Nejdelší den za obratníkem Raka

Letadlo se nakloní na křídlo a pomalým obloukem jde na přistání. Ve dvanáct jsme startovali a v jednu hodinu přistáváme. Přesto to byl dlouhý let. K Helsinkám se totiž blížíme od východu, tedy stále se sluncem nad hlavou. Za sebou máme dlouhých šest hodin letu a před sebou celý den a noc do příštího odletu. Bude to nejdelší den a nejkratší noc v roce.Je sobota 22. června. Recepční hotelu ve Vantaa mi podá mapu a s omluvou říká, že je stejně všude zavřeno. Je prý státní svátek. Přesto mi poradí vlakové spojení do Helsinek a poslední vlak zpátky.Recepční je jednou z pěti milionů obyvatel Finska, z nichž 93 procenta mluví finsky, 6 procent švédsky a necelé procento samsky. Se mnou mluví anglicky, doma švédsky. Většina švédsky mluvících Finů bydlí na pobřeží (nevyjímaje Helsinky) a na ostrovech. Jsou u nich hluboce zako řeněny zvyky a tradice, jednou z nich je stavění stromu při oslavách letního slunovratu, které probíhají ve znamení radosti a jasné letní noci. Pro Skandinávce je totiž slunovrat asi stejně významný, jako pro nás silvestr. Ve Finsku slaví dokonce dvoudenní státní svátek. Slunovrat (solsticium) je okam žik, kdy Slunce na svém zdánlivém ročním pohybu po obloze dosáhne největší odchylky a začíná se vracet. Zdánlivém proto, že se nepohybuje Slunce, ale naše Země obíhá kolem něj. Pouť Slunce od obratníku k obratníku má vlastně na svědomí sedmadvacetistupňový odklon rotační osy Země (střídání dne a noci) od osy oběhu kolem Slunce (rok). Recepční měla pravdu, říkám si, když z helsinského nádraží vyrazím do nádherně jasného odpoledne.Lidí po ulicích moc vidět není, a tak pokračuji volnou chůzí k zálivu Djurgádsviken. Je to přístaviště uprostřed města, kde mají svá kotviště jachtové kluby a soukromá plavidélka. Pozoruji rodinku, která se nalodila do malého motorového člunu a proj íždí pod mostem Lánga bron z města ven, na moře. Nejspíš obepluj í celé Helsinky, aby si mohli vyhodit kotvu na západním pobřeží a prožít tam velkolepý západ slunce na mořské hladině. Trochu jim závidím, že jsem ta suchozemská krysa. Pěšky pokračuji liduprázdnými ulicemi do středu Helsinek. Když se konečně loudavým obloukem dostanu na nábřeží Pohjotsesplanadi, je už kolem páté. V přístavišti se střídají výletní lodě, trochu podobné těm, co jsme zvyklí vídat na Vltavě, jen o „trochu“ větší. Jsou plné lidí, kteří se stejně jako ona rodinka jedou rozloučit na moře se sluncem, neboť paradoxně – i když léto vlastně teprve začíná – dny se ode dneška začnou zkracovat. Přestože je již šest hodin, slunce jako by se nehýbalo. Je nízké, alespoň z našeho pohledu, a opisuje nízkou křivku po obloze. Na odvrácené straně doků vidím opravdové mořské obry, velké jsou snad jako Václavák. Pro nás, kteří jsme zvyklí mít slunce v poledne za hlavou a potom jen sledovat jeho pád za obzor, jako by se zpomaloval čas. Slunce je stále na spadnutí, ale dostalo se mi ujištění, že je ještě čas. Veselice s ohňostrojem na jednom mysu bude až od deváté. Ptám se na směr a cestu, prý je to tak osm kilometr ů. Na mapce Helsinek zmíněný poloostrov není. K západnímu okraji Helsinek je to ale jen dva kilometry, tam prý si lidé chodí také sednout s přáteli. Poslechnu a jdu městem za sluncem, dovede mne samo. Přicházím k zálivu, na jehož druhém břehu gejz íry světlic, ohnivých květů a petard vzdají hold životodárnému Slunci, až zapadne. Tady na severu si člověk uvědomí, jak mnoho vlastně pro nás slunce znamená. Do zálivu připlouvá jedna loď za druhou, jejich obrysy tonou v záplavě slunečního světla. Slunce se totiž rozdává ze všech sil – kreslí dlouhé stíny, ostré barvy. Přesto je trochu chladno.Země kolem Slunce neobíhá po kruhu, ale po elipse. Když je na severní polokouli léto, nachází se Země na svém ročním oběhu nejdál od Slunce, nejvzdálenějším místě své elipsy. Na severní polokouli je proto teplá polovina roku sice o sedm a třičtvrtě dne delší, než je zima, ale snad proto je léto na severní polokouli také chladnější. Prostě v létě máme k Slunci dál, než naši protinožci. Usedám na skalisko nad pláž a je tu také parta mladých bezstarostn ých s magneťákem, kteří také čekaj í na ten okamžik. Stejně jako trojice mladých odpovědných, kteří sedí na kostkované dece o kus dál. Z piknikov ého košíku kouká úzké hrdlo šampaňského. Pijí ze štíhlých sklenic na stopce střídmými doušky, ponořeni do tiché a uvolněné rozmluvy. Všeobjímající slunce jako by mělo magickou moc. Racci létají kolem skaliska a lidí tak blízko, že se jich dotkneš rukou. Lidé přicházejí, přitahov áni jeho oslnivým kouzlem. Přijíždějí v autech, na motorkách, ve dvojicích, s dětmi, sami. Přijíždějí, přicházejí a připlouvají proto, aby vzdali hold vládci všeho živého, který dnes má svůj den. Přišli poděkovat za to, že tu s nimi dnes tak dlouho zůstal.