Olgoj Chorchoj v Čechách není přízrak ani báj. Není ani ničím všedním. Po vzoru nadpřirozeného mongolského tvora dělá podivuhodné věci. Olgoj Chorchoj se zmocňuje předmětů a prostorů. Neexistuje materiál, se kterým by se nechtěl vypořádat. Není interiér, kterému by neuměl vdechnout svou typickou lehkost. Olgoj Chorchoj je nebezpečný nakažlivým minimalismem, strohostí i dokonalostí.
Olgoj Chorchoj znamená dokonalý český design. Pod touto značkou se skrývají Michal Froněk a Jan Němeček, zakladatelé dílny. Ovlivněni studiem Vysoké školy uměleckoprůmyslové a pobytem v ateliéru Bořka Šípka založili v roce 1990 své studio designu. Během devítileté existence se zabývali tvorbou užitkových předmětů – nábytku, skla, šperků. Pracují s překližkou, nerezovým plechem, litinou, hliníkem, titanem, sklem, porcelánem, využívají nejmodernější technologie, jako je laser. Inspirací dokonale provedených předmětů je design padesátých a šedesátých let postavený tak trochu naruby, s vtipem a puncem české dokonalosti.
 ‘Matrjoška’. Policový systém z frézované lepené překližky. Design Olgoj Chorchoj (1997). |
Sexy servírka z přelomu tisíciletí, na triku s logem “D” jako “vyšitým” ze sedmdesátých let, vás obsluhuje ve vašem interiéru. Je hezký pocit, pane Froňku, pozorovat, jak se lidé v hospodě, kterou jste stvořili, zabydlují?
Na pražské restauraci Dynamo jsme spolupracovali s výtvarníkem Alešem Najbrtem. Mnoha lidem se strohost sedmdesátých let nelíbí, ale my jsme spokojeni, že je to tak trochu “hnusné” – v dobrém slova smyslu. Kdyby bylo vše, co vymyslíme, normální, tak se nikdy dál nedostaneme. Přirozenou cestou zkoušíme technologické postupy, kombinace stylů a také investorovu kapsu. Hospoda se mi líbí a navíc tu moc dobře vaří.
Dělat design je vlastně touha přetvářet předměty k obrazu svému, kdy jste začal být designérem?
Vždycky jsem dělal jen to, co mě baví. Ne ze sobectví, ale proto, abych si šetřil mozek pro věci, ke kterým mám talent. Kreslení a vyjádření myšlenek nebyl nikdy problém. Od malička se mi hrozně líbily spotřební věci a já je zkoušel předělat.
Ovlivňují člověka věci, jimiž se obklopuje?
Pracujeme v ateliéru, který byl postaven pro Štursu. Takové prostředí nemůže člověka nechat netečným. Neustále sbíráme staré krámy, i v přírodě hledám inspiraci, protože koukat se na věci je pro designéra hrozně důležité.
Zajímají mě možnosti v použití materiálů a technologií. Jaké vy preferujete a v čem vidíte největší budoucnost?
Modely nábytku se dnes dají dělat celé v počítači. Digitální trojrozměrný tvar se přenese do stereolitografu, což je vana naplněná želatinovým monomerem. V prostoru, kde se protnou laserové paprsky, dojde k polymerické reakci a želatina vytvrdne. Předností je, že se tak dá vystavět složitá struktura uvnitř tvaru. Zatím nejprogresivnější technologie, masově zavedená, je vstřikování plastů do kovové formy. Současné plasty jsou recyklovatelné, krásně barevné a dají se kombinovat i s přírodními materiály.
V současnosti se velké oblibě těší rustikální interiéry s přiznanou strukturou dřeva, trámy se používají i tam, kde nejsou funkční. Vy jdete asi programově proti tomuto trendu. Uprostřed jakých materiálů by podle vás měli lidé žít?
Zákazníci v Čechách mají naštěstí relativní vkus. Nic nejde zlomit najednou, a tak k tomu musí každý z nás pomalu dojít. Není možné, aby člověk ze dne na den začal žít například v nerezu. Na druhou stranu si myslím, že je strašně nepřirozené vytvářet okolo sebe teplé, pseudoromantické interiéry ve stylu irských hospod. Obklopovat se dřevem a trámy bylo logické, když byly vrcholem technologie. Dnes je přece převratný litý beton, průhledné materiály, schované topení, senzorové vypínače a svítidla, která není vidět. Pro mě, abych byl upřímný, znamená strop z palubek skoro kýč.
Vždyť celá Skandinávie pracuje dodnes se dřevem?
Oni začali po válce s ohýbáním dřeva a bylo to geniální. Jenže po nástupu laminátů a plastů se celý vývoj ohýbání dřeva zastavil. Až v posledních třech letech se stará technologie zase vrací. Dám vám příklad: židle, na které právě sedím, se už dávno používala pro útulky a domovy důchodců. My ji začlenili do veřejného interiéru. Je to ohýbaná překližka – znovunalezený design ze severu.
Žijí ještě některé z vašich designérských prvotin?
Některé ano. Dělali jsme plechovou skříň, ta se vyrábí dodnes. Různě se mění materiály, velikost, a jednou se možná bude dělat i plastová. Některé ze starých nápadů opakujeme, protože tehdy je nebylo možné vyrobit technologicky. Design je hrozně ovlivněn módou, a protože jsme po deseti letech práce o moc chytřejší, pracujeme stále cíleněji.
Co znamená pojem “postindustriální” design?
Beton. A přetváření věcí již hotových. Nejznámější výtvor je asi gramofon z betonu od Rona Arada z osmdesátých let. Někdo dělal všechno z plechu, Stiletto z Berlína udělal skleničku, která měla stopku z “husího krku” od sprchy – dala se zkroutit i narovnat. Pro mě je přetváření hotových věcí slepou cestou. Také máme na kontě pár věcí z něčeho přetvořených. Většinou se to dělá z nedostatku materiálu, protože originál je velmi nákladný. Továrna Vulkán, kde se vyrábějí prezervativy, dělá ze stejné gumy vázy. Je to podobné jako postindustriál. Nebo geniální skládací kalíšek na vodu byl snad vymyšlen už na začátku století.Baví vás, jak se lidé šatí?
Móda je hrozně paradoxní. V jejích mekách Milánu, Paříži a Londýně chodí lidé krásně oblečení, ale všichni stejně. Nosí Prada botičky, Gucci taštičky a mladí zase prošívané bundičky a k tomu japonské batůžky. Všichni jsou krásní, ale jeden je jako druhý. A o to nám nejde.
Zaspali jsme v Čechách hodně?
No, zaspali… Mohlo to být ještě horší. Bylo by ale dobré mít více továren, ve kterých by se hezké věci vyráběly.
Do jakých oborů zasahujete?
Pracujeme se sklem, foukaným, taveným i plochým. Spolupracujeme s kvalitními truhlářskými dílnami, s kováři. Začínáme se pouštět do laminátů a produktů z uhlíkových vláken. Uhlík je fantastický materiál budoucnosti. Ještě nedávno jej evidovali jako strategický materiál, a byl zapovězen. Dnes se k nám dováží uhlík z Japonska i Ameriky a ruský uhlík je takový krásně hnusný. Je pevný, lehký, s nepravidelnou strukturou.
O co je lepší uhlík než dřevo?
Kdybychom udělali ten samý stůl z laminátu, musím ho povrchově upravit barvou. Uhlík je krásný sám o sobě. Příjemné je, že síla i váha materiálu je menší, než kdyby byl vyroben z laminátu.
Nedokážu si představit, jak se z uhlíku může postavit stůl.
Stejně jako se dělá loď z laminátu. Základem je dokonale vyhlazená negativní forma, do ní se vylaminuje uhlíková textilie.
Kdo za takovým ojedinělým stolem sedí?
První byl určen pro ředitelství velkého českého podniku, další má šejk v Arábii, třetí je v Rusku. Stůl se vyrábí v malé sérii. Další jdou na výstavu do Ameriky, Itálie a Anglie.
Jaká je cena uhlíkového stolu?
Dá se říci, že to je běžná cena renomovaných výrobců. Z malých sérií nikdo nezbohatne, je to jen radost, že někde stojí.
Je těžké vcítit se do zákazníkova vkusu a ušít věci na míru?
Spíš bych řekl, dotlačit ho tam, kam chceme. A musí to být velice nenásilné a nepostřehnutelné. Musí nabýt dojmu, že to vlastně vymyslel sám. Což vůbec nemyslím zle. Zákazníky jsou ekonomové, lékaři a mým úkolem je vysvětlit jim svůj záměr. Většinou to pochopí, protože jsou inteligentní.
Podílíte se i fyzicky na výrobě, nebo jste spíš mozek a manager, jenž sleduje módní trendy?
Jsou různí designéři, někteří si dělají modely a potom teprve dílo vypustí dál. Já ho naskicuji a modely dělají výrobci – modeláři.
Mluvili jsme hodně o minimalismu, dokonce jste řekl, že člověk je v interiéru jakoby navíc.
To bylo řečeno samozřejmě v nadsázce. Člověk je přeci ten, kdo do interiéru život přináší a celý prostor tím dotváří.
I komunistické paneláky by mohly zapadat do minimalismu?
Jsou minimalistické, jenže minimalismus klade velký důraz na detail a kvalitu materiálu. Styl se jeví velmi nenápadně a čistě, ale detaily jsou precizní a drahé. Vlastně nejdražší. Paneláky mají dobře vyřešené vnitřní dispozice, ale uvnitř jsou hrozně malé.
Jaký je váš největší designérský sen?
Dělat pro úplně nejlepší firmy na světě. Jinak se ani nedají dokonalé věci vyrobit. Pak teprve bychom si mohli v designu dovolit úplně cokoli. Nejtěžší designérský úkol by asi byl vytvořit zcela nový a převratný systém prachobyčejné židle.
