Když jsme si před čtyřmi lety na zahrádce u kolegy Radka Bajgara pojmenovali nový, ještě neexistující pořad pro novou, ještě neexistující televizi NA VLASTNÍ OČI, netušili jsme, co všechno v následujících letech na vlastní oči sami uvidíme.
Na vlastní oči – to nebyl jen název. Byl to klíč, úhel pohledu: proniknout s kamerou do života a ukázat divákovi na vlastní oči všechno, co sám vidět nemůže a k čemu se nedostane. Vzhledem k tomu, že do té doby české televizní kanály znaly jen televizi statickou (jedna mluvící hlava na druhou) a že nikdo z nás kloudné televizní zkušenosti neměl (většinu z nás tvořili novináři, kteří předtím jen psali), to byl klíč značně odvážný, o jehož praktické realizaci jsme neměli přesnou představu – a možná právě v tom tkvěla naše výhoda. Neměli jsme totiž možnost obávat se té hory technických problémů, které nás čekaly, a nebyli jsme znechucení, když si realita začala naše plány, sny a představy přizpůsobovat podle svého.
To hlavní, co si pořad přizpůsobilo do podoby, v jaké je dnes, byl zřejmě sám televizní divák. Zatímco my jsme spíš očekávali, že se bude pasivně divit, žasnout, rozčilovat – v horším případě pasivně nudit – divák v nás rychle našel cosi mezi prezidentskou kanceláří a Zdí nářků a zapojil nás tak do problémů, jimiž žije společnost, daleko víc než jsme čekali. Zatímco my jsme se chystali bojovat o jeho zájem, nadělil nám něco podstatně hodnotnějšího – svou důvěru. Bohužel i s tím nádavkem, který důvěru obvykle provází: že dokážeme změnit něco, k čemu nemáme ani kompetence, ani právní nástroje – a v mnoha případech ani dost prostředků a sil.
Mnohokrát jsem si už v duchu říkal, že jsem při natáčení pořadu NA VLASTNÍ OČI viděl na vlastní oči všechno, co snad v tomhle malém státečku k vidění je. Triky velkých tunelářů i poustevníka-idealistu, brutalitu vrahů i samozvané šlechtice, zkorumpované úředníky i žebráky-profesionály, ekologické katastrofy i ekologické fanatiky, živelnou pohromu i neohrožené zachránce. Divák mě ale vždycky překvapí, jeho dopis nebo telefonát spolehlivě jednou za čas přijde s něčím, o čem si řeknu: “Sakra, to bych chtěl vidět na vlastní oči!” A tak bereme kameru – a jedeme točit.
JOSEF KLÍMA, reportér pořadu Na vlastní oči, reportér magazínu KOKTEJL
Vzpomínám si na nevlídný upršený podvečer podzimu 1993. V Měšťanské Besedě, o které nám tvrdili, že za dva měsíce bude sídlem televize, která v té době ještě neměla název Nova, pracovaly naplno bagry. Rodící se redakce publicistiky sídlila v nevlídném baráku kdesi ve Vysočanech a snažila se nafasovat VHS video, abychom si měli na čem pouštět přivezené ukázky zahraniční publicistiky. V poledne jsem měl schůzku s Anastázií Kudrnovou, kterou jsem přesvědčoval, aby šla pracovat do naší perspektivní instituce a ona mě zatím ještě posílala do háje. Miloš Čemák a Alena Ježková mě po několikatýdenní zkušenosti ve Vysočanech do háje poslali definitivně a odešli zpátky do Reflexu. Kamarád Tomáš Feřtek se chystal k témuž – se slovy, že každé médium vyžaduje svůj typ lidí. Kolem šesté se dostavil jakýsi Roman Šmucler se svou ženou Líbou. Jelikož přišli z Kavčích hor, které já znal leda jako vysokou budovu z pohledu dole od řeky, působili jako experti a já jim hned na místě oběma nabídl spolupráci, respektive práci. Taky proto, že každé médium potřebuje svůj typ lidí a v tomto případě se nedalo zmýlit. Radek John v té době už přestal dělat drahoty, byl jedním z prvních opravdických zaměstnanců redakce publicistiky a dokonce hovořil o tom, že by něco natočil.
Toho večera se ovšem z první reportáže nevrátil on, ale Josef Klíma. Ostřílený vlk, který v oblacích cigaretového smradu nabušil do psacího stroje nejednu reportáž či knihu. Vrátil se z Ostravy a nebyl to jářku šťastný návrat. Vzpomínám-li si přesně, šlo o to, že větší množství romských spoluobčanů systematicky demolovalo jistý ostravský činžák, čímž postupně donutilo původní obyvatele, aby se vystěhovávali a jejich místo zabírali další romští příbuzní. V tom domě se dělo mnoho obrazově dramatických věcí – ovšem nikoli v ony dva dny, kdy se je Pepa vydal natočit. Nakonec se z přivezeného nemateriálu sice cosi vysílatelného podařilo ustříhat, ale reportáž nám přinesla něco podstatnějšího: pochopení rozdílu mezi psanou a televizní publicistikou. Totiž, že píšící autor mnohdy nepotřebuje vidět vůbec nic – něco si přečte, další uslyší, něco si domyslí a zbytek vymyslí. Nic pak nebrání tomu, aby na papíře ožily nejdramatičtější scény, ve kterých obyvatelé jistého domu podpalují rohožky a potažmo dveře svým sousedům. Nic takového však v televizi nejde: co natočíme, s tím můžeme pracovat. Co nenatočíme, to těžko budeme ve střižně stříhat. Jak prosté. Inu, ani tento návrat nebylo to, co by nás v tom podzimním soužení rozveselilo.
Když už jsem měl napsat pár řádků o publicistice v Nově, vzpomněl jsem si na tyto téměř zapomenuté pocity z dob, kdy se nám píšící novináři spíš vysmívali, leckdo nevěřil, že Nova v únoru vůbec vyjede, kdy by bylo absurdní snít o tom, že Na vlastní oči budou sledovat tři miliony pravidelných diváků a že se naši metodu budou až nadoraz snažit napodobit všelijaké publicistické pořady na zbývajících kanálech, z toho první dva roky neúspěšně.
RADEK BAJGAR, první šéfredaktor a reportér pořadu Na vlastní oči
Připomínat začátky pořadu Na vlastní oči už mi začíná znít podobně, jako když nám rodiče kdysi vyprávěli, jak za první republiky chodívali několik let v jedněch botách. Od časů prvních dětských botiček pořadu Na vlastní oči se změnilo docela všechno. Zlomili jsme všechny divácké rekordy. Postavili na hlavu všechny teoretické studie o specifice televize tvrdící, že publicistické pořady nemohou získat důvěru a pozornost více než 12 % obyvatel kteréhokoli státu. Máme takovou důvěru diváků, jakou si žádný jiný pořad tohoto typu na světě nezískal. Při klíčových událostech v České republice nás sleduje téměř každý druhý dospělý občan. Co to pro nás znamená? Kupodivu hlavně konec svobody, jakou jsme cítili kdysi na začátku. Tehdy na zahradě, na třešních u Radka Bajgara, jsme si říkali: rozbijem všechna televizní publicistická klišé a když ne, vrátíme se klidně ke svému psaní knížek a časopiseckých reportáží. Dnes, když dostáváme padesát dopisů denně a v nich prosby o pomoc a věty typu: “Na všechny instituce v tomto státě jsem se obrátil a zklamaly, už jenom vy nás můžete zachránit,” víme, že ať chceme nebo nechceme, musíme stát za pořadem Na vlastní oči do vyčerpání sil. A tak to uděláme.RADEK JOHN, reportér a třetí šéfredaktor pořadu Na vlastní oči, zástupce šéfredaktora magazínu KOKTEJLZáří 1997
