Albánie se v posledních letech otvírá světu a snaží se vytvořit podmínky pro turistický ruch. Důkazem toho je i opatření, které vešlo v platnost těsně před naší cestou. V turistické sezoně, tedy od července do půlky září, byla zrušena vízová povinnost. Opatření, které mělo jednoznačně nalákat turisty.
Po přistání na letišti v Rinasu jsme měli trochu strach, aby o tom věděli místní celníci… Věděli. Po odbavení nás ale s odůvodněním, že ti, co nemají víza, platí poplatek za vstup do země 10 USD, poslali k okénku, kde jsme hotovost složili. Nutno dodat, že získání víza je pouhou formalitou a na počkání ho zdarma vydávají na albánské ambasádě v Praze…
Vítejte v Albánii!
Živě si vzpomínám, jak jsem vnímal můj první přílet do Albánie před čtyřmi roky. Bylo až neuvěřitelné, jak se projevila ve své „kráse“ hned v prvních vteřinách. Ještě než naše letadlo dosedlo na ranvej, už jsem viděl tři albánské bunkry. Těsně po dosednutí jsme se mihli okolo ženy s dítětem a oslem. Čekali na okraji vyasfaltované dráhy, než letadlo projede, aby mohli přejít. Když jsme se otočili a jeli zpět k odbavovací hale, již na druhé straně mířili ke svému domku. Z letadla se vystupovalo přímo na plochu letiště, do odbavovací haly se šlo pěšky palmovou alejí…
Po čtyřech letech se moc nezměnilo. Snad jen, že nás těch padesát metrů k hale veze autobus…
TIRANA
Tirana je hlavním městem teprve od roku 1920. Ještě koncem války byla Albánie bojištěm italských, bulharských, francouzských i rakousko-uherských vojsk a Tirana, která leží asi třicet kilometrů ve vnitrozemí, se zdála být přece jen maličko bezpečnějším místem, než přístavní město Drač (Durres). Oproti tehdejšímu hlavnímu městu Vloře má tu výhodu, že se nachází téměř uprostřed země. V té době žilo v Tiraně okolo 20 tisíc obyvatel. Počátkem devadesátých let se udávalo okolo 200 tisíc, dnes se lze dočíst až o 800 tisících… Rozhodně je největším albánským městem. V Tiraně sídlí prezident, parlament i vláda, jsou tu velvyslanectví. Většina turistů a návštěvníků vstoupí do Albánie přes tiranské letiště Rinas. Dalo by se říci, že s Tiranou v Albánii vše stojí a padá. Je to ve zdejších poměrech pulzující velkoměsto, které nevyniká historickým centrem či jinou architektonickou památkou, ale právě kosmopolitním stylem života.
NOVÁ TIRANA
Život v Tiraně se točí okolo bulváru Deshmoret e Kombit a přilehlých ulic. Po široké třídě nepřetržitě proudí kolony aut. Čtyři až pět pruhů sem a stejný počet zpět. Neustálé houkání neutichá ani v zóně okolo prezidentského paláce, kde je dokonce značka „zákaz troubení“. Bulvár začíná na Skanderbegově náměstí a končí před majestátní budovou univerzity. V jeho okolí je i sídlo vlády, fotbalový stadion, hotel Dajti či Hoxhovo mauzoleum. Prostě vše důležité. Jenom kavárny se odtud vytratily…
Před dvěma lety byl do funkce starosty zvolen Edi Rama, který začal od základu měnit vzhled města. V roce 1998 jsem s chutí chodil na kafe do jedné z mnoha kavárniček v místním „central parku“ v horní části bulváru Deshmoret e Kombit. Změť kiosků a stánků nepůsobila sice moc esteticky, ale místo mělo své kouzlo. Starosta Rama nechal všechny podniky, byly totiž postavené bez povolení, strhnout buldozerem a na jejich místě je dnes příjemný zatravněný parčík se stromy.
Další výraznou proměnou, kterou Rama inicioval, procházejí fasády domů. Ještě nedávno šedivé stavby se přímo před očima mění na pastelově barevné variace.
Samotný starosta to komentuje: „Nejdůležitější bylo lidem ukázat, že změna je možná. Všichni, kdo měli své podniky v „central parku“, byli krytí různými politiky. Když jsme začali stavby bořit, nedělali jsme rozdíly. To by bylo nebezpečné. A když lidé poznali, že to myslíme vážně, byli tak překvapeni, že sotva stihli utéct.“
Rozhořčeně Rama vzpomíná na zjištění, že před jeho příchodem město zaměstnávalo 800 lidí na úklidové práce a opravy. Nikdo z nich ale nechodil do práce. Edi Rama jich 500 propustil a zbylí se teď musí opravdu ohánět.
Město teď skutečně vypadá daleko čistěji a díky novým fasádám i svěžeji. A Edi Rama? Je výraznou osobností. Vrhl se do nemožného. Má trochu jiný pohled na svět než většina místních, jelikož žil několik let v Paříži, a do Albánie přináší čerstvý vítr. Teď už jen záleží, jak dlouho vydrží. Stejně jako ho jedni uznávají, druzí ho nenávidí. Důvod se vždycky najde…
EURO-DOLAR
První, co každý potřebuje v cizině, jsou peníze. Albánská měna se jmenuje lek. Kurz se pohybuje poměrně stabilně okolo 130 leků za dolar a směna peněz je jeden z nejčastějších pouličních výjevů. Nejen v Tiraně. Nejoblíbenější valutou je americký dolar, teprve pak euro, libry nebo jiné měny. Běžně se dá měnit jak v bankách, ve směnárnách, tak na ulici. Kurz je všude skoro stejný, pouličních veksláků je nejvíc a „otevřeno“ mají téměř pořád. V každém městě je místo, kde tito směnárníci s balíkem peněz v ruce a dalšími po kapsách od rána do večera postávají. Každého, kdo jen trošku vypadá, že si jde vyměnit peníze, oslovují: „Euro-dolar, euro-dolar, euro-dolar…“ Mění i Albánci, kteří peníze dostávají od svých příbuzných v cizině.
Přestože jsem byl často varován před směnou na ulici, nikdy se mi nestalo, že bych byl ošizen, či dokonce oloupen. Malinké zmatky způsobuje jiná albánská specialita – „starý lek“. Během finanční reformy v roce 1966 byla škrtnuta jedna nula. Lidé ale dodnes docela běžně počítají, jako by ke změně nedošlo. Nejhorší na tom je, že jen někdy a něco. Často nezbývá než citem odhadnout, jaká je skutečná cena, anebo se na částku zeptat v dolarech…
ALBÁNSKÝ DEN
„Oficiální čísla vykazují 15-20% nezaměstnanost, ale statistiky tu nejsou spolehlivé… Jedna věc je, že mnoho Albánců pracuje v zahraničí, a to až 30-40 % lidí v produktivním věku, a značná část populace se živí prostě ‘nějak jinak’…“ říká konzul Zdeněk Krejčí z české ambasády v Tiraně.
Podle toho také vypadá běžný den Albánce. Již od poměrně časných ranních hodin, tedy už od šesti, se začínají zaplňovat kavárny, kterých je všude dostatek. Ranní káva (ve městech jsou podniky vybaveny italskými stroji na výrobu presa, jinde se vaří turecká v džezvě a nalévá se do malého hrníčku) a panák rakije nebo koňaku – podle regionu a chuti – jsou stejnou samozřejmostí jako to, že vyjde slunce. Ti, kdo pracují, jdou pracovat. Z důvodu absence jakéhokoliv průmyslu se jedná především o lidi, kteří mají nějakou prodejnu, opravnu, dílnu, bar či na vesnici políčko nebo stádo. Ti, co žádnou práci nemají, sedí dál, popřípadě se přemístí do jiného baru, a jak s oblibou říkají, hledají práci. Nejurputnější hledači se poznají podle dokonalého protáčení cigaretové krabičky mezi prsty.
Ženy dopoledne obstarávají nákup na tržnici, připravují oběd a spravují domácnost. Okolo poledne se ulice téměř vylidní, většina obchodů a i některé bary zavírají a až do pěti hodin je siesta. Slunce zatím rozehřívá střechy domů a asfalt na ulici, v domech za zataženými roletami většina lidí ničím nerušena podřimuje. Rušit je nemá co. Pravidelně každý den, přibližně od 11 do 15 hodin, se v Albánii z důvodu přetížení sítě vypíná elektřina. V době, kdy byla země elektrifikována, totiž lidé nevlastnili téměř žádné elektrické spotřebiče a síť byla vyhovující. Dnes je nedostatek elektrické energie jednou z klíčových překážek v rozvoji země. Dieselový agregát je tu běžným vybavením obchodů a kaváren.
Znovu se začíná žít až okolo čtvrté hodiny. Ženy, muži, holky, kluci, ale i malé děti se obléknou do toho nejlepšího, co mají, učešou, navoní a vyrážejí na večerní promenádu.
Na rozdíl od elektřiny je v Albánii dostatek vody. Proto pokaždé, než se ulice zaplní korzujícími obyvateli, majitelé barů a obchůdků důkladně skrápějí chodník a ulici v okolí, aby zabránili víření prachu. A pak už se všude postupně zaplňují bary, kavárny a restaurace. Mladí kluci, ale i party starších chlápků obsadí kulečníkové herny. Dědové se v parku uvelebí do stínu stromů a na papírových kartonech hrají domino nebo karty. Podél chodníků se objeví prodejci opékané kukuřice, cigaret, slunečnicových semínek, koblih a jiných pamlsků. Mladí frajeři si v myčce – rozumějte hadici s vysokotlakou proudnicí – nechají umýt svůj mercedes a projíždějí městem tam a zpět. Houkají, zastavují a zdraví se s kamarády. Ti bez aut po hlavní třídě procházejí. Často na způsob „kluci s klukama, holky s holkama“. Není výjimkou, že se kluci, ale i starší chlapi – na věku nezáleží – drží za ruce nebo alespoň v podpaží. Děti si užívají kolotočů a autíček či motorek na elektrický pohon, které se půjčují na nějaké rovné ploše, tedy většinou přímo na náměstí.
Toto není popis konkrétního místa. Večerní korzo probíhá každý den v každém albánském městě. A tlačenice na chodníku je srovnatelná s tou pod pražským orlojem. Snad nejpodivnější je fakt, že se toho hojně účastní i mládež. Navíc, přestože popíjení rakije a koňaku patří k místnímu koloritu, tu nepotkáte opilého člověka. Pije se střídmě.
V deset hodin se ulice začnou vylidňovat a v jedenáct už skoro nikoho nepotkáte…
DOPRAVA
Nejpoužívanější a nejrychlejší veřejnou dopravou jsou dodávky pro 8 a více lidí, tady nazývané furgon. Oficiální stanoviště tu neexistují. V každém městě je však místo, odkud furgony odjíždějí. V Tiraně a jiných velkých městech je takových míst víc, podle směru, kterým míříte. Jediný způsob, jak je zjistit, je ptát se. Marně tu člověk hledá jízdní řády. Buď nejsou potřeba, protože furgony odjíždějí podle toho, jak se naplní, anebo je odjezd furgonu či autobusu obecně známý. Přesto často platí, že kolikrát se zeptáš, tolik časů znáš.
„Do Drače jezdí furgony od vlakového nádraží,“ radí mi mladý Albánec v centru Tirany. Je neděle, a tak si chci, podobně jako spousta místních, vyjet na pláž. Ještě než přijdu k nádraží, projíždí kolem mě mercedes s otevřenými „šoupačkami“, ve kterých stojí „naháněč“ a vykřikuje: „Hajde Durres, Hajde Durres! – Jedeme do Drače, jedeme do Drače!“
Mávnu na něj a naskakuji dovnitř. Jelikož jsem zatím sám, objíždí ještě jednou dokola. Postupně přistupují další, a když je nás alespoň osm, vyrážíme. Cestou samozřejmě nabíráme další lidi, kteří stojí na krajnici, některým spolucestujícím naopak kdekoliv zastavujeme.
ZA MATEŘSKÝM MLÉKEM
Centrem severní Albánie je město Skadar (Shkoder), které leží nedaleko černohorské hranice u Skadarského jezera. V historických pramenech se lze dočíst, že se jedná o jedno z nejstarších měst v Evropě, jelikož ho založili Ilyrové již v roce 500 před naším letopočtem. Jen nedaleko od města se na skalní vyvýšenině nachází pevnost Rozafat, která sloužila k ostraze důležité pobřežní cesty z Řecka na sever.
V odpoledním slunci se drápu k pevnosti. Z vrchu se nabízí krásný pohled na okolní krajinu. Na sever se až k obzoru táhne hladina Skadarského jezera, vpravo od něj leží město Skadar. Za ním se začínají zvedat Albánské alpy. Přímo pod hradem vytéká z jezera řeka Bune. Jen co se protáhne úžinou mezi hradem a protějším kopcem, tak do sebe pohltí řeku Drin, která sem váží cestu až z Ochridského jezera. Při pohledu z pevnosti je pochopitelná její strategická poloha. Jediné průchozí místo na sever totiž vede úžinou pod hradem…
Postavit zde pevnost ale nebylo vůbec jednoduché. Legenda praví, že hrad stavěli tři bratři. To, co přes den postavili, jim do rána bohové zničili. Až přišla rada neznámého staříka – musíte obětovat jednu svoji ženu a tu zazdít do základů. Bratři se dohodli, že to bude ta žena, která jim ráno první nabídne snídani. Mezi sebou si dali slib, že svým manželkám samozřejmě nic nepoví. Avšak pouze nejmladší bratr jednal čestně, a tak prostřít přišla jako první právě jeho žena. Svému osudu se nevyhnula ani přesto, že nedávno porodila dítě. Ve zdi byl pouze ponechán malý otvor tak, aby ho mohla kojit… Dodnes lze otvor za branou hradu najít a ještě při návštěvě cestovatelů Zikmunda a Hanzelky z něj vyvěrala od vápence mléčně zbarvená voda. Dnes je pramen vyschlý.
Pevnost by dnes mohla vyprávět celé albánské dějiny. Každý, kdo ji dobyl, upravil její vzhled, a tak se tu nachází například i trosky kostela s minaretem.
MĚSTO ALBÁNSKÉHO HRDINY
Asi třicet kilometrů na jih od Skadaru při cestě zpět do Tirany projíždím městem Lezha. Ani by mě nenapadlo se tu zastavovat – na první pohled obyčejné, ne moc příjemné město. Pro Albánce ale téměř posvátné. Právě zde roku 1444 Gjergj Kastrioti zvaný Skanderbeg přemluvil albánská feudální knížata, aby se spojila v boji proti Turkům, kteří na území Albánie vtrhli v roce 1389 a v podstatě tu měli vliv nepřetržitě až do roku 1912. Jedinou výjimku tvoří právě období od roku 1444 do Skanderbegovy smrti v roce 1468.
Přestože většinu času trávil Skanderbeg na hradě v Kruji, osud tomu chtěl, že zemřel rovněž v Lezhi. Jeho hrobka byla náhodou objevena až při zemětřesení v roce 1979, které naoplátku za takový objev zbořilo většinu domů ve městě. V místě, kde byly ostatky nalezeny, stojí památník s replikou Skanderbegovy přilby s kozími rohy a mečem…
„AMERISLÁM“
Téměř pětisetletý vliv Turků je v Albánii znát na každém kroku. Začíná to samozřejmě tureckou kávou a kebaby, táhlou orientální melodií v písních, a to i v těch moderních, a končí vírou. Podle statistiky je v Albánii 70 % muslimů. Po celé zemi jsou k vidění vysoké bílé minarety mešit. Téměř všechny jsou ale nové.
„Ano, je pravda, že tu je většina lidí muslimů, ale jen málokdo náboženství praktikuje. Za komunismu bylo jakékoliv náboženství tvrdě zakázáno. Albánie byla roku 1967 vyhlášena ateistickým státem. Spousta mešit, ale i kostelů (20 % Albánců je ortodoxního vyznání a 10 % se hlásí k římskokatolické církvi) byla zbořena, zbylé byly zavřeny. Lidé jsou tolerantní a často se setkáte s tím, že žena v rodině je třeba ortodoxního vyznání a muž je muslim…,“ vzpomínám si na slova Vasji – učitele ze Skadaru.
Potvrzuje to i pan Krejčí z české ambasády, když se ho ptám, jak se Albánci staví k 11. září 2001.
„Náboženství tu hraje dost malou roli, podobně jako u nás. Vztahy mezi náboženstvími jsou velice dobré. Když v lednu v Tiraně otevírali katolickou katedrálu, tak tam samozřejmě byl i ortodoxní patriarcha a velký muftí. Místní islám je velmi tolerantní… Druhá věc je, že Albánci jsou velice proevropští, prozápadní, proameričtí, takže tady zaznělo jednoznačné odsouzení a zděšení,“ říká Zdeněk Krejčí.
Proevropskou a proamerickou náladu potvrzuje i slovinský časopis Mladina, který s sebou měli Jure a Saša na své cestě po Albánii v malém citroenu „Kačence“. S malou nadsázkou tu byla Albánie dávána za vzor zemím usilujícím o vstup do NATO. Zatímco podle průzkumů Slovinců bylo pro 43 %, v kolonce u Albánie se červenalo 100 %.
MAFIE
Vlora (Vlore) je pro Albánii poměrně významné město s druhým největším přístavem v zemi (největší je Durres). Ve mně zanechaly vzpomínku pouze dlouhá hlavní třída vedoucí od moře a v centru Muradieova mešita, která byla postavena již v roce 1542 pro sultána Süleymana. A také pěkná pláž a příjemný chlapík v baru, u kterého jsem si po dobu koupání nechal cenné věci a nakonec nechtěl zaplatit ani kafe, které jsem u něj vypil.
„Vlora, tam jsou samí mafiáni…“ říkal mi kdekdo. Jak v Albánii, tak už i v Česku, a dočetl jsem se to i na Internetu. Asi jsem je nepoznal. Je ale pravda, že vozový park mercedesů tu byl o poznání novější než třeba v již zmiňovaném Skadaru.
„Hlavně tam nenocuj někde na pláži,“ radil mi ještě v Tiraně můj známý Genci. „Mafie na plážích nakládá a vykládá pašované zboží a samozřejmě mají neradi jakékoliv svědky.“
Vlora se nachází přímo naproti patě italské boty. Do Itálie je to pouhých 80 kilometrů plavby přes moře. Rychlé čluny stihnou přes noc dojet k italskému pobřeží a ještě se v klidu vrátit. Vlora je tudíž ideálním místem pro pašování. Lidí i drog.
Pokud jsem se někde ptal na působení místní mafie a její propletenost s politikou, nikomu do řeči moc nebylo. Náš konzul Zdeněk Krejčí se toho zhostil čistě diplomaticky: „Co bych vám řekl takhle na mikrofon? Určitá šedá ekonomika tu existuje, ale albánská legislativa je na evropské úrovni.“
Podle mého názoru to vyjadřuje to, co mi říkal Vasja: „V Albánii je vše postaveno na mafii.“
ALBÁNSKÁ RIVIÉRA
Autobus stoupá do sedla Llogarse. Zatáčky jsou tak ostré, že je málem musí brát nadvakrát a před každou zahouká. To aby upozornil protijedoucí vozidla. Náhle autobus zastavuje a řidič oznamuje, že si jde dát snídani: „Dál se pokračuje za 45 minut!“
Následuji většinu mých spolucestujících a v restauraci si rovněž objednávám typickou albánskou snídani – pilaf. Na jednom talíři dva kopečky rýže, druhý plný bílého jogurtu. K tomu kafe a rakiji…
Když se autobus konečně vyhoupne na vrcholek sedla, naskýtá se neuvěřitelná podívaná. Z kilometrové výšky (sedlo Llogarse má kótu 1027 m n. m.) se pod námi modrá Jónské moře. Ve svahu se klikatí silnička směřující k pobřežním olivovým hájům a na obzoru se zvedá ostrov Korfu. Na druhou stranu se nad námi vypínají hory až do výšky přes 2000 metrů.
Zbylých 30 kilometrů nám trvá asi tři hodiny. Po úzké silničce se jen těsně vyhýbáme osobním autům, ale proti nám projíždějí i náklaďáky. V městečku Palase musí řidič asi deset minut houkat a čekat, než se najde majitel zaparkovaného auta, aby nám uvolnil cestu.
ALBÁNSKÉ ŘECKO
Sjíždíme z kopce a míjíme bílý kříž a malou bílou kapličku s modrou stříškou. To mi něco připomíná, říkám si a chvilku mi trvá, než mi to dojde. Vybavuji si letáky cestovních kanceláří s fotografiemi z Řecka… To už ale míjíme nápis na zdi psaný řečtinou a vpravo ceduli označující začátek města Himara. Ještě pár zatáček a jsme na místě.
Batoh nechávám v jedné z kaváren a jdu si hledat nocleh. Viděl jsem cestou pár domů, které nabízejí dhome neboli místnost (k pronájmu). Himara je zvyklá na rekreanty, kteří přijíždějí i ze zahraničí. Nejde však o cizince, ale o Albánce. Ptám se u několika domů, ale všichni mě posílají dál. Až se se mnou dává do řeči temperamentní chlapík Stefan a vede mě k domu, kde jsem před chvílí nepochodil.
„Jestli nevadí, že na záchod a do sprchy musíš obejít celý dům, tak můžeš zůstat tady,“ ukazuje mi místnost se čtyřmi postelemi. Ptám se na cenu a Stefan mávne rukou: „Potkal jsem tě na ulici, a tak jsi můj host. Nemusíš platit nic.“
Ještě musím dodat, že se Stefanem jsme si nerozuměli ani slovo, vše překládala přes angličtinu jeho patnáctiletá dcera. Navíc tu nepůsobila dobře ani moje skromná znalost základních albánských slov. V Himaře se totiž mluví řecky. Samotný Stefan tu byl s rodinou také jen na prázdninách, jinak žije v Aténách. Stejně tak jeho bratr Menelaos. Jediný, kdo z jejich rodiny zůstal v Himaře, je třetí, nejstarší bratr Pano. Stará se o dům, o rodiče, o olivový sad a vinohrad. Mladší bratři přijíždějí jen na léto a na Velikonoce. Rozhodně ne na rekreaci.
„Utekl jsem v roce 1992. Bydlíme v Aténách a já teď pracuju ve skladě. Ale kopal jsem i na ulici, prostě dělám, co se dá. Moje děti ale vystudují a už se nebudou muset tolik dřít. Albánci jsou ničemové, nevzdělanci. Jenom by válčili a všechno ničili. My tady v Himaře jsme Řekové. Naši předchůdci přišli z Řecka, mluvíme řecky. Ale Albánci nám změnili dějiny. Říkají, že jsme Albánci. To ale není pravda. Koukni se po Himaře a uvidíš, je to tu jiné než v Albánii…“ rozhořčeně vysvětluje Stefan. Temperamentem by předčil i kdejakého Itala a nemohu ani pochopit vše, co vypráví.
Řecký vliv je ale znát všude. Je pravda, že Himara je na albánské poměry útulné a čisté letovisko. Většina aut, která potkávám, má řeckou značku, a když se jdu po ránu projít na kopec do starého města, lidé mě zdraví kaliméra. V baru na návsi si dávám kafe a po chvíli mi od místních přistává na stole jedna rakije za druhou. Hladina alkoholu se zvyšuje nejen v mé krvi a po chvíli se setkávám i s nepříjemnými ohlasy na mé faleminderit – děkuji v albánštině. Vzpomínám si na slova pana Krejčího z naší ambasády, který říkal, že Řekové jsou daleko nacionalističtější. Podle chování místních by se tedy dalo říct, že tu opravdu žijí Řekové.
Proti ale hovoří názory většiny (ne místních) lidí, kterých jsem se na tuto problematiku ptal. Všichni tvrdili víceméně to stejné, jako Genci, který vystudoval filozofickou a právní fakultu, tudíž se u něho dá předpokládat jistá znalost albánských dějin.
„Jsou to normální Albánci, jenom v této oblasti byli vždy zvyklí obchodovat s Řeky. Proto se naučili řečtinu a osvojili si některé řecké zvyky. Podobně na řecké straně existuje několik vesnic, kde lidé umí albánsky.“
Zajímavé je to, že při posledních parlamentních volbách v Himaře nevyhrály „prořecké strany“, jak se očekávalo. Komise byla dokonce nařčena z ovlivnění výsledku a volby byly vyhlášeny znovu. Výsledky ale zůstaly zhruba stejné. Vyhráli Albánci.
Albánská riviéra, to jsou především krásné pláže a vysoké hory. Městská pláž v Himaře je sice přes léto narvaná, stačí ale popojít pár kilometrů od města a mezi útesy si najít tu svou. Turistický ruch zde doposud není nijak rozšířený a většinu návštěvníků tvoří příbuzní lidí, kteří tu žijí. Pravda, přijíždějí z celého světa.
I po bezmála padesáti letech mohu stále citovat pány Zikmunda a Hanzelku: „Až jednou rozvinou po cestách koberec asfaltu a postaví k němu hotely, bude tu víc než ráj turistů. Půlka světa sem bude chodit žasnout, druhá jí bude závidět.“
Asfalt už tu je. Ten starý je sice dávno rozbitý, ale přes sedlo Llogarse již leží nový koberec.
Když opouštím Himaru a mířím na jih, asi po 15 kilometrech projíždím vesničkou s trošku italským názvem, který jí dali Benátčané – Porto Palermo.
„Tady byla za komunismu přísně utajovaná ponorková základna,“ říká mi jeden ze spolucestujících, když vidí, jak pozoruji ohromné tunely zavrtávající se u hladiny moře do skal. „Dřív se sem vůbec nesmělo a pohyb lidí při pobřeží – od sedla Llogarse až do Sarandy – byl velmi omezený. Proto tu dodnes není pořádná silnice. Vojákům tahle stačila.“
Základna je stále pod kontrolou vojáků, ale ponorky, které chránily zemi před vetřelci a okolní vesničky před turistickým ruchem, jsou dnes navždy ponořené…
SARANDA – TURISTICKÁ REZERVACE
Pokud se začtete do západních průvodců, dozvíte se, že Saranda (Sarande) je nejkrásnější místo v Albánii. Perla albánské riviéry s 360 slunečními dny. Já jsem jel do Sarandy trochu s obavami. Právě to opěvování nejjižnějšího albánského města, blízkost řeckých hranic a především ostrova Korfu, ale i nedaleký Butrint, kde se nacházejí antické vykopávky, dělají ze Sarandy nejvíce navštěvovanou destinaci Albánie. Turisté z celého světa si návštěvou tohoto kousku Albánie koření dovolenou v Řecku.
Ceny ubytování tu jsou až desetkrát vyšší než ve zbytku země. Problém je ale v hlavní sezoně vůbec nějaké sehnat. Brzy se i já smiřuji s tím, že zaplatím za noc minimálně 30 dolarů. Přesto nepochodím. Vše obsazené! Až mi jeden ochotný recepční dává přistýlku do konferenční místnosti a cenu smlouvám na 8 dolarů. Nemám ale přístup k žádnému umyvadlu ani toaletě.
Zvláštní tu je i večerní korzo. Oproti jiným městům tu docela často slyším protáhlou americkou angličtinu, italštinu i němčinu. Ale i když mlčí, jsou turisté na první pohled rozpoznatelní. Ani ne snad podle oblečení, jako podle křečovitého držení kabelek a batůžků. Ještě urputnějšího, než v pražské Karlovce.
Přezdívkou „brána do Evropy“ se ještě před padesáti lety označoval Skadar na severu země. Dnes by jednoznačně patřila Sarandě…
ZPĚT DO ALBÁNIE
Nechávám „bránu do Evropy“ za zády a znovu se nořím do Albánie. Hlubokými údolími a přes sedlo přijíždím do města (Gjirokaster), kterému se přezdívá „město bílých střech“ a je zapsáno v seznamu památek UNESCO.
Dále pokračuji severovýchodním směrem, téměř celodenní jízdou údolím řeky Vjosa a přes sedlo Qinam ve výšce 1203 metrů nad mořem až do města Korča (Kor5ce). Tomu se zase přezdívá, nebo spíše přezdívalo „malá Paříž“. Korča je již dlouhá léta obchodním, průmyslovým, ale i kulturním centrem východní Albánie. Právě zde byla v roce 1887 založena první škola s výukou v albánštině. O padesát let později tu získal své vzdělání i pozdější komunistický diktátor Enver Hoxha. Místní byli vždy považováni za vzdělané a vzít si ženu z Korči bylo svého času známkou dobrého vkusu.
Historie města má své kořeny trochu spleteny s přibližně dvacet kilometrů vzdálenou horskou vesničkou Voskopoje.
Autobus šplhá po klikatící se cestě do hor. Zelená políčka podél silničky kontrastují s červenou hlínou. Náhle se před námi otevírá náhorní, mírně zvlněná plošina. Po pár kilometrech stavíme ve vsi. Všichni vystupují a mně dochází, že jsem na místě. Na první pohled obyčejná vesnička, možná sto domů, bar, potraviny a náměstíčko, spíše tedy náves s pomníkem z éry komunismu.
„To jsem si tedy naběhl,“ říkám si. Na uvítanou mířím do baru na kafe a rakiji. Dozvídám se, že ubytování seženu asi dva kilometry za vsí. Je tam prý kemp a ubytovna. To alespoň trošku zapadá do mozaiky posbírané z různých průvodců. Píše se v nich totiž, že Voskopoje patřilo k vyhlášeným rekreačním oblastem země a dokonce tu byly i sjezdovky. Kopce tu jsou, ale žádnou památku po vleku či lanovce nenacházím. Ubytovnu ano – pionýrský tábor.
Ještě jednou si pročítám kapitolku o Voskopoje, která mě sem vylákala. Založeno ve 14. století a v 17. a 18. století vzkvétající město se 40 000 obyvateli! V té době největší a nejkosmopolitnější město celé Albánie. Bylo zde 24 ortodoxních kostelů, akademie umění, univerzita, vydávaly se tu noviny. Všechny tyto přednosti byly ale trnem v oku Turkům, kteří ovládali většinu země a koncem 18. století Voskopoje několikrát napadli. Lidé odešli do Korči, zůstalo jen několik pasteveckých rodin. Jejich potomci tu žijí dodnes.
Kopce okolo Voskopoje jsou mírné, svahy porostlé stromy a na vršcích rozsáhlé pastviny. Stoupám po jedné z mnohých pasteveckých stezek a z vrcholu se mi otevírá nádherný výhled na pohoří Ostrovices – skalnatý hřeben přesahující nadmořskou výšku 2300 metrů. Sestupuji na malou louku, kde jsem z vrchu zahlédl člověka. Starý sedlák tu kosí trávu.
Podáváme si ruku.
„Miredita.“
„Dobrý den, odkud jste?“
„Z Česka, turista… A vy?“
„Z Krushove…“
Nabízím mu vodu, napije se a kosí dál. Koukám do mapy – Krushove je minimálně ještě o tři hodiny cesty dál od Voskopoje, kam mi sestup trvá asi dvě hodiny.
Po chvilce slyším v dáli cinkání zvonečků, chvíli nato ostrý štěkot psů. Instinktivně se ohlížím po klacku, ale musím dát zavděk alespoň dvěma kamenům. Tři psi na mě asi ze dvou metrů neustále štěkají. Krok dopředu už nepřipadá v úvahu. Od stáda ke mně pomalu přichází pasáček s dřevěnou holí a deštníkem. Podává mi ruku, psi přestávají štěkat a jdou si po svém. Když po chvíli fotografuji pasáčka se stádem a namířím kameru na psy, stáhnou ocas a začnou zdrhat. A já z nich měl skutečně strach.
Pást ovce je umění. Usedám o kousek dál, tak aby mě pasáček již neviděl (možná je to ale jen přání), a sleduji jeho práci se stádem. Neustále na své ovečky píská a řve. Ke komunikaci používá širokou škálu zvuků. Nejzajímavější na tom je, že ovce jako by poslouchaly. Po určitém zvuku se zastaví, po jiném změní směr. „Je to blázen,“ chtělo by se mi říct podle prvního dojmu. „Je to profík!“ říkám teď…
Památkou na doby rozkvětu jsou dnes ve Voskopoje už jen téměř zříceniny kostelů. Je jich tu údajně pět, já našel tři. Největší z nich – kostel sv. Mikuláše – je uzamčený. Mám ale štěstí, že právě přicházejí nějací dělníci s klíči, a tak mohu nahlédnout i dovnitř katedrály. Všude po zdech jsou namalovány fresky – je tu údajně vyobrazeno více než tisíc postav! Krása uvnitř ale nijak nekoresponduje s vnějším vzhledem kostela. Kromě věže by se budova dala přirovnat ke kravínu. Prostý vnější vzhled je záměrem. Neměl zbytečně dráždit Turky.
Ikony jsou ve velmi špatném stavu a dál chátrají. Dnešní Albánie na obnovu či jen údržbu památek moc nemyslí. Po padesáti letech komunistické destrukce náboženských institucí by si to tyto stavby zasloužily…
Slunce zapadá za kopce, ze kterých se vracejí stáda ovcí a krav. Jejich majitelé už vyhlížejí pasáčky na kraji vesnice, zvířata si přebírají a odvádějí domů. Podojit a spát.
POGRADEC
Určitě cítíte slovanský původ v názvu města. To je tu docela běžné. Pogradec se totiž nachází na břehu Ochridského jezera, jen pár kilometrů od makedonské hranice. Nadmořská výška téměř 700 metrů a přítomnost nejhlubšího jezera v Evropě, které je zároveň i jedno z největších, vytvářejí příjemné klima i v nejparnějších letních dnech. Přesto si na pláži do vody netroufám.
Jedním z největších problémů v Albánii je totiž „ekologická nevědomost“. Často mi přišlo, že se v Albánii k přírodě chovají bezohledně – běžně se tu v řekách myjí auta, volně se vyhazují veškeré, tudíž i plastové odpadky. Snažil jsem se párkrát lidem vysvětlit, že by se takto neměli chovat. Bez úspěchu. A to i u vysokoškolsky vzdělaných lidí.
V Pogradci, jako ve většině albánských měst, neexistuje čistička odpadních vod a kanalizace z města ústí přímo na městské pláži do jezera. Místní se tu běžně koupou. Na druhém konci pláže se ale nabízí řešení i pro mě – půjčovna lodí a šlapadel. Vyjíždím si kus od břehu. Voda je neuvěřitelně čistá a průhledná. Snad by se dala i pít…
S podobnou nevědomostí se Albánci chovají k endemické rybě koran. Její chutné maso je známo přinejmenším po celé Evropě a svého času patřilo pravidelně do jídelníčku britské královny. V protější Makedonii je její lovení už zakázané. Z albánských břehů vyjíždí každou noc za úlovkem více než 350 člunů. Na tržnici stojí kilogram 900 leků. Nad tím, že by ryba jednou mohla vymizet, Albánci prostě nepřemýšlí, což dokazuje i místní divadelní režisér na penzi Tomi Mato, který v 50. letech studoval na pražské DAMU. Ptal jsem se ho, jestli vystačí s důchodem, který ve svých šestasedmdesáti letech pobírá. „Já mám důchod 9 tisíc a žena 7 tisíc leků. Občas dostanu něco za články v novinách a také za knihy, které napíši. Vloni jsem navíc vozil prodávat korany do Makedonie. Tím jsem si přivydělal pár dolarů…“
Tomi je skvělý vypravěč a i po létech je jeho čeština výborná. Vzpomíná na studia v Praze a na své spolužáky Rudolfa Jelínka, Jiřinu Bohdalovou či Bohuše Záhorského. Vzpomíná i na léta, kdy se v Albánii chodila stát fronta na chleba už ve dvě v noci. Vzpomíná i na to, jak po Pogradci doprovázel pány Zikmunda a Hanzelku při jejich cestě na Blízký východ.
STUDENT – BUDOUCNOST ALBÁNIE?
Večer se procházím po nábřeží, stejně jako davy ostatních. V dálce přes jezero jsou vidět světla makedonského Ochridu. Vane příjemný větřík a nebe je plné hvězd.
U jednoho baru je velké projekční plátno. Trhavými pohyby se na něm svíjí rokenrolový král Elvis Presley, jehož hudba přilákala do okolí kavárny místní omladinu.
S jedním mladíkem se dávám do řeči. Poznal, že jsem cizinec, a sám mě anglicky oslovil. Oligier studuje druhým rokem biochemii na univerzitě v Tiraně.
„Ve studiu mě podporují rodiče. Ubytování ve studentské vesničce stojí 10 tisíc leků na rok. Cesta z Pogradce do Tirany přijde na 500 leků, takže se domů podívám tak jednou za měsíc. Cena za ubytování je ještě slušná, ale stravovat se musím sám. Něco jako studentské jídelny nemáme. Chtěl bych si letos najít nějakou práci, třeba v baru nebo v kanceláři, abych si trochu přivydělal. V Tiraně by to mělo jít…“
Využívám i toho, že Oligier je představitel mladé generace, a ptám se ho, jak to že mladí v Albánii v podstatě vůbec „nepaří“, nechodí na diskotéky, do hospod, ale stejně jako jejich rodiče pouze na korzo.
„Asi proto, že na to nemáme peníze,“ vysvětluje Oligier. „A pak to také souvisí s bezpečností. Rodiče mají strach. Hlavně o holky, které proto musí být doma do deseti hodin. V Pogradci je jen jedna diskotéka a ta kolem desáté teprve otevírá. Po roce 1997 se v Albánii stalo několik ošklivých případů, kdy holku někam zavlekli, znásilnili, a dokonce i zastřelili.“
Všiml jsem si, že tu mladí nechodí příliš v páru, ale spíše tu jsou skupinky kluků a holek…
„V Albánii, tedy kromě Tirany – to je jiný svět, mají stále velký vliv na výběr partnera rodiče. Já chodím s jednou holkou, ale potají. Pogradec je malé město a rozhodně bych si nepřál, aby se o tom táta dozvěděl.“
Pak Oligier vypráví, jak si v roce 1997 zastřílel z pancrfaustu: „Byla to hrozná doba. Po celé Albánii se všechno ničilo, vykrádaly se muniční sklady a i každé dítě si v té době mohlo zastřílet. Nejdřív to byla legrace, střílelo se do vzduchu. Pak si ale někdo vzpomněl, že ho před časem naštval soused, a otočil zbraň proti němu. I já jsem si zastřílel a dnes děkuji bohu, že jsem to přežil ve zdraví. Stalo se hodně ošklivých věcí.“
A co po škole, ptám se na závěr. Jaké má v Albánii možnosti vysokoškolsky vzdělaný člověk?
„Odejdu do ciziny. Tady to nemá cenu. Politici nemají žádnou úctu ke vzdělaným lidem. V žádném případě tu nezůstanu! Tady bych vyhořel!!!“
ALBÁNSKÁ REPUBLIKA
ROZLOHA: 28 748 km2
POČET OBYVATEL: 3 544 841 (červenec 2002)
HLAVNÍ MĚSTO: Tirana
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem
MĚNA: lek (ALL); 1 USD = 135 leků (srpen 2002)
ÚŘEDNÍ JAZYK: albánština
ETNICKÉ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA: Albánci 95 %, Řekové 3 %, ostatní (Vlachové, Cikáni, Srbové a Bulhaři) 2 %
NÁBOŽENSTVÍ: 70 % muslimové, 20 % ortodoxní církev, 10 % římskokatolická církev
HLAVA STÁTU: Alfred Spiro Moisiu
STÁTNÍ SVÁTEK: 28. 11. – Den nezávislosti
SPRÁVNÍ ROZDĚLENÍ: 36 okresů
KLIMA: středomořské podnebí – mírné a vlhké zimy, horká a suchá léta.
TERÉN: převážně hornatý, planiny podél pobřeží na severu země, průměrná nadmořská výška přesahuje 600 metrů
STRUČNÁ HISTORIE: Dějiny Albánie jsou ruku v ruce spojeny s dějinami Albánců. Samotný vývoj albánského etnika nebyl však nikdy spojen výlučně s územím dnešní Albánie, a naopak (Kosovo). Původ Albánců dnes již s úplnou jistotou nevypátráme, přesto lze konstatovat, že Albánci jsou potomky Ilyrů, příslušníků indoevropského kmene, kteří na Balkán dorazili asi před dvěma tisíci lety. Na počátku osmého století př. n. l. existuje na území dnešní Albánie již několik řeckých kolonií, jejichž zbytky se nám zachovaly dodnes (Butrint, Apollonia, Epidamnos, pozdější Drač). Ilyrské kmeny jsou později postupně zatlačovány římskými vojsky. Ve 2. stol. n. l. dochází k postupné romanizaci obyvatel v nížinách a později k jejich christianizaci. V této době se staví i věhlasná římská cesta Via Egnatia, která vede údolím řeky Shkumbin kolem Elbasanu. Po rozdělení Římské říše se Albánie ocitá ve sféře mocné Byzance. Ve 12.-14. století je Albánie spíše rozdrobeným koloniálním územím (stává se obilnicí, solnicí a místem těžby dřeva). Na počátku 15. století dobývají Balkánský poloostrov Osmané. V roce 1444 se však do čela albánských rodů, které sjednotí, dostává Gjergj Kastrioti zvaný Skanderbeg a pod jeho vedením zdatně bojují proti turecké přesile. Po Skanderbegově smrti se však Albánie znovu postupně vrací do tureckého područí, a to až do počátku 20. století, kdy se turecké impérium definitivně hroutí. V tomto dlouhém období dochází k islamizaci albánského obyvatelstva, které do jisté míry žilo ve snesitelných podmínkách osmanské nadvlády. V čase nestability a balkánských válek je roku 1912 vyhlášena nezávislost Albánie, avšak její hranice jsou ustáleny až po první světové válce. V meziválečném období, po krátkém intermezzu s demokracií, se v čele Albánie objeví nejprve prezident a později král Zogu I., jenž ekonomicky i politicky Albánii postupně připoutává k Itálii. V roce 1939 je Albánie okupována Itálií a na jejím území probíhají boje mezi italskými a řeckými vojáky. Do bojů úspěšně zasahují i partyzánské jednotky, které Albánii nakonec osvobozují. Pod vedením Envera Hoxhy a ve spolupráci se Sovětským svazem se z chudé a zaostalé agrární země stává člen socialistického tábora s vybudovaným průmyslem a úplnou elektrifikací. Avšak v roce 1961 následuje roztržka se SSSR a Albánie se uzavírá do atmosféry strachu, temné diktatury spojené s horečnatým budováním tisíců a tisíců betonových bunkrů. V 70. letech dochází ke krátké epizodě s Čínskou lidovou republikou, avšak po opětovné roztržce upadá Albánie znovu do hluboké izolace, která končí svržením Hoxhovy sochy v nadživotní velikosti na hlavním tiranském náměstí a roku 1992 prvními demokratickými volbami.
Zpracoval David Jón
