RADEK JOHN
EXKLUZÍVNÍ ROZHOVOR S ONDŘEJEM HEJMOU PRO KOKTEJL
Za třeskuté totality student ům FAMU občas umožnili zhlédnout nějaký ten západní film, který nebyl uvolněn do distribuce. Jednoho dne jsme takhle nábožně zírali na film Nashville a jeho příšerný závěr, kdy postava pohybující se příběhem s houslovým pouzdrem v ruce konečně při koncertu country hvězdy pouzdro otevře, místo nástroje z něj vytáhne zbraň a zastřelí zpěváka přímo na pódiu. Tohle je tedy také Amerika s její svobodou pro každého, říkali jsme si tehdy v ustrnutí. Svoboda pro každého včetně psychopatů už je i u nás. 18. září 1993 byl při koncertě v Brně bodnut nožem do břicha rocker Ondřej Hejma. Další symptom posunu k reálnému kapitalismu je zde. Jak se s tím vyrovnáváme?
A jak se s tím vyrovnává Ondřej Hejma, leader skupiny Žlutý pes? Našli jsme ho nakonec 10. října už zase v nahrávacím studiu Hrnčíře, kde se svou kapelou natáčel písničku Karla Gotta Zdvořilý Woody pro LP desku Supraphonu, která se má jmenovat Hergot. Jde o projekt, v němž řada kapel bude interpretovat Gottovy staré hity. Dokud byl Ondřej Hejma v nemocnici a potom doma v rekonvalescenci, snažil se rozhovoru všemožně vyhnout. Proč vlastně, zněla první otázka. Protože celý incident na brněnském koncertu a jeho rozmázávání vytváří negativní energii, negativní vibrace. A to není dobré pro nikoho. Nad útočníkem má proběhnout soud a tím to končí. Žlutý pes hraje dál, jsme pořád ta sympatická amatérská, ne příliš známá skupina. A já budu hlídat, abychom nebyli slavní, protože sláva dnes přináší taková rizika a nevýhody, že to nestojí za to. A už vůbec nestojí za to být slavný tím, že vás někdo napadl s nožem v ruce.
Nejraději bych, aby se o celém případu vůbec nepsalo. To půjde asi těžko, když jde o jeden ze znaků nové doby, vytyčují se nové hranice životního prostoru, ve kterém se budeme muset všichni naučit žít. – Naštěstí pořád ještě na tom nejsme jako Američané. Ve filmu Nashville byl zpěvák zavražděn psychopatem mimo jiné proto, že je slavný. V Brně se atentátník rozhodl k akci teprve po hodinách dráždění hlukem. Jako novinář chápu povinnost kolegů přinášet informace. Ale není mi to příjemné. Nejde prostě o dobrou publicitu a člověk by se jí rád vyhnul.
Začněme tedy tím příjemnějším. Jste mezi živými a dnes poprvé znovu zpíváte. Ano, tohle je první hudební krok od oné noci. Měl jste přece jen probodnuté a pak ještě operované břicho. Nezačínáte s hudební aktivitou nějak moc brzy? Ve studiu to není tak fyzicky namáhavé. Člověk si může odpočinout, přerušit nahrávání. A zpívání už mi vcelku jde. Jen mám zakázané nošení těžkých věcí, což je skvělé, proto- že nikdy nebudu muset tahat v kapele bedny. – Samozřejmě při hlasitějším zpěvu se člověk musí o břicho trochu opřít, takže uvidíme, jestli vydržím. Bude to takový testík.
Jak dlouho jste byl v neschopnosti? Já ji zkrátil na čtrnáct dní. Řekl jsem si, že v momentě, kdy budu doktorem prohlášen za základního provozu schopného, půjdu normálně dělat. Takže už chodím do práce.
Kdybyste měl nějakou normální práci, nebyl rockerem a zpravodajem agentury Associated Press, mohl jste být neschopný podstatně déle? No ježíšmarjá. Na tohle jsme mohl jet ještě do Mariánských lázní. Do příštího roku jsem si mohl dát bene. Ale to by byl promarněný čas a koukat na televizi mě prostě nebaví.
Jak se člověk, který si prožije to, co vy, dívá s odstupem času na všechno, co se stalo 18. září? Je v tom několik poučení. My jsme si už před koncertem říkali: Hraje se na náměstí a pro koncerty nejsou náměstí úplně ideální. Ale do Brna jsme jeli. Koncert dělala evidentně šikovná reklamní agentura, sehnala na něj spoustu peněz. Dali dohromady dobré kapely, dobře je zaplatili. Šli jsme na pódium jako poslední s tím, že v deset hodin má koncert skončit. Pořadatelé najali asi osm lidí z bezpečnostní agentury, kteří to hlídali senzačně dole pod pódiem. Ani moc nepouštěli holky tancovat k nám dopředu. Velice pečlivě – až příliš – udržovali odstup publika od pódia. Jenomže to nedrželi zezadu. U příchodu na jeviště měli jednoho člověka. A protože šestihodinový koncert už pomalu končil, ten člověk vzadu ještě navíc polevil.
Útočník se tedy dostal na pódium absolutně bez problémů? Příslušník bezpečnostní agentury se psem toho muže snad viděl, ale když na něj vytáhl kudlu, zazmatkoval, zapletl se psovi do vodítka a upadl. Takhle jsem to slyšel. Na vlastní oči jsem to neviděl. Co přesně jste viděl vy? Že se na pódiu objevil starší člověk, očividně hluboko rozrušený. Začal brát do rukou bedny odposlechů a házet je z pódia. Byl evidentně mimo. Okamžitě po něm vystartovali jevištní technici, kterým ničil aparaturu. Na ně vytáhl kudlu podruhé.
Byla to lovecká dýka? Ano, velmi masivní záležitost. Takový nůž Krokodýl Dundee. Takže technici se stáhli. Vy ne. Proč? No, říkal jsem si: Starší člověk, to bych měl nějak zvládnout. Moje chyba úsudku. Jediné správné a profesionální řešení je zahodit mikrofon a pryč. Jenže já ho chtěl zkusit dostat z jeviště. Tak jsem ho prostě rukama strčil směrem k předním schodům z jeviště. A on v pádu po mě máchnul rukou. Celý incident trval jen pár vteřin říkají vaši kolegové z kapely. Prý na okamžik a pak už prý bylo všechno hotové. Nebyl to takový fofr. Úmysl něco udělat jsem pojal, když tenhle muž házel první bednu z pódia. Měl jsem čas říct si: tenhle člověk tu dělá něco špatně, to je třeba vyřešit. Pak mě ještě napadlo: Blíží se ke mně, počkám si, až bude u mě, pak ho takhle jemně strčím ze schůdků dolů. Možná jste jednal až příliš něžně. Dopustil jste se kompromisu mezi humanistickým přístupem a akcí. Proto se to nemohlo povést. Přesně tak. Pojednal jsem to naprosto chybně. Měli prostě zasáhnout chlapíci, kteří jsou na to školení. V té chvíli mozek člověku moc nefunguje, želbohu. Všechno je v rovině emocí a instinktů.
Když po vás muž máchnul rukou, věděl jste rázem, co udělat? Vnímal jsem jen, že se mě nějakým způsobem dotknul. V té chvíli jsem ale nevěděl, jestli nožem, rukou, nebo čím. Prostě jsem jen cítil, že se po mě ohnal, když šel dolů. Mezit ím kluci přestali hrát, zhasla světla, já odcházel z pódia a cítil jsem jako by mě v boku něco tlačilo. V zákulisí vidím toho chlapíka z bezpečnostní agentury se psem. Už byl rozmotaný z toho vodítka. Povídám mu: Hele, běž tam, nějaký člověk tam zabíjí lidi. A on na to: „No jo, už jdeme, už jdeme. ” Pak na plac skutečně vlítlai dva, kteří útočníka dostali z jeviště. Jak to z jeviště? Protože když já ho srazil, on se s tím nožem znovu sápal nahoru. Odzbrojil ho přitom divák. To je další absurdita. Teprve potom dorazil psovod ze soukromé agentury. Takový mladý kluk asi metr šedesát. Nevím jak by dopadl při hospodské rvačce.
Takže tam mohl být navíc mrtvý ještě divák, který útočníka odzbrojoval? Samozřejmě. Naštěstí byl o trošku šikovnější než já. Já si pak v zákulisí sáhl na bok a najednou vidím – ruka je červená od krve. V břiše díra. A už tam byli doktoři za záchranky, všechno začalo jít velice rychle. Odvezli mě do nemocnice, na sál. Jak mě šoupli na stůl, dostal jsem injekci. Lokální umrtvení. A už se mi v břiše začali hrabat doktoři.
Kdy jste vlastně začal cítit bolest? Mě to vůbec nebolelo. Cítil jsem tlak v boku, ale nic srovnatelného se zubařem. Říkal jste, že z toho příběhu plyne několik poučení… Zajímavé je to ze subjektivního hlediska. Proč člověk takovou hloupost, že jde s holýma rukama proti noži, vůbec udělá. Samozřejmě je všechno způsobené tím, že při koncertě jste před lidmi, producírujete se před nimi, ocitnete se v euforii. Koncert se výborně dařil, lidé byli spokojeni. Takže jsem naprosto podcenil nebezpečí. To mě na celé věci vlastně nejvíc mrzí. To, že jsem se vůbec do toho pletl, považuji za obrovskou blbost z mé strany. V žádném případě bych neprezentoval, co jsem udělal, jako nějaké hrdinství. Naopak. Hloupost. Americká rocková hvězda by jistě bez rozmýšlení skočila do náruče ochranky.
Možná to opravdu se svobodou a zločinem ještě neumíme? Samozřejmě. Ale já si vzpomínám, když jsem viděl nedávno v české televizi diskusi o násilí. Jeden politik ostrých rysů velice mužně vystupoval, říkal: „Snad tedy taky každý musíme přispět k bezpečnosti svým dílem. Zasáhnout.” – Já dneska říkám ne. V takové chvíli se člověk má snažit sehnat pomoc. Profesionála: někoho, kdo tohle umí, je za to placený, komu to přísluší. Kdybych já byl rabiát, mohl jsem toho pětašedesátiletého člověka skopnout z jeviště, kopnout ho do hlavy, on by spadl pod pódium a třeba by se na tu svoji kudlu i napíchl. Ale co bych potom byl zač? V takovém případě byste byl zřejmě odsouzen do vězení za zabití. Takže člověk opravdu neví, jak se k tomu postavit. Nemáme to ještě odzkoušené. Doba tvrdne a my nemáme trénink. Za totáče nám tihle lidé akorát nadávali, nanejvýš kapele vytáhli šňůru ze zásuvky. A přesně takhle vypadali. Dnes mají nože. Ale pojďte se na to podívat i z druhé strany. Ten muž byl proti své vůli nucen šest hodin poslouchat rockový koncert pouze proto, že má byt na náměstí. Já vůbec nezlehčuji, co absolvoval. Věřím, že jde v zásadě o normálního člověka, který trpěl hlukem a psychicky nezvládl stres.
Ale vzít si na to nůž? Muselo mu trvat několik minut, než došel k pódiu. Stále měl nůž v ruce. Hájí se, že šel propíchnout bubny. Dobře, ale proč pak nůž napřahoval na ochranku, na jevištní techniky, na mě a pro mě nakonec bodnul? Za to by přece jen měl nést odpovědnost. On vlezl na hlavním brněnském náměstí před pěti tisíci lidmi na plac a řádil tam jako šílenec. A nakonec způsobil těžkou újmu na zdraví, co si budem povídat. A jeho potenciální nebezpečnost v té chvíli byla ještě daleko větší. Neboli, kdyby byl bodl o centimetr hloub, možná jsme si tu už takhle nepovídali. Samozřejmě. Tam by pak šlo o všechno. Když doktoři zjistili, že břišní stěna je propíchnutá, museli ránu takzvaně revidovat. To znamená otevřít břicho na jiném místě a zjistit, jestli jsou zasažené nějaké vnitřní orgány. Naštěstí nebyly. Kolik máte v břiše po operaci stehů? Třináct.
Co z toho plyne pro rockery? Určitě někoho napadne, co to vlastně hrajeme za hudbu, že jisté lidi vyprovokuje k takovýmhle reakcím. S tím ovšem v zásadě problém nemám, protože vím, že hrajeme hudbu, kterou spousta tisíc lidí chce slyšet a velice si ji užívá, má z ní velikou radost. Ovšem je opravdu sporné, jestli tyhle akce mají probíhat v centrech měst, kde jsou lidé v domech kolem té hudbě vystaveni ať se jim to líbí nebo ne. – Faktem je, že na Západě se takovéhle akce v centrech měst moc nekonají. – Ne že by se báli důchodců s kudlami. Na to jsou jejich ochranky příliš dobré. Prostě ale usuzují, že centra měst nejsou asi pro rockové koncerty nejideálnějším prostřed ím. Proto velké rockové koncerty organizují buď na stadiónech, které jsou k tomu uzpůsobené, nebo v přírodě, kde široko daleko není civilizace. Jestliže rocková hudba bojovala za svobodu za totality, musí dnes rockeři umět dát svobodu zase lidem, kteří nechtějí být rockovou hudbou obtěžováni. Ano, jistě. Nelze vnucovat tuhle hudbu nikomu, kdo ji nechce. A hrát na ulicích v Václavácích ani není ono. Stylově to k té muzice nepatří. Lidi stojí na dlážkách, kolem nich kšefty, skleněné výkladní skříně. Jde prostě o rizikové prostředí, které může přinést spoustu problémů. Náměstí nebrat. Také se u nás vyvíjí doba. Bez problémů jste hrávali v devadesátém roce na Staroměstském náměstí v Praze na svátek čarodějnic, který se proměnil v celopražský happening. To byla vynikající akce s výbornou atmosférou, ovšem tehdy byla opravdu jiná situace. Lidi ještě byli nějakým způsobem šťastni, nebyla tam ta nervozita a podrážděnost. Tam tehdy nebyla ochranka vůbec. Volný přístup všude a nic se nestalo. Jen děti si chodily pro podpisy. Muž, který vás bodl, byl po výslechu propuštěn na svobodu. Den poté házel v Brně jiný člověk na Václava Havla jenom zeleninu, byl za to rovnou uvězněn a strávil pom ěrně dlouhou dobu ve vazbě.
