Napsal a vyfotografoval Peter Hupka Vítr unáší do dálky trsy vyschlé trávy kdesi na rozpálené cestě za městečkem Mídyat. Turecký jihovýchod, oblast, kterou málokterý z obyvatel sedmdesátipětimilionové země s půlměsícem a hvězdou na červené vlajce považuje za příjemnou, nebo dokonce za pěknou. Málokdo z místních sem touží jet na dovolenou a ještě méně je těch, kteří si myslí, že by mohla něčím zaujmout cizince z jiných zemí. Ale každá mince má dvě strany i tady, v Blízkém orientu. Důvodů pro takovýto skeptický pohled je několik: chudá infrastruktura, nestabilita, přítomnost početných vojenských jednotek a citelné napětí. Všechny mají společného jmenovatele – více jak dvě desetiletí trvající konflikt mezi tureckou armádou a teroristy z Kurdské strany práce (PKK). I když se situace v posledním období opět vyostřuje, není pravdou, že by tyto oblasti byly jen místem nebezpečných střetů mezi armádou a separatisty. Stejně tak nemusí etnická příslušnost zdejších obyvatel zdaleka znamenat jejich sympatie s PKK. Vždyť stejně jako pro většinu lidí je i pro východoturecké Kurdy nejdůležitější klid a ničím nerušený život. Bohužel skutečná situace má k ideálu daleko. Příčiny je možné hledat, jako u většiny válečných konfliktů, na obou stranách. Tváře a cesty Když si vzpomenu na tváře vojáků turecké armády a alba s jejich fotografiemi ze zóny konfliktu na irácké hranici, napadá mě jediné slovo: únava. Je v očích mladých mužů, které sem osud zavál kvůli povinné vojenské službě i v jejich výrazech na fotografiích, o nichž někdy významně poznamenají, že vznikly na „druhé straně“, v Iráku. Nebo bolest.
Je stejná vždy, když někoho ztratíme. Takové jsou pocity matek, které ztratily v době služby na hranicích své syny. Stali se oběťmi konfliktu, na jehož vzniku neměli žádný podíl viny. Na druhé straně je příběh pocitu druhořadosti. Vzpomínám si na obyčejnou cestu z města Van do severněji ležícího Doğubayazitu. Překrásná příroda, prolínání pouště s horami a černými poli lávy. Muž z Iğdıru, turecký Kurd, cestoval do sousedního okresu svým starým autem na návštěvu za známými. Každých deset kilometrů stojí vojenská hlídka a on musí opakované kontroly strpět s klidem diplomata. Zastavili jsme už pošesté a čekali. V autě nesmí hrát hudba, řidič musí vystoupit a prokázat se občanským průkazem kimlik, řidičským průkazem a papíry od auta. Vojáci na něj, až na světlé výjimky, hledí s despektem a mnozí žertují na adresu Kurdů. Být neustále pod takovýmto tlakem v zemi, kde se člověk narodil a vyrostl, je dost ubíjející. Cesta klesá serpentinami dolů, do údolí pod tureckou nejvyšší horou Ararat. Přesněji pod Büyük Ağrıdağı, jak se turecky nazývá pětitisícový zasněžený vulkán. Jakým směrem se bude ubírat spolužití etnik v této pestré oblasti, ukáže čas. Propracovat se k téměř nemožnému, vzájemné důvěře, vyžaduje chuť změnit cosi hluboko v myšlení. Bez ohledu na historii, hranice a touhy. Ještě dlouho se tak zřejmě nic nezmění. Şirnak a Siirt
Za rušným malým městečkem Cizre se barevné šňůry kamionů mířících do Iráku odpoutávají směrem na jih a cesta osiří. Jen občas ticho prořízne minibus dolmuš nebo obrněný transportér. Městečko Şirnak leží na úpatí horského masivu o cosi severněji. Úplné ticho, které tu panuje, v sobě má kouzlo klidu a tlak nejistoty. V omítce některých domů jsou ještě stále stopy po střelbě, ale na hřišti na konci hlavní ulice se bezstarostní školáci věnují své největší zálibě: fotbalu. Majitel prodejny s nábytkem nám nechá přinést před dům židle a sám připraví chutnou snídani jen proto, že jsme hosté. I místní vojáci se častěji usmívají než mračí. Odjíždíme dál na sever pravděpodobně jediným autem, které ten den odtud míří do Siirtu. Řidič červené limuzíny, mladý profesionální fotbalista, prozradí, že by nejraději žil v Istanbulu nebo v Německu a věnoval se svému koníčku i profesi: hře. Stíny a světla za okny jako by chtěly vyvážit všechen tichý neklid, který je cítit i v horku letního dne. Vedru podlehla i posádka jednoho z vojenských transportérů a osvěžuje se u studny chladivými doušky horské vody. Opatrnosti ale není nikdy dost, a tak čtyři vojáci s nabitými samopaly v rukou hlídají okolí. Modrá hladina Vanu Neklid se s přibývajícími kilometry směrem na sever vytrácí a na ulicích vesniček a městeček na první pohled panuje obyčejný každodenní život. Tak působí i město Bitlis, jehož arménské kostely i sunitské mešity jsou postavené z černých, přesně opracovaných lávových bloků. Nedaleko odtud, na západním břehu velkého jezera Van, leží zdánlivě nenápadný vyhaslý vulkán Nemrut Dağı. Je méně známý než jeho stejnojmenný horský kolega Nemrut Dağı v oblasti Adıaman, ale rozhodně ne méně zajímavý. V jeho propadlém kráteru totiž není pusto, ale panuje tu čilý život kurdských pastýřů a rybářů… „Paseme tam nahoře stáda! vysvětluje jeden z mnoha mužů, kteří se vezou na přívěsu traktoru směrem nahoru, a nabírá do plastikového kanystru vodu. Nejdůležitější člen výpravy, řidič starého stroje, zapíská a všichni naskáčou na svá místa. Černý dým z komína docela ladí s rachotem utrápeného motoru, dokud se cesta nezlomí a my nezačneme náhle klesat. Jsme na okraji propadlého sopečného kráteru, jak říkají geologové, kaldery. Její průměr je přibližně sedm kilometrů. Na první z křižovatek prašných cest odbočí pastýři cestou k levému břehu rozlehlého jezera, které vzniklo po skončení sopečné činnosti. Jejich stáda se nacházejí po většinu roku na pastvinách na břehu. Vyženou je sem na jaře, na přelomu dubna a května, a pasou se až do podzimu, jenž v této části Turecka přechází v zimu už v říjnu. „Tento rok byla zima dost dlouho,“ stěžují si děti a přízvuk v jejich turečtině jasně napovídá, že nejde o mateřský jazyk. I tuto oblast obývají převážně kurdské kmeny Kurmandží a Zaza.
Přístav Atily
Cesta vede dál zvlněným vnitřkem kráteru lemovaného kruhovou hradbou vysokých hřebenů. Na severním okraji je ještě malé jezírko, které vyhledávají lidé ze širšího okolí. Vulkanická činnost se tu zasloužila o četné výrony teplé vody a vzniklo tak výborné místo pro koupání. Můžete tu zažít stejné pocity jako v sauně – pokud z kamenných bazénků s horkou vodou přeběhnete do ledových vod velkého jezera. Až sem se vydala na výlet mikrobusem skupina žen z města Van. S dětsky naivními úsměvy obdivují horké sirné výduchy, fumaroly, kterými vychází na povrch horký vzduch se silným sírovým zápachem. Cesta za nejbližší zatáčkou skončí strmým břehem jezera. Na kraji vysokého útesu stojí jednoduchý příbytek, staré červené auto – licenční turecký renault, a na zvlněné hladině kotví loď. Pánem v tomhle malém království je Atila, místní Kurd z menšinového kmene Zaza. „Jestli tu chcete spát, půjčím vám stan. Jasně, že zadarmo!“ řekne s nenuceným úsměvem a odkudsi z boudy vytahuje červenobílou celtu. Než se nám z ní podaří vyrobit jakýs takýs obyvatelný kopulovitý tvar, už na stole stojí malé sklenky s černým čajem turecké produkce, pěstovaným v oblasti kolem města Rize. Mají nenapodobitelný tvar, který patří k Turecku stejně jako istanbulské mešity, kuželovité skály Kapadokie a bílá jezírka Pamukkale. Rybaření bez tradice Atila se zadívá na klesající oranžové slunce a rozpovídá se: „Jsem na naše poměry chudý. Žiju tu protože mě to dole nebaví. Vařím jídlo a čaj turistům, občas ulovím rybu, rozvážím na lodi skupinky z okolních míst… Je tu krásný, klidný život. Skoro každý z nás, Kurdů, si na něco stěžuje. Ale to je hloupost. Mnoho lidí tu má spoustu peněz: dům, džíp, traktor, všichni prodávají maso a vlnu. Opravdu, nikdo nemá důvod na něco žehrat, dělají to spíše ze zvyku. A já? Jaký jsem vlastně chudák? Mám auto, člun, mobil, digitální fotoaparát…“ Zajímavá slova skončí zmínkou o medvědech a vlcích. Nevěříme mu, než nám v pološeru ukáže na smečku vyjících vlků na nedalekém hřebeni. Pocit bezpečí nám dává skutečnost, že jsou na druhé straně jezera a Atilova zásoba zbraní také není z nejhorších.
Za úsvitu nás Atila budí s potutelným úsměvem: „Pojďte, ale tiše! Jsou tu ryby!“ Jdeme na skály na břehu. Atilův styl rybaření je směsí netradičního šílenství: kurdský třicátník stojí na břehu a pálí do vody z kalašnikova. S výsledkem zjevně není spokojený, a tak po několika nadávkách strhne z ramene brokovnici a rybu, kterou předtím zranil, dorazí. O sportovní hodnotě takového lovu lze určitě polemizovat. Ne všude na světě jsou rybáři „tichými blázny“ s legitimací v kapse a vybavením za desetitisíce. Atila má radost a připravuje úlovek. Ryba má jedinou chybu – při jídle je třeba z ní vybírat broky. Na chuti to ale nic nemění, určitě je tím nejlepším, co lze v okolní nehostinné krajině získat. Důstojníci na výletě Když se v zatáčce zvíří prach za dvojicí bílých mikrobusů, náš hostitel se zazubí, ale vzápětí se úsměv změní v grimasu. Hosty jsou totiž důstojníci turecké armády. Po stranách hlídkují vojáci s odjištěnými zbraněmi a vyšší hodnosti s manželkami a dětmi si připravují víkendový oběd. Atila jim s hranou ochotou vaří čaj a předává několik pohlednic. „Evropa, to je ten kontinent, který se nás bojí!“ pokouší se o vtip jeden z mužů s výložkami bohatými na hvězdy. „Proto nás nechcete do Unie, jsme silní a je nás hodně. Bojíte se, že bychom vás snědli!“ pokračuje voják jedné z nejpočetnějších armád NATO ve svém podivném monologu na téma vstupu Turecka do EU. Atila nenápadně naznačuje, že nemá význam reagovat. Konečně se celá skupina pouští do hodování. Hlavním chodem jsou opečená kuřata. Po jídle při čaji si začnou vojáci prozpěvovat a prostor pro výstup dostávají i děti. Atilovi se vrátí nefalšovaný úsměv, až když se obě bílé dodávky přehoupnou přes hranu kráteru. Strážcové pořádku zmizeli a s nimi i pocit, kdo tu má na víc. Role jsou, zdá se, rozdělené, vždyť „Kurdové jsou jen kmenem horských Turků“, jak je možné dozvědět se z oficiálních publikací. Rozpolcená skutečnost Možná, že nejrychleji plyne právě pomalý život. Dni lidí v kráteru Nemrut utíkají jako čísla v kalendáři. Poslední ostrůvky sněhu se postupně rozpouštějí a štěrk na cestě jen občas zaskřípe pod nohama návštěvníků. Cestou na břeh jezera Van, jehož obvod má tři sta sedmdesát kilometrů, opouštíme kráter, abychom přešli nevysokým horským průsmykem zpátky do města Bitlis. Malá pevnost v centru Bitlise je oblíbeným místem pikniků místních obyvatel. S pivem Efes v rukou sem starým autem značky Tofaş přijíždí dvojice zdejších Kurdů. Okamžitě využívají možnost popovídat si s cizinci, nabízejí, že nám město ukážou z výšky protějšího svahu. „Moje babička byla Arménka,“ říká jeden z nich. „Arméni zabíjeli Turky, Turci Armény. Vinní jsou jedni i druzí, ale co se tím vyřešilo? Lidé by spolu vycházeli mnohem lépe, nebýt touhy po moci a politiky,“ dokončí myšlenku. Pak zahodí láhev od piva a sedne za volant své limuzíny. Při krkolomné jízdě serpentinami zpátky do města s alkoholem posilněnou posádkou si člověk uvědomí cenu života. Pohled do hrozivých statistik dopravních nehod v zemi jen potvrzuje, že oprávněně. Pohled shora
Za tónovanými okny nablýskaného mercedesu se ještě na chvíli zjeví vulkán Nemrut Dağı. Cesta jižním břehem jezera Van vede do stejnojmenného města. Letecké spojení do téměř dva tisíce vzdáleného Istanbulu je pohodlnou alternativou několikadenního trmácení se po silnicích horské krajiny. Když se místní trh otevřel nízkonákladovým leteckých společnostem, donutilo to státní aerolinky THY výrazně snížit ceny. Shovívavost personálu letiště je až obdivuhodná. Dívka dobrých deset minut vysvětluje kurdské babičce, že velké nůžky, které má v kabelce, jí budou muset vzít. Anne – jak se tu s úctou říká starším ženám, nakonec svolí a před odletem se ještě loučí s celou desetičlennou rodinou. Za chvíli už bude mít možnost dívat se na tyrkysové vody jezera Van. Pod křídlem se zjeví i kráter vulkánu s jezery a na břehu jednoho může uvidět malou tečku: Atilův příbytek. Leží hluboko dole, ukrytý před větrem civilizačních změn i problémy tohoto světa. Jeho klid hlídá hráz sopečných hor. I když mu nad hlavou létají každý den letadla, on sám nemusí letět nikam. Patří k lidem, kteří našli své štěstí. Národ bez domova Kurdská strana práce (Partiya Karkerên Kurdistan – PKK) vede už od roku 1984 boj za nezávislost tureckých Kurdů. Od té doby zahynulo více než 37 tisíc lidí. V posledních letech existence Osmanské říše usilovali Kurdové žijící na jejím území o ukončení regionální nadvlády. Povzbuzeni podporou Woodrowa Wilsona, kterou 28. prezident USA poskytoval netureckým etnikům říše, požadovali na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 nezávislost. Ještě dohoda ze Sévres v roce 1920 počítala se vznikem autonomního Kurdského státu, ale o tři roky později v Lausanne se už o nich jako o národě nemluvilo. Kurdské revolty v letech 1925 až 1930 byly potlačeny silou a až do reforem v roce 1991, vyvolaných rozhovory o možném vstupu Turecka do Evropské unie, byly zakázané jakékoliv projevy kurdské identity i kurdština. Jednou z výrazných postav začátku období změn je Leyla Zana, první ženská kurdská představitelka v tureckém parlamentu, kterou v roce 1994 odsoudili na patnáct let vězení za „separatistické projevy“, když turecky přísahala loajálnost své republice a kurdsky dodala: „Budu se snažit, aby Kurdové a Turci mohli žít spolu v demokratickém systému!“ Otevřená válka, kterou vedla Kurdská strana práce (Partiya Karkerên Kurdistan) proti turecké armádě v letech 1984 až 1999 však přinesla jen vyostření vztahů, oběti a nucené vystěhování lidí ze jejich domovů. Když v roce 1999 zatkla turecká speciální komanda vůdce Abdullaha Őcalana v Keni a za všeobecného nadšení obyvatel ho uvěznili na ostrově Imralı v Marmarském moři, všechno nasvědčovalo tomu, že se blíží lepší časy. Po téměř deseti letech jsou mnozí tehdejší optimisté ve svých vizích a předpovědích mnohem opatrnější. Po relativně klidném období konce devadesátých let se konflikty mezi tureckou armádou a ozbrojenými separatisty z PKK zase začaly vyostřovat a vypadá to, že nyní nejvíce za poslední dekádu. Turecký parlament schválil přeshraniční operace proti teroristickým skupinám až za jižní hranicí republiky, turecká vojenská letadla i vrtulníky několikrát útočily na cíle separatistických kurdských rebelů v severním Iráku. Koncem prosince 2007 turečtí vojáci vstoupili do Iráku přibližně sto dvacet kilometrů od města Irbíl. Je velmi pravděpodobné, že ozbrojená kurdská PKK, kterou Ankara, Evropská unie i USA považují za teroristickou organizaci, má své základny v horských oblastech severního Iráku a používá je jako odrazový můstek pro útoky v jihovýchodním Turecku.
Co přinese největšímu národu bez vlastního státu budoucnost? Hranice v současném světě vypadají jako neměnné čáry ošetřené v ústavách států. Vnáší to celkem pochopitelný pořádek do geografie i politiky a případné změny nebo autonomie by zřejmě přinesly spíše konflikty než řešení. Ale jde i o to, aby se menšiny necítily jako druhořadé.Kolik je KurdůÚdaje o tom, kolik je celkem Kurdů, jsou velmi nepřesné. Odhady se pohybují mezi 27 a 36 miliony lidí. Z toho více jak polovina žije v Turecku, po 20 procentech v Íránu a Iráku, přes 5 procent v Sýrii a zhruba procento v Arménii.
Kurdové jsou příslušníky původního etnika této oblasti a dnes žijí na území více států, kromě Turecka, Íránu, Iráku, Sýrie a Arménie, v Ázerbájdžánu či Libanonu. Především od druhé poloviny 20. století k nim patří i kurdská menšina v Německu, v zemích Beneluxu či USA.Kurdština patří do íránské větve indoevropských jazyků. Dialekticky se dělí na jazykové skupiny Kurmandží, Sorani a podskupiny Gorani, Zazaki, Feyli a Kermanšáhi. Protože všichni Kurdové žijí na území některého ze svých domovských států, mluví dvěma nebo více jazyky, kromě rodné kurdštiny i oficiální arabštinou, turečtinou nebo perštinou, často i jejich kombinací.
