Tisíce venkovanů přicházejí denně do náruče velkoměsta. Zlákáni září neonových reklam, osvětlením tříd plných elegantních výloh s dostatkem zboží všeho druhu, utíkají od hladu, bídy a přírodních katastrof. Přicházejí za přeludem lepšího života, za možností pracovat za přiměřenou mzdu. Výsledkem této největší masové migrace v historii lidstva jsou zhoršené životní podmínky megaměst, ve kterých se už skoro nedá žít.
Superměsta totiž doslova praskají ve švech. Zdánlivě nekonečná záplava lidí zatěžuje neúnosným způsobem infrastrukturu a prostředky měst. Jejich živelný růst doprovázejí problémy s bydlením, zásobováním potravinami a vodou, znečištěným vzduchem, zabezpečením energií, kanalizace, hygienických a zdravotních zařízení, dopravy a dalších služeb, hromaděním odpadů a nárůstem zločinnosti. Masové stěhování lidí do velkoměst je aktuálním problémem číslo jedna rozvojových zemí, potýkají se s ním však i obrovské městské aglomerace nejvyspělejších průmyslových zemí. Obraz přelidněných megaměst je jako vystřižený z nějakého sci-fi filmu.
NAPOSPAS MĚSTSKÉ DŽUNGLI
“Tlačenice, horko a hluk mnoha hlasů, jež neustále hučely v uších, pach staré špíny, prachu a namačkaných těl, pomalu se přesouvající masa lidí, kteří přicházeli kolem stánků nebo se zastavovali, aby si sáhli na staré obleky, šaty, otlučené nádobí, bezcenné ozdoby a smlouvali o malé tlamouny s rozevřenými hubičkami a vytřeštěnýma kulatýma očima. Prodavači vyvolávali ceny svého kazícího se zboží, lidé proudili kolem a obezřetně uvolňovali místo dvěma policistům s chladným pohledem, kteří chodili bok po boku a dohlíželi na všechny a všechno – ale drželi se na hlavní cestě, která rozdělovala náměstí a vedla ke stanovému městečku, jehož záplatované šedivé jehlany tam stály už hodně dlouho.”
(Harry Harrison:
Místo, místo! Více místa!)
Pro většinu přistěhovalců život ve městě neznamená automaticky zlepšení životních podmínek. Často se jejich životní úroveň naopak snižuje. A stejně tak, jako se majetek koncentruje v rukou bohaté menšiny, tak rostou řady chudiny zápasící o přežití. Lidé se tísní při okrajích velkých aglomerací v primitivních chatrčích z vlnitého plechu a prken. Rozšiřují se chudinské čtvrti (slumy, barrias, bidonvilly, favelap, villas miserrias), města ve městě, jejichž společným znakem jsou choroby, bída a znečištění životního prostředí.
Na tak obrovský příliv obyvatelstva nejsou připravené zdravotní ani sociální služby měst: miliarda lidí dnes nemá odpovídající příbytky a asi sto milionů jich přebývá pouze pod mosty či viadukty. Noví obyvatelé měst jsou navíc většinou negramotní, bez zvláštní kvalifikace, takže nemohou získat odpovídající práci. Žijí v nepředstavitelné chudobě, bez základních hygienických zařízení, mezi tunami odpadů a množstvím hmyzu a krys. Drtivá většina lidí se tu rodí, přežívá a umírá v anonymní pologramotné či negramotné mase chudáků. A vysoká porodnost ještě přispívá k nekontrolovatelnému růstu aglomerací. Bohužel ti nejchudší plodí zase jenom chudé, a nekonečný kolotoč pokračuje.
ZROD MEGALOPOLIS
“Město je anachronismus. Přežilo se. Hydroponika a vrtulníky jeho zánik jen uspíšily. Ve svých počátcích bylo město kmenovým shromaždištěm, místem, kde se lidé scházeli pro vlastní ochranu. V pozdějších dobách kolem sebe stavělo hradby pro zvýšení sebeobrany. Potom hradby nakonec zmizely, ale město žilo dál pro pohodlí, které skýtalo obchodu a dopravě. Přežívalo do moderní doby, protože lidé byli nuceni žít blízko svého pracoviště – a to bylo ve městě.”
(Clifford D. Simak: Město)
Lidé z venkova i v minulosti dávali přednost životu ve městech. V posledních desetiletích však migrace z venkova, z vesniček a malých měst do velkoměst nabyla podoby největšího davového šílenství v dějinách. Města se rozrůstají všemi směry, navzájem propojují, pohlcují venkovská sídla a vytvářejí stále nová a nová předměstí. Také vesnice se rozrůstají a napodobují řád měst. Jejich ekonomická a průmyslová činnost přivádí některá města až k bodu určité stagnace nebo velkého úpadku, zatímco jiná stále rostou a dosahují vrcholu – takzvané světové úrovně.
Ve světě příliv pracovních sil napomáhá rozvoji průmyslu, jehož nové továrny vznikají v lacinějších okrajových městských oblastech – na bývalém venkově. Každé větší město se tak postupně stává centrem rozšiřujícího se metropolitního území dalších satelitních měst a jejich předměstí. Hranice předměstí daleko přesahují hranice vlastního města. Velké Mexiko, představující dnes největší soustředění obyvatelstva v Latinské Americe, je rozděleno do čtyř pásem: vlastní město (139 km2), urbanizované území města (700 km2), federální okruh (1499 km2) a metropolitní území, jehož rozloha není uváděna, ale je ve skutečnosti několikanásobně větší než rozloha federálního okruhu.
Růst měst je také neoddělitelnou součástí rychlého růstu obyvatel světa, zvláště toho rozvojového. Podle statistik žilo v roce 1996 ve městech 2,6 miliardy obyvatel, z toho 1,7 miliardy v rozvojových zemích. Londýn vzrostl z jednoho na osm milionů obyvatel za 130 let. Lagos, kde žilo v roce 1950 pouze 290 tisíc lidí, může mít v roce 2015 víc jak 24 milionů obyvatel. V roce 2005 má žít na Zemi 6,6 miliardy lidí, 3,3 miliardy budou žít ve městech, dvě třetiny z toho v megalopolis jihu.
STRACH Z EPIDEMIÍ
“Dá se zapomenout, že bydlíte čtyři sta metrů nad zemí v buňce dva krát dva metry, ve společnosti ženy a uřvaného škvrněte, ve městě čítajícím dvacet pět milionů duší, jež pozře každé cizí těleso…”
(Dominique Roffet – Velkoprodejna)
Za pár let budou v megaměstech bydlet tři miliardy lidí, polovina současného počtu všech pozemšťanů. Takový růst obyvatelstva narušuje po tisíciletí stálý ekosystém planety. Lidé se stýkají se zvířaty, s jejichž viry se neumějí vyrovnat. Epidemiologům musí hrůzou vstávat vlasy na hlavě: objevují se nové formy chorob, které zasahují obyvatele s nepoznanou intenzitou. Tuny odpadů, znečištěná voda, městské záhony, bahno a vodní nádrže v nouzových čtvrtích megaměst jsou moderní líhně moskytů přenášejících onemocnění malárií (dosud hlavní příčinu hospitalizace a úmrtí v Africe a Latinské Americe). V Asii se pro změnu vyskytl nový druh cholery, který přidělává vrásky lidem v Bangladéši, Číně, Indii, Malajsii, Nepálu a Pákistánu. V naší paměti utkvěl virus Ebola, jeden z mnoha virů, jenž se ve změněných podmínkách stal nebezpečným pro člověka. Je jen otázkou času a lidské aktivity, zda se některá nová lékuvzdorná infekce někdy v budoucnu nerozšíří do ostatních částí světa.
V porovnání s tím jsou civilizační choroby obyvatel velkoměst (deprese, neurózy), způsobené pracovním stresem, vypětím a nedostatkem času na sebe samého, jen jakýmsi slabým odvarem. I když negativní dopady života ve městech na naše zdraví a psychiku a přibývání lidí, kteří nikam nepatří, mají souvislost s migrací v mezinárodním měřítku a mohou být dokonce příčinou vzniku ozbrojených konfliktů.
ČASOVANÁ BOMBA
“Nad Městem se vznáší vůně kuchyní všech zemí světa, opar opia a hašiše, pryskyřičně rudý kouř z yage, vůně džungle a slané vody, zahnívající řeky a vysušených výkalů, potu a genitálií. Město je zachvacováno epidemiemi násilí a nezaopatřené mrtvoly požírají na ulicích supové. Albíni mžourají do slunce. Chlapci sedí na stromech a lenivě masturbují. Lidé, stravováni neznámými chorobami, pozorují kolemjdoucí zlýma protřelýma očima.”
(William S. Burroughs: Nahý oběd)
Boj o existenci, konkurence. Každý je v desetimilionovém kolektivu sám a musí spoléhat pouze na vlastní síly. V přelidněných městech narůstají sociální problémy. Chatrče chudých jsou přeplněny dětmi, které jsou často odkázány jen samy na sebe, stávají se z nich děti ulice. Jen v Latinské Americe jich je víc jak 40 milionů.
Životní podmínky těchto obyvatel a omezená možnost uplatnění často ústí v beznaděj a zoufalství, ventilované formou nepokojů a násilí, nárůstem zločinnosti, infekčních nemocí včetně AIDS, konzumací drog a prostitucí. Bohatší spoluobčané se často raději zdržují co nejdále. Proti vražedným gangům či etnickým milicím vznikají opevněná obydlí v oddělených čtvrtích – pevnostech. V momentě, kdy jedinou vlastností úřadů je bezmocnost, mnohdy zbývá lidem jediná možnost – vzít zákon do vlastních rukou. A pak jen čekat, kdy tato bomba vyletí do povětří.
DÝCHÁNÍ ZAKÁZÁNO
“Nemusíš už fetovat
stačí vyjít do ulic
projít se kolem silnice
a nadechnout se z plných plic”
(Czechcore SRK: Nemusíš už fetovat)
 Obchodní a podnikatelské centrum New Yorku – Manhattan. |
Epidemie a sociální problémy nejsou jediným strašákem narušeného životního prostředí dnešních superměst. Damoklovým mečem Rio de Janeira, Sao Paula, Jakarty, Mexico City nebo Dillí je ovzduší otrávené škodlivými emisemi průmyslových podniků a nadměrnou veřejnou a soukromou automobilovou dopravou. Dýchání v těchto megaměstech přímo ohrožuje zdraví místních obyvatel. Většina velkoměst v Číně má dokonce pětkrát větší hladinu znečištění ovzduší než New York nebo Londýn. Pekingští obyvatelé v minulosti již několikrát protestovali proti dusivému uhelnému prachu a strašlivému hluku.
Obyvatelé “vyspělého světa” utíkají před nesnesitelnými životními podmínkami center velkoměst na periferii, za svým snem – domem v zeleném a klidném předměstí, odkud je “v pohodě” doveze do práce jejich automobil. Přidělávají vrásky urbanistům, před kterými teď stojí úkol zachránit pustnoucí a chátrající městská centra. Úkol o to těžší, o kolik méně na to má městská správa finančních prostředků.
VÍTEJTE V BABYLÓNU
“Ten strom řekl
Ten bílej auťák pode mnou
se mi vůbec nelíbí,
Smrdí benzinem
Ten strom vedle řekl
Pořád jenom fňukáš,
Jseš neurotickej
Koukni, jseš ohnutej až k zemi.”
(Allen Ginsberg: Tamty dva)
Násilí, nemoci, bída a smog staví často úřady do pozice trpného pozorovatele. V mnoha chudých velkoměstech vládne chaos, korupce a neschopnost. Rostoucí hospodářské a sociální problémy rozvojových megalopolis mohou být v budoucnosti příčinou nových migračních vln zalévajících rozvinuté země. Ty se již teď hrozí představy, že se hladové masy jihu vydají na sever za lepším životem, jaký viděli v televizních reklamách. Jediné řešení je pouze zlepšení životních podmínek chudých ve velkoměstech a vytvoření podmínek pro život lidí na venkově. Bez pomoci “vyspělého severu” to zřejmě nepůjde. Jen základní přeměna slumů na dostupná obydlí přistěhovalců by však přišla na stovky miliard dolarů. A vyspělým zemím se zase příliš nechce platit tuto sanaci bídy a zločinu z vlastní kapsy. Alespoň na istanbulské konferenci OSN o městech (1996) se k tomu příliš nehlásily. Přitom podle prognóz této světové organizace budou přistěhovalci ve velkých městech přibývat a pravděpodobně dále žít v chudobě a nedostatku…
PS: RADOSTNÁ BUDOUCNOST?
V rozvinutém světě žije asi pětina obyvatel Země, která však vlastní téměř tři čtvrtiny celosvětového bohatství a spotřebovává většinu světových přírodních zdrojů. Pro většinu rozvojových zemí je typické převládající postavení hlavního města, kde žije přibližně polovina městského obyvatelstva státu a počet obyvatel roste zpravidla nejrychleji. Růst měst je ve světě urychlován i rozvojem průmyslu a stále výraznějším zaostáváním venkova. Na území Velkého Mexika se například uskutečňuje 67 % všech staveb ve státě, spotřebovává se 81 % elektrické energie, realizuje 62 % obchodu. Je zde soustředěno 65 % kvalifikovaných pracovníků a 77 % výroby automobilů. Téměř 90 % průmyslu Latinské Ameriky (vyjma těžebního) je soustředěno ve čtyřiceti velkých městech a v jejich okolí, z toho 70 % v deseti největších aglomeracích. Rozvoj průmyslu zatím prohlubuje hospodářské a územní rozdíly. Zvyšuje se i závislost velkých měst na dovozu základních potravin ze zahraničí.
Mnohé ekonomiky rozvojových zemí jsou navíc ve skutečnosti rukojmími investičního kapitálu nadnárodních fondů. Zahraniční společnosti využívají levnou pracovní sílu a bez skrupulí vykořisťují místní obyvatele. V Jakartě dostane dělník jen dolar a půl za dvanáct hodin práce. Neodvažuje se protestovat, je spokojený s tím, co má. Nadnárodní společnosti ho mohou lehce nahradit a navíc se kdykoli přemístit do jiných končin světa, kde budou jejich náklady ještě levnější. Ztráta důvěry fondů ve státní fiskální politiku může dokonce položit na lopatky měnu a ekonomiku rozvojového státu. Na lidech nezáleží. Radostná budoucnost? Jak pro koho.
TVÁŘ VELKOMĚSTA
Každé město má svůj osobitý charakter, daný například polohou, okolní přírodou či místem v hospodářském a společenském životě státu.
Evropská velkoměsta se vyznačují a navzájem odlišují svými historickými centry. Oproti tomu mladá americká města jsou si v mnohém podobná. Jsou “modernější”, přehlednější (nejčastěji pravoúhle členěná) a maximálně přizpůsobená automobilové dopravě. Rozvoj automobilismu v padesátých a šedesátých letech měl velký vliv na charakter evropských a amerických měst, vyznačujících se vznikem rozsáhlých předměstí, v Evropě bouráním obchůdků a kavárniček v úzkých ulicích za účelem výstavby širokých dálnic. Pozdější léta byla ve znamení výstavby menších satelitních měst, v současnosti se obrací pozornost urbanistů k obnovení charakteru vnitřních měst.
Dnešní městské aglomerace mají dvojí tvář. Tu bohatou charakterizují přepychové budovy bank a výstavných úřadů, luxusní hotely a soukromé rezidence svědčící o dostatku a pohodlí bohatých. Druhá je tváří chudoby a bídy milionů obyvatel živořících v zapomnění na okraji společnosti. Život ve městě pak na jedné straně představuje jedinečnou možnost individuální svobody a seberealizace, avšak může být také příčinou naprosté lhostejnosti a ignorance, ztráty společenských hodnot a respektu k druhým. V megalopolis lidé vstupují navzájem do zprostředkovaných, odosobněných vztahů, v nichž ztrácí svou váhu míra osobní blízkosti či vzdálenosti. Společenské rozvrstvení vystřídala nivelizovaná, nerozlišená změť letmých mezilidských vazeb. Společnost se proměnila v množství, beztvarý dav. Město ztrácí svou tvář, stává se anonymním prostorem plodícím úzkost.
DESET NEJLIDNATĚJŠÍCH VELKOMĚST V ROCE 1996
