Ve venezuelské Méridě mají údolí, které jako by příroda stvořila na objednávku paraglidistů. Vzdušné proudy vytvářejí prostředí pro možnost celoročního plachtění.
Kdybych měl místo tebe v tandemu Huga Cháveze, tak bych s kluzákem jinak hýbal, abych ho pořádně vystrašil. Až by z toho zvracel,“ holedbá se Will, když se v poklidném tempu vznášíme na padákovém kluzáku a vychutnáváme si, jak v zapadajícím slunci barvy kaňonu pod námi přecházejí od oranžové přes růžovou až do šedivé . Město Mérida je centrum adrenalinového turismu. Atrakcí číslo jedna byla jízda po nejdelší soustavě lanovek světa, která zájemce vyvezla z 1577 metrů do nadmořské výšky 4045 metrů. Jenže bohužel už je od roku 2008 zavřená kvůli potřebné renovaci a doba předpokládaných oprav se liší podle toho, koho se tážete. Každopádně než se znovu lanovka otevře, ještě to řadu měsíců či let potrvá.
Možná proto je v Méridě méně turistů, než je obvyklé, a o ně v nespočetných agenturách probíhá boj nasazením co nejnižších cen. Turistům se nabízejí treky po horách, raftování, jízda na koních, bungee jumping či safari v jihoamerických savanách. A pak samozřejmě tandemový paragliding, který se dá usmlouvat na padesát dolarů.
Will, můj paraglidový pilot, mě a další dva turisty vyzvedává krátce po obědě, který si na jeho doporučení dávám jen velmi lehký. Přeci jen není dopředu jasné, jak na vzdušnou atrakci budou reagovat začátečníkovy útroby. Jedeme asi půl hodiny do vesnice Las Gonzáles pro vybavení a cestou mi instruktor vychvaluje kluzákové padáky české výroby, které podle jeho soudu patří k tomu nejlepšímu.
ČEKÁNÍ NA DOBRÝ VÍTR
Poté, co dorazíme na startovací svah, se piloti pohodlně roztáhnou v trávě. Jen na okraj srázu zarazí tyčku s větrným rukávem, který se bez přestání nadouvá. Není kam spěchat. „Nejlepší podmínky jsou ve chvíli, kdy slunce začne klesat. Už tolik neohřívá vzduch, a ten pak rychle stoupá nahoru. Při západu je vítr pomalejší a paragliding klidnější,“ vysvětluje specifika vzdušného proudění Willův kamarád Gerardo s tím, že takovéto vyčkávání na nejlepší vítr je možné, jen když se u cestovky objedná málo zájemců. „Když je turistů hodně, udělám klidně i deset letů za den,“ dodává Gerardo. Nás paraglidingové panice ale siesta v trávě spíše znervózňuje, a tak si zatím fotíme nejvyšší horu Venezuely Pico Bolívar, ale rádi bychom se už do toho pustili. Konečně začínají rozbalovat na pasece naše fidlátka. Čechrají kluzák a kontrolují, zda šňůrky k jeho ovládání nejsou zamotané, což by mohlo mít fatální následky. Will mi podává helmu a navléká výstroj, utahuje ji jak koni ohlávku a pak za ni zatáhne, až se jeden z popruhů zařízne v rozkroku. „Tohle pocítíš, až nás vítr potáhne nahoru.“ Mám k zadku přikurtovanou rozměrnou sedačku, a i ostatní debutanti vypadají, jako kdyby šli na maškarní ples za Ferdu Mravence. „Hlavně si na ni sedni, až když už budeme ve vzduchu. Na můj pokyn,“ pokračuje důrazně v teoretickém zasvěcení před startem Will. „Poběžíme až na okraj srázu a tam už si nás vítr nazvedne,“ říká ve chvíli, kdy k mé výstroji připojuje tu svou. Více instrukcí není třeba. Vítr a on se postarají o zbytek.
KROUŽIT JAKO PTÁK
Ostatní tandemy už jsou ve vzduchu, a tak si je navlečen do popruhů fotografuji. „Až budeš fotit tam nahoře, nekoukej se na displej. Už se mi párkrát stalo, že se klientům z rychlého střídání pohledů do prostoru a na obrazovku zatočila hlava,“ varuje Will.
Konečně se rozbíháme a já zapomínám, že bych se před startem měl bát. Už jsme pár metrů nad povrchem a Will mi dává pokyn, že svou váhu mohu složit do sesle. Kroužíme nad krajinou a dvacítka lidí, která vyjela na vyhlídku podívat se na start paraglidistů, nám mává, půda se točí pod nohama. Pod sebou vidím cestu, po které jsme vyjeli. Mnohem hlouběji řeku, u níž budeme přistávat. Will občas udělá prudkou otočku a rychlým klesáním si to míří k zemi. Jako dravec, který v ornici zbystřil hlodavce. Ale než keře pod námi mají šanci přiblížit se na riskantní vzdálenost, zatáhá Will za šňůrky tak, že si to zase zamíříme do výšin.
Ač si to vůbec neuvědomuji, držím se křečovitě popruhů kluzáku, jako bych se bál, že bez mého sevření odletí do oblak jak heliem napuštěný balonek. Teprve po Willově upozornění stisk povolím a uvolním se.
Je to úžasná pohoda. Připadám si jak na gigantickém a zpomaleném řetízkovém kolotoči. Sedím si jako pán, kochám se výhledem na Andy a rozmlouvám s Willem o tom, jak probíhají soutěže v paraglidingu a jak získat licenci k samostatnému létání. V polovině půlhodinového plachtění si uvědomím, že při teorii jsem se nedozvěděl jak přistát. „To je lehké. Až se bude blížit povrch, musíš začít kmitat nohama, jako bys kráčel. Já budu dělat to samé. A přistaneme bez problémů.“ Zní to prostě, ale překvapivě realizace není oproti škarohlídským představám nijak složitá. Je to jako vystoupit z tramvaje. Ale Chávez by to jistě tak jednoduché neměl, i když jako bývalý armádní výsadkář si na tvrdá přistání přivykl.
