Letecký průzkum a snímkování v archeologii je čítankovým příkladem metody, jejíž používání bylo u nás před pádem komunismu velice omezeno. Otevření vzdušného prostoru bylo však okamžitou výzvou pro naše odborníky, aby v tomto směru učinili vše pro brzké začlenění letecké archeologie do rejstříku svých metodických nástrojů. Když jsem se v roce 1993 chystal na svoji první účast na výroční konferenci Výzkumné skupiny pro leteckou archeologii, která se tehdy konala v Abergaveny ve Walesu, obdržel jsem dopis od šéfa leteckého průzkumu Královské komise na ochranu historických památek Rogera Featherstonea.
Můj přítel, který nám s velkým zaujetím pomáhal projekt letecké archeologie v Čechách zahájit, mě učinil nabídku zúčastnit se před zahájením konference průzkumného fotoletu nad některou ze zajímavých oblastí jižní poloviny Anglie. Volba byla jasná: hrabství Wiltshire v oblasti mezi městy Swindon a Salisbury. Koncentrace pravěkých památek snad všech významných kategorií je v této krajině ojedinělá. Vedle pohřebišť s mohylovými náspy různorodých forem, megalitických památníků a dalších kultovních a ceremoniálních kruhových staveb či pradávných hraničních příkopů je zde soustředěn velký počet opevněných hradisek, obrovských obrazců zvířat a postav a dokonce i pravěkých polí. Prakticky každé období anglického dávnověku tu zanechalo výrazné pozůstatky, z nichž mnohé dodnes tvoří významnou dominantu zdejší krajiny. Kromě neolitických obyvatel a lidí z doby bronzové a železné zde svůj rukopis zanechali také starověcí Římané a středověcí dobyvatelé ostrova Normané, a samozřejmě nesčetné generaceobyčejných rolníků, kteří v následujících dobách vzdělávali tento kraj.KRAJINA V PROMĚNÁCH TISÍCILETÍRozhodujícím momentem pro nastartování trvalého přetváření přírodního prostředí byl okamžik, kdy člověk vědomě zasáhl do přírodních procesů s cílem tyto procesy ovlivnit, tedy změnit a přizpůsobit jejich průběh svým potřebám. Teprve tehdy, kdy lidé poprvé vyklučili les za účelem změnit místo na němž stával za pole, se očividně začíná pozměňovat panenská tvářnost krajiny. Zemědělství, které do Evropy přichází v mladší době kamenné, přináší úplně nový způsob života pravěkých společenství. Z převážně pohyblivých skupin lovců a sběračů se stávají komunity usedlých rolníků, jejichž hlavní životní náplní je zabezpečit si živobytí pomocí zdrojů, dostupných v bezprostředním okolí svých vesnic. Klučení lesů a jejich vypalování našimi neolitickými předky znamenalo postupný zánik původních pralesů, zavedení oradla zase zahájilo proces půdní eroze na obdělávaných svazích.
Evropa pravěkého zemědělce se postupně stává jakousi mozaikou, složenou ze stále se rozšiřujících ostrůvků sídelních areálů v původně převážně zalesněné krajině. Vedle vesnických osad, v nichž lidé přebývali, zahrnuje tehdejší životní prostředí výrobní areály (pole, pastviny, místa těžby nerostných zdrojů), místa posledního odpočinku (pohřebiště, mohylníky), centra kultu, rituálu a zbožnosti (ohrazená místa), komunikace (cesty). Potřeby lidí, a to jak ve sféře duchovních představ, tak i v oblasti exploatace, se promítaly do krajiny a vytvářely její prehistorickou podobu zřejmě v mnohem větší míře, než jsme schopni dnes zachytit a než jsme možná i schopni si představit. Podle určitých náznaků byly například některé typy megalitických památek, např. vztyčené kameny či pohřební stavby komponovány tak, aby viditelně oddělovaly svět mrtvých od světa živých (někdy se mluví o “rituální” krajině), anebo aby na velkou vzdálenost indikovaly hranice mezi jednotlivými sídelními komorami či kmenovými územími. Stále zřetelněji se ukazuje nenáhodnost v rozmístění památek, vybudovaných našimi pradávnými předchůdci.STŘED EVROPY POPELKOUPro archeologa ze střední Evropy je přelet nad krajinou Wessexu nezapomenutelným zážitkem a důležitou zkušeností z mnoha důvodů. Tím hlavním je skutečnost, že v našem prostředí naprostá většina stop po sídelních, výrobních, pohřebních či rituálních praktikách zmizela z povrchu země a není vizuálně přístupná. Jedinou dodnes relativně dobře zachovanou součástí pravěké krajiny u nás jsou hradiska, opevněná sídla s dobře identifikovatelnými valy a příkopy. Pouze na několika málo místech, a to v zalesněných oblastech, jsou ještě k nalezení chabé zbytky pohřebních násypů mohyl, které nebyly vyrabovány či zničeny lesní těžbou.
Hlavním důvodem tohoto stavu je, že po staletí bylo u nás naprosto převažujícím výrobním způsobem orné zemědělství, které působilo na postupné zarovnávání terénu, rozorávání opuštěných a neudržovaných pravěkých opevnění a zaplňování obranných či symbolických příkopů. Anglie má v tomto směru dosti odlišnou historii: poměrně velká část tamnější krajiny nebyla od prehistorie do současnosti (respektive nedávné minulosti) kultivována orbou, nýbrž ji zemědělské obyvatelstvo využívalo k pastvě v mladším pravěku a středověku převážně hovězího dobytka, v posledních staletích hlavně ovcí. K tomu přistupuje fakt, že Anglie je součástí rozsáhlého území s výskytem megalitů, které se táhne prakticky po celé délce atlantického pobřeží Evropy. Díky trvanlivosti materiálu, z něhož byly megalitické památníky konstruovány, se v dobrém stavu zachovaly do moderní doby a mohou nám sloužit k poodhalení pravěkého pojetí prostoru.WESSEX Z PTAČÍ PERSPEKTIVYK nejcharakterističtějším dominantám krajiny jižní Anglie patří hradiště, opevněná centra budovaná v době železné (6.1. stol. př. Kr.), kdy zemi podle údajů písemných pramenů obývali Keltové. V celé Anglii je těchto ohrazených sídel známo přes tisíc. V krajině bývaly umístěny na dominantních polohách, které umožňovaly dobrý rozhled i obranu. V nejstarších dobách bývaly nejčastěji opevněny jednou linií dřevitohlinité hradby (ojediněle doplněnou čelní kamennou plentou) a několik metrů hlubokým příkopem. Příkladem takového hradiště je Uffington Castle (obr. 1). V pozdějším období zřejmě dochází ke koncentraci osídlení, protože mnohá hradiska zanikají a ta, která přetrvávají, jsou naopak rozšiřována. Jejich opevnění je posilováno dalšími hradbami a příkopy, vstupní areály získávají na komplikovanosti, která je zřejmě vyvolána nutností zajistit co nejlépe nejcitlivější místo každé pevnosti (Yarnbury Castle, obr. 2).
Zatímco Římané, kteří se úspěšně vylodili v Anglii roku 43 po Kr., a postupně celou zemi na čtyři století okupovali, většinou neosídlovali jimi dobytá opevnění místních kmenů (většinou si poblíž založili svoje vlastní sídla), bývala pravěká hradiska občas využita středověkými dobyvateli Albionu, Normany. Na obr. 3 je zachycen nejznámější monument tohoto typu, Old Sarum. Původně mohutné opevnění z doby železné bylo římským vojákům známé pod jménem Sorviodunum. Po normanské invazi Viléma Dobyvatele do Británie roku 1066 bylo na této poloze vybudováno významné sídlo městského charakteru s centrálně umístěným a mohutným příkopem obehnaným hradem, biskupským palácem a katedrálou (její základy jsou patrny vpravo v zadní části pevnosti). Na počátku 13. věku bylo toto místo opuštěno a založeno nové centrum zdejšího kraje, město Salisbury.PROSLULÝ WILTSHIREWiltshire je z hlediska archeologie proslulý především existencí pravěkých polí, která se dodnes zachovala díky mezím nízkým náspům oddělujícím jednotlivé bloky tehdejší plužiny. Převážně jsou datovány do doby železné a římské (asi 500 př. Kr. až 400 po Kr.), některé z nich řadí odborníci do období ještě staršího (doba bronzová). Tradičně býval tento typ památky spojován s Kelty, a proto se jim dodnes říká keltská pole. Na obr. 4 je kromě dalšího hradiště vidět síť těchto políček pomocí stínového efektu (mezní linie se v nízkém reliéfu zachovaly proto, že tato pole byla přeměněna v pastviny a od středověku do současnosti se na nich neoralo). Obr. 5 přináší doklad toho, že i po zarovnání terénu pozdější orbou se původní meze těchto polí projevují odlišným zabarvením a můžeme je dnes zachytit a zdokumentovat (tzv. půdní příznak).
K typickým památkám pravěké krajiny ve Wessexu patří také rytiny obrovských postav a zvířat. Jejich tvůrci využili zdejšího křídového podloží a odstranili ornici v místech, kde pro vytvoření těchto obrazců bylo třeba. Takzvaný “bílý kůň” z Uffingtonu je, zdá se, jediným obrazcem, který lze po nedávných průzkumech anglických archeologů označit za autentickou památku pravěku. Tvarová podobnost tohoto zvířete s vyobrazením koní na keltských mincích je jedním z argumentů podporujících tento názor (obr. 6). Je až neuvěřitelné, že se v Anglii dodnes na několika místech dochovaly hraniční příkopy, oddělující v raném středověku jednotlivá knížectví Anglosasů. Jedním z nich je Wansdyke, který se táhne v délce přes 70 km a spojuje dnešní města Bristol a Marlborough, přičemž v části svého průběhu je souběžný se silnicí vybudovanou římskými legiemi (obr. 7).
Vůbec nejzajímavější částí pravěké krajiny Wiltshiru je oblast jižně od Swindonu. Na ploše asi patnácti čtverečních kilometrů je nakupeno největší množství pravěkých památek (viz mapka na obr. 8) různorodého charakteru a stáří. Vedle ohrazeného neolitického sídliště Windmill Hill se zde nachází kruhová stavba se vztyčenými kameny o průměru téměř 400 metrů, rozkládající se na ploše 11 hektarů, největší konstrukce tohoto typu v západní Evropě Avebury (obr. 9 a 10). Její budování probíhalo v několika fázích, ale stavba byla dokončena zhruba před čtyřmi tisíci lety, na přelomu pozdní doby kamenné a doby bronzové. U jižního vstupu z ní vychází kamenná alej nazývaná West Kennet Avenue, končící u tzv. Svatyně (The Sanctuary).
Druhou dominantou oblasti v okolí Avebury je největší mohyla evropského pravěku Silbury Hill, jejíž navršení podle odhadů specialistů vyžadovalo 18 milionů pracovních hodin. Pochází zhruba ze stejné doby jako Avebury, je vysoká 43 metrů a zaujímá plochu dvou hektarů. Při několika průzkumných akcích dosud nikdo uvnitř nenalezl ústřední hrobku tohoto monumentu (obr. 11).
Poslední snímek (obr. 12) patří lokalitě, která je našemu čtenáři asi nejbližší. Stonehenge je nejznámějším kamenným kruhem na světě, problém jeho výkladu zajímal lidskou fantazii již od středověku a dodnes není zcela jasné, za jakým účelem byl zkonstruován. Jisté je pouze to, že se to stalo dávno před Kelty a že jeho vznik tedy nelze s tímto národem a jeho proslulými druidy spojovat.
