Dívám se na tuto horu a tají se mi dech. I z této výšky vypadá majestátně. Možná čekáte, že nyní začnu psát o její výšce a poloze, o tom, v jakém pohoří se nachází, a spoustu dalších nápověd, které by vám mohly pomoci při její identifikaci. Já vás ale zklamu. Dnes žádná nápověda. Dnes se naopak budu snažit, abych se ani slůvkem nepodřekl o bližších údajích k této hoře.
Co mám ale napsat k hoře, když o ní nechci nic říct? Nezbývá mi než vynechat horu samotnou! Jak vypadá hora shora, vidíte na fotografii, jaké je to přímo na ní a v jejím okolí, vynechám a zbude jediná věc – nitro samotné hory. Přiznám se, že pro mě bylo překvapením, když jsem od speleologů zjistil, že hora je provrtaná kilometry podzemních chodeb jako ementál. Spleť štol v minulosti uvnitř hory vyrazili havíři a lze jimi údajně sestoupit až na dno… ne, kdepak, řeklo se nenapovídat. Raději se podívejme na historii podzemí této hory.
Je velmi pestrá. Již ve 13.-15. století se v okolí hory potulovali nejen osamělí lovci, ale též hledači zlata, stříbra a drahých kamenů. První zmínky jsou z popisu cesty jistého Benátčana místním krajem, který uvádí, že nalezl kostry lidí, zlato, ametysty, smaragdy apod. Podobné málo věrohodné zprávy pocházejí i od cizinců nazývaných Wallen – Vlaši, kteří pronikali do okolí hory od 15. století. Zprávy, často psané v hádankách, jsou asi nadsazené a je podezření, že si je vymýšleli a psali místní obyvatelé.
První věrohodné písemné zmínky o těžbě pod touto horou pocházejí z počátku 16. století. Tehdy se v dolech dobývaly rudy, z nichž se vyráběl vitriol v arzénové (tzv. jedové) peci. V roce 1511 přišli na úpatí hory míšenští horníci, ale v té době už zde zřejmě existovalo několik menších dolů. V roce 1534 žádá o privilegium těžby v této oblasti u krále společnost sedmnácti “podnikatelů”, která chce vybudovat huť, stoupu a celou osadu s vybavením. Kryštof Gendorf z Korutan, v podstatě tehdejší majitel místního panství, žádost zmařil. Na mapě Jiříka z Řásné zřejmě z roku 1569 je už ale uváděno 7 dolů (např. Gendorfův důl, důl sv. Kryštofa, důl Svatojánský) a 5 kutišť. S hornictvím v této oblasti souvisela i těžba dřeva, která se později proměnila v obrovskou devastaci lesů. Veškeré dřevo bylo zužitkováno, a tak nedocházelo k přirozenému omlazování lesa. Došlo to tak daleko, že těžba musela být roku 1609 přesunuta jinam. Ne však na dlouho. Z nitra hory se zanedlouho začaly těžit suroviny pro výrobu arzeniku, který se využíval k čištění benátského skla a k impregnaci zámořských lodí.
Roku 1811 zvětšuje Ignác Loubal z Prahy stávající “jedovou” pec v nedalekém městečku. Po něm následuje F. Winkler a nakonec Rufler z Vratislavi. Vzniká nový důlní podnik s názvem “…Arsenik und Kupferbergwerke” (Doly na arzenik a měď v…). V roce 1842 podnik vyprodukoval 67 tun arzénových výrobků a 5,6 tun mědi. Byla to nejvyšší roční zaznamenaná produkce. Před zastavením peci v roce 1864 firma produkovala 1,9 tun sirníku arzenitého, 15 tun bílého arzénového skla a 39 tun arzenikové mouky. Z této doby pravděpodobně pochází podstatná část důlních chodeb a dobývek v dolech Kovárna, která dosáhla hloubky 140 m, Barbora a Prokop. Pozdější kutací práce byly spíše jen pokusy bez valného ekonomického výsledku a v roce 1914 hornická činnost skončila. Opět ne definitivně.
V roce 1951 zde totiž začaly probíhat rozsahem největší důlní práce, při kterých byly vyraženy stovky metrů chodeb při pátrání po strategických wolframových rudách. Žádné větší ložisko však nebylo nalezeno a v roce 1959 dali horníci hoře definitivní sbohem. Když horu opouštěli, zasypali za sebou ještě všechny hlavní vstupy a zdálo se, že za podzemím této hory tím udělali definitivní tečku. Od té chvíle již nikdo nestoupal s necičkami plnými arzénové rudy k povrchu, sporé světlo kahanů neozařovalo tmavé stěny starého dolu. Nikdo již nečerpal vodu ze stále větší a větší hloubky, aby zpřístupnil k dobývání v nitru hory ukryté poklady. Ústí šachet a vchody štol se zavalily, chodby se na mnoha místech propadly, haldy hlušiny pozvolna zarostly a hornické chodníky téměř splynuly s okolím. Vše nasvědčovalo tomu, že zub času nechá navždy zapomenout na hornickou tradici v podzemí této majestátní hory. Naštěstí ale ještě nevymřel onen výjimečný biologický druh, který nazýváme nadšenci. Především díky nim se v současnosti ukazuje, že ani poslední tečka za podzemím této hory zřejmě nebyla až tak úplně definitivní. Speleologická skupina, která v podzemí od roku 1988 provádí ve svém volném čase průzkum, se totiž rozhodla, že unikátní labyrint chodeb a dobývacích komor zpřístupní turistům. Návštěvníci by tak měli unikátní možnost prohlédnout si průřez historií dolování od počátku 16. století až do nedávné současnosti. Paradoxně vám tak dnešní pohled na tuto horu z ptačí perspektivy může sloužit jako pozvánka do jejího podzemí.
