví v docích, kde je spolu s ostatními podrobena důkladné provozní prohlídce. Pouhá zevrubná skutečnost je ovšem taková, že ve stropech chybí krycí plechy, což odhaluje rozvody vody a elektřiny. Na některých místech dokonce ze stropů vytéká unikající voda. Problém se řeší tak, že vzniklou louži každou hodinu někdo z personálu setře hadrem. I přes zákazy kouření vyobrazené na každé zdi kouří uvnitř skoro všichni včetně pubescentů, čímž se podceňují bezpečnostní rizika spojená se vznikem požáru uvnitř lodi. V kuchyni a na spojovacích chodbách je kluzká podlaha se zbytky jídla, po kterých se prohánějí švábi. Na tomto místě je třeba podotknout, že tyto lodě nejsou prioritně určeny pro přepravu zhýčkaných turistů, což omlouvá celkový velmi nízký hygienický standard.
Největším překvapením je ale skutečnost, že personál denně kontroluje platnost palubních lístků. Nemá k tomu bohužel lepší prostředky, než uzamknout všechny únikové východy a osobně obcházet pasažéry. Téměř hodinu se tak nemohou uvěznění cestující pohybovat volně po palubě. Představa, že zrovna v takovou chvíli dojde k námořnímu neštěstí podobnému tomu, o jakých občas přinášejí zprávy světové agentury, je alarmující.
SPOLEČNOST PELNI
● Pelni – Pelayaran nasional Indonesia – se stoprocentní státní účastí je největším lodním dopravcem v Indonésii. Vlastní nejvíce zaoceánských lodí (uvádí se dvacet osm pro přepravu lidí) a logicky také přepraví nejvíce pasažérů.
● Rozsahem pokrývá území měřící ze západu na východ úctyhodných 5000 km s celkovou rozlohou moře 8 milionů km čtverečních. ● Konkurencí jsou menší společnosti jako například Kencana, Dharma Lautan nebo Prima Vista, která provozovala právě zmiňovaný osudný trajekt Senopati Nusantara. I když si tito dopravci ukrojí pouze malý podíl z pomyslného koláče celkového počtu 220 milionů obyvatel této islámské republiky, přesto se také jim jedná o výnosný obchod.
