Vcházíme branou ve vysoké chrámové zdi a ocitáme se na rozlehlém prostranství. Šeď a špína ulic Ulánbátaru zůstává za námi. Kolem nás jsou tvary a barvy, které už ve městě dávno zmizely. Jsme najednou v jiném světě. Shon velkoměsta vystřídal klid a pokora. Zelené střechy se blýskají v dopoledním slunci, mniši odění v purpurových a oranžových oděvech se pomalu pohybují mezi chrámy, starý věřící donekonečna obchází velkou stúpu, mladík u zdi hraje na čínskou flétnu.
PŘEŽILY STALINISTICKÉ NIČENÍ
Chvíli ještě stojím před branou a poprvé nasávám exotickou atmosféru. Nacházím se na okraji mongolského hlavního města Ulánbátaru, v chrámovém komplexu Gandan. Je to jedna z mála buddhistických památek, které přežily ničení a vypalování za éry stalinismu v třicátých letech. Do té doby stálo v Mongolsku přes 700 klášterů a chrámů, žilo v nich kolem 100 000 mnichů. Během několika let celé kulturní a duchovní bohatství mongolského buddhismu vzalo za své. Asi 17 000 mnichů bylo pobito a ostatní byli nuceni odejít do vyhnanství nebo žít na okraji společnosti. Z chrámových komplexů zbyly pouhé čtyři!
Gandan je nejznámější a nejzachovalejší z nich. Zdejší stavby jsou typickou ukázkou architektury chrámů tibetského buddhismu. Chrámové budovy mají mírně šikmé zdi, pod střechou ochozy s dřevěným vyřezávaným zábradlím a samotné střechy jsou překrásným výtvarným dílem. Jsou elegantně prohnuté, pokryté barevnými taškami a na jejich hřebenech a okrajích jsou skulptury mytických zvířat, často pozlacené.
Na prostranství před chrámy stojí sochy lvů, posvátné vázy a sloupy. Je neděle, a tak věřící Mongolové, jednotlivci, malé skupinky i celé rodiny, obcházejí svaté předměty a dotýkají se jich, nebo se jen tak procházejí, postávají, posedávají na schodech před budovami a konverzují. Nejvíc rušno je však před hlavní chrámovou budovou. Je tam velký shluk lidí a nad schodištěm do chrámu stojí bohatě zdobené pódium, z něhož kdosi mluví. Snažím se prodrat mezi davem blíž, ale moc toho nevidím. Až když bohoslužba končí, objevuje se starší mnich, který okamžitě schází se schodů, nasedá do černé limuzíny a odjíždí. Věřící za ním běží a snaží se dotknout aspoň automobilu. Sledují i odcházející lamy ve slavnostních oděvech, dotýkají se jich a líbají stuhy, korouhve a ostatní propriety. Je jasné, že toto nebyla jen tak obyčejná bohoslužba.
Hned po návratu z Gandanu se ptám Inche, mongolské manželky mého kolegy, co se to dnes dělo. „To byl devátý Bogd,“ odpovídá. „Kdo?“ „Devátý Bogd lama. Svatý lama. To je něco jako náš dalajlama. Žije také ve vyhnanství v Indii a toto je jeho první návštěva v Mongolsku a tři neděle po sobě vykonává bohoslužbu na Gandanu.“
S AGENTY V PATÁCH
Časem se dozvídám další podrobnosti z pohnutého života svatého lamy. Malý chlapec Jamphel Mandol byl objeven v Tibetu roku 1936 jako reinkarnace Vajrápaniho, jednoho z Buddhových ochránců. V té době však už probíhaly v Mongolsku razie proti lamům a buddhismu vůbec. Bylo jasné, že by malý Bogd byl hned po příjezdu do země zabit, a tak jeho studia začala v tibetských klášterech. V Tibetu žil až do roku 1960, kdy musel i odtud uprchnout před čínskými čistkami. Dalších 30 let žil v Indii jako prostý rolník, ale i tam měl v patách agenty KGB, kteří sledovali všechny vlivné lamy žijící v emigraci. V roce 1991 se konečně, ve svých 59 letech, mohl přihlásit ke svému úřadu, byl znovu vysvěcen a začal opět studovat v indických klášterech.
FILM PRO BOGD LAMU
Následující dny v Ulánbátaru poznávám i další dva areály buddhistických staveb. Poněkud zchátralý Bogdův palác a hlavně chrámový komplex, který byl přeměněn v muzeum. Tam mohu opět obdivovat exotickou krásu staveb, nasávat klid čišící ze zahrad a zákoutí mezi chrámy a prohlédnout si staré oltáře, sochy, masky démonů a bizarní obrazy ze života svatých či zobrazující utrpení hříšníků v buddhistickém pekle.
Druhou neděli opět mířím do chrámu Gandan. Bogd lama tam má mít další bohoslužbu a já nechci přijít o unikátní záběry. Má skoro hodinu zpoždění a prostranství je již plné lidí. Mám aspoň čas si prohlédnout a vyfotografovat slavnostně oděné mladé lamy, připravující se na uvítací ceremoniál. Na rozdíl od prostých tmavě červených oděvů pro všední den mají na sobě rudé pláště s modrými límci a rukávy, kolem pasu obtočené žluté šerpy, na nohou bohatě zdobené kožené boty se zvednutou špičkou a na hlavách často podivné chlupaté klobouky nebo nízké plechové přilby, připomínající obrácené talíře. Někteří nosí za pasem dlouhé meče v kovových tepaných pochvách. Mladíci nesou korouhve a pestrobarevné prapory. Neméně podivuhodné jsou hudební nástroje – bubínky, zvonky a hlavně přes dva metry dlouhé mosazné trouby, které jsou podpírány dvojicí asi tak desetiletých chlapců.
Čas čekání si krátím prohlídkou chrámů a fotografováním věřících a mnichů. Mongolští lamové většinou nemají fotografování rádi, ale dnešek je natolik slavnostní, že jsou nade vše povzneseni. Naznačuji ukázáním kamery mladému mnichovi svůj záměr si ho vyfotit a on lehkým kývnutím hlavy souhlasí. Snímám několik záběrů a mnich mi k mému překvapení s úsměvem a slušnou angličtinou říká: „Nechte si raději film pro Bogd lamu!“ Využívám toho k načerpání dalších informací a ptám se, jestli Bogd lama v Mongolsku zůstává. „Bohužel ne,“ odpovídá mnich. „Naše vláda sice oficiálně nebrání současnému rozvoji a renesanci lamaismu v Mongolsku, ale ani ho nepodporuje. Bojí se moci mnichů a návratu Bogd lamy. Ten se snažil o návrat do země celých osm let. Podařilo se mu to až letos, ale dostal pouze měsíční turistické vízum, které mu odmítli prodloužit. Je tu tedy jen jako soukromá osoba, ani nikdo z vlády se s ním nesetkal. Dělají, jako že o něm nevědí. Proto je jeho návštěva tak výjimečná. Je velmi pravděpodobné, že už se tady nikdy neobjeví.“
Bogd stále nejede, a tak pokračuji v prohlídce. Kolem celého obvodu jedné stavby je přístřešek a pod ním desítky modlitebních mlýnků. Jsou vyrobené z různých materiálů, mají i různé velikosti a tvary. Každý věřící musí projít celou trasu a každým mlýnkem zatočit. Ač bezvěrec, pod dojmem atmosféry tohoto místa i já absolvuji celou cestu a točím. Čeká nás více než dvouměsíční pobyt v drsné poušti Gobi, a tak si přeji, abychom všichni expedici přežili ve zdraví. Tak nějak cítím, že se to tady sluší.
RENESANCE LAMAISMU
Konečně přijíždí Bogd lama. Přijíždí ve své černé limuzíně těsně před pódium a dav ho okamžitě obklopuje. Rychle prochází špalírem lamů a vystupuje nahoru. Po krátké přípravě začíná vlastní bohoslužba. Bogd lama sice přednáší anglicky, ale do reproduktorů jde mongolský překlad, takže nic pro nás. Bohoslužba je dlouhá. Je možná poslední. Za tři dny svatému muži končí vízum, a jestli se někdy ještě do Mongolska dostane, to bohužel nikdo neví.
Během pobytů v Mongolsku jsem poznal, že lamaismus opravdu prožívá v této zemi velkou renesanci. Vlastně se zdálo, že přes veškeré pogromy a perzekuce komunistických vlád nikdy víra z Mongolska nezmizela. Tradice v rodinách se udržovaly, jen se nesměly navenek příliš projevit. Dnes najdeme buddhistické symboly a oltáříky ve většině jurt ve městech i daleko ve stepi. Světle modré stuhy, které značí příslušnost k víře, jsou uvázány na zpětných zrcátkách automobilů, kolem sloupků jurt a vlají z větví významných stromů.
Na cestách po stepích, horách a pouštích Mongolska se pak často setkáte s místy zvanými oboo. Jsou to zpravidla hromady kamení navršené na významných křižovatkách, v sedlech, průsmycích i na vrcholech kopců, ale také třeba u pramenů v poušti. Věřící na těchto místech provedou jednoduchý rituál, který jim má zajistit hladký průběh cesty. Je třeba třikrát oboo obejít ve směru hodinových ručiček a při každém okruhu hodit na hromadu kámen, případně přiložit nějaký větší kámen z okolí. Pokud je po ruce láhev vodky, jeden kalíšek se vypije a jeden stříkne na oboo. Když je láhev dopitá, mnozí pocestní ji přiloží ke kamenům. Dnes ovšem na mnohých oboo leží nejen láhve, ale také součástky z automobilů a různé nepotřebné předměty.KDE MODLITBY FUNGUJÍ I NA CIZINCE
Při cestě z Gobi jsme se vždy zastavovali na jiném slavném místě mongolského buddhismu. Je jím klášter Erdene dzu v podhůří pohoří Changaj. Tento klášter leží poblíž místa, kde bývalo hlavní město Charchorum (dnes Charchorin), centrum Čingischánovy říše. Klášter patří k prvním, které byly v Mongolsku postaveny. Byl založen již v roce 1586. Celý areál o rozměrech 400 x 400 m je obehnán zdí se 108 stúpami. Uvnitř bylo v době největší slávy kláštera 62 chrámů a 500 dalších budov, ve kterých žilo až 10 000 lamů. Ze všech těchto staveb se jich dodnes dochovalo 18.
V chrámu je možné se zúčastnit i bohoslužeb. Je to opravdu působivý zážitek. Napřed dva mniši s bizarními čepicemi na hlavách vystupují na dřevěnou věž a troubením na mušle svolávají ostatní lamy. Věřící a návštěvníci si sedají na lavice kolem stěn chrámové místnosti a lamové se shromažďují před vchodem. Krátce se pomodlí a vstupují. Sedají si k dlouhým stolům, někteří jen s modlitebními knížkami a svitky, jiní k hudebním nástrojům, píšťalám a bubnům. U vchodu na jakémsi stupínku sedí mnich, který průběh bohoslužby řídí. Věřící si musí objednat příslušnou modlitbu předem a nechat si určit přesný čas. Svoji potvrzenou a zaplacenou objednávku dávají lamovi na stupínku a ten jim určuje mnicha, který modlitbu provede.
Bohoslužba začíná. Mniši hrdelními hlasy s monotónní melodií sborově přeříkávají texty, náhle zvyšují hlas a celý sbor graduje hlasitým tónem, do kterého se mísí hudebníci s píšťalami a víření bubnů. Vše se pak několikrát opakuje.
Mnich u vchodu mi naznačuje, že čas, který mi zcela výjimečně povolil na fotografování, už vypršel. Úklonem hlavy mu děkuji a opouštím místnost, povznesen a mírně omámen působivou atmosférou. „Fungují modlitby i na cizince?“ Ptám se svého řidiče, o němž vím, že je věřící. „Jistě! Až přijedeme do Ulánbátaru, tak ti mohu domluvit příslušnou modlitbu,“ odpovídá. Jak už to ovšem bývá, v hlavním městě na to nikdy nezbyl čas. Tak snad někdy příště.
