Nasiové jsou národnostní menšina žijící asi v tom nejzapadlejším koutu vnitřní Číny. Tento velmi starobylý národ, příbuzný Tibeťanům, opustil už před začátkem našeho letopočtu svůj kočovný způsob života a usadil se v místech, kde hraničí dnešní čínská provincie Jün-nan s tibetskou oblastí Kham a severní Barmou. Od mocných vladařů Říše středu, sídlících na východě země, odděluje Nasie velká vzdálenost, umocněná hradbou horských masivů a roklí, z nichž je rokle Skákajícího tygra patrně vůbec nejhlubší na světě. Geografické faktory tak vždy znesnadňovaly čínskou kontrolu nad celým územím. Díky své původnosti patří Nasiové k jednomu z nejzajímavějších etnik žijících na území Číny. Uchovali si totiž i po posledním bouřlivém půlstoletí historie ČLR velkou část svých unikátních tradic, kultury i náboženství. Jsou jednou z posledních společností na světě žijících v matriarchátu, tedy v takové organizaci rodové společnosti, ve které má vedoucí postavení žena.
ŽENY VE VŮDČÍM POSTAVENÍ
“Já i moje žena žijeme v domech svých rodičů, kde se zdržujeme celý den. Až na noc přicházím za svou družkou a dětmi, abych se ráno opět vrátil zpět. To odloučení mi nevadí. O co méně se vídáme, o to více jsme si vzácní a lépe spolu vycházíme,” říká muž nedaleko centra oblasti obývané Nasii, městečka Li-ťiangu. Rodinné svazky jsou mezi Nasii poměrně volné. Takzvaný přátelský systém umožňuje dvojici stát se milenci, aniž by oba spolu žili v jedné domácnosti. Partneři žijí stále ve svých rodných domec h. Muži u svých družek pouze přespí. Pak pomáhají přes den v domácnosti své matce a otci. Stráví také hodně času hraním karet nebo šachů se svými přáteli. Ženy se zatím starají o hospodářství – pracují na poli, krmí zvířata, vaří a poklízejí. Jako matky zároveň pečují o děti. Jakýkoli potomek, který se páru narodí, patří totiž ženě. Ta je pak zodpovědná za jeho výchovu. Otec má rodinu živit, ale když se s partnerkou rozejde, přestane ji i děti podporovat. Ženy tradičně vlastní všechen majetek a příp adné rozpory v komunitě řeší skupina stařešinů něžného pohlaví. I dědění se uskutečňuje po přeslici – buď z matky na děti, nebo na neteře a synovce z matčiny strany. Rodokmeny se kreslí zásadně z pohledu žen, matek, manželek, které vždy byly ústředními postavami i vládkyněmi svých rodin. Matriarchální uspořádání společnosti se promítlo i do jazyka Nasiů. Jména zesilují podstatně svůj význam, když je k nim přidáno slovo “žena”, a naopak připojením slova “muž” k podstatnému jménu jeho význam poklesne. Tak například vazba “kámen” a “žena” znamená balvan. Když se naopak dají dohromady slova “kámen” a “muž”, vyjde z toho oblázek, kamínek.
LAMAISTÉ A ŠAMANISTÉ
Jako národ příbuzný Tibeťanům, se kterými dodnes sousedí, vyznávají mnozí Nasiové lamaismus. Tibetský buddhismus je mezi lidmi rozšířen vedle vlastního šamanského polyteistického náboženství tungpa. Nasiové uctívají vítr, oheň, hory, vodu a další přírodní jevy a objekty jako své bohy. Už před více než tisíci lety vyvinuli vlastní psaný jazyk, při kterém používají piktogramy, obrázkové znaky označující názorně jednotlivé pojmy. Nejslavnější dílo napsané Nasii je Tungpa. Toto dílo o pěti stech svazcíc h napsali nasijští šamani (zvaní právě tungpa), kteří udržovali při životě psaný hieroglyfický jazyk a zároveň plnili funkci zprostředkovatelů mezi Nasii a světem duchů.
OSUD JEDNOHO NÁRODA
V současnosti žije v Číně asi čtvrt milionu Nasiů. O jejich existenci se zmiňuje ve svých zápisech už historik S?-ma Čchien v 1. století př. n. l. Předkové Nasiů se v 7. století podíleli na organizaci státu Nan-čao, který měl velký vliv v jihozápadní Číně až do poloviny 13. století, kdy byl poražen legendárními mongolskými hordami Kublaj-chána. Ten si po úspěšném podrobení mocipánů založil na území Číny vlastní dynastii Jüan. Od té doby byli Nasiové daleko více spojeni politicky, hospodářsky i kultu rně s děním ve vnitřní Číně. Jejich další osudy významně ovlivnil postoj Chanů (etnických Číňanů) k národnostním menšinám na jejich území. Už dávno předtím, než Mongolové překročili Velkou čínskou zeď, vznikly zárodky učení o výlučnosti čínské říše a o její převaze nad jinými zeměmi a národy. Staří Číňané si představovali, že země je čtvercová, zatímco nebe nad ní kruhové, a jejich vlast je uprostřed země (proto ji také nazývali Říše středu). Ta další území v rozích zemského čtverce, nad kterými už není kruhové nebe, jsou neuspořádaná a všechno je tam horší. Výjimkou nejsou ani tamější obyvatelé, které Číňané nazývali barbary a odpovídajícím způsobem se k nim také chovali.
Když se po skončení občanské války roku 1949 dostali v Číně k moci komunisté, slíbili národnostním menšinám právo na autonomii a pomoc při udržování jejich jazykové a kulturní identity. V souladu s tradičními čínskými představami o “barbarech” však v ČLR brzy zvítězila koncepce Číny jako jednotného státu s národnostními oblastmi tvořícími jeho neoddělitelnou část s pouhou územní národnostní autonomií. Od konce 50. let a především za tzv. kulturní revoluce se píše smutná éra vzrůstajícího velkochansk ého (čínského) šovinismu. Peking usiluje o počínštění národnostních menšin – potlačuje jejich osobitou kulturu a jazyky. Po úmrtí Mao Ce-tunga a s nástupem nového vedení v KS Číny nezačíná pouze éra ekonomických reforem, ale zároveň se hovoří o novém přístupu k národnostem, které si mají být všechny rovné. I přes jisté uvolnění v tvrdé politice k menšinám se odborníci shodují na tom, že, volně řečeno, jsou si všechny národy v Číně rovné, a jeden ještě rovnější. V centru oblasti obývané Nasii Li-ťian gu vznikla celá moderní čtvrť obývaná Číňany, kteří zastávají většinu míst na úřadech, v bankách i ve školách. Čínština se mezi Nasii mladšího i středního věku stává běžným komunikačním prostředkem. Odborníci v této souvislosti hovoří o nedostatku vlastní etnické inteligence a chybějící možnosti národnostního vzdělávání. Mnoho rodin opouští dříve tradiční matriarchální systém. Tisíc let používané hieroglyfické písmo se pomalu vytrácí. K vidění je snad jen na vývěsních štítech označujících krámky ve staré části města. Tradiční piktogramy však pouze doplňují mnohem větší nápis na poutači v čínských znacích. Jsou snad uvedené změny dokladem “plného politického zrovnoprávnění a práva na sebeurčení” a řady dalších pozitiv, kterým se podle oficiálních čínských materiálů Nasiům dostalo po “osvobození” čínskými komunisty roku 1949? Přestože Nasiové převzali mnoho čínských zvyků, sinologové soudí, že na rozdíl od jiných čínských menšin nebyli Číňany asimilováni a dodneška si uchovali ve velké míře svoj i kulturu.
LI-ŤIANG
Ostré paprsky ranního slunce osvítí zasněžené vrcholky pětitisícových jadeitových Dračích hor tvořících působivou kulisu městečka Li-ťiangu. Jeho několik set let stará čtvrť, asi vůbec nejpoetičtější městská část v celé Číně, se právě probouzí k životu. Po ulicích kráčejí stařenky oblečené do tradičních krojů, které tvoří kalhoty se zástěrami nebo sukněmi, kazajky a modré pokrývky hlavy, které symbolizují nebesa. Dříve ženy nosily ještě peleríny z ovčí kůže. Na nich měly vyšité hvězdy, slunce a měsíc. To znázorňovalo velmi časné vstávání nasijských žen, když na obloze ještě svítí hvězdy, a jejich pozdní návrat z práce na poli v době, kdy již září měsíc. Výšivky však údajně už vyšly z módy. Ve stínu stromu vychutnávají krásné jitro staříci, kteří přitom klábosí, hrají karty nebo čekají, až budou moci někomu předpovědět budoucnost. Přitom mají u sebe v malých klecích své ptáčky – oblíbené domácí mazlíčky, které berou všude s sebou. Nejrušnější je cvrkot na trhu. Zde s velkým proutěným košíkem nakupuje asi pětatřicetiletá Američanka zeleninu a koření: “Již mnoho let učím na středních školách po celé Číně angličtinu. Zde jsem teprve několik měsíců a líbí se mi tady vůbec nejvíce ze všech míst, kde jsem zatím pobývala.” Starý Li-ťiang tvoří rozsáhlý labyrint křivolakých uliček lemovaných dřevěnými staveními. V těchto končinách, 2400 metrů nad mořem, rozkvetlo město do dnešních rozměrů především díky své poloze. Li-ťiang byl totiž tradiční křižovatkou obchodu mezi Indií, Tibetem a čínským vnitrozemím. V architektuře jeho stavení se promítá kromě tradičního stylu Nasiů i vliv čínský a tibetský. U malého potůčku máchá muž ve středních letech prádlo se zručností zkušené pradlenky. Nasij dělá činnost v tradičně patriarchální Číně téměř nevídanou. S jistým uspokojením, že Nasiové stále v určitých ohledech odolávají pokusům o jejich počínštění, zaplatím čínské dívce v recepci hotelu, vyměním si peníze v bance s výhradně čínským personálem a nasednu do autobusu s čínským řidičem. S velkou chutí se zakousnu do opečené brambory poválené v pálivém koření od nasijské stařenky na rohu ulice se sochou Mao Ce-tunga v nadživotní ve likosti…
LETLAMPA NA PRASEČÍ OCÁSKY
Jak opouštím město, uvědomuji si, že jsou vlastně Li-ťiangy dva. Jeden moderní – čínský, a druhý obývaný Nasii, přezdívaný Stará čtvrť, jehož starodávný poklidný chod se změnil jen málo. S radostí jsem našel v zapadlém koutě tržiště Nasie, kteří se živí, stejně jako při mojí loňské návštěvě Li-ťiangu, grilováním vepřového. Oni jsou jakýmsi symbolem míšení původních tradic s civilizačními vymoženostmi – tolik typickým pro poslední dobu. Místo pomalého opékání na ohni si dnes jednoduše zákazník vybere část vepře a kuchař mu vybrané kopýtko, hlavu nebo prasečí ocásek za několik minut opeče. S nasazením moderní techniky – benzinové letlampy – je práce “kuchaře” mnohem efektivnější. Přestože plameny ošlehají vepřové spíše dočerna než dozlatova, jde ogrilovaný čuník rychle na odbyt. Není proto divu, že místní lidé považují moderní nástroje, jako je letlampa, spíše za nově nabytý blahobyt než ztrátu své identity.
ROKLE SKÁKAJÍCÍHO TYGRA
Již dvakrát s odstupem jednoho roku jsem se pokusil projít roklí Skákajícího tygra, ležící v oblasti obývané Nasii a Tibeťany asi tři hodiny autobusem severně od města Li-ťiangu. Je údajně snad vůbec nejhlubší na světě. Na dně rokle se hrozivě valí řeka Ťiang-ša-ťiang – horní tok legendárního Jang-c?-ťiangu. Hladinu dělí od vrcholů okolních hor téměř kolmé skály s převýšením 3900 metrů. Kdo by nechtěl na vlastní oči vidět tak vysokou stěnu? Když jsem poprvé vyrazil do rokle, nevěděl jsem, co od ní m ohu očekávat. Asi po dvou hodinách chůze jsem narazil na dělníky pracující na stavbě cesty skrz rokli. S primitivními nástroji vypadali vcelku neškodně a všichni se usmívali. Jen co jsem zmizel za první zatáčkou cesty, ozvala se za mnou mohutná detonace. Odstřelili kus skály, aby udělali místo pro budoucí cestu. Brzy poté jsem s mrazením v zádech přišel na místo, kde cesta končila. Pouze na skále v dáli byl vidět úzký chodníček, vytesaný vysoko nad hlubokou roklí. Uprostřed prudkého srázu běhaly spo usty čínských dělníků se sbíječkami a motyčkami. Bez sebemenšího zajištění pracovali na samém kraji propasti. Do rokle shazovali kameny a suť. Všichni mi svorně radili, abych bez obav pokračoval dál. Než jsem se stačil posilnit svačinou, vylétla do vzduchu celá skála, přes kterou mě před chvílí posílali. Mohutná exploze zní v mých uších ještě dodnes. Ti lidé nemají soudnost – vůbec neznají pojem bezpečnosti práce! Obrátím se a mažu rychle zpět, abych se sem za rok opět vrátil. V městečku na začátku rokle sedím v místní restauraci s Australankou Daisy, která si našla partnera přímo uprostřed rokle: “Žiju tady nějaký čas a nic mi nechybí. Je tu krásně. Nevadí mi, že náš skromný domek je vzdálený šest hodin rychlé chůze roklí od nejbližšího autobusu,” usmívá se a spiklenecky radí, “cestu dodělali až na místo, kde se rokle zužuje. Minibusy sem vozí čínské turisty, kteří si udělají snímek a odjedou. Na cestě je závora, a vybírají peníze za vstup do rokle. Když ale vyrazíš brzy ráno, nebudeš platit nic.” Nazítří leje jako z konve. Překonávám několik sesuvů s nebezpečným pískem několik set metrů nad dnem rokle. Promočený na kůži jsem však v dobré psychické kondici. Projdu okolo beden schovaných pouze pod zelenou plachtou. Široko daleko nikdo. Když celtu pozvednu, objevím sklad s třaskavinami. Po mnoha hodinách chůze naberu tempo čerstvě odpočinutého vrcholového sportovce. Najednou se za mnou ozve pronikavé volání. Odkudsi ze skály se objevili dva Číňané, kteří energicky mávají a něco nesrozumit elně artikulují. Buší mi srdce. Tuším, že to někde řachne. Nejhorší na tom je, že nevím, jestli mám zůstat stát na místě, běžet zpět k nim, nebo rychle pokračovat dopředu. Jako blesk z čistého nebe se ozve strašlivá ohlušující rána. Celý sklad s dynamitem nadskočí. Ozvěna stokrát zopakuje hrůzostrašný koncert. Než se stačí usadit oblaka prachu, přibíhají ke mně “ostřílení” Číňané a pochechtávají se mému pobledlému výrazu v obličeji. Rychle se s nimi loučím a ještě s třesoucími se koleny beru roha. Po necelé hodince nakonec dorazím do srdce rokle. Pohled, který se mi zde naskytne, rozhodně stojí za celé dnešní čtyřiadvacetikilometrové trmácení. Přestane pršet. Na chvilku se rozplynou mraky nad roklí. V tichém úžasu pozoruji téměř čtyřkilometrový kolmý sráz, vypínající se od řeky do nebe. V místě, kde žije Australanka Daisy, potkám jednoho Brita. Aniž by mi věnoval jediný pohled, nepřítomně praví: “Už skoro týden tady sedím a pozoruji támhletu stěnu. Vždycky si večer řeknu, že ráno sbalím svoje hadry a už odejdu. Pokaždé, když se pak další den probudím a vidím ten výtvor přírody, rozhodnu se zůstat alespoň jeden den a obdivovat tu krásu…”
Napsal a vyfotografoval David Walterčervenec – srpen 1998
