TEXT A FOTO: TOPI PIGULA
„Ta naše písnička česká…,“ zaznělo z úst řezbáře v Eibentálu. Symboličtější přivítání jsem si v rumunské vesnici osídlené českou menšinou nemohl představit. Drží se tady tradice velikonoční, vánoční i svatební. Právě ta poslední mě čeká.
Podle literárních údajů přišla první skupina českých kolonistů do Rumunska v rozmezí let 1820–1821, další je následovali o tři roky později. Než zhruba 120 až 200 rodin (údaje o přesném roku i počtu lidí se liší) převážně z Plzeňska a Klatovska urazilo na povozech vzdálenost téměř tisíc kilometrů, uběhly dva měsíce. Cesta byla náročná, ale na konci je, podobně jako kolonizátory Divokého západu, čekal příslib nového života. Bylo ale nutné vymýtit les, postavit domy a pojmenovat místo nového domova.
První osady získaly jména po světicích – Svatá Helena má své české obyvatele dodnes, po Svaté Elizabetě zůstaly v krajině už jen nepatrné pozůstatky. Své jméno získali i emigranti, v Rumunsku se jim neřeklo jinak než Pémové, což bylo odvozené od německého slova Böhm.
První osídlenci pracovali pro místního boháče a nájemce rozsáhlých lesů Magyarlyho. Klučil se les, kácely se kvalitní vzrostlé buky, z kouřících milířů se odebíraly dávky dřevěného uhlí. Svou práci tady našli smolaři, kováři, tesaři i zemědělci. Zlom nastal roku 1826, když Magyarly bez varování zastavil všechny práce. Byla to rána pod pás, znamenající že všichni jeho zaměstnanci zůstali v cizí zemi daleko od původního domova zcela bez prostředků. Nezbylo než požádat o přijetí do Vojenské hranice, tedy stát se strážci místní oblasti. Bylo to podobné jako v případě Chodů, kteří odměnou za střežení hranic získali velká privilegia. „Přes Temešvár se žádost dostala k válečné radě ve Vídni, kde byla schválena. Potom byly obě osady administrativně spojeny v jednu hraniční obec se strážnicí a úřady v českém guberniu se ujaly organizování další kolonizace území. Nabídka byla velkorysá – cesta na státní útraty, příspěvek tři koruny na každé dítě a šest korun denně na nutné výdaje, který byl nakonec vyplácen pět let. Dále osvobození od daní a od služeb v zemské obraně na deset let, orná půda, pastviny, místo pro dům se zahradou, zdarma obilí k setí a dřevo pro stavění domů. Sliby vyvolaly takový zájem, až úřady musely zažádat ve Vídni o zákaz vystěhování pro riziko vylidnění některých oblastí,“ píše Václav Culka v práci Hudební život české menšiny v Banátu.
RANNÍ PUTOVÁNÍ
V šesti odlehlých osadách dodnes žije asi tisíc českých obyvatel. Svou kulturní svébytnost, zejména jazyk, náboženství, zvyky a způsob hospodaření, si zachovali dodnes. Mimo jiné i díky tomu, že zachovávali přísnou endogamii – uzavírání sňatků mezi příslušníky téhož etnika. I svatební obřad zde probíhá trochu jinak, než jsme zvyklí v našich končinách.
Je osm hodin ráno a před domem nejstarší družičky už postávají první hosté. Káva z porcelánových hrníčků pomáhá nastartovat organismus, chlapi už v sobě mají první skleničku cujky, což je místní pálenka s obsahem alkoholu okolo 20 %. Během dne jich padne ještě mnoho, ostatně jedna láhev přivázaná ozdobnou mašlí se houpe na holi nejdůležitějšího člověka svatebního průvodu – faktora. Ten má na starosti tak zásadní záležitosti, jako je rozeznání správné nevěsty, zajištění bezproblémového průchodu vesnicí, a dohlíží na řádný chod svatby, jediné místo, kam jeho pravomoci nesahají, je kostel. Nevěsta, kterou v obci všichni znají jako Terezku Veverkovou, bydlí na opačném konci Rovenska. Faktor formuje průvod a za zvuků dechovky se vyráží na první, ale zdaleka ne poslední pochod skrz ves. Mezi účastníky jsou vidět nejen místní kroje, ale i jeden bohatě zdobený hanácký.
VÝKUPNÉ
Nejprve je potřeba s celou slávou vyzvednout ženicha. Na scénu vstupuje další cujka, domácí koláčky i masové jednohubky. Na pochod k domu nevěsty je potřeba se posilnit. Místní vědí, že průvod půjde během chvilky zpátky a tak trpělivě vyčkávají na zápražích svých domků. Hodnotí se kroje, zdraví se návštěvníci, kteří se dlouho neviděli. Ze svatby bude vesnice žít ještě mnoho týdnů. Za zavřenými dveřmi statku je slyšet šumění posledních příprav. Na několikeré rázné zabouchání na dveře zprvu nikdo nereaguje. Průvod se zavlní a když se, zprvu na škvírku, otevřou dveře, začíná faktor vyjednávat. „Dobrý den. Prý tady u vás najdeme nevěstu,“ zkouší to zprvu zcela civilně. „Ale tady žádná není,“ zní očekávaná odpověď. Pak je coby nevěsta faktorovi a ženichovi nabídnuta maminka, tedy budoucí tchyně. Neuspěla, stejně tak jako princeznovsky oděná malá holčička. Ženich Johan Pinkava má jasnou představu a přesně ví, koho chce. Faktor vyjednává a nakonec přejde k uplácení. Jeho láhev putuje ke rtům tatínka nevěsty, kterého teprve tekutý argument přiměje k tomu, aby ukázal tu pravou. Jde se dál a je jasné, že průvod čeká další komplikace. U závory přes cestu drží stráž celé spektrum maškar. Policista, zdravotní sestra a i blíže neidentifikovatelná stvoření. Je jasné, že faktora čeká další vyjednávání, které už z povahy věci musí dopadnou dobře. Tentokrát to ale alkohol nespraví. Maškary si sice zavdají, ale závoru nezvednou. Chtějí peníze, takže faktorovi nezbude nic jiného než sáhnout do kapsy a zaplatit. Je vidět, že s tím sice počítal, ale přece jen v sobě živil jiskřičku naděje, že maškary ukecá.
Banátská svatba má jasná, stoletím prověřená a dodržovaná pravidla. V harmonogramu české svatby v kotlině mezi Krkonošemi, Šumavou a Beskydami už není místo na pokání, prosbu o odpuštění hříchů a poděkování rodičům za to, že svým ratolestem věnovali čas a výchovu. Rumunští Češi žijící v poněkud jiných reáliích na své rodiče nezapomínají. Johan a Terezka poklekli v domu rodičů na polštáře a se sklopenými hlavami odříkali poděkování plné pokory. Atmosféra je nesmírně vážná, nejen budoucí novomanželce se lesknou oči slzami. Na jejich hlavy dopadá svěcená voda z kropáče. Dojati jsou všichni, síla slov i samotná atmosféra všem jasně říká, že dneškem se skutečně něco mění. A nejen pro novomanžele.
ČEŠTINA – RUMUNŠTINA – LATINA
„V kostele je normálně zakázáno fotit, ale v tento opravdu velmi slavnostní den uděláme výjimku. Jen prosím přítomné fotografy, aby během církevního obřadu nepřecházeli. Vyberte si místo a tam zůstaňte. Při pohybu v kostele byste totiž na sebe strhávali pozornost a to je něco, co není žádáno. Byl bych velmi nerad, kdybych musel obřad přerušit,“ varuje nás pan farář mluvící sice česky, ale se silným rumunským přízvukem. Pravidla jsou jasná, modře vymalovaný kostel je poset zlatými hvězdičkami. Úvod ke mši je v češtině, samotné liturgické texty znějí v latině. Těžko říct, kolik z přítomných rozumí tomuto dávno mrtvému jazyku, ale do posledního místečka obsazený kostel tone v naprostém tichu přerušovaném jen libě znějícími slovy, cvakáním závěrek fotoaparátů a občasným šoupnutím podrážky. Manželský slib vrátí řeč zpět do češtiny a nutno říct, že je docela „drsný“. Zříci se kamarádů a zálib je přece jen hodně velká oběť na oltář budoucího manželství. O chvíli později se stávají, alespoň podle církevního práva, Johan a Tereza Pinkavovi právoplatnými manžely s prvním manželským políbením. Civilní obřad je v porovnání s hodinou a půl v kostele už jen pouhopouhou formalitou. Tři stovky hostů pak celou noc tančí, baví se, vzpomínají, plánují.
Svatba Terezky a Johana by mohla být určitým příslibem lepších časů. Ale není. Banát se pomalu vylidňuje. Zatímco v 19. století byl o kolonizaci nebývalý zájem, dnes se situace mění. Mladí odcházejí za lepším živobytím do měst a často i do ciziny. Pokud to jde, snaží se o návrat do své pravlasti. Český Banát objevují turisté, dokonce tam vznikly značené cesty podobné těm z našich luhů a hájů. V krajině vyrůstají vysoké sloupy větrných elektráren a původní tradice berou pomalu, ale jistě za své. Takový je ale vývoj. Mění se celé Rumunsko, nejen šest vesnic, ve kterých se mluví česky.
