Evropská oáza v Indickém oceánu. Nadosah Afriky, ale přesto na území Evropské unie. Je docela fajn, že právě z tohoto ostrova Francouzi při dekolonizačním úprku z Afriky neutekli.
Toulal jsem se kolem kráterů všech možných sopek na Havajských ostrovech, ve Francouzské Polynésii, na Novém Zélandu, ale ke kráterům ostrova Réunion se mi moc nechtělo. Kdo by se také chtěl toulat po rudém prachu, kde každou škvírou funí bílý kouř a každou geologickou vteřinu, tedy co pár let, vyletí tuny lávy, popela a kouře k nebesům?
Ovšem francouzský hote-liér, v jehož zařízení nocujeme, je zjevně nadšený z hostů z République tchèque, přisedá večer k naší partě a pro návštěvu kráterů nadšeně horuje. „Musíte jít brzy ráno. Potom vítr foukne do kráteru mraky nebo začne lít a je konec,“ pokyvuje s vážnou tváří. „To je pak vidět tak na půl metru a musíte jít v předklonu, abyste v žádném případě neodbočili od bíle natřených kamenů. Jsou jen třicet centimetrů od sebe a vyvedou vás z kráteru,“ zlověstně kulí oči. „Když odbočíte a zabloudíte, můžete klidně i zmrznout. Kráter je obrovský…,“ gestikuluje rukama ve snaze nastínit velikost. Jistě, fajn, říkám si v duchu. Tam mě tedy určitě dostanete, ale aby se neřeklo, předstírám zájem jako hrom. Nicméně naši přátelé, nadšení informacemi, se rozhodli v pět ráno vyrazit, aby tam hned za svítání byli. Ale pátá hodina ranní je pro sovu jako já totéž, co pro tygra pozvání na salát. Z časného vstávání uhýbám „…když má být hezky, tak bude i v deset, má-li být špatně, bude i v šest.“ Navíc mi přijde, že zítra to na hezké počasí nevypadá.
Mrazivá romantika
Druhý den večer se setkáváme. Přátelé mají kruhy pod očima, jsou nevyspalí, zmrzlí, utahaní. „Ještě teď se klepu zimou,“ říká Iva. „Sotva jsme vlezli do kráteru, navalila se tam bílá tma a začalo lejt. Navíc zima jak v Grónsku o Vánocích! Půjdeme dál, říkal Zdeněk, to přejde. Ale nepřešlo a návrat z kráteru bylo šílené martyrium, které nikomu nepřeji…,“ otřásá se při vzpomínce na tu romantiku. S novým ránem vyrážíme my z vesničky Bourg-Murat směrem k největšímu komplexu sopek ostrova, doplněnému celou řadou bočních a vedlejších kráterů. Je deset, nebe vymetené a slunce tam, kde má být. Silnička se kroutí stále vzhůru, až přijedeme k hraně kráteru Nez de Boeuf (2136 m n. m.). Koukám jako blázen. Cesta mizí dolů do kráteru a o kilometr dál z něj zase vystupuje na druhé straně. Co když to zrovna bouchne, říkám si v duchu. Asi proto tady už není asfalt, ale samý výmol v ujetém sopečném prachu. Je to zvláštní pocit, být na dně sopečného kráteru a ještě si to po něm šněrovat autem. Z bublajících megapecí kdesi pod námi unikají škvírami v zemi páry a kouř. Hoteliér nás včera ujišťoval, že tady stejný kráter nikdy nebouchne dvakrát. Erupce si prý vždy najde nějaké nové místo. Tak se malinko utěšuji a doufám, že poprvé nenastane déjà vu. Naštěstí se nic nestalo a po nějakém čase dosahujeme v úctyhodné výšce 2311 m n. m. na Pass de Bellecombe, což je pro naše vozidlo konečná stanice.
Nad pekelnou dílnou
Parkoviště je v bezprostřední blízkosti hrany obrovitého kráteru Le Volcan, jehož jeden z vrcholů leží ve výšce 2632 m n. m. a druhý, Piton de la Fournaise, jen o malinko níž – 2510 m n. m. Z Pass de Bellecombe začínají fascinující, ale dost obtížné pěší treky sopkami, včetně možnosti sestoupit po schodech do kráteru. Turistické mapy podrobně popisují i delší pěší túry. Od 2 hodin až třeba do 10–14 hodin. Samozřejmě je nutné mít i štěstí ve formě slunečného počasí s dobrou viditelností. Na nestálost počasí kolem vrcholů sopek a jeho náhlé změny i s téměř nulovou viditelností a pádem teploty k nule včera doplatili naši přátelé. Během několika minut zde může být naprosto dokonalá „bílá tma“. Nevyplácí se proto vůbec odbočovat od značených tras.
O kom se mluvívá, nedaleko bývá, náhle vidím proti nám jít naše přátele. „Ty máš teda kliku, člověče,“ odtuší Zdeněk. „Je jedenáct a takováhle nádhera.“ Odpovídám s úsměvem a tónem ryzí české škodolibosti: „Když má být hezky, tak je i v jedenáct.“ Přátelé skřivani odjíždějí a já se pouštím do polemik o pro a proti cestě do kráteru. Zmiňuji své obtížné dýchání a hlavně mraky počínající se valit od moře přes hrany kráteru. Manželka protestuje, že je to ode mě zase nějaká výmluva v rámci pohodlnosti. Má pravdu. Nechce se mi lézt do jámy lvové a zažít to samé, co naši přátelé včera. Sotva také sedneme do auta s přáním odjezdu, vyvalí se za zadním oknem bílá tma. Mažu silničkou po výmolech, jak to jenom jde, ale hustá mlha se nás drží jako klíště. Naše vítězství přichází v nižších patrech úbočí sopky, kde jako když mávnete kouzelným proutkem se hororový mlžný opar zastaví a zůstává za námi, aby ukryl Le Volcan neproniknutelným baldachýnem ohromných bílých chuchvalců.
Splněná mise
Ovšem Réunion nejsou jenom krátery. Když je opustíte, pohltí vás neskutečná příroda. Na zpáteční cestě z mlžného pekla se kochám krásnou oblastí kolem Église Saint-Martin s vysokými vodopády a políčky citrusů. K nejkrásnějším místům ostrova patří vodopády Takamaka a ryzí kreolské městečko Cilaos. Naše mise do nitra Réunionu je splněna a spolu s drahou polovičkou si říkáme, že by nebyl špatný nápad zajet se z chladného zamlženého vulkánu zrelaxovat na nedaleký ostrov Mauricius s pohádkovými plážemi a mořem barvy smaragdu. Inu, i dobrodruzi si někdy rádi vychutnají pohodlí.
