V Hirošimě i v Nagasaki jsou od sebe jakoby odděleny minulost a přítomnost. Klid, mír, ticho a smutek tam, kde se vzpomíná a medituje nad osudy stovek tisíc obětí. Typický japonský městský ruch, pestrost barev a pohoda tam, kde města opět patří živým.
NAGASAKI
Kamoe z Fukuoky do Nagasaki je snad nejluxusnějším vlakem na světě – s černými koženými sedadly v obou třídách, parketovou podlahou a elegantními kuřáckými salonky mezi vagony. Když vjíždí na hlavní nádraží města Nagasaki, z reproduktoru se tiše line Pucciniho hudba z opery Madame Butterfly.
Jako všude v Japonsku je nádraží čisté, nástupiště jsou pokryta mramorem. Hned u hlavního vchodu vyhrává středoškolská, především dívčí kapela ve školních uniformách evropskou klasiku. Kolem je rušno – před terminálem zastavují desítky různobarevných a krásných starých tramvají. Obchodní domy, restaurace a kavárny září do večerního šera.
Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH V ASII
Nagasaki, na japonské poměry vcelku malé město s necelým půl milionem obyvatel, je jedním z nejkrásnějších míst v Asii. Přístav – kosmopolitní, elegantní kulturní středisko jižního ostrova Kjúšú – se rozkládá na pobřeží zálivu, obklopeného horami.
Pohnutá historie města sahá hodně hluboko do minulosti a je nesrovnatelná s jakýmkoliv jiným místem Japonska. V roce 1542 u jeho břehů omylem přistála portugalská námořní loď. Byla to událost, která z Nagasaki přes noc učinila jakýsi most mezi Japonskem a Západem. Přes jeho přístav do země začaly proudit střelné zbraně a nové myšlenky. Již v roce 1560 na jeho půdu vkročil misionář svatý František Xaverský.
Střelné zbraně – i když v té době dosud primitivní – zcela změnily vojenskou strategii na japonských ostrovech, zmítaných konflikty a krvavými bitvami. Začaly se budovat mohutné hrady a Japonsko po téměř sto let zachvátil chaos.
Jedním z prvních japonských křesťanů se stal místní Omura Sumitada a za jeho vlády se Nagasaki změnilo v nejdůležitější přístav japonských ostrovů, do něhož směřovaly téměř všechny lodě z cizích a vzdálených břehů, a to nejen z Portugalska, nýbrž i z Číny. Z Nagasaki se rychle stalo elegantní, bohaté a kosmopolitní město, kterému nebylo rovno v celém Japonsku.
UPÁLENÍ KŘESŤANÉ
Většina japonských vládců však viděla v křesťanské ideologii nebezpečí. Již po roce 1587 byli skoro všichni jezuité vyhoštěni ze země a téměř současně začala náboženská perzekuce. V roce 1597 bylo ukřižováno 26 evropských a japonských křesťanů a v roce 1614 bylo křesťanské náboženství zcela zakázáno. Manželky a děti cizinců byli vyhnáni do Batavie (nyní Jakarta) a Macaa. Vyhoštěni byli také katoličtí portugalští a španělští obchodníci, protestantští Holanďané ale mohli zůstat. Úřady se totiž domnívaly, že jim jde daleko více o peníze a obchod než o náboženství.
Následovalo krvavé potlačené rolnické povstání v nedalekém městě Shimabara (1637–38) – poslední kapitola toho, čemu se v Japonsku říká křesťanské století. Japoncům bylo zakázáno cestovat do ciziny a zahraniční obchod byl téměř přerušen. Jedinou enklávou zůstala malá holandská tvrz na ostrově Dejima – nyní součást města Nagasaki. Přes malý ostrůvek do Japonska i nadále proudila evropská kultura a věda. Když byly holandské knihy v roce 1720 opět povoleny, Nagasaki se znovu stalo důležitým vědeckým a uměleckým střediskem země. Přístav se zas otevřel světu až v roce 1859 a Nagasaki i nadále prosperovalo, především díky velkovýrobě námořních lodí.
PROČ SE STALO CÍLEM
Lodě se v Nagasaki vyráběly i během invaze do asijských zemí v první polovině 20. století; vyráběly se tam až do konce druhé světové války (doky, jež patřily mamutímu koncernu Mitsubishi). Když se Spojené státy rozhodly použít proti Japonsku jadernou zbraň, Nagasaki bylo na seznamu měst, ale primárním terčem v jihozápadní oblasti Japonska bylo město Kokura.
Devátého srpna 1945 se k nebi vznesl strategický bombardér USA B-29 Bock’s Car. Odstartoval z Tinianu na Marianách a cílem bylo shodit druhou atomovou bombu na japonské město, tedy Kokuru na severním cípu ostrova Kjúšú. Naštěstí pro obyvatele Kokury bylo město zcela přikryto mraky a posádka bombardéru nebyla schopna identifikovat cíl. Změnila tudíž směr na Nagasaki, kam dorazila v 10.58 ráno.
I v Nagasaki však bylo zamračeno a doky firmy Mitsubishi nebyly vidět. Letadlo chvíli kroužilo nad městem, když se pod křídlem jen na okamžik objevila fabrika – zbrojovka patřící stejnému koncernu (Mitsubishi Arms Factory). Posádka se rozhodla ihned shodit bombu – daleko mocnější než tu, která již dopadla na Hirošimu – s absurdním názvem Tlusťoch (Fat Man).
Přepočítala se však, a bomba explodovala pět set metrů nad zemí. Epicentrum bylo daleko od zbrojovky, ale jen kousek od největší křesťanské katedrály v Japonsku. Exploze téměř zdevastovala okrajovou městskou čtvrť Urakami. Drtivá většina obětí byli ženy, děti a starci, třináct tisíc korejských občanů odvedených Japonci na nucené práce v říši a dvě stě válečných zajatců.
Z dvou set čtyřiceti tisíc obyvatel Nagasaki zahynulo v roce 1945 sedmdesát pět tisíc. Téměř stejný počet lidí zemřel později na důsledky radiace, popálenin a dalších nemocí vyvolaných atomovou bombou. Třetina města zcela zmizela z mapy světa.
NOVÁ ČTVRŤ URAKAMI
Dnes je v Urakami (která se opět stala bohatým domovem pro střední a vyšší střední vrstvu) několik muzeí a památníků, které jsou však daleko intimnější než v Hirošimě. Takzvané hypocentrum výbuchu je uprostřed klidného parku a je obklopené několika hodinovými hotely. Park míru se nachází jen několik minut chůze odtud a je vybudován na kopci, kde před explozí stála místní věznice. Nyní je to místo meditace, honosných vodotrysků a velkých soch. Aleje jsou vyzdobeny nádhernými pracemi světoznámých sochařů z celého světa, kteří darovali své umění Nagasaki. Stojí tu sochy z Brazílie, Velké Británie, bývalého Československa, z daleké Argentiny.
Vchod do Gembaku Shiryokan (Muzeum A-bomby) je v podstatě pod zemí. Je třeba sejít po schodišti do oblasti, která byla zachována ve stejném stavu jako po explozi v roce 1945. Schodiště a celý architektonický komplex mají jistou paralelu s peklem. Muzeum je nejen otřesným archivem utrpení, kterým si místní lidé po výbuchu prošli, ale i historií japonského imperialismu. Je také varováním – displeje ukazují stav jaderných zbraní na celém světě.
Snad nejvýmluvnější je však malé a intimní Nagai Takashi Memorial Museum, které se zaměřilo pouze na osud jedné rodiny. Je poctou velkému japonskému doktorovi Nagai Takashimu, který, ačkoliv během výbuchu ztratil manželku a sám trpěl leukémií, jíž podlehl v roce 1951, věnoval zbytek života boji proti nemocem spojeným s jadernou explozí.
ZNOVU ASIJSKÝM TYGREM
Urakami je několik tramvajových zastávek od hlavního nádraží a několik dlouhých kilometrů od historické části. Historie, ať už sebebolestivější, zůstává historií. Město se neuvěřitelně rychle postavilo na nohy, rekonstruovalo zničené čtvrti a během několika krátkých desetiletí se opět stalo jedním z velkých asijských kulturních středisek.
Na břehu zálivu byly vybudovány velké zelené plochy se širokými mramorovými chodníky, s kanály, hřišti a lavičkami. Právě odtud se otevírá nezapomenutelný výhled na přístav, na nový obrovský most, který se buduje přes celý záliv, a na kopce, jež město obklopují svojí zelení.
Střed města je na japonské poměry neuvěřitelně kosmopolitní: nachází se v něm malá, ale živá čínská čtvrť, již zmíněný ostrov Dejima (bývalá holandská tvrz a jediné japonské „okno do světa“ – nyní muzeum), slavné zahrady Glover (Glover Gardens – obrovský park na kopci, jakési muzeum pod otevřeným nebem, v němž se zachovaly skvosty Evropou ovlivněné architektury z doby Meiji) a Holandské svahy (Dutch Slopes), kde dosud stojí dřevěné domy vybudované Holanďany.
Všechny čtvrti Nagasaki jsou spojeny čtyřmi tramvajovými linkami a město je na své tramvaje hrdé. Některé z nich jsou bezesporu historickými raritami (jsou však, jako všude v Japonsku, vybavené měkkými a pohodlnými sedadly), jiné jsou supermoderní. Z druhé strany zálivu je na Nagasaki krásný výhled z kopce Inasa-yama, na který vede lanovka s mohutnou gondolou.
Přestože je Nagasaki přístav, působí klidně a spořádaně. Slavné a elegantní bordely ve čtvrti Shian-bashi (v době „izolace“ měli Holanďané, kteří žili na ostrově Dejima, spojení s okolním světem pouze přes jediný most, jenž spojoval jejich enklávu s vykřičenou čtvrtí) jsou již minulostí, i když několik těchto honosných dřevěných staveb přežilo staletí.
Nagasaki
– V porovnání s Hirošimou jde o mnohem menší město, které má málo přes 414 400 obyvatel. Prefektura Nagasaki leží na severozápadě ostrova Kjúšú a stejnojmenné město je umístěno v srdci poloostrova Nagasaki Hanto.
– Lákadlem pro turistu může být katolický kostel Oura, který byl postaven roku 1864. Má se jednat o nejstarší stavbu tohoto typu v celém Japonsku. Ve městě je také historický most z roku 1634, konfuciánský klášter založený roku 1893, ve kterém je dnes muzeum či strážní brána z roku 1555.
– V současnosti jde o moderní město s vlastním letištěm, nákladním přístavem a hotely, vybavené podle evropského standardu.
HIROŠIMA
„Neviděla jsi v Hirošimě nic.“
„Viděla jsem nemocnici; jsem si tím jistá. Nemocnice v Hirošimě přece existuje…“
„Neviděla jsi nemocnici v Hirošimě. Neviděla jsi nic.“
„Ženy riskují – rodí deformované děti; příšery; ale nevzdávají se. Muži se stávají sterilními, ale nevzdávají se. Lidé mají hrůzu z deště; déšť, který padá na Tichý oceán. Tichý oceán se stává vražedným – umírají ryby. Lidé mají strach z jídla… Jídlo v celém městě je spáleno… Poslouchej: já vím, že se to opět stane… 200 tisíc mrtvých, 80 tisíc zraněných, během devíti vteřin. Na povrchu země teplota stoupne na 10 000 stupňů. Deset tisíc sluncí, řeknou lidé. Asfalt bude hořet. Všechno zachvátí chaos. A celé město se zvedne do výšky a pak dopadne zpět na povrch země jako popel…“
Těmito slovy začíná film Hirošima, má láska – francouzsko-japonská koprodukce a snad jeden z největších filmů světové kinematografie.
Po něm bylo natočeno několik silných filmů, které se snažily najít odpovědi na otázky „proč“ a „jak“? Akira Kurosawa natočil Srpnovou rapsodii, Shohei Imamura Doktora Akagiho. Filmy a knihy, ať už sebelepší, nikdy nevyjádřily celou hrůzu města, které bylo v podstatě srovnáno se zemí během několika krátkých vteřin.
Stejně tak jako hlavní protagonistka filmu Hirošima, má láska, i já hledal odpovědi v nekonečných sálech Muzea míru v Hirošimě, které jsem během svého života navštívil již přinejmenším desetkrát, ale i ve tvářích starých lidí na ulicích tohoto města, ve fotoarchivech, a pak v Nagasaki. A stejně tak v Muzeu aeronautiky ve Washingtonu D. C., kde je dosud hrdě vystaven strategický bombardér B-29 Enola Gay, který na město svrhl bombu s názvem Little Boy (Malý chlapec), a nakonec rovněž za ostnatými dráty a hlídkovými věžemi v Oak Ridge v Národní laboratoři ve státě Tennessee, kde byla bomba vyrobena.
HLAVNĚ PŘEDBĚHNOUT RUSY
Nešlo o morbidní turismus, ale o snahu pochopit, kam až jsou vládci této planety ochotni jít ve své snaze a touze po ovládnutí světa. Odpověď je stručná: velmi, velmi daleko. Je jisté, že Spojené státy nejsou jedinou zemí, která by neváhala jadernou bombu použít. Na stejném programu horečně pracovalo i Německo, a pokud by se mu podařilo Spojené státy předběhnout, se zemí by byla srovnána mnohá města. Jde však pouze o hypotetické závěry; dodnes jsou Spojené státy jedinou zemí na naší planetě, která jadernou zbraň použila. Po šedesáti letech jsou spoušť a otřesné snímky z Hirošimy a Nagasaki varováním.
Že budou bomby shozeny na Japonsko, se rozhodlo už v září 1944, to znamená ještě v době, kdy se ve Spojených státech dosud horečně pracovalo na výrobě prvních prototypů. Oficiální verze tvrdila, že Spojené státy chtějí, aby válka skončila co možná nejrychleji. Hlavním důvodem však bylo to, že Sovětský svaz se chystal otevřít druhou frontu v Asii a Spojené státy chtěly dosáhnout absolutního vítězství předtím, než sovětské jednotky vstoupí na japonskou půdu, a zajistit si tak plnou kontrolu nad poválečným Japonskem. Navíc chtěly Spojené státy studovat jadernou explozi přímo v „terénu“. Hirošima byla zvolena jako cíl nejen z důvodu, že se tam dosud nacházely vojenské jednotky a továrny na výrobu zbraní, ale i proto, že topografie města byla vhodná ke studiu ničivých schopností bomby.
Fakta o samotném shození bomby jsou známá: americký bombardér B-29 – Enola Gay – odstartoval z ostrova Tinian 6. srpna 1945 v 1.45 ráno japonského času. Za ním letěla dvě letadla – jedno mělo za cíl shodit na zem zařízení určené k měření jaderného výbuchu, ve druhém seděli fotografové. Cesta dlouhá 2740 kilometrů trvala šest a půl hodiny. Bomba byla svržena kolem 7.30 ráno z výšky 8500 metrů (podle japonských údajů), či 9600 metrů (podle údajů amerických).
…A NIC JSI NEVIDĚL
Fotografie v archivech a muzeích Hirošimy jsou otřesné. Najdou se v nich černobílé záběry Hirošimy několik dní před explozí, a několik minut po ní. Najdou se v nich fotografie z nemocnic a z ulic – snímky dospělých a dětí bez obličejů, bez kůže, s oděvy, které hoří přímo na jejich tělech. Vše je obklopeno ohněm a kouřem a tisíce lidí tápají mezi troskami: mnozí oslepli, jiní zešíleli hrůzou.
Přesto i já jsem měl pocit, že každým okamžikem ke mně někdo přistoupí, položí mi dlaň na rameno a řekne: „Neviděl jsi nic… Neviděl jsi nic v Hirošimě!“
Odpovědi – téměř všechny, které jsou spojené s koncem války – jsou složité. Mnohé jsou nepohodlné, a jiné jsou dokonce v rozporu s tím, co nás učili ve školách, neboť dějiny vždy píšou vítězné mocnosti. Jedno je však jisté: japonský imperialismus a jeho rozhodnutí vstoupit do války na straně fašistického Německa a Itálie se nedají omluvit ničím. Ani tím, že většina Asie v té době byla brutálně kolonizována západními mocnostmi, ani tím, že v některých oblastech (včetně Indonésie) byly japonské jednotky vítány jako osvobozenecká armáda. Japonská okupace přinesla utrpení milionům lidí v Koreji, Číně a jinde.
Japonská pravice – nacionalisté – se po léta snažila využít hrůz, k nimž došlo v Nagasaki a Hirošimě, ke svým cílům. Podle ní je Japonsko obětí, protože desítky jeho měst byly srovnány se zemí.
Kde ale najít kompromis mezi tímto extrémním nacionalismem a cynickým tvrzením americké strany, že bylo třeba zlikvidovat více než milion civilistů v Nagasaki, Hirošimě, Tokiu a v jiných městech, jen aby „válka skončila co možná nejdříve“?
Jeden z největších japonských spisovatelů 20. století Inoue Hisashi je otevřeným kritikem jak japonského nacionalismu, tak i Západu. V předmluvě ke své divadelní hře, která byla nedávno zfilmována (Obličej Jizo), nachází své vlastní přesvědčivé odpovědi na složité otázky o japonské a americké zodpovědnosti za zvěrstva během druhé světové války v oblasti Tichého oceánu:
„Hirošima. Nagasaki. Když se vysloví názvy těchto měst, ozývají se v poslední době stále častěji hlasy, které tvrdí: To, že se Japonsko cítí (a jedná) jako oběť, je nesprávné. Japonsko bylo agresorem po tom, co spáchalo v Asii. Druhá věta je bezesporu správně. Japonci rozsévali bezpráví po celé Asii. Ale co se týče první věty, jsem dosud přesvědčen o tom, že je chybná. Tvrdím to, neboť věřím, že dvě atomové bomby nebyly shozeny jen na Japonsko, ale na celé lidstvo.“
LUXUSNÍ TŘÍDY, PARKY
Přestože bude Hirošima v povědomí světa vždy místem první jaderné exploze, dnešní město, ve kterém žije více než milion obyvatel, je optimistické, bohaté a rušné. S výjimkou muzeí, památníků a parku, které byly věnovány otřesným událostem před šedesáti lety, není Hirošima v žádném případě depresivní. Podnikavý duch občanů města je evidentní především kolem dlouhé a luxusní třídy Heiwa-Odori (Třída míru) s výstavními obchodními domy a butiky z Paříže, Milána a Tokia.
Hirošimou protéká několik řek a pováleční urbanisté na jejich březích vybudovali krásné zelené parky. Jako každé japonské velkoměsto má i Hirošima prvotřídní koncertní síně a světová muzea, z nichž nejhonosnější jsou Hirošimské muzeum umění (s významnou trvalou sbírkou evropského klasického malířství a impresionismu), Muzeum moderního umění města Hirošimy a Hirošimské prefekturní umělecké muzeum, ve kterém je trvale vystaven Venušin sen Salvadora Dalího a rozsáhlá sbírka místního umělce Hirayama Ikuo, který přežil jadernou explozi přímo ve městě.
Nejslavnějším místem v oblasti Hirošimy je však malý ostrov Miya-jima (ze středu města půl hodiny vlakem nebo hodinu tramvají a pak pět minut lodí), místo, na kterém byl již v šestém století vybudován nádherný chrám Shinto – Itsukushima-jinja. Chrám stojí na pontonech a při vysoké vodě a přílivu téměř „pluje“ na vlnách zálivu. Itsukushima-jinja je na seznamu kulturního dědictví lidstva UNESCO (stejně jako oblast exploze v centru Hirošimy). Před chrámem se přímo z moře zvedá nádherná červená brána – jedno z nejfotografovanějších míst na světě, symbol země vycházejícího slunce.
EPILOG
Po šedesáti letech se dvě krásná asijská města opět pyšně zvedají k nebi. Pro okolní svět jsou dosud symbolem zkázy a válečných hrůz. Pro své obyvatele jsou však opět tím, čím byla před válkou – symbolem domova a pohody.
Jen na mostě přes řeku Ota v Hirošimě s vyhlídkou na Atomový dům
(A-Bomb-Dome) zpívají své protiválečné balady mladí lidé. A uprostřed Parku míru v Nagasaki si postavil provizorní stánek více jak osmdesátiletý Haruki Tsuba Kiyama, v době výbuchu námořník. Rozdává maminkám s kočárky a turistům letáčky, na nichž stojí: Ihned zakažte jaderné zbraně! Ať již nikdy nedojde k tomu, co se stalo v Hirošimě a Nagasaki!
„Mladá generace už je jiná,“ svěřil se mi. „Pro ně už je to všechno pradávná historie. Politika je moc nezajímá. Já jsem však viděl na vlastní oči, co dokáží politici a vojáci. Těm, kteří chtějí poslouchat, opakuji, že je třeba odzbrojit a zakázat jaderné zbraně…“Hirošima
– Historické památky, jako hrad ze 16. století, byly zničeny během atomového útoku v roce 1945. Hrad byl rekonstruován roku 1958 a dnes je jednou z hojně navštěvovaných turistických atrakcí.
– Hirošima je hlavním městem stejnojmenné prefektury a počet jejích obyvatel přesahuje jeden milion. Má vlastní univerzitu, ubytovat se můžete v několikahvězdičkových hotelích a dojet z Tokia se sem dá za 3 hodiny a 10 minut populárním rychlovlakem Shinkansen.
– Vnitřní moře omývá moderní hirošimský přístav, který byl označen jako „přístav zvláštní důležitosti“.
