Velká provizorní tribuna na břehu řeky Tonle Sap dosud zela prázdnotou, davy lidí se však již chystaly k velkým oslavám. Stovky tisíc jich přijely z provinčních měst a vesnic, aby na vlastní oči spatřili ohňostroje a 400 tradičních lodí. Král Sihanuk oslavuje 79. narozeniny, které se spojily s buddhistickým “Vodním festivalem”.
KLUB ZAHRANIČNÍCH KORESPONDENTŮ
Seděl jsem na horní terase FCC (Klub zahraničních korespondentů), posrkávaje studené australské bílé. V kapse pozvánku na královskou tribunu, před sebou knihu velkého vojenského fotografa Tima Page “Vykolejen v zahradě vítězství strejdy Ho”, ve které Page mimo jiné popisuje dlouhá léta, jež strávil hledáním hrobu svých přátel, novinářů, kteří byli zavražděni Rudými Khmery.
FCC, v minulosti místo, kde jsme si “lízali rány” po nebezpečné práci v kambodžských provinciích, se nyní stalo další turistickou atrakcí, místem, které každý cestovatel prostě musí navštívit. Dosud vyzdoben černobílými fotografiemi z celé Indočíny, nabízí teď FCC mohutné a drahé novozélandské steaky, francouzská a australská vína, dokonce i dvacetidolarová trička s bílým psacím strojem na černém pozadí.
Dole před vchodem jako před lety žebrají mrzáci bez tváří a na provizorních protézách – oběti dlouhých válek, které po desetiletí otřásaly Indočínou. V prvním patře malý a skvěle zásobený obchod s knížkami nabízí kvalitní rozbory současných politických vůdců z celé oblasti, včetně kontroverzní knihy o samotném králi – “Sihanuk, král světla, král tmy”.
VODNÍ FESTIVAL
Z balkonu FCC je vidět jako na dlani řeka, po které plují obchodní lodě a vyzdobené khmerské kánoe.
 Údajně se vodní festival slaví už od dob krále Džajavarmana, který proslul mohutnou bojovou flotilou. |
Vodní festival je největší tradiční slavností v Kambodži. Oslavy se konají každý rok, tři dny za sebou; 14. a 15. den úplňku a první den “černého měsíce” (říjen-listopad).
Podle místních legend sám Buddha vysvětlil tento festival jako díkuvzdání Preah Kung Kea (vodě) a Preah Thoranee (zemi).
Údajně se Vodní festival slaví již od dob, kdy khmerské Angkorské říši vládl král Džajavarman VII. (12. století), který se proslavil mohutnou bojovou flotilou.
Nejkrásnější pohled na řeku je z paluby či ze střechy malého prámu, který spojuje oba břehy mohutné řeky Tonle Sap, jež se před hotelem Cambodiana spojuje s věčným Mekongem.
U promenády Chragy Chaneva kotví velké staré dřevěné bárky, z nichž je krásný pohled na vyzdobený královský palác na druhé straně řeky. Posádky tradičních člunů (jde v podstatě o dlouhé kánoe angkorského stylu) tu trénují a odpočívají před očima zvědavého publika a obdivovatelů.
 Kambodžané sledují dění na řece Tonle Sap ze svých plovoucích domovů. Takové bydlení je dosti rozšířené nejen v Kambodži, ale v celém jihoasijském regionu. |
Posádky přijely ze všech koutů Kambodže. Během těchto slavnostních dnů předvedou krásu svých různobarevných krojů, rychlost lodí a eleganci pohybu při pádlování. Budou též mezi sebou soutěžit.
Zaměstnanci nevládních organizací zatím pilně rozdávají posádkám lodí 10 tisíc prezervativů. Přesvědčují muže, aby se po večerech raději zúčastnili kulturních akcí a vyhnuli se nevěstincům ve městě, které mají jedno z nejvyšších procent lidí nakažených virem HIV v celé jihovýchodní Asii.
Na obou stranách řeky, jejíž tok je v době deštů obrácen (teče směrem od moře k Velkému jezeru), se vaří místní speciality přímo na ulici. Lidé žijí a spí na nábřeží – všechny hotely a penziony jsou obsazeny. Přímo na promenádě předvádějí komedianti a hraje se divadlo. Na nábřeží je slyšet melodie, jež plyne z tradičních khmerských hudebních nástrojů. Mnozí lidé zpívají.
V celém městě se vybírají peníze – dary na údržbu chrámu a pagod. Osoby, které dary nesou, pak tvoří malé průvody, v jejichž čele vyhrávají kapely.
Před mohutným a krásným královským palácem vlají prapory všech barev a zemí světa a na zdech každé vládní budovy visí obrovské fotografie krále Sihanuka a jeho manželky – královny. Jsou to většinou fotografie z padesátých let, některé dosud černobílé.
MANŽELÉ MACBETHOVI
Tribuny se pomalu plní lidmi. Nejprve přicházejí hosté z nižší sociální vrstvy, pak se objevují vojáci a málo známá vládní garnitura. Kolem třetí hodiny odpoledne přicházejí členové parlamentu a generálové s rodinami. Všichni v bílém, těžká vyznamenání na prsou.
 Ministerský předseda Hun Sen a jeho paní – pár, který zemi fakticky vládne. |
Přestože je královský palác pouhých tři sta metrů od tribuny, nikdo přesně neví, kdy se monarcha objeví. V Phnompenhu je horko a dusno, kolem 35 stupňů. Král se od rána necítí dobře.
Kolem čtvrté hodiny odpoledne se konečně v královské lóži objevují členové korejské ochranky s detektory v ruce. Pokud jde o bezpečnost, Jeho Veličenstvo Sihanuk dosud nevěří svým vlastním lidem.
“Přeložím ti, co je vyryto zlatem na každé lodi,” šeptá mi do ucha můj starý kamarád, který tu pracuje pro agenturu Reuters. “Hun Sen – ten nejúspěšnější, nebo Hun Sen, ten největší.” Hun Sen je ministerský předseda, který se svojí paní zemi doopravdy vládne. Je tu v Kambodži jakousi šedou eminencí, mužem, který se vypracoval z aparátčíka Rudých Khmerů na pozici demokraticky zvoleného státníka.
“Hun Sen má rád lodě,” pokračuje můj přítel. “Má však strach z vody, takže se řece vyhýbá. Většina lodí, které vidíš, byla postavena z jeho peněz – jedinou podmínkou je, že se musí na jejich boky vyrýt chvalozpěvy na jeho osobu. Hun Sen se nikdy Vodního festivalu nezúčastnil. To, že sem letos přijde, je důkazem toho, že má král na kahánku a Hun Sen se chce zase ukázat lidu jako de facto vládce.”
A opravdu. Dav byrokratů, státníků a vojáků se najednou pohnul. Všichni se uklánějí. Tisíce úsměvů. K velkým křeslům kráčí Hun Sen a jeho dosud krásná paní, které se tu za zády říká lady Macbeth.
Pár je vskutku impozantní. Stojím od nich jen několik metrů a Hun Senova manželka mě poznala (natáčel jsem s ní před dvěma lety rozhovor v královském paláci, během návštěvy japonského ministerského předsedy Obučiho). Usmívá se na mě a já, i přes velké výhrady, které mám k její minulosti, na chvíli odkládám fotoaparát a ukláním se jí.
“Ten nejúspěšnější” usedá s ledovým klidem do svého červeného křesla. Pozoruje řeku a lodě, z nichž teď posádky hlasitě vykřikují své zdravice.
 Podobizny krále Sihanuka zdobí v den jeho narozenin všechny významné budovy Phnompenhu, samozřejmě včetně královského paláce. |
ŽIVOT STARÉHO KRÁLE
Pak přichází král a královna.
Hudebník, filmový režisér a básník, král Sihanuk je milován svým lidem. Zatímco všichni stojí se skloněnou hlavou, monarcha se skromně usmívá, dlaně sepjaté. Pak se hluboce uklání na všechny strany. Jemný to muž, jenž po dlouhá desetiletí stál v čele této rozpolcené a týrané země.
Snad žádný státník neučinil tolik politických kotrmelců jako Jeho Veličenstvo Sihanuk (s výjimkou několika východoevropských politiků).
Byl korunován již v roce 1941, když mu bylo pouhých 18 let. V roce 1953 vedl svůj národ v boji proti francouzské kolonizaci; o dva roky později se vzdal trůnu, aby se stal hlavou levicové, ale neutrální vlády, jež přežila až do převratu, který byl sponzorován Spojenými státy. K moci se tehdy dostal zkorumpovaný generál Lon Nol (více v připravovaném článku “Zapomenuté války”).
Sihanuk se spojil s tehdy malou bojůvkou, která si říkala Rudí Khmerové a jež proti Lon Nolově diktatuře bojovala. Rudí Khmerové se však během několika let zradikalizovali a v roce 1975 se chopili moci. Král Sihanuk se stal jejich zajatcem ve svém vlastním královském paláci. Během otřesné diktatury (Kambodža za vlády Rudých Khmerů ztratila téměř 2 miliony lidí) zahynulo i několik členů královské rodiny.
V roce 1979 vietnamská armáda osvobodila Phnompenh a zvůle Rudých Khmerů skončila.
Král Sihanuk se však postavil i do boje proti Vietnamcům. Po volbách v roce 1973 byl opět korunován.
 Jeho veličenstvo král Sihanuk je svým lidem milován. A všichni se bojí chvíle, kdy starý monarcha navždy odejde. |
Král přiznal mnohé chyby, jichž se v minulosti dopustil. Národ ho dosud miluje především proto, že od okamžiku, kdy byl poprvé korunován, vždy bojoval za nezávislost Kambodže, proti jakékoliv okupaci, jež přišla z ciziny. V rozvířeném moři politických vášní byl vždy symbolem alespoň relativní stability a rovnováhy.
Monarcha však trpí mnohými chorobami, včetně cukrovky a rakoviny, a je nejisté, kdo se po jeho smrti chopí moci. Trůn se v této zemi nedědí. O novém králi v souladu s ústavou rozhodne devítičlenná královská komise.
Mnozí občané Kambodže se obávají toho, že po monarchově smrti se neomezené moci chopí “ten nejúspěšnější” – předseda vlády Hun Sen a jeho paní.
“Asi vás překvapuje, proč se slavností zúčastnilo tolik lidí. Mnozí se s králem přišli rozloučit,” vysvětluje otevřeně policista, který střeží tribunu. “Lid si neumí představit život bez Sihanuka. Vládl naší zemi téměř šedesát let a máme strach z toho, co se s námi stane, až tu nebude.”
Mnozí Kambodžané měli slzy v očích, když král zapálil ohně na nábřeží hlavního města.
Monarchovy narozeniny byly oslaveny a Vodní festival oficiálně zahájen. Ohňostroj rozzářil oblohu nad Phnompenhem a stovky tisíc lidí se do ranních hodin toulaly ulicemi, poslouchajíce hudbu.
Většina z nich však mluvila o nejistotě z budoucnosti a o těžké minulosti této staré khmerské země. Ze všech nároží a budov se na lidi z plakátů usmíval jejich král, který teď po únavném večeru odpočíval ve zlatem zdobeném paláci. Starý král, který s tímto národem sdílel ty nejtěžší chvíle.
