Když přijmeme tvrzení, že se česká kultura pohybuje v sinusoidách, představují třicátá léta jeden z jejich nejvyšších vrcholů. Jako by se v nich odrážel optimismus let dvacátých. Až s odstupem se zde promítají úspěchy nově vzniklého českého státu a spisovatelé, divadelníci i filmaři se ocitají na pomyslném vrcholu. Právě v druhé polovině meziválečných let vznikají díla, která uspěla i ve světovém kontextu.
Díky zkušenostem, které autoři načerpali v letech dvacátých, mohla próza třicátých let dostoupit nebývalé úrovně a převzít v literární hierarchii dominantní úlohu. Vedle Vančury, Nezvala, Haška a mnoha dalších si užívá světového věhlasu také spisovatel Karel Čapek…
Když začal v září 1935 v Lidových novinách vycházet na pokračování jeho fejetonní román Válka s mloky, málokdo mohl tušit, že se odběratelé deníku setkávají s budoucí vrcholnou knihou moderní české literatury. A politické události, které předcházely roku 1936, kdy byla Čapkova fantastická utopie vydána knižně, nemohly již nikoho ponechat na pochybách, že mezinárodní situace kulminuje k celosvětovému válečnému konfliktu. Hluboce znepokojen přivádí Čapek na literární scénu neobvyklou postavu – zvíře vybavené řadou lidských znaků. Autor ve Válce s mloky používá příznačný utopický motiv cizí civilizace i motiv katastrofického konce světa. Podle některých teorií je tento román voláním na poplach před hrůzným fašistickým nebezpečím, jemuž se Evropa nezadržitelně a pokrytecky poddávala. Čas bohužel dal autorovi za pravdu a sám Karel Čapek se toho již nedožil.
Přesné vystižení předválečné atmosféry ale nebylo jen patentem Čapka a literatury. Také v divadelním světě se ozývaly hlasy volající po prozíravosti a předpovídající velký světový konflikt. Ve druhé polovině třicátých let hrálo v Československu významnou roli Osvobozené divadlo Jiřího Voskovce a Jana Wericha, kteří se proslavili svým demokratickým a protifašistickým programem. Hry Osel a stín, Kat a blázen a především Balada z hadrů jsou právem považovány za to nejlepší, co v třicátých letech na tomto poli vzniklo. Bezprostřední, ale přitom vysoce intelektuální dialogy V+W, moderní rytmus, vynikající Ježkovy písně a režisérské umění Honzlovo, to vše dohromady stavělo Osvobozené divadlo do čela nejen v Čechách, ale i celé Evropě.
Třicátá léta jsou také érou, ve které se poprvé hlásí o slovo nejmladší umění – film. A není bez zajímavosti, že zvukovou éru českého filmu zahájil právě v roce 1930 film K. Antona Tonka Šibenice, natočený v ateliérech na Vinohradech. V roce 1933 pak byly otevřeny moderně vybavené filmové ateliéry AB na Barrandově, které dal postavit M. Havel, následují ateliéry v Hostivaři a Radlicích. Že se filmu v Čechách od počátku třicátých let dařilo, dokazuje fakt, že v letech 1930 až 1945 bylo natočeno kolem 500 hraných filmů – tedy včetně reklam a osvětových snímků. Divácky patrně nejúspěšnějším filmem byla komedie s populárním Vlastou Burianem C. a k. polní maršálek. Nástup filmu je také okamžikem zrodu velkých filmových hvězd, mezi které patřily například Adina Mandlová anebo Lída Baarová. Vedle mnoha dalších filmů z té doby se dodnes těší pozornosti filmy s Voskovcem a Werichem Svět patří nám a Hej rup. Ve třicátých letech se také začíná prosazovat dokumentární film – velmi populární je Československý zvukový týdeník a od roku 1937 zvukový týdeník Aktualita.
