V polovině července 1974 zorganizovali řečtí důstojníci na Kypru vojenský puč s cílem svrhnout prezidenta Makaria, nastolit loutkový režim a ostrovní zemi později připojit k Řecku. Pět dnů poté se na Kypru vylodila turecká armáda s cílem chránit zájmy tureckých Kypřanů. Na ostrově se začíná bojovat. Řečtí Kypřané utíkají v panice na jih a turečtí Kypřané zase na sever. Jen s nezbytnými osobními zavazadly opouštějí statisíce lidí své domovy, které pak celých 29 let neviděli. OSN, aby zabránila krveprolití, totiž ostrov rozdělila nárazníkovou zónou, kterou hlídají jednotky UNFICYP. Na její jižní straně zavlály kyperské vlajky, na straně druhé vlajky turecké, k nimž se v roce 1983 připojily i vlajky tzv. Severokyperské turecké republiky, kterou svět diplomaticky nikdy neuznal. Pod ochranou turecké armády tu žijí turečtí Kypřané, ale mnohem víc tureckých osadníků přistěhovaných z pevniny. Jednání o opětovném sjednocení ostrova, které by prostí obyvatelé vítali, se vedou za mezinárodní účasti, jsou vleklá a zatím nevedou k výsledkům. Letos 16. dubna byla Kyperská republika přijata do Evropské unie. Respektive zákony EU platí pouze v její jižní části. Na severu, kde hrubý domácí produkt na hlavu je zhruba čtyřikrát menší než v jižním Kypru, vybuchují emoce. Představitel Severokyperské turecké republiky reaguje zcela nečekaně: 24. dubna otevírá alespoň přes den závory. Po 29 letech tak lidé mohou konečně navštívit své bývalé domovy…
Alexis je kyperský Řek. Je mu padesát a narodil se v severokyperské Kyrenii, která je dnes jako součást diplomaticky neuznávané Severokyperské turecké republiky obsazená Turky. Nad kávou, které se v Čechách i na Kypru říká turecká, klábosíme nedaleko jihokyperského přístavu Larnaka. Před chvílí jsme si prohlédli tisíc let starý kostel svatého Lazara a pečlivě udržovanou mešitu Buyuk Djami. „Není dobré říkat kyperští Řekové a kyperští Turci, tak bychom se nikdy nesrovnali. Muslima od křesťana poznáte dnes jen podle jména, žádný rozdíl mezi námi není. Jsme prostě Kypřané. Jedni a ti druzí. A když to dobře dopadne, jednou tady možná uvidíte jen vlajky EU,“ rozkládá.
V roce 1974 studoval Alexis námořní architekturu v Anglii. Prvního července přijel domů, aby pomohl svému otci dokončit stavbu lodi. Na vodu ji spustili desátého. Jen pět dní poté nařídila řecká junta po reakčním puči zákaz vycházení. Otec se synem přesto vypluli na moře, střelba je však zahnala zpět. Mladý Alexis zuřil a nebyl sám. Parta neozbrojených mladíků oblehla kopec, kde byli usazení vojáci junty, pod palbou jim přestřihli elektrické a telefonní vedení, odpojili vodu a prozřetelně zmizeli na okolních kopcích. Vojáci je doma hledali marně.
„Seděl jsem na kopci a vyhříval se v ranním slunci. Najednou jsem vysoko na nebi uviděl několik tureckých letadel. Naše torpédoborce na ně vystřelily, ale Turci jen otočili letadla a jeden z nich potopili. O něco později jsem uviděl připlouvat celou tureckou flotilu. Vrátil jsem se domů a šel požádat juntu o pušku, abych mohl bojovat. Vyhodili mě. A 23. července mě zatkli a odvezli do Nikósie. Tam mě předali do vězení našim Turkům. Ti byli jako všichni Kypřané milí. Nosili nám do cel sušenky, kávu a vše, o co jsme požádali.
Za dva týdny do Nikósie dorazila turecká vojska. Když jejich vojáci uviděli láhve koly v celách, nejprve téměř k smrti zmlátili staré dozorce, pak svázali nás, dali nám roubík, pásku přes oči a pustili se do nás. Poté nás odvezli lodí do Mersinu a odtud vlakem někam na sever k Černému moři. Jako námořník jsem určil naši polohu z hvězd a naučil jsem ostatní základům navigace, aby se v případě útěku mohli dostat do Ruska. Naštěstí nás našel Červený kříž a Turci nás museli poslat zpět. Byl jsem ve vězení dva měsíce, v Nikósii mě pustili a později jsem odjel dokončit do Anglie studia. Rodiče zatím žili v největším kyrenijském hotelu.“
Hotel Dome stojí dodnes, a i když je zrekonstruován, jeho rozlehlost dovoluje uvěřit, že v něm žilo na 1500 kyperských Řeků, kteří zde pod ochranou vojsk UN celý rok čekali na možnost odejít na jih. Alexis se s rodiči setkal až v jejich novém domě na jihu. Pro utečence ze severu vláda stavěla levné domy, poskytovala jim výhodné půjčky nebo se mohli usadit v domech uprchlých tureckých Kypřanů.
Zcela logicky jsme se zeptali: „Vrátil byste se?“ „Okamžitě. Ale to by neřekli všichni. Otázka totiž bude znít jinak – vrátili byste se, abyste žili pod správou tureckokyperské části federace? A ne všichni odpoví ano. Ale usazené Turky z pevniny nesmíme vyhánět ze severu násilím. Jen turečtí Kypřané, kteří s nimi teď žijí, mohou sami rozhodnout, kdo může zůstat. Vy sami jste řekli, že jsme bohatá země. Pokud tedy někdo bude žít v mém domě a bude nucen odejít, musí mu naše vláda postavit nový slušný dům nebo musí dostat odstupné, mluví se o částce 10 000 eur. Když přistěhovalé Turky vyženeme, situaci zhoršíme. Vždyť jen ten, kdo nic nemá a nemůže tedy nic ztratit, jde a přiváže si k tělu bombu, aby zabil vás i sebe.“
MĚSTO DUCHŮ
Není to tak dávno, co i Československo chránil ostnatý drát (i když z jiných důvodů). Na Kypru se může až k čáře, tedy k hranicím nárazníkové zóny (tzv. „buffer zone“). Pokud není na blízku žádná hlídka, lze u čáry i fotografovat. Může se také vylézt na vyhlídkové pozorovací věže. Na 300 km dlouhé hranici je jich několik.
Nedaleko nejvýchodnější pozorovací věže se odehrál poslední krvavý řecko-turecký konflikt. V roce 1996 podniklo na 120 evropských motorkářů manifestační jízdu Evropou na Kypr, aby světu připomněli rozdělený ostrov. I když na žádost kyperské vlády až na ostrov nejeli, k plánovaným demonstracím na hranicích přesto došlo. Jejich výsledkem byli dva mrtví, desítky raněných a ještě větší nenávist k přistěhovalým Turkům (jedním z mrtvých byl Kypřan, jenž přelezl ostnaté dráty a pokoušel se sundat tureckou vlajku).
V nedaleké vesnici Dyeryneia je pozorovacích věží hned několik. Jejich dalekohledy směřují jedním směrem: na Varošu, bývalé centrum ostrovní turistiky s nejkvalitnější pláží ve Středomoří. Brzy po začátku konfliktu OSN rozhodla, že Varoša se musí vrátit původním obyvatelům, a vyslala vojska, aby ji chránila. Turci rozhodli, že Varoša bude jejich, a obklíčili jak město, tak i vojáky UN. Po vleklých jednáních byl zbylým obyvatelům povolen (a zároveň nařízen) odchod na jih, turecká armáda se ubytovala ve dvou hotelích, jež nebyly předchozím drancováním příliš zničeny, a určilo se, kudy mohou projíždět vozy UN.
Město duchů začalo žít. Po ulicích běhaly smečky psů a kočky, v puklinách se usadili hadi. Na prázdné vozovky vtrhla vegetace. Vyrabované domy jsou dnes, po dvaceti devíti letech devastace, vhodné jen pro buldozery. Do původní Varoši se už život nikdy nevrátí. Totéž postihlo i vesnici Achna. Zůstala na turecké straně, ale protože byla příliš blízko zóny, nikdo se v ní neusadil a posloužila jen jako místo pro rabování.
V kavárně pod další, tentokrát vládou vybudovanou vyhlídkovou věží nám vypráví majitel: „Žena má pole u Turků, 28 km odsud. Do minuty by se sbalila i s dětmi. Má fotku svého rodného domu u postele pomalu jako ikonu na oltáři. Každý den o něm dětem vykládá. Já bych ho opravil a jezdili bychom tam na víkend.“
Ne všichni ale chtějí zpět. Nikolaos má dobré místo v limassolském pivovaru KEO: „Od roku 1971 do roku 1980 jsem byl v Anglii. Když jsem se vrátil, naše pomeranče zrály metr za tureckými dráty. U nás doma jsem znal každý kámen, teď rodiče žili v cizí vesnici a na otcův dům jsem se musel ptát. Myslel jsem, že umřu,“ a i po tak dlouhé době se mu objeví v očích slzy. „Rodiče by se snad vrátili, ale moje děti určitě ne. Vyrostly tady a řecko-turecká problematika jim už moc neříká. Zajímají je počítače, móda, muzika,“ vypráví. Majitel potápěčského střediska v Larnace si myslí něco podobného: „Proč bych se vracel? Rodiče utekli, když mně byly čtyři. Můj domov je tady. Jen děda, ten by se byl vrátil, až do své smrti vzpomínal.“
Alexis nás před pár dny pozval přímo k sobě domů. Ale jak! „Jsme na náměstí, teď zahneme k moři a tady vlevo je můj dům.“ Myš na obrazovce se zastaví, znovu klikne: „A jsme doma, toto je můj dům.“ Objevuje se fotka stará 20 let. Tato smutná virtuální realita se při současném uvolnění situace možná brzy stane minulostí. Jorgis, původem z Varoše, bude však ještě dlouho v dalekohledu ukazovat: „Vidíte ten pobořený žlutý dům? Tamto levé okno v prvním patře byl můj pokoj a dole měl táta ordinaci.“ V takové situaci se těžko zachovává chladná hlava. Vojáci UNFICYP ji však mít musí.
HELE, ČEŠI!
Pokud se turisté vydají půjčeným autem na výlet po ostrově, většinou k místu, kde cesta končí ostnatým drátem, dojedou jen náhodou. Nás tyto konce cest naopak zajímaly.
Zastavujeme před nově natřenou modro-bílou závorou, u modro-bílých barelů a jasně žlutě kvetoucí mimózy. Tabulka se zákazem fotografování a strážní budka s označením UN. Jdu se zeptat, proč nesmím fotit. „Protože je to vojenské pásmo a tamto bílé na kopci jsou Turci. Nevědí, že jste turisté, a mohli by to brát jako prořeckou špionáž. A odkud vlastně jste? … Ty vole, Češi!“ plácá se modrý baret překvapením do kolenou.
Teprve teď vidíme znak Slovenské republiky na zdech jejich ubytovny. A protože části z nich právě skončila služba, zvou nás na kafe do altánku vedle kulometného hnízda. Zkouším je. Co si myslí o rozdělení Kypru? „Jsem tady, abych dělal svou práci. Když se budu snažit chápat, nebudu ji moct dělat nezaujatě, to znamená dobře.“ Víc neřeknou.
Nárazníková zóna na východ od hlavního města je vůbec zajímavá. Leží v ní např. dnes unikátní vesnice Pyla – jediná dvounárodnostní vesnice v zóně. „V roce 1974 byla výjimečně rozumnou a starostové si řekli: všichni máme zajištěnou práci na zdejší britské vojenské základně, tak proč bychom se mlátili,“ tak nějak nám vysvětluje situaci příjemný důstojník pracující na místní policejní strážnici UN. Díváme se z okna: na jedné straně náměstí mešita a pod ní turecká kavárna, na druhé cafee s řeckými nápisy. Dědci si chodí, kam chtějí, písmena jsou jim lhostejná. Ale protože jistota je jistota, na třetí straně náměstíčka je strážní věž s hlídkujícím modrým baretem. S nohama na zábradlí se houpe na židli. Na čtvrté stojí policejní strážnice. O tom, že je na správném místě, svědčí i nástěnná mapa – jsou na ní barevně vyznačena pole protitankových a nášlapných min, zdá se, že jsou na obou stranách zóny.
Od Pyly na sever, za územím britské vojenské základny, jímž ovšem prochází normální silnice, leží Turecku patřící Pergamos. Již mnoho let funguje jako jediný možný přechod pro Kypřany ze severu, kterým se podařilo od jejich vojenské správy získat pracovní propustky pro opakovaný jednodenní pobyt na jihu. Barety na strážnici však správně připomínají, že turecké povolení se oficiálně vztahuje pouze na britskou vojenskou základnu. Spolu se pak shodneme na tom, že zvážíme-li počet povolení, na britské základně by bylo tolik severokyperských dělníků, že by pro vojáky místo už nezbylo.
Praxe je jiná: severoturečtí Kypřané jsou stále podle zákona občany Kyperské republiky a legálním přechodem nelegální hranice se dostanou zase domů, kde se teoreticky mohou volně pohybovat (zároveň jsou však i občany Severokyperské turecké republiky a jako takoví na jižním Kypru nemají co dělat – tato situace by zřejmě mohla být dobrým cvičením pro studenty práva). Severní Kypřané hned za hranicemi zaparkují své severokyperské auto, a pokud je nerozváží za prací autobusy, často si na jihu koupí ojeté auto a za hranicí do něj vždy přesednou. Někdy musejí vyjíždět z domova ve dvě, ve tři ráno. Že se jim to finančně vyplatí, dokládá národní důchod: na jihu 13 000 kyperských liber na hlavu, na severu 2500-3000. Druhým důkazem jsou pole severních aut parkujících na loukách na jižní straně přechodu.
Dne 23. dubna otevřeli Turci zdejší přechod pro obojí Kypřany. My jsme se na druhou stranu podívali o devět dní dřív, přes tehdy ještě klidný, nepříliš využívaný, jediný legální hraniční přechod pro cizince v hlavním městě Nikósii.
NA DRUHÉ STRANĚ
„Vy jste z Čech? Pojďte, udělal jsem si na vás celý den volno, kam chcete jet?“ vítá nás druhý Kypřan, architekt Mustafa (domluvit si s ním schůzku nám dalo poněkud práci, každý se bál odposlouchávání).
I když pomineme turecké nápisy, vlajky a vojáky, rozdíl zůstane: nižší domy, méně výstavních novostaveb, méně semaforů, téměř žádné obchody s luxusním zbožím. Mustafa se pochlubí krásným starým přístavem v Kyrenii, podíváme se na hotel Dome a Alexisův rodný dům a … pak i přes inzerovaných 300 slunečních dní v roce začne nepřetržitě pršet. Nezbývá, než se přidat ke kyperskému zvyku povídat v taverně nad jídlem.
Mustafy se nemusíme ptát, zdali by se vrátil. Je na severu doma. Muslim je jen papírově, to dosvědčuje i pivo, které si s námi dává. Jeho se ptáme jinak: „Proč jste zůstal?“ „V roce ‘74 jsem studoval v Ankaře, domů do Nikósie mě pustili až za tři měsíce. O emigraci jsem samozřejmě uvažoval jako mnoho jiných. Ale pak se narodila dcera, a zůstal jsem. Pokud by se situace výrazně nezlepšila, řeknu jí, ať jde žít tam, kde se bude cítit svobodně. Já sám jsem si našel starý dům, který mi připomíná můj rodný. Je v něm klid. Zrestauruji si ho, tam dožiju. V Turecku. Na penzi se tady nedá našetřit.“
Zatím žije, jak se dá. Aby dobře vyšel, má dvě zaměstnání. Jedno pro jistotu na úřadě, druhé jako architekt na volné noze. Úplně snadné to jako kyperský Turek nemá: „Cizinec tady sice zakázku nemůže dostat, ale najde-li se turecký zájemce z pevniny, dostane bleskově zdejší občanství a následně i zakázku. Už se sem přistěhovalo přes sto tisíc Turků z pevniny. Dostanou půdu, občanství a pak je jasné, že Denktas5 každé volby vyhraje. Přehlasují nás. To se mu to pak světu a OSN dokazuje, že ho národ miluje.“
Politický útlak ale obvyklé tvrdosti diktátorských režimů nedosahuje. Kromě oficiální televize jsou tři soukromé, z nichž jedna je zaměřena proti režimu. Dá se chytat i televize z druhé strany, ale po třiceti letech už na severu řečtině moc lidí nerozumí. Vycházejí protivládní noviny. Ani ty si vláda této ostře sledované země nemůže dovolit zakázat. Tak alespoň využívá jakoukoliv záminku k postihům.
Mustafa si nestěžuje, ale: „Teď sloužíme za místo pro praní peněz. V Turecku je provozování heren a podobných podniků komplikované, a tak jejich mafie provozuje kasina a noční kluby na našem ostrově. Z Turecka sem do nich pořádají i letecké zájezdy. Jako na celém Kypru, bylo kdysi i tady stoprocentně bezpečno, teď pevninští zloději zjistili, že je zde pro ně ráj. Zatímco my na cestu k nim musíme mít vízum, oni k nám ne. Jejich vstup se ani neregistruje. Ráno přijedou trajektem a večer s lupem zase nepozorovaně odjedou. I kdyby je policie chtěla hledat, jak je v Turecku najde?“
To už nás veze zpět k hranici. Když mu při loučení přejeme, aby se brzy mohl volně scházet se svými přáteli z jihu, netušíme, jak brzy se naše přání vyplní. Čtrnáctého dubna na nás ale ještě padala při přechodu 200 metrů široké zóny nikoho naprostá beznaděj a smutek.
SJEDNOCENÍ
Devatenáctého dubna situaci probíráme v češtině. Na jihu žijící Chrisis studoval v Čechách a češtinu vůbec nezapomněl. „Jak si představuješ sjednocení?“ vyzvídáme nad pivem v jeho hospodě. „Bude to dost složité. Někteří naši lidé začínají být pořádně naštvaní a nadávají: stále jednáme, jednáme, nabízíme ústupky, společný stát, a je to na nic. Tak ať si tam zůstanou, postavíme novou Berlínskou zeď a bude pokoj.“
Vzápětí ale rozumně dodává: „Je to dokonalá pitomost, abychom se nemohli svobodně navštěvovat. Ovšem určité rozdělení formou federace asi bude nutné, hlavně zpočátku. Majetkové poměry bychom si urovnali sami, jde jen o to, srovnat to politicky. V životě bychom nešli do Evropské unie. Tady např. byla nejlepší jablečná oblast Kypru. Ale EU nás tlačí do pěstování oliv a jablka budeme muset dovážet. Jenomže politická situace se dá vyřešit jedině za pomoci EU. Proto taky se vstupem do ní souhlasíme.“
Podobně uvažovalo hodně Kypřanů a především pro ty druhé byla EU jedinou nadějí. Pouhý jeden týden po přijetí ostrova do EU uvolnila turecká strana zablokované hraniční přechody.
KYPR
Třetí největší ostrov ve Středomoří (9251 km2) s velice výhodnou strategickou polohou 60 km jižně od Turecka, 90 km západně od Sýrie a 300 km severně od Egypta, jež mu až dosud přinesla velkou řadu nevýhod.
První archeologické nálezy tu dokládají civilizaci v 9. tisíciletí př. n. l. Podle řeckého bájesloví se Afrodita vynořila z vln právě u Kypru. Mykénští a achájští Řekové pronikli na ostrov ve 13.-11. stol. př. n. l. Kultura, kterou přinesli, převažuje na ostrově dodnes, současná kyperská řečtina je však ve své mluvené podobě od té, která se používá v Řecku, znatelně odlišná. Píše se však původní řečtinou. Poměrně rozšířená je angličtina.
V průběhu let se na ostrově vystřídala říše Alexandra Velikého, východořímská říše, Richard Lví srdce (oženil se zde), křižáci, Guy de Lusignan založil francouzskou dynastii, jež zde vládla do 15. století. Roku 1489 připadl Kypr Benátčanům, 1571 ho dobyla otomanská říše, která Kypr v roce 1878 podstoupila Angličanům (za ochranu proti rozpínavosti carského Ruska). Na počátku první světové války Velká Británie Kypr anektovala, v roce 1923 se Turci svých nároků na Kypr vzdali a 1925 byl ostrov prohlášen britskou korunní kolonií.
Velkou roli v dějinách ostrova hrála řeckokatolická církev. Když v roce 1950 uspořádala plebiscit, 96 % řeckých Kypřanů hlasovalo pro připojení k Řecku (tzv. enosis). Turečtí Kypřané byli ostře proti a podporovali spíše britskou správu. Roku 1955 zahájili Kypřané boj za osamostatnění ostrova. 23. 2. 1959 podepsali v Londýně zástupci Velké Británie, Turecka, Řecka a obou kyperských národnostních složek dohodu o vzniku samostatné Kyperské republiky. Jejím prvním prezidentem byl zvolen arcibiskup Makarios, turecký viceprezident měl právo veta při všech rozhodujících otázkách. Británie si na ostrově ponechala dvě vojenské základny.
V letech 1963-1964 proběhl na ostrově ozbrojený konflikt mezi oběma národnostními složkami podporovaný tajně ze zahraničí, který musela uklidnit speciálně vytvořená složka vojsk OSN (UNFICYP).
15. 7. 1974 zorganizovali řečtí důstojníci puč podporovaný řeckou vojenskou juntou s cílem svrhnout prezidenta Makaria.
20. 7. 1974 se na ostrově vylodila turecká armáda.
Zvýšený počet vojáků UNFICYP vytvořil nárazníkovou zónu neprodyšně oddělující sever, kontrolovaný tureckou armádou, a samostatný jih.
15. 11. 1983 je na severním území vyhlášena tzv. Severokyperská turecká republika.
16. 4. 2003 byla Kyperská republika přijata do Evropské unie s tím, že zákony EU budou platit pouze na jižní části do té doby, než bude vyřešena otázka opětovného sjednocení ostrova.
23. 4. 2003 severokyperská strana nečekaně umožnila všem Kypřanům oboustranné návštěvy opačných částí ostrova, ovšem pouze od rána do půlnoci téhož dne.
Vleklá jednání o opětovném sjednocení probíhají s různou intenzitou za mezinárodní účasti nepřetržitě od roku 1974.
UNFICYP – United Nations Peacekeeping Force in Cyprus
Tato jednotka mírových sil OSN byla založena rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN č. 186 z 4. 3. 1964, aby zabránila dalším bojům mezi řeckými a tureckými Kypřany. Pracovat začala 27. 3. 1964. K 31. 3. 2003 bylo na Kypru celkem 1373 příslušníků UNFICYP, z toho 1338 vojáků a 35 civilistů. Mezi vojáky je i mírová jednotka ze Slovenské republiky.
Kyperská republika = Kipriaki Demokratia
Vznik: 1959
Rozloha: 9251 km2, z toho 63 % svobodného území
Počet obyvatel: 793 100, z toho 639 500, tj. 80,7 % řeckých Kypřanů, 87 600, tj. 11 % tureckých Kypřanů, 66 000, tj. 8,3 % cizinci (ostrov je vyhledávaným místem mezi anglickými a německými penzisty). V roce 1974 přibylo na jih na 150 000 utečenců ze severní části ostrova, přibližně 1500 obyvatel bylo zabito a 1500 se až dodnes pohřešuje.
Dvě velké britské vojenské základny. Ruské rakety zakoupené Kyprem nebylo povoleno do země dovézt a podle neověřených zpráv zůstaly na Krétě.
Hlavní město: Nikósie (Lefkosia), svobodná část 199 000 obyvatel
Další velká města: Limassol (Lemesos) – 159 800 obyvatel, Larnaka – 70 500 obyvatel, Pafos – 40.900. Centrem ostrovní turistiky je Pafos a Agia Napa.
Měna: kyperská libra, rovná se přibližně 2 americkým dolarům
Hrubý národní důchod na hlavu: 13 000 liber
Největší příjem: z turistiky, okolo 30 % ND.
Hlavní turistické přednosti: dlouhá sezona trvající až do pozdního podzimu, klidné, čisté a teplé moře, rozlehlými borovicovými lesy porostlé pohoří Troodos (1951 m) a antické a byzantské památky. Pravidelné přímé letecké spojení s ČSA. Nevýhodou může být jízda vlevo a poněkud vyšší ceny v hotelích a restauracích (vliv velkého množství turistů z Británie). Minimální kriminalita, nejvyšší podíl vysokoškoláků na světě.
Největší obchodní přístav: Limassol. Pod kyperskou vlajkou je zaregistrováno na 2500 převážně zahraničních lodí, čímž má Kypr šesté největší obchodní loďstvo na světě.
Díky výhodné daňové politice působí na Kypru celá řada tzv. off shore společností. Jejich počet kolísá mezi 10 až 40 tisíci. Až do přijetí nového daňového zákona v souvislosti se vstupem do EU byla daň 4,25 % (od 2003 10-15 %) bez ohledu na výši zisku.Severokyperská Turecká republika = Kuzey Kibris Türk Cumhuriyeti
TRNC = Turkich Republic of Northern Cyprus
Kromě Turecka žádný jiný stát ani OSN tuto separatistickou republiku na území severního Kypru neuznává a nemá s ní diplomatické styky, její zájmy zastupuje v Česku Turecké velvyslanectví v Praze.
Vznik: 1983
Rozloha: 3355 km2, tj. 37 % plochy ostrova
Hlavní město: Nikósie
Národní důchod na hlavu: 2500-3000 kyperských liber.
Počet obyvatel: asi 200 000, z toho 87 600 tureckých Kypřanů, 500-1000 řeckých Kypřanů, 115 000 pevninských Turků (z hlediska mezinár. práva zde žijí ilegálně). Kyperská (jižní) republika udává, že na severu působí na 40 000 příslušníků turecké armády.
