Denali znamená “Vysoký” či “Veliký”. Denali je totiž athabaský název pro nejvyšší vrchol Severní Ameriky, který se nachází na Aljašce – ve 49. státu USA. Hora Denali je však dnes více známa pod oficiálním názvem Mount McKinley, který získala během předvolební kampaně roku 1897 podle jednoho z tehdejších prezidentských kandidátů, republikána Williama McKinleyho.
pohled na Denali
V roce 1975 se však vždy svérázní Aljaščané rozhodli vrátit k původnímu názvu a tak Úřad pro zeměpisné názvy státu Aljaška (State Geografic Name Board) vyhlásil oficiální název Denali. Nicméně Federální úřad pro zeměpisné názvy ve Washingtonu (Federal Geografic Name Board) změnu neakceptoval. Nicméně, bez ohledu na to, jak je nazýván, Denali/McKinley vévodí téměř tisíc kilometrů dlouhému pásmu Alaska Range – pohoří, které dominuje jižní části Aljašky. Mount McKinley je svým převýšením 5,5 kilometru (!) nad okolní krajinou, měřeno od hladiny nedalekého jezera Wonder Lake, impozantní kopec s nejdelším svahem na světě. Pro srovnání – převýšení vlastního masívu Everestu je něco málo přes tři kilometry. Ze své výšky 6.194 m.n.m. Denali důstojně shlíží na několik výrazných vrcholů v okolí, které místní Indiáni Athabaskové nazývají “děti Denali”. Dosahují totiž výšek “pouze” mezi 3.600 až 5.300 m.n.m.
Pásmo Alaska Range, které odděluje vnitrozemské plató od jiho-centrální Aljašky, tvořilo přirozenou hranici mezi dvěmi regiony původních indiánských obyvatel Aljašky: jižních Athabasků, spojovaných s oblastí zátoky Cook Inlet a vnitrozemských Athabasků, žijících na sever od velehorského pásma. Ti na úbočí hor tradičně lovili od jara do podzimu karibů, horské ovce a losy, sbírali borůvky, brusinky a jiné plodiny, které sušili na zimu, a jinak se nijak nevzrušovali přítomností nejvyšší hory severoamerického kontinentu. To přišlo až s příchodem bílého muže.
PRVNÍ DOBYTÍ
První nápad o dobytí vrcholu se zrodil v zimě 1910 v jedné hospodě tehdy zlatokopeckého města Fairbanksu v hlavách zahálejících zlatokopů. Fairbanks je od vlasního vrcholu vzdálen něco málo přes 250 kilometrů. Ohnivou vodou rozjaření sourdoughs (vysl.: sérdous, v aljašském slangu se tak nazývají starousedlíci, oldtimers, podle techniky pečení chleba z kyseleho těsta – sourdough) se tenkrát – v tuhé zimě roku 1910 – prý vsadili, zda lze vrchol zdolat či ne, a po uzavření nezbytných sázek se čtyři z nich vypravili na slavnou expedici, furiantsky nazvanou “Sourdough Party”. Výstup ze severní strany hory, která se zdála v zimním průzračném vzduchu zprvu tak blízko, trochu podcenili. Trvalo jim to několik měsíců, ale výpravu zakončili vítězstvím.
Na severním vrcholu vztyčili vlajku na 12ti metrové smrkové kládě, kterou s sebou při té příležitosti na vrchol přitáhli… Jaké bylo jejich zklamání po návratu do Fairbanksu, když stožár nebyl z města vidět – nikdo si neuvědomil opravdové rozměry a vzdálenosti v relaci ke dvanáctimetrovému klacku. Zdolání vlastního vrcholu bylo navíc bohužel provázeno typickým “kinleyovským” počasím – mlhami, větrem a minimální viditelností. Zlatokopové proto nezaregistrovali, že jižní vrchol je o něco málo vyšší. Tehdy všichni považovali za vyšší vrchol severní. Tento omyl byl odhalen až při Karsten-Stuckově expedici, která 7. června 1913 dosáhla pravého jižního vrcholu a mimochodem potvrdila, že na severním vrcholu doopravdy stojí smrkový stožár…
NÁRODNÍ PARK MOUNT McKINLEY
Tou dobou se již několik let – od r. 1906 – toulal krajinou pod Denali newyorčan Charles Shelton. Kraj plný početných stád sobů karibů, horských ovcí, či spíše samotářských losů, kde se o přírodní rovnováhu starali hnědí a černí medvědi, lišky, vlci a orli, Sheltonovi svou panenskostí tak učaroval, že se po svém návratu na Východ zasadil o zřízení národního parku. Za pomoci kampaně kroketového klubu, kterému Shelton předsedal, a díky svým kontaktům s tehdejším presidentem U.S.A., byl v roce 1917 vyhlášen Národní park Mount McKinley (Už Shelton se zasazoval o název Denali, ale tehdy neuspěl). Vyhlášený park tenkrát ještě nezahrnoval vlastní masív Mount McKinley. Tehdy sem návštěvníci mohli dojet tak leda na koni, několik set kilometrů pustinou.
Široké veřejnosti byl park zpřístupněn až v létě 1923 otevřením železnice Seward-Anchorage-Fairbanks, tehdy jedinou pořádnou přístupovou cestou. První rok park navštívilo kolem 20ti turistů. Turistický boom začal v 70tých letech, po dokončení asfaltového povrchu v roce 1972 na silnici George Parks Highway vedoucí z Anchorage do Fairbanks. Poslední roky registruje správa parku za sezónu přes 500.000 návštěvníků…
Dnešní podoba a svérázný systém parku pochází z roku 1980, kdy byly upraveny hranice parku rozšířením o nové oblasti (zahrnující i vlastní masív Mount McKinley) a park přejmenován na Denali National Park and Preserve. Park tak dnes zaujímá rozlohu 6 milionů akrů (24.000 km2!) a podléhá federální správě amerických národních parků (National Park System při U.S. Department of the Interior). Od ostatních parků se ale odlišuje svou vnitřní organizací v řadě bodů, které jsou v Severní Americe neobvyklé a stojí za zmínku.
Předně: parkem vede jedna jediná silnička o celkové délce 150 km. Kromě prvních 15 km má jen prašný povrch a soukromým vozidlům je vjezd povolen pouze na oněch prvních 15 km. Do nitra parku je možné se dostat autobusy zvané Shuttle – provozovanými přímo správou parku, návštěvník musí zaplatit jen symbolické vstupné US 4,- a rezervovat si místo jeden až dva dny předem. Druhá možnost je cestovat s pohodlnějšími Tour-busy, provozovanými jednou ze tří soukromých společností a vybavenými klimatizací, možností občerstvení za jízdy a průvodcovskou službou. To je nutno si ale řádně připlatit. Shuttle-busy jezdí kyvadlově po celý den a díky takto omezenému pravidelnému provozu je zvěř na vozidla zvyklá, drží se i při cestě a návštěvnící mohou kromě působivých scenérií pozorovat přímo z oken Shuttlů pasoucí se soby karibů, losy, na skalách horské ovce, často i medvědy na pochůzkách po svých teritoriích, řidčeji vlka či lišku na plochém kamenitém dně ledovcových říček. Řidič vždy ochotně zastaví a počká, dokud se turisté kolektivně nenabaží daného objektu… Při těchto zastávkách je přísně zakázáno Shuttle-bus opouštět. Jinak ale může návštěvník kdekoliv požádat o zastavení, vystoupit a kochat se individuální procházkou, později mávnutím zastavit další projíždějící Shuttle a v jízdě pokračovat.
Další specialitou národního parku Denali je jeho členění na tři oblasti s různými stupni ochrany přírody. Tento systém je mimo jiné zaveden s ohledem na život tradičního obyvatelstva na území parku, několika indiánských komunit a nepočetných svérázných obyvatel bílého původu, zde usazených a do značné míry závislých na přírodních zdrojích.
Stoprocentní ochrana přírody je zavedena v prvním pásmu – Denali Wilderness (jde v podstatě o území původního Mount McKinley National Park z dob Charlese Sheltona, nepatrně rozšířený, zahrnuje tak i vlastní masív Mount McKinley), kde je veškerý pohyb lidí přísně regulován a platí zde nejdůslednější zásady ochrany přírody (zákaz jakéhokoliv rušení a lovu zvěře, ničení vegetace, rozdělávaní ohně, veškerých důlních aktivit, apod.).
Ve druhém pásmu – Denali National Park Additions – se kromě přísných pravidel pro všechny návštěvníky povoluje tradiční subsistance, neboli lov pro obživu již zmíněných nepočetných starousedlíků a případně domorodců, dokonale sžitých se svým prostředím. Na několika místech se těží též nerostné suroviny. Je to jakýsi prostor pro zachování tradičního “venkovského” života Aljašky.
Zbývající dvě oblasti Denali National Preserve tvoří jakási ochranná pásma vlastního parku. Přestože spadají pod správu parku, je zde kromě subsistance povolen i – na Aljašce rozšířený – sportovní lov, trapping a rybolov, jejichž pravidla jsou dána oficiálními národními regulemi Alaska Fish and Game.
Pro svou ekologickou hodnotu a potenciál studia subarctické přírody byl Denali National Park and Preserve vyhlášen za mezinárodní biosférickou rezervaci. Na území parku se můžeme seznámit se třemi základními typy biotopů. Nejnižší polohy (zhruba do 820 metrů nadmořské výšky) pokrývá severská, věčně zelená tajga – na území parku to jsou převážně údolí početných říček a potoků – s převahou dvou druhů smrků: černého (black spruce, Picea mariana) a bílého (white spruce, Picea glauca). Listnaté stromy tu zastupují různé druhy topolů a bříz. Se zvětšující se nadmořskou výškou stromy ubývají, tajga přechází v tundru. Zprvu keřovité porosty vrb (např. Salix arctica) a bříz (Betula glandulosa) se s výškou mění v pláně porostlé borůvčím několika druhů, brusinčím či medvědicí a dalšími mnoha druhy podobné zejména bobulovité vegetace. Některým oblastem tvoří podloží permafrost – věčně zamrzlá půda. Ještě výše převažují mechy a lišejníky. Zatímco největšího zástupce místní fauny losa (Alces alces, dospělý samec má až 680 kilogramů) můžeme potkat spíše na rozhraní tajgy a tundry, soba karibů (Ranfiger arcticus) potkáváme i ve vyšších polohách. Skupinky karibích býků se v létě uchylují až na větrná sněhová pole, kde hledají ochranu před všudypřítomným postrachem letní Aljašky – milióny moskytů. S medvědem grizzlym (Ursus arctos horriblis) se můžeme potkat na Aljašce téměř kdekoliv, častěji však v tundře, kde se cpe bobulemi tak intenzivně, že je schopen přibrat ze den až 0,5 – 1 kg váhy, spořádavše prý 200.000 jednotlivých bobulí. Jeho “bratr” medvěd černý, baribal (Ursus amerikanus) se zdržuje spíše v lesním prostředí. Z dalších zvířat patří k atrakci v Denali horské ovce (Ovis dali, Dall sheep), svišt (Marmola caligata), sysel Parryův (Citelus Parryi), plachý vlk šedý (Canis lupus), liška plavá (Vulpes vulpes fulva), orel skalní (Aquila chrysaetos), který kontroluje vzdušný prostor. Narazit můžeme na některého ze tří druhů bělokura, z nichž bělokur rousný (Lagopus lagopus) neboli willow ptarmingen, lidově nazývaný chicken (kuře) je státní ptákem státu Aljašky.
Nejvyšší polohy parku tvoří majestátní velehorská příroda. Na okrajích ledovců a horských masívů zaujímá své místo velehorská flora, výše pokračuje království věčného ledu a sněhu. A tam se do krutých arktických podmínek vydává jen člověk. Na úbočí Mount McKinley klesají zimní teploty až -95oF, větry pověstných vichřic dosahují rychlostí přes 240 km/hod. Sněhová pokrývka tvoří celoročně přes 50 procent povrchu a dává tak vzniknout mnoha mohutným ledovcům, plazících se po úbočích a pak horskými údolími. Drsné podmínky panují na vrcholech po celý rok, rychle se měnící počasí je často doprovázeno minimální viditelností.
Přesto se o vrchol hory Denali pokouší každý rok v době lezecké sezony, v květnu a červnu, několik stovek horolezců. V roce 1993 počet snaživců dosáhl čísla 1070. Výstup je zatím umožnován bez poplatků. Po povinné registraci na rangerské stanici v městečku Talkeetna je nutno zaplatit jen za nezbytnou leteckou dopravu z Talkeetny do base-campu na ledovci Kahiltna v nadmořské výšce 2.200 m. Obvyklá doba operací na hoře je kolem 3 týdnů, horolezci si na ní sebou berou kolem 60ti kg potravin a výzbroje. Výstup není náročný z technického hlediska, většina horolezců volí klasickou cestu West Buthers Route, přes Kahiltna Pass (3.146 m.n.m.), Medical Camp ( 4.280 m.n.m.), High Camp (5.243 m.n.m.) a Denali Pass ( 5.486 m.n.m.). Překážkou může být spíše nedostatečná aklimatizace a pak hlavně extrémní klimatické podmínky. Vrcholu dosahuje zhruba polovina horolezců. Od šéfa strážců parku, rangera Kena Rodgerse jsme se dozvěděli, že zajištování bezpečnosti horolezců je čím dál tím nákladnější. V basecampu je od května do začátku července provozována rangerská stanice. Rok od roku se o vrchol pokouší stále větší počet méně zkušených horolezců, a tak stoupá počet záchranných akcí s použitím vrtulníku. Přesto si HORA vyžádá každoročně několik obětí na životech. Nejtragičtější byl zatím rok 1992, kdy během sezony zahynulo 11 horolezců. Proto – pravděpodobně od příštího roku – budou od horolezců vyžadovány vstupní poplatky (200 dolarů) a povinná předregistrace do 15. února.
DODRŽOVAT ČAS A PROSTOR
Pro návštěvníky Denali z řad “batohářů” (back-packers) se zájmem o pouhý pobyt v terénu, bez horolezeckých ambic není nic jednoduššího, než se jít zaregistrovat návštěvnickém středisku (Visitor Center). Celé území parku je rozděleno na řadu oblastí (units), pro které je limitován počet povolených osob. Zájemce si může podle mapy vybrat libovolnou zonu, popřípadě i kombinaci sousedních, nahlásit dobu předpokládaného pobytu a jediné čím je omezen, je dodržení svého pobytu ve vybrané zoně “v čase a prostoru”. Dostane vyčerpávající poučení o pravidlech chování na území parku a v malém promítacím sále označeném “backcountry simulator” je navíc možné shlédnout krátké instruktážní filmy pro pohyb v divočině, např. brodění ledovcových potoků, co dělat při setkání s medvědem, apod. Zásadám bezpečnosti táboření a pohybu v království medvědů, je i jinak věnována zvláštní pozornost. Turisté před svou túrou spolu s oficiálním povolením pro pohyb ve vybrané lokalitě (tento permit se vydává zdarma) vyfasují speciální “medvědoodolná”, dosti neskladná pouzdra na potraviny, která jsou povinni používat. Tyto “bear-proof containers” – černé válce jsou z velmi tvrdého a kluzkého plastu, zvědavý míša by neměl být schopen je rozbít, otevřít, či ani uchopit. Kromě toho patří k zásadám táboření v kraji medvědů nocovat, vařit a přes noc uskladňovat potraviny ve vrcholech pomyslného rovnostranného trojúhelníka o straně 100 yardů (90 m). Pro “back-packers” jsou vyhraženy extra Shuttle-busy, s označením “camper”, které turisty odváží do parku a vysadí na nejbližším místě od objednané lokality, kterou je pak třeba dosáhnout nejkratším způsobem, v případě, že vybraná zóna nesousedí přímo s cestou.
