Kirova základna leží u vesnice Golubač na řece Uně a je dokonale vybavena takřka pro jakéhokoli návštěvníka. Una je bosenská řeka s nízkým stupněm obtížnosti, tedy bezpečná i pro vodáka začátečníka.
Necelých dvacet kilometrů řeky, které Kiro doporučuje k raftování, má jediný zádrhel – Štrbački buk. „To se přece nedá sjet,“ říkám si, když se pak blížíme k hraně dvacetimetrového vodopádu. Po břehu by se s trochou šikovnosti daly čluny snést, ale byla by to docela práce.
Nakonec se dává do pohybu první prázdný člun a dlouhým, jakoby zpomaleným pádem mizí v provazcích vody. Po chvíli za ním padá další, aby se po několikavteřinovém pádu vyhoupl na hladinu dole pod vodopádem. Najednou se na pozadí bíle padajících stovek kubíků vody objeví lidské tělo. V elegantní křivce prolétne zhruba dvacet metrů dolů a s krátkým šplouchnutím mizí pod hladinou. Díky elegantnímu roztažení paží je jasné, že jde o dvacetimetrový skok a nikoli o pád. Napadá mě, že se mohl zabít.
„Voda dole obsahuje tak velké množství bublin, že sama vynáší člověka nahoru. Pokud skočíš šikovně a ve vzduchu se nepřevrátíš, tak by se ti nemělo nic stát,“ vysvětlil mi později Ermin Lipovič, průvodce na raftech.
Nejhlubší v Evropě
Kaňon řeky Tary tvoří hranici mezi Bosnou a Hercegovinou a Černou Horou. Nebudou teď problémy, když si Černohorci zvolili samostatnost a nezávislost na Srbsku a Černá Hora se tak stala samostatnou zemí? Byli jsme tu krátce po referendu. Situace byla natolik čerstvá, že Černá Hora ještě nemohla zareagovat žádným byrokratickým opatřením, ale člověk nikdy neví… Ale kdybych nevěděl, že tam nějaká hranice je, asi bych ji ani nepostřehl. Pohraničníci sídlili ve stavebních buňkách a naše auto odmávli lenivým pohybem ruky.
Tara protéká vápencovým kaňonem dlouhým sedmdesát osm kilometrů a místy až tisíc tři sta metrů hlubokým, takže je druhým nejhlubším na světě po americkém Grand Canyonu. Muselo trvat miliony let, než si voda svou silou vyhloubila kaňon takové krásy. Není divu, že byl v roce 2002 zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Rozmezí nadmořské výšky se udává od dvou set padesáti až po tisíc pět set metrů nad mořem a je zajímavé sledovat, jak se směrem nahoru od vodní hladiny mění příroda. Zatímco dole lemují břehy olše, výše rostou buky a vrcholy zdobí smolnaté borovice černé. Thierry Joubert, který pracuje pro organizaci Green Vision, rád tvrdí, že tahle borovice tady má svůj vlastní poddruh. Zároveň je tady možné najít smrk omoriku, který se v srbochorvatštině jmenuje po srbském botanikovi Josifu Pančičovi Pančičeva omorika. V této oblasti byl objeven roku 1876 a je zdejším pozůstatkem třetihorní flóry. Místní pastevce tenhle fakt ovšem nijak nevzrušuje, své ovce pasou i na orchidejových loukách.
Fialově kvetoucí prstnatce májové doplňují žluté kosatce a spolu s blankytně modrou oblohou působí až neskutečně kýčovitým dojmem. „Ale je to taková vukojebina. V zimě se sem v podstatě nikdo nedostane,“ trochu chladí naše nadšení průvodkyně Saša Krivošič. Vukojebina je něco podobného, jako české „kde dávají lišky dobrou noc“. Jen je tady více vlků.
Les, který jasně vykazoval znaky dávné lesní pastvy, mě zaujal, takže když se ozvalo troubení klaksonu, bylo mi jasné, že jsem se zdržel víc a ostatní už jsou netrpěliví. „Co je? Zdržuju?“ zeptal jsem se. „To ne, ale mohlo by tam být minové pole,“ zněla odpověď řidiče Kenana Šimanjaka.
Buna a dervišové
Velkou část Bosny a Hercegoviny zabírají krasová území, a tak je v mnoha místech nouze o vodu. Jako by to příroda chtěla lidem vynahradit, na některých místech voda zase vyvěrá ze země s obrovskou intenzitou. Pramen řeky Buny tryská silou čtyřiceti tří tisíc litrů za sekundu a vlastně hned vytvoří řeku. Nachází se pouhých dvanáct kilometrů jihozápadně od Mostaru. Není divu, že tak silný pramen vytékající z jeskyně byl považován za místo síly, ideální k rozjímání. Nedaleko se nacházejí zbytky ilyrského opevnění, takže by bylo divné, kdyby v těsné blízkosti jeskyně nevznikl nějaký svatostánek. Dokument z roku 1454 v těchto místech zmiňuje existenci bogomilského kláštera. Bogomilové byli křesťany považováni za odpadlíky a kacíře. Tři roky poté, co osmanská říše obsadila Bosnu a Hercegovinu, byl bogomilský klášter v Blagaji přeměněn na dervišský. Prošel pak různými stavebními úpravami.
„Hamam?“ ptám se v místnosti s kopulovitou střechou a skleněnými průhledy ve tvaru hvězd. Podobná místnost silně připomíná turecké lázně.
„Ne, pouze koupelna. Dervišové lázně nepoužívali,“ odpovídá průvodce
Klášter včetně koupelny používají dervišové i dnes, a tak jsou některé jeho části turistům zapovězené. Ale asi to nebude se silou zdejší víry tak žhavé, protože ženy mohou vstoupit do prostor s nezakrytou hlavou. Nicméně je nutno se zout, stejně tak jako v mešitách a jiných posvátných místech islámu. Prodejna pohlednic a duchovní literatury je jen půvabným koloritem dokazujícím, že „správci kláštera“ vědí, jak snadno může turista podlehnout geniu loci zdejšího místa a koupit si něco na památku či pro poučení. Možná, že jen následují příkladu nedalekých hospůdek, které se pyšní levnými plastovými výlisky křesílek, mostarským pivem a jídelníčkem ze zdejších ryb.
Smrt v přímém přenosu
Mostar byl v historii Hercegoviny spolu s řekou Neretvou důležitým centrem obchodu. Byl součástí turecké říše a známý most tu byl postaven roku 1566. Dnes mu místní neřeknou jinak, než „starý most“, i když původně byl nazýván podle svého stavitele Hajrudinův most.
Mimar Hajrudin byl turecký architekt, díky kterému byl spojen východní a západní břeh města. Třicet metrů dlouhý a dvacet metrů vysoký most odděloval v roce 1993 na smrt znepřátelené vojáky, kteří dnes svorně posedávají v kavárničkách a popíjejí bosenskou, v džezvě připravovanou kávu.
„Byl jsem na druhé straně mostu, když přiletěl granát. Pak si nějaký čas nepamatuji,“ popisoval tehdejší situaci Mansur, jeden z bývalých vojáků. Mostar znamená „muž, který hlídá most“, což samo o sobě symbolizuje důležitost spojení mezi oběma břehy řeky Neretvy. Zničení mostu za občanské války v devadesátých letech nebylo náhodné, byl zničen na přímý příkaz chorvatského generála. Fungoval jako poslední spojnice mezi oběma břehy.
Když jej 3. listopadu 1993 granáty rozmetaly, zůstaly obě strany Mostaru odděleny. Jakmile to situace dovolila, byla mezi zbytky oblouku postavena provizorní lávka. Skoky z mostarského mostu do Neretvy se staly poněkud nebezpečnou „sportovní“ tradicí a zároveň byznysem. „Měli jsme tady samozřejmě i smrťáky. Dokonce když byly skoky přenášeny televizí, tak se zabil jeden ze skokanů v přímém přenosu,“ říká mladík, který příležitostně skok předvádí turistům a představil se jako Vladko. Za skok vybírá peníze, i několik desítek eur. Původně si ale mostarští jinoši skokem dokazovali svou odvahu. Podél celého oblouku vede okraj, na který se skokan postaví a občas tak hecuje přihlížející, aby si zaplatili za podívanou. „Počkejte, až vstoupíte do Evropské unie, oni vám tam dají ochrannou síť, aby se náhodou někomu něco nestalo,“ říkám. „Ale vždyť je to naše tradice. To nám přece nemohou zakázat,“ doufá Vladko.
Pilot mlynářem
Návrat k tradicím je jedním ze znaků návratu Bosny a Hercegoviny k normálně fungující společnosti. Malý, nedávno rekonstruovaný mlýn stojí nedaleko nově opraveného pravoslavného kostela sv. Ilji ve vesnici Krupa.
„Princip je prostý. Voda pohání pomocí jednoduché turbíny mlecí zařízení. Nahoře se sype kukuřice, dole je umletá na prášek, který se jemností vyrovná pudru,“ vysvětluje Miljo Drak, který je tu údržbářem i průvodcem zároveň. Spíše než pudr připomíná výsledek polohrubou mouku.
Mlecí kameny jsou obroušené, ale samotná stavba staře nevypadá, je po rekonstrukci. Miljo září nadšením, že může někomu starou technologii předvést, ale za lesk jeho očí může spíše slivovice, kterou nabízí z plastové půllitrovky všem okolo. Ve srovnání se slivovicí z Banja Luky, která měla tmavě růžovou barvu a uprostřed skleničky se vznášela sušená švestka, byla tahle drsnější. Zřejmě domácí výroba.
Miljo o sobě tvrdí, že byl za války zraněným bojovým pilotem, a teď si tady užívá mír. „Okolní prostor byl vybombardován a mlýn úplně zničen.“ Potvrzuje to i poděkování četě britských vojáků, kteří v roce 2002 pomohli tuto kulturní památku obnovit.
A dnes pijí kávu
Srebrenica – místo vraždy zhruba osmi tisíc muslimských mužů a chlapců – je jedním z válečných mement téhle země. Město, které bylo v minulosti známé pro nedaleké lázně a těžbu soli, olova, zinku a zlata, se stalo synonymem selhání mezinárodního vojenského kontingentu. Dne 6. července 1995 na enklávu zaútočily srbské jednotky pod vedením Ratka Mladiče. Přibližně patnáct tisíc obyvatel se rozhodlo pro útěk k městečku Tuzla, ostatní se vydali k vesnici Potočari, kde se chtěli skrýt pod ochranu jednotek OSN. Bez úspěchu. Během dvou dnů bylo město vyklizeno a začaly hromadné vraždy. I taková je historie Bosny a Hercegoviny.
Dnes spolu mladíci popíjejí kávu. O válce se ale i tak zmiňují jen velmi neradi. Tenhle kousek historie je ještě příliš žhavý. Minová pole jsou označena a není třeba se bát do této země cestovat. Malý vodní mlýn, skoky z mostarského mostu, rafting i lov dvacetikilových hlavatek – to všechno jsou důvody, které mohou do této země leckoho přilákat. Řeky plné pitné vody jsou pak jen bonbonkem na vrcholu balkánského dortu.
Bogomilové
l Podle primárního pramene (Beseda presbytera Kozmy proti bogomilům) vzniklo bogomilství ve středověkém Bulharsku, nejspíše v jeho západní části – Makedonii, za vlády cara Petra.
l Podle mnoha odborníků existovala ve středověké Bosně takzvaná bosenská církev, a to od konce 12. století až do pádu bosenského království pod osmanskou říši v roce 1463. Řídila se dualistickou doktrínou a vystupovala jako řetěz mezi bulharskými bogomily a latinskými patareny a katary.
l Podle presbytera Kozmy měli bogomilové tvrdit, že svět a člověka stvořil ďábel, odmítali oficiální církvi a poslušnost vůči carovi. Křesťané je za to pronásledovali.
Obnova mostu v Mostaru
l Do výstavby mostu se zapojili vojáci mezinárodních jednotek. Stal se jakousi válečnou ikonou, a tak na rozdíl od mnoha ostatních mostů na jeho rekonstrukci připutovaly peníze i z USA, Itálie, Turecka či Nizozemska.
l Zatímco jiné zničené mosty mají pořád svá funkční provizoria, rekonstrukce mostarského mostu byla mezinárodně financována, trvala pět let a prováděla se tradičními stavebními metodami.
l Zbylé rozmetané kameny sice byly vyzvednuty z řeky, ale odborníci je už nedoporučili využít pro rekonstrukci. Podle nich ale byly opracovány tradičním způsobem nové a posazeny a pospojovány tak, jako u původního mostu.
l V červnu roku 2004 byl most znovu otevřen za účasti světových státníků. O rok později znovu zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.
