Existují různé možnosti, jak poměřovat krásu mužů. Ti z afrického kmene Bororo v tom ale mají jasno. Za nejkrásnější jednoznačně považují sami sebe.Tento kmen, kterému se také říká Wodaabe, kult krásy přímo pěstuje. Uvádí se o něm dokonce, že pokud není muž tohoto kmene dostatečně krásný, může se mu stát, že se bude muset o svou ženu podělit s mužem, který je podle měřítek kmene pohlednější – aby porodila co nejhezčí dítě. Název Wodaabe znamená lidé tabu, tedy ti, kteří lpějí na původních zákonech, název Bororo je spíše odvozen od života mezi dobytkem, protože jde o nomády. Kmen udržuje prastaré šablony chování a co to znamená, napovídají některá významná slova z jejich jazyka: semteede – vychovaný a distingovaný, munyal – odvážný a trpělivý, hakkilo – ostrý a předvídavý a amana – pravdivý.
Také ženy kmene Bororo se popisují jako krásné, ale ten, kdo svou sličnost předvádí, jsou u tohoto etnika právě muži. Přímo za přehlídku mužské krásy se tak dá nazvat svátek Gerewoll konaný v rámci slavnostních dnů v malé osadě Ingal, asi sto padesát kilometrů severozápadně od Agadesu. Gerewoll je součástí dnů nazvaných Cure Saleé – (z francouzštiny Solná kúra). Vychází z dlouholeté tradice hnát stáda, roztroušená po celý rok po pastvinách mezi Senegalem a Nigérií, do míst, kde porosty obsahují více soli. Děje se tak po deštích, kdy se na pastvinách kolem Ingalu uživí najednou více dobytka. Pro nomády je to pak příležitost vzájemně se potkat, vyměnit si novinky, uspořádat závody velbloudů a podobné akce a kromě jiného příst i další nitky rodinného života. Elegantní, nazdobení Rituální tance v rámci Gerewollu jsou vlastně jakousi soutěží krásy. Scházejí se kvůli nim tisíce členů kmene. Přitahuje je, stejně jako v poslední době také turisty, hlavní tanec yaake. Mladíci při něm stojí v řadách po stu až dvou stech, s perfektním make-upem a s různými linkami a kolečky, které podtrhují rysy jejich tváří. Základní barvou je žlutá. Kvůli své výzdobě dokáží před rituálními tanci strávit dlouhé hodiny nad zrcátkem. Stejně pečlivě vybírají i náhrdelníky a další ozdoby a samozřejmě i oděv. Je jim zhruba šestnáct až dvacet pět let. Jsou elegantní, štíhlí, s hrdě vztyčenými hlavami. I bez make upu by zřejmě mnohá žena uznala, že pokud jde o vzhled, mají něco do sebe. Oni o sobě nepochybují.
Tanec, při kterém se předvádějí, je jakýmsi pohupováním v bocích, při kterém se různě nakrucují a pitvoří. Jedna starší francouzská lékařka, se kterou jsem se v Ingalu setkal a která strávila v Africe většinu života, mi prozradila, že mladíci pijí před zahájením celého tanečního rituálu zvláštní lektvar z kravské moči, kravské krve a výtažku z jakéhosi keře. Složení lektvaru se mi nepodařilo zjistit, je u kmene Bororo držen v maximální tajnosti. Zato veřejně známé je, že jde o poměrně silný halucinogen, díky kterému se mladíci snadno dostávají do tranzu. Kroutí očima, obracejí je v sloup a vůbec dělají pohyby očima, jaké jsem v životě neviděl, cení zuby. Zvuky, které při tom vydávají, jsou často prazvláštní, společně zní jako minimalistická hudba. Tančit se začíná v podvečer a často končí až nad ránem. Během celého rituálu dohlíží na mladíky několik kmenových náčelníků, aby se příliš nerozjařili. Chvílemi je uklidňují pomocí jemných gest a pantomimy. Vybírá si žena Celé divadlo, které antropologové pokládají za jedno z nejzajímavějších v oboru, má jediný cíl – zaujmout případnou partnerku. Mezi tančící muže vstupují ženy a dívky docela plaše. Vybírají si toho, kdo jim připadá při tanci nejhezčí, a v nedalekých křoviskách se pak oddávají sexuálním hrátkám a radostem. Dívky takto vystřídají hned několik mužů, ten, kterého považují za „nejlepšího“, má šanci stát se jejich manželem. Po založení rodiny je však ale s touto uvolněnou sexuální morálkou konec. Pokud svatbě nic nebrání, následuje další dny krátký namlouvací ceremoniál a muž pak za nevěstu zaplatí rodině několika kusy dobytka. Bohatší muži, kteří mají větší stádo, si tak mohou dovolit i více než jedno věno, a tudíž i více než jednu ženu. Muž kmene Waabé může mít až čtyři manželky, první mu vybírají rodiče hned po jeho narození, další závisí na volbě muže a ženy. Problémy s datem Ingalu je jedním z mála míst, kde lze Gerewol zažít. Svátek se každý rok mění, záleží na tom, kdy přijdou deště a jak jsou vydatné. Vyhlašuje se zhruba měsíc před tím, než se koná – každý rok jinak. Přesné datum určí místní náčelníci, kteří se scházejí vždy koncem srpna. Často tak Cure Saleé vychází na září, někdy se ale může konat až v říjnu. Pro toho, kdo tedy chce svátek zažít, může být plánování cesty do Nigeru docela problematické. Slavnosti soli trvají sedm dní a zúčastní se jich až na tisíc tanečníků či svůdníků.
Kmen Waabe je součástí šestimilionové africké populační skupiny Fulani. Odhaduje se, že má asi čtyřicet pět tisíc členů. Jsou to nomádi závislí na skotu. Pastviny pro dobytek určují směr, kam půjde celý kmen: kam zamíří dobytek, tam putují i lidé.Většina příslušníků kmene žije v Nigeru, ale lze je také nalézt v Mali a v Čadu. Chovají zebu, kozy a velbloudy. Jejich skot je vytrénován tak, že se v případě nebezpečí semkne do kruhu a chrání i lidi před bandity či šelmami. Rohy těchto zvířat jsou dlouhé a velmi ostré, dostat se s nimi do kontaktu není určitě nic příjemného. Kmen Bororo je spřízněn s Tuaregy. Vzájemně se respektují a vyměňují si dýky, meče a šperky. Můžeme je často také vidět, jak spolu – během různých oslav – tančí. Jádro každého klanu tvoří několik příbuzných rodin, každá o počtu deseti až patnácti členů. Bororo si stavějí stany z kravských kůží, stanové tyče a lůžka jsou z kvalitního dřeva, v Nigeru velmi ceněného. Tak ty jsi fotograf? Vynikajícím výchozím bodem pro návštěvu kmene Bororo a jejich svátku je město Agades, dříve hlavní město Nigeru. Bylo to zde, kde jsem se setkal s jednou známou ilustrátorkou knih o skotu, původem z Holandska. Tato starší dáma byla doslova posedlá vším, co nějak souviselo s dobytkem, a její knižní ilustrace na mne udělaly velký dojem.
„Tak ty jsi tedy fotograf,“ řekla suše, „dobře, dobře, tak tedy jestli chceš, tak tě mohu vzít na menší výlet za pastevci. Není to odtud mimochodem vůbec daleko.“Nejdříve jsme navštívili místní pobočku ministerstva zemědělství, kde se k nám přidali dva mladí sympatičtí agronomové. Ti nás měli doprovázet k táboru jedné docela početné rodiny kmene Waabe. Skutečně sídlila nedaleko, uprostřed nádherné savany. Srdečně se pozdravit se všemi členy rodiny byla samozřejmost a společenská nutnost. Agronomové posléze předali otci rodiny léky proti průjmu a proti bodnutí různého jedovatého hmyzu. Přijít s prázdnýma rukama by tu znamenalo nedostatek úcty. Na oplátku jsme zase dostali jako pohoštění kravské mléko s chutí smetany a různých bylinek zdejší savany. Bylo podáváno v nádobách vyrobených z tykve a vynikající. Samozřejmě mi to nedalo a zeptal jsem se své holandské průvodkyně, zda si nemyslí, že bychom mohli z mléka dostat nějakého toho vtipného parazita. Mínila, že snad ani ne, záleží prý na tom, zda jsou krávy opravdu zdravé. Její odpověď mne tenkrát uklidnila jen částečně, teprve později jsem mohl díky bohu konstatovat, že měla pravdu. Zůstanou nejkrásnější?
Muži z kmene Bororo o svůj vzhled dbají i během roku. Je to jejich hrdost a svým způsobem ho považují za bohatství. Gerewoll se ale v současné době stává u zahraničních turistů stále populárnějším a je otázkou, jak tenhle zájem ovlivní celý kmen. Snad tradice tanců ruma a yaake nebude ani v budoucnu ztracena. Pevně doufám že se ani nevytratí kultura a zvyky tohoto úžasně zajímavého a hrdého kmene.
