S Janem Železným jsme měli domluvenou schůzku na poněkud neobvyklém místě – na ortopedickém oddělení motolské nemocnice. Zdejší lékaři právě rozhodovali o příštím sportovním osudu fenomenálního oštěpaře. Jan Železný, držitel světového rekordu, byl pozoruhodně klidný, ačkoli jej obklopovala smečka novinářů, které zajímalo vesměs jediné: bude pokračovat ve vrcholovém sportu? Odpověď na osudovou otázku tehdy neznal ani on sám.
. . . . .
Jak se cítíte v nemocnici a obklopen novináři?
Hloupě. Protože nevím, co si myslí ostatní lidé. Mají problémy a my tu děláme takový vzruch. Také nevím, jak na to reagují sestřičky. Stydím se.
To vám nařídil váš manažer, že musíte dnes dávat rozhovory?
To ne, on využívá chvíle, kdy jsem tady v Praze. Telefon domů nikomu nedávám. Když jedu do Prahy, udělám víc rozhovorů a pak je klid.
Dříve jste nerad mluvil o svých zdravotních problémech, nechtěl jste je ventilovat před veřejností. Dnes už je to jinak?
Není to jinak, ale tohle už člověk neskryje. Jde o dlouhodobou záležitost a lidé se to stejně dozvědí. Stále ale zastávám názor, že lidi až tak nezajímá, jaké má člověk problémy. Pokud je sportovec, zajímá je výkon.
Takže zatím nevíte, jak to s vámi bude dál?
Nevím, protože je to zatím tak padesát na padesát. Operace byla úspěšná. Jsem optimista jako vždycky. To je základ a čas ukáže.
Prvořadé pro mě je dát se do pořádku. Nejen kvůli sportu, ale celkově – kvůli životu. Rameno člověk potřebuje na hýbání rukou a hýbat rukou se musí i v normálním životě. A co bude dál? Já říkám, že práce je na světě dost. Nebojím se toho. I když je to tu samozřejmě jiné než na Západě – u nás když je sportovec úspěšný, to neznamená, že se po skončení kariéry o něj budou firmy prát.
Vytváříte si nějaký image?
Myslím, že už ho mám. Za ta léta lidé vědí, co ode mne mohou čekat. Spíš se nesmím změnit, hlavně pro sebe. Zůstat takový, jaký jsem byl. Nevím, jestli dobrý nebo špatný, to ať si říkají ostatní, ať to posoudí.
Uvědomujete si, že jste osobnost, která svými názory může ovlivnit veřejnost, a obzvlášť mládež? Myslíte na to, když odpovídáte novinářům?
Částečně ano. Ne že bych neřekl, co si myslím, ale neřeknu to třeba tak, jak to mám nejraději. Nemluvím vulgárně. Vím, že si nemůžu dovolit být úplně uvolněný. To nejde, a nebo to nechci.
Jaké vlastnosti navíc musí mít sportovec?
Když chce být úspěšný, musí tvrdě trénovat a třeba tomu podřídit celý svůj život. Sportovec jde vědomě za svým cílem, někdy víc než normální člověk.
Co myslíte – utváří vrcholový sport povahu, nebo se mu věnují lidé s určitými povahovými rysy?
To, co říkám, neplatí o všech sportovcích. Jen o určité části. Po světě běhá spousta talentů, kteří mohli být lepší než já, lepší než další. Ale nepocítili tu touhu.
Každý sport má jiný charakter. Třeba v kolektivním sportu se musíte umět prosadit. Mezi svými. I když třeba hrajete házenou – jako já – někdy nedat přihrávku, ale vystřelit. Dát co nejvíc gólů, třeba na úkor ostatních. Mně vyhovoval individuální sport, protože to dělám za sebe, víc mě to motivovalo.Každý sport má své. Někdo má rád klid, tak bude hrát golf a nebo střílet z pušky. Někdo bude hrát hokej, kde je agresivita…
Co je v oštěpu?
Oštěp je komplexní. Je výjimečný ve vrhačských disciplínách, protože se tam běhá i hází. Vrh i rychlost. Gymnastické prvky, nejen síla. Proto mi oštěp vyhovuje a proto jsem byl dobrý – ne proto, že jsem měl nejvíc talentu, ale protože jsem to všechno skloubil dohromady.
Jak jste se “potkal” s oštěpem?
Já to měl jednoduché, protože rodiče byli také oštěpaři, stejně jako brácha. Začínal jsem s házenou a s hokejem, a až v patnácti jsem začal s atletikou. Táta mě pak trénoval až do vojny.
Jaký byl otec trenér?
Otec je vůbec nejlepší trenér pro mládež, jakého jsem poznal. Protože se mnou dělal hodně cvičení bez síly, naučil mě techniku. Techniku mám od mládí a to je strašně důležité. Dělal se mnou všechno možné, nejen oštěp – házel jsem koulí, skákal do výšky, běhal, byl jsem všestranný.
Potom přišli další trenéři, kteří mě naučili jiné věci, dali trochu jiné rady. Všechno na sebe navazovalo.
Připravovali vás v dětství na to, že budete nejlepší?
To ne. I když mi máma říkala, že jsem jednou jako dítě tvrdil, že vyhraju olympiádu. Ale byl jsem normální kluk, ze začátku jsem sport nebral zas tak vážně. Prožil jsem celý život – diskotéky, čundry, všechno. To bylo dobře, protože teď nemám čeho litovat. Nezaměřil jsem se jenom na jednu cestu. To nechci ani od svých dětí.
Takže položit vám otázku, co vám sport vzal, je zbytečné?
Nevzal mi nic, snad jen to, že jsem mohl být víc s dětmi. Své děti jsem v určitém období o kus sebe obral a to jediné mi vadí. Strašně rychle vyrostly a moc mi toho uteklo.
Mně osobně nevzal sport nic, protože jsem dělal to, co jsem chtěl dělat. A to málo lidí může. Být placen za to, co mě baví – co víc si můžu přát?
Co si myslíte o spojení sport a děti, zvlášť v případech, kdy děti velice záhy začínají těžce trénovat?
Myslím si, že je to blbost. Je sice pravda, že třeba v hokeji se musí začít velice brzy, ale hodně záleží na trenérech. Nesmí děti zatěžovat velkými dávkami, musí je naučit přemýšlet, techniku…Ale hlavně to záleží na dětech. Když mi holka řekne, že chce dělat gymnastiku a tvrdě sportovat, tak bude. Je to její život. A koneckonců budu děti ve sportu vždycky podporovat, protože je to docela dobrá věc. Pokud z nich vrcholoví sportovci nebudou, vůbec mi to vadit nebude. Možná by to pro ně bylo dokonce dobré – nikdo je nebude srovnávat s tátou.
Bojíte se, že se na vašich dětech odrazí vaše sláva?
Byl bych rád, kdyby jim to nikdo nepřipomínal. Otec je otec, a Honza je Honza, je to člověk sám za sebe. Chci být směrem k dětem jen dobrý otec, nic víc. Pro mě je moje sláva výhodou, někdo mi třeba rychleji pomůže, ale pro děti je to nevýhoda.
Jaké je největší úskalí slávy?
Žádné. Mně to nevadí. Vždycky, když něco děláte, musíte počítat s klady i zápory. Já jsem v pohodě. Ve sportu je lepší, když vás poznají na ulici, než když vás nikdo nezná.
Máte radost ze života?
No jasně. Vykloubil jsem si rameno, to není nic tragického, týká se to jenom sportovní části mého života.
Změnily se podmínky pro sport, zvláště pak pro masový sport či možnost začít se sportem?
Já přesně nevím. Všude se říká, že podmínky ve vrcholových střediscích se zhoršily, ale já v žádném takovém středisku nevyrůstal, tak to nemohu posoudit. Říkalo se, že ve střediscích byla řada parazitů, lidí, kteří se přiživovali, a tohle se prý bohužel nezměnilo. Je to škoda.
Je mi líto trenérů, kteří dělají s mládeží. Nemají žádné peníze, jsou to fanatici, blázni, doma jim za to třeba nadávají, nikdo si jejich práce neváží. Málokdo z těch, kteří přivedou své děcko na stadion, koupí mu maratonky a zaplatí nějaký směšný poplatek, si uvědomí, že pak se jim někdo o dítě dvakrát, třikrát týdně skutečně stará. Takové lidi já obdivuji. Myslím si, že v tomto ohledu stát cosi trochu zanedbal. Už staří Římané říkali: “dejte lidem zábavu a hry, pak budou spokojení,” a ono to platí . Třeba při letošní olympiádě byli lidé týden spokojení, hrdí, že se něco povedlo. To by si měli páni nahoře uvědomit. Nestačí jen sehnat prachy na vlastní stranu, ale také podpořit nejen sport, ale i zdravotnictví. Teď jsem mluvil s primářem, říkal, že 120 lůžek zruší, budou posílat lidi domů, nebude se operovat. To je tragédie.
Kterých sportovců si vážíte?
To je těžká otázka. Mám rád Emila Zátopka. Jeho manželka je oštěpařka, takže já už je znám odmala. Oni jsou fenomén, který nebyl nikdy doceněn. Všude na světě byli mnohem víc populární…Mám rád sportovce, kteří něco dokázali a nezávidí.
Setkáváte se se závistí často?
Jasně. Kolikrát je skrytá. Ale přiměřená závist by mi nevadila. Pokud někdo závidí finance, je to logická věc. Ale jde o to, co pro to já udělám, abych se někam dostal. Když mi někdo závidí, že jsem se stal mistrem světa, tak si řeknu, ať koupí dětem maratonky a mastí s nimi na stadion, třeba z nich budou také mistři.
Vadí mi jedna věc – že nejvíc závidí lidé, kteří se mají dobře a životem proplouvají. Kdežto lidé, kteří jsou na tom hůř, jsou víc v pohodě. Proto také raději chodím do čtyřky restaurace než do jedničky.
Jakého okamžiku ve vašem životě si nejvíce vážíte?
Narození dětí, to je prvořadé. To ostatní je jenom součástí života. Sport miluji, žiji pro něj, je to pro mě téměř všechno, ale nezblázním se z toho.
Dříve člověk dobrou fyzickou kondici nutně potřeboval k přežití. Dnes, v době technických vymožeností, tomu, zdá se, tak není. Nač tedy sportem kultivovat tělo?
To není úplná pravda. Právě proto je tolik problémů, proto jsou napráskané nemocnice, protože lidé jsou totálně líní. Když je bolejí záda, nacpou do sebe spoustu prášků. Sedí v autě, v kanceláři, nepracují manuálně. Každý, kdo rekreačně sportuje, má šanci dožít se vyššího věku, i život je snadnější. Když si zatrénujete, přijdete domů plný síly… I sexuální život je lepší.
Trénujete, dřete, ale to všechno děláte vlastně jen pro sebe. Nepřemýšlel jste o tom, že byste to ohromné množství energie vložil do něčeho jiného?
To je jednoduché – jak už jsem říkal před chvílí, “dejte lidem chléb a hry”. Dávám divákům radost, chvíli euforie či odpočinku. Atletičtí fanoušci navíc svůj sport znají a nepanuje mezi nimi taková nevraživost, jako třeba mezi fotbalovými fanoušky. V atletice jde o výkony. Každý má sice svého favorita, ale když někdo jiný zaběhne světový rekord, tak jsou strašně spokojení, že to viděli.
Na mezinárodních závodech reprezentujete nejen sebe, ale také Českou republiku. Změnilo by se pro vás něco, kdybyste měl startovat za jiný stát?
Ne, protože v první řadě závodím sám za sebe. Nějaká extrémní hrdost je asi blbost. Já jsem rád, že jsem se tu narodil – máme spoustu chyb, ale i dobrých věcí. Ale přemýšlet o tom, že jedu na závod za ČR, by bylo asi špatné. Mohl bych se tím deprimovat a ohrozit výsledek.
Je to tak: je to krásný pocit, když zahrají hymnu a vy cítíte, že jste jediný. Že teď hrají pro vás a pro tu republičku, a ostatní se jenom dívají. Když lidé u nás doma vidí, že ve sportu lze porazit takové obry, jako jsou třeba Rusko nebo Spojené státy.
Jaký máte názor na anketu o nejlepšího sportovce?
Na těchto anketách mi vadí jedna věc – sportovci, kteří podle veřejnosti “nereprezentují” Čechy. Třeba Hašek. Nyní, po olympiádě, je celý národ z Dominika hotový. Ale před rokem nejlepšího sportovce nevyhrál a to mě strašně urazilo a naštvalo. Slyšel jsem spoustu řečí, že on nereprezentoval republiku. Ale jak to, že ne!? Vždyť on hrál NHL, vyhrál všechno, co bylo možné, celý svět ho znal a on nereprezentoval? Na tohle my jsme hloupí.
Jak relaxujete?
Nejraději se válím doma.
Mám toho celý den extrémně moc, takže moc rád jenom sedím nebo ležím. V pohodě.
Jaké máte neřesti?
Mám jich spoustu, ale to nemůžu říci. Jedné neřesti jsem se zbavil – přestal jsem kouřit. Řekl jsem si, že už kouřím strašně dlouho a také děti mě pořád otravovaly. Takže na Vánoce jsem skončil s cigaretama. Občas si dovolím doutník, ale cigaretu už ne.
Sportovalo se vám lépe jako průměrnému sportovci, nebo jako favoritu?
Nejlepší to je, když člověk začíná. Když je mladý. Buď hodí, nebo nehodí. Ale má další roky před sebou. Favorit to má vždycky těžké, protože něco obhajuje a prvního chtějí všichni ostatní porazit. Tlak je mnohem větší. Když člověk jde ze zadní pozice, nemá co ztratit – může jenom získat. Sport je o psychice. Zvláště u velkých závodů bych řekl, že ze čtyřiceti procent to závisí na tom, jak je člověk fyzicky připravený, a ze šedesáti na jeho psychické připravenosti.
Vy jste naprosto vyrovnaný?
Jak kdy. Každý rok je jiný, všechno se mění. Nedá se říci, že bych byl neustále v psychické pohodě. Cítíte, že trénink nebyl ideální, nebo naopak, že forma přichází. Nebo vás někteří lidé “povzbudí” tím, že vám neuznají světový rekord. To mě tehdy hrozně naštvalo, a proto jsem vyhrál olympiádu. Řekl jsem si, že to musím dokázat.
Když už o vás jednou někdo právem řekne: “Tohle je nejlepší oštěpař této planety,” neztrácíte tím motivaci? Čeho by se dalo ještě dosáhnout?
Je spousta medailí, které se dají vyhrát. A motivace je vždycky. Chci to dokázat ještě jednou. Problém je v tom, že čím jsem starší, tím je pro mě těžší podřídit se znovu a znovu dřině při přípravě. Protože to je nejtěžší. Sedm dní v týdnu trénovat jako blázen. Nic jiného neexistuje a každý rok je horší a horší se podřídit. Protože je spousta věcí, které bych chtěl také dělat – třeba lyžovat, sebrat se a jet na ryby…
Máte ujasněné, co všechno chcete sportu ještě obětovat?
Za prvé nemohu říci obětovat, protože pro mě to nikdy nebyla oběť. Sport mi dal daleko víc, než jsem očekával.
Teď mi dělá starosti něco jiného – když nevyhraju, už si lidé budou říkat, že jsem starý. Ale budu to dělat, dokud mě to bude bavit, i když budu čtvrtý nebo pátý. Nevím, kdy skončím.
Pořád je to tak, že když vlezu na stadion, zvedne se mi tep. V tom to je. Euforie. Člověk se chce bít, chce zvítězit, chce něco dokázat. Ne získat medaile, to je jenom bonbonek nakonec.
Hraje se dnes, hlavně ve vrcholných soutěžích, fair play?
V individuálních sportech většinou ano. Nemluvím o dopingu – to záleží na každém sportovci. Já vezmu oštěp, nepřešlápnu, hodím, někdo to změří. A možnost podvodu je jedna ku deseti tisícům.
Ale v ostatních sportech, třeba ve fotbale, je to trošku horší, hráči jsou třeba naučení podvádět. Navíc hodně záleží na rozhodčích.
Ale celkově vzato člověk podvádí od té chvíle, kdy začal přemýšlet, protože každý by byl raději první než druhý. A jsou lidé, kteří toho docílí za každou cenu a jakýmikoliv prostředky.
Nemohu se vás nezeptat, jestli se vám objem peněz, které se točí ve sportu – samozřejmě v souvislosti s reklamou – nezdá nemravný? Třeba v porovnání s jinými profesemi?
Někdy ano, ale neodsuzuji to. Je to každopádně otázka poptávky a nabídky. Proč dávají firmy tolik peněz třeba na fotbal? Asi se jim to vrací. Prostě sport je největší byznys. Ano, je to extrémní, je to šílené. Ale chtěl bych vidět, jak někdo takové peníze odmítne s tím, že je to nemravné.
Vadilo by vám, kdyby měl rozhovor s vámi titulek “Sport je největší byznys”?
Nevadilo, prostě proto, že je to pravda. Navíc se peníze různě kumulují a otáčejí, takže například více lidí sportuje a tím je jich méně nemocných. Víc mladých lidí na hřišti znamená míň fetujících. A to je důležité. Alespoň pro mě.
Splývají vám životní prohry a výhry s těmi sportovními?
Zatím to jde hodně spolu. Ale ze sportovní prohry jsem se už naučil nedělat žádnou tragédii. Je totiž stoprocentně jisté, že ve sportu prohrajete, nedá se jenom vyhrávat. V tom je krása sportu – nic nemáte zadarmo. Jednou jste první a zítra můžete být třeba desátý. Takže vám nezbývá než se snažit být znovu první. Mělo by to platit ve všem.
Ale taková lidská, domácí prohra – třeba kdybych se rozešel se ženou – to by bylo něco úplně jiného, s osudovými následky. Ve sportu se oklepete a nebo řeknete, tak to nebudu dělat. Pohoda.
Kdybyste měl dělat interview sám se sebou, na co byste se zeptal?
Asi bych řekl, hele, vykašli se na to a pojď na pivo. Popovídáme si a nebo půjdem na ryby. Sebe bych se na sport nevyptával. Protože už jsem zdegenerovaný, o sportu se bavím dennodenně. Jsem rád, že mám sousedy, které sport moc nezajímá, a bavíme se tedy “normálně”.
Sebe bych se zeptal, jak se mám.
Jak se máte?
Teď nevím, jestli mám říci dobře, nebo špatně. Dobře říci nemůžu, protože to není úplná pravda, ale zase ne tak špatně, abych byl naštvaný. Vždyť je dneska hezky a to je taky důvod k radosti, ne?
JAN ŽELEZNÝ (nar. 16. 6. 1966)
Držitel světového rekordu v hodu oštěpem z roku 1996 v Jeně (98,48 m). Dvojnásobný olympijský vítěz – v roce 1992 v Atlantě a v roce 1996 v Barceloně. Dvojnásobný mistr světa, tituly získal v roce 1993 ve Stuttgartu a v roce 1995 v Göteborgu. Jeho zatím posledním sportovním kláním bylo MS v Aténách v srpnu 1997, kde nepostoupil do užšího finále a skončil devátý.
Navzdory chmurným předpovědím, které mu v důsledku úrazu ramene předvídaly sportovní konec, Jan Železný nic takového neohlásil. Nyní si rameno rehabilituje a po vynechání letošní sezony hodlá pokračovat ve vrcholovém soutěžení.
Jan Železný pochází z oštěpařské rodiny, jeho matka byla pětinásobná československá rekordmanka. Narodil se v Mladé Boleslavi, kde se také vyučil automechanikem. Sedm let závodil za Duklu Banská Bystrica, ze Slovenska si také přivedl manželku Martu, s níž má dvě děti – Jana a Katarínu. Dnes s nimi žije v rodinném domku v Kosmonosech.
