První “pozdravpánbůh” pronesené češtinou s plzeňským přízvukem je vám odměnou za tisíc kilometrů úmorné jízdy přes troje hranice směrem na Balkán. Za poslední, maďarsko-rumunskou hranicí vede cesta přes Temešvár k Dunaji, a odtud se auto na jedničku šplhá hodinu a půl po blátivé cestě do vesnice Girnic.
 Pohled z návrší |
V pondělí zela girnická škola prázdnotou. Veselka se protáhla jako vždycky od sobotního večera do pondělního rána. Vesnice odpočívala, včetně dětí a pedagogického sboru. Učitel Pavel Sumec doháněl aspoň dopoledne dvě noci hudebního maratonu. Absolvent ostravské PgF, v Čechách džezmen, v Girnicu právoplatný člen místní muziky (saxofon a klarinet), si odpoledne přivstal, aby stihl přípravy na další den. A taky na hodinu ranní hudebky. Z Čech si přivezl flétny, a ráno před vyučováním učí doma děti pískat.
“Tento týden bude dobrý, masopust začíná až v neděli,” prohlížel rozvrh hodin za sklem kredence. Třicet devět hodin každý týden. Čeština · krajanský jazyk, hudební a výtvarná výchova, masopustní divadlo. “Nacvičujeme Naše furianty,” usměje se. “Doufám, že to přijmou. Je to o nich.”
Pavel bydlí v pronajatém domku, jehož majitelé odešli do Čech. Natrvalo. Podobných stavení v českých vesnicích přibývá.
Pan učitel topí v kamnech dřevem, myje se na dvorku ve studené vodě, kadibudku má na zahradě. Na večeře dochází k pošťákům, snídaně si nosí s sebou. Dodržuje místní “prací” dny. Dopisy i Český dialog mu chodí s mírným zpožděním, knihy si půjčuje od souseda, knihovníka Josefa. Televizi nemá, kytara a rádio s kazeťákem mu stačí. “Objednám si Lidovky, ať jsem trochu v obraze, protože Radiožurnál pokaždé nechytím.” Ptám se na samotu. “Je dobrá k tomu, aby člověk zjistil, co je důležité doma,” říká.
ŠKOLY A DĚTI
Školní stavení jsou si v českých vesnicích podobná, až na detaily. V Girnicu občas teče ve třídě topení. “Když jdu k tabuli, potřebuju gumáky,” směje se Pavel. Jednotřídka v Rovensku je přívětivá už svou velikostí, v Eibenthalu mají školy dvě, jednu přímo v dědině, další v Ujbányi, která k ní patří.
Ve všech třídách zelené škamny, vysoké hnědé kachláky, plechová umyvadla v podstavcích. Na stojanech visí mapy Rumunska, Čech a Moravy, periodická tabulka prvků. Z obrazů shlíží někde Učitel národů, jinde prezident Havel, popřípadě oblíbený ministr rumunského školství (byť před 30 lety zesnulý). V Rovensku zase opatrují památnou fotografii z návštěvy bývalého ministra zahraničí Josefa Zielence. Školy našich dědečků. Sborovny a kabinety jsou zaměnitelné. Hodiny si učitelé hlídají sami, v Girnicu se zvoní ručně. Známkuje se “po rumunsku”, desítka je nejlepší, jednička se raději ani nedává. Na prvním stupni se kromě Eibenthalu učí jen v češtině, od páté třídy v rumunštině. Menší děti chodí do školy dopoledne, páťáci až osmáci mají odpolední. Ze dvou důvodů · všichni by se do školy nevešli a starší dopoledne pomáhají s dobytkem a na poli. Školní rok se rozděluje na trimestry, po každém mají školáci čtrnáct dní volno. Velké prázdniny začínají v polovině června, končí v polovině září.
Do girnické školy chodí jedenaosmdesát dětí, dvaadvacet z nich neumí číst. Pavel je sjednotil do jedné třídy, začínal s abecedou. “Učím je na každém textu, každé páté slovo jim vysvětluji. Fantazii probouzím tři dny. Ale nechci zavádět žádné novoty. Proč taky. Můžu jim ukázat jiný pohled na svět, ale nemám morální právo jim nutit vlastní.” Měsíc jeho práce je vidět a slyšet. Pavel čte z Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly, děti poslouchají. Všechny jsou neobyčejně muzikální, písničky se naučí za chvilku. A i malí kluci umí výborně tančit. “Krajanské děti jsou jiné. Puberta je přeskočila. Skončí školu, zůstanou doma v hospodářství. Jsou brzy dospělí,” říká Pavel.
JEMINE, DOMINE, MASOPUST POMINE
Z Girnicu do Rovenska je to přes hory a lesy asi patnáct kilometrů. Po banátských cestách musíte počítat se čtyřmi hodinami jízdy. Autem. Když má člověk štěstí na počasí, dorazí do cíle s kompletním vozidlem a bez blátivého obalu. Ne vzdálenosti, ale cesty sužují krajany z Banátu.
Vilmu Anýžovou jsme zastihli těsně po kojení. Pětiměsíční Marijánka byla uložena do postýlky, dvouletý Dominik dokončoval práci na nočníku. Vilma se chystala do školy na odpolední češtinu. Během vyučování se o její děti starají babička a děda Šubrtovi · krajané, k nimž se učitelka z Prahy “adoptovala”. Její manžel, novinář, za rodinou dojíždí podle možností.
Vilma studovala zahraniční češtinu na filozofické fakultě v Praze. Bigerská čeština (Biger je jedna z českých vesnic v Banátu · pozn. red.) bylo téma její diplomové práce. V rámci diplomky pobývala nejen v Bigeru, ale projezdila ostatní české vesnice. Letos v lednu se do Banátu vrátila. Vilma v místní školičce učí češtinu a hudební výchovu, dopoledne i v odpoledních kurzech. Navíc nacvičuje s dětmi divadelní pohádku o Kalupince. Na masopust. “Loni jsme už masopust neslavili tak jako předtím. Někteří muzikanti odešli do Čech,” vzpomíná pan Šubrt. Také on a jeho žena jsou na odchodu. “Už mám do Čech převedený důchod, v létě se odstěhujeme za synem do Podkrkonoší. Natrvalo,” dodává.
“Dětí je v Rovensku málo. Kromě toho si někteří rodiče odjíždějí do Čech vyřídit trvalý pobyt a zajistit práci. Děti zatím nechávají s prarodiči a hospodářstvím doma. Mají tady těžký život,” popisuje současný stav učitelka.
Pavel jel do Rovenska s námi. Na návštěvu, “na inspekci”. Odpolední češtinu odučil s Vilmou. “Děcka, znáte tuhle girnickou?” Zazpíval s kytarou: “Jemine, domine, masopust pomine.” Rovenské děti ji neznaly. Než stačila Vilma napsat její slova na tabuli, zpívaly už s Pavlem. Čistě, a všechny.
ŘEDITEL MÁ NEJMENŠÍ PLAT
Poměr Čechů a Rumunů v pedagogických sborech v základních školách se liší. V Girnicu řediteluje Rumun. Má nejnižší plat ze všech učitelů. V Rovensku je řídícím Václav Holeček. “Pan starosta moravského Rovenska, které nám pomáhá, se jmenuje Doleček. Jsme téměř příbuzní,” podotýká pan řídící.
Krajanští učitelé jsou lidé různí. John (vlastním jménem Karel) z Girnicu píše básně. Otiskují mu je v novinách. Jinak učí matematiku. Mudra zase fyziku. Pan ředitel Holeček založil školní knihovnu. Rovenské děti potom chodí s knížkami pást dobytek. “Aspoň jim ten čas rychleji uteče,” dodává. Všichni krajanští učitelé mají maturitu, téměř nikdo vysokoškolské vzdělání. Diplomem se mohou ohánět jen učitelé z Čech.
ŠPION Z NADLAKU
“Jaroslav Svoboda, 21. února 1998,” zakončil podpisem v mém bloku učitel z Eibenthalu seznam učebnic, které potřebuje dovézt. “Když seženete ještě předrevoluční, nevadí. Ty Leniny můžu vynechat,” dodal prakticky. Jarda Svoboda, pedagog a kastelán z jižních Čech, patří Banátu. Před deseti roky poprvé obešel všechny české vesnice, pendloval z místa na místo, každé prázdniny a dovolenou se sem vracel. Eibenthal mu přirostl k srdci nejvíc. Učitelskou dráhu v Rumunsku zahájil před čtyřmi roky na lyceu v Nadlaku, v sekci pro české děti z jižního Banátu. “V Nadlaku jsem byl tři a půl roku vedený jako špion,” směje se. Loni v listopadu tam skončil cyklus, v polovině ledna nastoupil do školy v Eibenthalu. “Byla to jediná česká vesnice, kde se už dlouho učilo jenom v rumunštině. Teď učím češtinu děcka z prvního stupně společně, od páté do osmé třídy chodí ještě na odpolední kurzy. Jednu hodinu za týden přednáším ve školce,” popisuje rozvrh hodin. Kromě toho si soboty zpříjemňuje dojížděním do Oršavy, kde učí ve třech kurzech · děti od 1. třídy až po šedesátileté babičky.
“Ty mi to čteš už i německy,” upozorňuje učitel Svoboda Raula na odpolední “směně” ve škole v Ujbányi. “Děvčata, přeložte mu to.” Spolužačky Raulovi briskně a ochotně překládají text z rumunštiny do češtiny. Dy, ty, ny a hlavně tvrdé a měkké i dělají nejen eibenthalským dětem problémy. Ypsilon rumunština nepoužívá. Jarda vysvětluje dětem celou hodinu záludnosti češtiny hlubokým, pomalým hlasem. Spisovně. Stejným způsobem mluví s námi a se sousedy v hospodě. I s místním bossem panem Lisým. “Rumunsky neumím, jsem bohemista a jsem mezi Čechy, tak proč mám mluvit rumunsky?”
KDO TAM BUDE CHODIT?
Na Svaté Heleně učitele z Čech nemají. Zato vedle přízemní staré školy vyrostla nová. Stavbu financuje česká vláda ve spolupráci s nadací Člověk v tísni. Podle posledních místních informací její rozpočet povýšil na dvě miliardy čtyři sta milionů lei (zhruba 9 640 000 Kč · pozn. red.). Budova je to jednopatrová s vysokou půdou, prostorná, světlá. Helenští jsou však z její rozměrnosti trochu rozpačití: kde se najde tolik dětí, když další rodiny odcházejí do Čech? I místní paní učitelka, která nás pozvala na kávu, krčí rameny. Velvyslanec Jaromír Plíšek vysvětluje: “V době, kdy se projekt připravoval, tedy před třemi roky, byla kapacita školy v pořádku. Na Heleně bylo nejvíce dětí, proto se tenkrát vybrala právě tato vesnice. Nikdo netušil, že se tam tak rychle bude měnit situace a že se tolik lidí odstěhuje do Čech.”
ZUBAŘKA A SESTRY
Kromě pedagogů působí v krajanských vesnicích zubní lékařka Yveta Melíšková (naposledy v Eibenthalu) a dvě řádové sestry Michaela a Damiána z Kroměříže. Ty sdílejí třetím rokem osud krajanů v Girnicu. Michaela učí ve škole náboženství, Damiána, původním povoláním zdravotní sestra, obstarává veškerou zdravotní, někdy i lékařskou péči ve vsi. Kromě toho žijí svůj řádový život.
Yveta během naší návštěvy Eibenthalu balila. Vybavení ordinace, dřevěné křeslo, léky, svoje věci. Vrací se do Čech. Po dvou letech zubařské praxe v Banátu. Příliš se nevyptávám, není už čas, ani nálada. Její Paris, psí uprchlík ze Srbska, se jí motá pod nohama. Čekají na něj noví páni. Do Čech ho vzít nemůže.
S Yvetou jsme byli v kontaktu celý týden, od ní jsme se dozvěděli snad nejvíc. Žila v Banátu dva roky, stěhovala se z vesnice do vesnice. S celou ordinací. Spravovala zuby, šila rány, ošetřovala úrazy. Sama, bez sestry, bez laboranta. “Už na fakultě jsem zjistila, že Albert Schweitzer zřejmě nejsem. Tak jsem využila možnosti pracovat u krajanů v Banátu. Myslím, že jsem tady odvedla kus práce. Je to dobrá zkušenost do života. Když ve svém věku potkám dvacet dobrých lidí čistého srdce, je to… neumím to říct.” “Kde ti bylo nejlépe?” ptám se. “Patřím Girnicu.”
HLUBOKÉ STOPY UČITELSKÉ
Působení učitelů z Čech v českých vesnicích v Banátu má svou tradici. Jejich opětovné vyslání byl jeden ze základních požadavků krajanské komunity už na přelomu 80. a 90. let. “Učitelé z Čech byli vždycky významným prvkem v komunitě, zvlášť v meziválečném období. Psali kroniky, hráli divadlo. ‘Dělali’ kulturu. Zanechali v komunitách silnou stopu. Ti současní také z části nahradí své krajanské kolegy, kteří se odstěhovali do Čech,” říká velvyslanec Jaromír Plíšek. “Jsem rád, že se do Banátu dostali právě ti, kteří tam jsou. Vilma s Jardou komunitu dobře znají. Mají výborné pedagogické vlohy a zkušenosti a mohou je tam uplatnit. Znají duši tamních lidí a mají je rádi. Pavla jsem poznal teprve nedávno v Praze, když učil ve Škole hrou. Je to mimořádně dobrý učitel a vnímavý člověk. Chystám se za všemi do Banátu v dubnu. Jsem docela zvědavý, co budou povídat.”
České vesnice v Banátu · Girnic, Rovensko, Eibenthal, Svatá Helena, Biger, Šumice jsou odříznuty od rumunského světa drsnou, téměř nedotčenou krajinou, a hlavně cestami · blátivými, prašnými a plnými kamení. Čas se tady zastavil a člověk si jen může říci: “tak nějak to vypadalo u nás před šedesáti lety”. I lidé jsou jiní; udření celodenní prací na polích a v dole vás zvou aspoň na krátkou návštěvu. Jen proto, že jste “krajané”. Jejich předkové připluli na vorech po Dunaji do Banátu před 170 lety. Z okolí Plzně, Klatov a Českých Budějovic odcházeli tenkrát s nadějí, že dostanou vlastní půdu a najdou druhý domov. Jejich potomci, dnes pátá, šestá generace, v sobě stále nosí hrdost na příslušnost k národu, která je nám domácím cizí. Lpí na jazyku, víře, tradicích. Je to obrana proti vlivu majoritní společnosti, a současně snaha udržet kontakt se starou domovinou. Od poloviny letošního ledna působí na základních školách v Girnicu, Rovensku a Eibenthalu Pavel Sumec, Vilma Anýžová a Jaroslav Svoboda. Tři učitelé z Čech. Učí český jazyk, hudební a výtvarnou výchovu, hrají s dětmi divadlo, v odpoledních kurzech pomáhají dospělým zvládat záludnosti gramatiky. Na žádost krajanské menšiny a s požehnáním rumunské vlády je do Banátu vyslala naše vláda. Garantem zatím pololetního projektu je Velvyslanectví ČR v Bukurešti, resp. velvyslanec Jaromír Plíšek.
