NAPSALA ADÉLA KNAPOVÁ
Doktorka na malém městě. Křesťanka, která se rozhodla pomáhat bližnímu svému ochořelému. Přišel pacient HIV pozitivní na odběr krve. Vyhodila ho s gestem největší paniky a odporu. To není pohádka. Promluvila praxe, snad už ne tak běžná. Na světě umírají každý den stovky nemocných AIDS. Nejsou to jen země třetího světa, jak se mnozí ve svém strkání hlavy do písku uklidňují, kde virus HIV nenasytně bere lidské životy. Jeho pasti jsou nastraženy všude kolem nás. Takže je libo paniku, naprostý nezájem nebo něco mezi tím? O tom, že je virus HIV nebezpe čný, zákeřný, svědčí koncentrace zájmu celého světa na zvládnutí této nemoci. Počáteční hrůzné předpovědi zevšedněly, lidé si zvykli na záběry umírajících nemocných, kterých je stále víc a víc…
A najednou proběhne novinami zpráva, že je tu lék, zatím nejlepší, co může světová medicína nabídnout, a prý to není zas tak marné. Jen tak mimochodem: ten světový trhák má prý na svědomí nějaký vědec z České republiky.
lll Obyčejná velká hnědá budova se zašlou omítkou, jakých jsou v Praze spousty. Mohla by to být dost dobře škola, knihovna, úřad. Je to Ústav organické chemie a biochemie AV České republiky. Vrátnice s dozorem, temné chodby. Kolem zdí zažloutlé skříně a vitríny. Pach i vzhled nemocnice. Otevřenými dveřmi jsou vidět postavy v bílých pláštích, kterak se sklánějí nad kahany a zkumavkami. Žádný velký hluk. Atmosféra sama zamyká ústa. „On to zase není takový objev. To penicilín, to bylo aspoň něco,“ vítá mě Dr. Antonín Holý, DrSc. ve své kanceláři a reaguje tak na má slova o téměř zázračném léku. Starší, vážně vypadající muž, který diriguje orchestr ústavu. Muž, v jehož hlavě se kdysi zrodila myšlenka, aby se dnes stala reálnou nadějí mnoha nemocných nejen virem HIV. „Jedná se o látku, která je schopná vyléčit infikovanou buňku, protože třeba chřipka, obrna, mononukleóza nebo i AIDS jsou způsobeny viry napadajícími přímo buňky a měnícími jejich životní pochody.
Změněné už nesou špatnou dědičnou informaci a mění se v buňky nádorové. Látky, na kterých jsem spolu s profesorem De Clercqem pracoval, se dokáží do takovéto špatné buňky dostat a nežádoucí procesy životního cyklu virů – přeměny – zablokovat. Tak funguje třeba lék proti nádorům nebo leukémii. Nevznikla samozřejmě jen jedna látka. Preparátů je několik. Některé jsou již v praxi, jiné se teprve klinicky a laboratorně testují.“ Sedíme v křeslech u nízkého stolečku, na kterém je podivné těžítko. Tedy jak zjišťuji, jedná se o preparát Vistide, zalitý v čirém skle. Průhledná malá ampulka obsahuje téměř živou vodu. „Vistide je nejnovější látka, která je už v nemocnicích. Nasazuje se například při napadení sítnice, jež se objevuje v posledním stadiu AIDS asi u 40 % nemocných. Ano, zabírá. A nejen u této choroby.“ Lidé s AIDS jsou připoutáni k nemocnici. Tedy – byli. Vistide jim umožňuje pohyb bez omezení. Stačí jednou za dva týdny přijít na injekci. Již před povolením pomohl téměř pěti stům pacientů, kterým hrozila slepota. Pomáhá i na opary či mononukle ózu. „Látka Adefovir zase výrazně zlepšuje parametry nemocných AIDS tam, kde nic jiného nezabírá. Působí dokonce i na hepatitidu,“ vysvětluje doktor Holý a rukou si uhlazuje kravatu. Přes rameno mu vykukuje z fotografie zakladatel ústavu Dr. Šorm. Do okenního skla narážejí větvičky lípy. „Nejnovější preparát má zatím jenom pracovní název – PMPA. To je ta vámi ohlašovaná zázračná věc. Je prostě účinná na virus HIV. Tedy přesněji, samotný virus HIV není životu nebezpečný. Problém je v tom, že likviduje imunitní systém. No a tady pomáhá právě PMPA. Brání rozvoji infekce. S trochou štěstí se snad bude v budoucnu moci používat jako účinný lék v profylaxi,“ pokračuje ve vysvětlování doktor Holý.
Zatím se tato látka zkouší na opicích a funguje. S ověřením u dobrovolných pacientů se začíná letos. Nezbývá než doufat, že bude účinná i zde. Pak už se lékaři nebudou muset bát svých pacientů. Objevením nové látky či léku nic nekončí, právě naopak – všechno začíná. Odstartuje se boj o finance. Do výzkumu a prověření třeba i jen potenciálně úspěšného léku je nutno vložit nemalé peníze. Pokud se oznámí objev nového preparátu, vstupuje do hry farmaceutický průmysl. Gigantické firmy mají většinou dost peněz, ale mají také rozpracováno několik projektů najednou – neupnou se tedy úplně jen na ověření toho jediného nového. U malých firem se dlouho rozhoduje o přijetí nového výzkumu. Peněz není tolik. Pokud se však taková menší průmyslov á organizace rozhodne, soustředí se na práci maximálně. Hop nebo trop.
„Po tom, co jsme ohlásili naše první látky, bylo nemožné něco nějak utajit. Začal se o nás zajímat světový farmaceutický průmysl. Ale kolem roku 1986 byla u nás hrozná byrokracie. Jen získat všechna povolení a razítka trvalo půl roku. Musel jsem se dokonce naučit i právnickou angličtinu,“ usmívá se doktor Antonín Holý. „Nakonec jsme se s profesorem De Clercqem rozhodli pro americkou firmu Bristol Myers. Přišli první a nabízeli slušné podmínky. U nás v Čechách bylo něco takového utopií. Nikdo neměl, a ani dnes nemá tolik peněz.“ Zdálo by se, že projektu už BUŇKA INFIKOVANÁ VIREM HIV nic nestálo v cestě. Velké firmy se však rozhodly sloučit. A tak i Bristol Myers začal fúzovat s firmou Squibb. Nově vzniklá rada rozhodla o výzkumu – nebude pokračovat. Rána pod pás jak pro vědce, tak pro farmakology a biochemiky v Bristolu. Ti se jen tak nevzdali a pod vedením Martina Johna přestoupili k menší firmě Gilead Sciencis. Ta se rozhodla vsadit všechno na jednu kartu. Nejprve jim byl odměnou Vistide.
Teď nastává čas Adefoviru a PMPA. „Problémem transformovaných a virem infikovaných buňek jsem se začal zabývat mnohem dříve, než se vůbec o nějakém viru HIV vědělo. V šedesátých letech byla velká vlna promiskuity a s tím přišla i suita nemoc í. Hledaly se léky na ně. A mnohé pracují na stejném principu jako právě Vistide. Když se objevil AIDS, měli jsme už trochu základ,“ vysvětluje doktor Holý. „Abych se přiznal, původně mě nikdy nenapadlo vyvíjet léky proti virům. Jednodu še mě tento problém zajímal z teoretického hlediska. Pak jsem se ale jednou, mnohem později, setkal s mužem, který díky našemu novému preparátu ještě žije. Byl to velmi silný zážitek. A kdybych už nikdy nic za svou práci nedostal, ten pocit by mi asi stačil.“ Ústav organické chemie a biochemie. Velká stará budova, pod jejíž střechou se rodí objevy. „Já jsem s financováním výzkumu velké problémy neměl. Dostával jsem granty, podpory od naší Akademie, světových oranizací. Ale náš ústav by peníze potřeboval. Je to smutné, když mladí a špičkoví vědci odcházejí do zahraničí nebo úplně pryč z oboru,“ smutně pokyvuje hlavou ředitel Holý a zvedá se z křesla. Přesné strojky je potřeba udržovat, občas promazat. I vědec je někdy ředitelem, úředníkem. Doktor Antonín Holý odchází, aby svedl nikdy nekon čící zápas o peníze na přístroje, literaturu, na platy svým kolegům. I ten, který zachraňuje zástupy lidských nemocných, se musí bít o maličkosti. Díky.
